Bělorusko - díl 1: krize identity. Jak dvojakost jeho označení napovídá boji o moc?

Přestože se mediální prostor věnuje zejména tragédiím války na Ukrajině, v níž hraje roli také Lukašenkův režim, není možné odepřít důležitost událostem, které hýbou současným Běloruskem. Právě zde – v zemi, která se od rozpadu Sovětského svazu pomalu, ale jistě zase integruje do Ruské federace[1] – se po prezidentských volbách z roku 2020 něco změnilo. Do ulic se v protestech spontánně vypravily statisíce lidí. Jejich vidina? Pád diktátorova režimu. S následky protestů se ale musí potýkat doteď: ti, kteří nebyli zatčeni přímo na místě, žijí ve strachu, kdy se policie ukáže před jejich dveřmi. V současnosti totiž dochází k přezkoumání fotodokumentace protestů a identifikaci jejich účastníků. Ti poputují do vězení za porušení nově přijatých „zákonů o extremismu“.[2] K vězení se váže vysoké riziko nelidského zacházení v podobě bití, odpírání základních lidských potřeb či medikace.[3] Seznam potenciálních hrozeb je rozsáhlý. Důležité je připomínat si, že se lidské tragédie neodehrávají jen na místech, kam míří zrak celého světa. Odehrávají se i ve stínu záležitostí akutnějších, jen se na ně s postupem času začíná zapomínat. Ale jen do okamžiku, než se situace vymkne kontrole.

Následující série článků o Bělorusku si tedy klade za cíl nastínit změnu každodenní reality, která v této zemi nastala s prezidentskými volbami v roce 2020. Články zahrnují jak poznatky týkající se běloruských reálií, tak reminiscence Bělorusů o jejich životě v Lukašenkově diktatuře. Metody represe na obyvatelstvu nonkonformním s režimem jsou totiž přinejmenším zarážející. Jak je možné, že mediální prostor nevěnuje více pozornosti hrubému porušování lidských a občanských práv běloruských obyvatel? Od odebírání občanství rodilým Bělorusům (a tedy v mnoha případech způsobování apatridismu)[4] přes nelidské zacházení se zatknutými (například jejich umisťováním po 11 do cel pro 4)[5] až po hrozbu trestu smrti „teroristům“ (tedy opozici, proti které je Lukašenkův nově přijatý „zákon o terorismu“ mířen)[6]. Proč Bělorusové hledají cesty, jak neplatit daně? V jaké formě se musí nejlepší vysokoškolští studenti odvděčit státu za financování jejich studií? A jak probíhají hodiny propagandy ve škole? To a více se dozvíte v dalších dílech – teď zaměřme svoji pozornost na jazyk, vlajku a označení Běloruska, na nichž lze ilustrovat vnitřní konflikt v tomto státě.

Dva názvy, jedna země

Rozpolcenost Běloruska lze dobře pozorovat na označení této země v anglickém jazyce. Slova Bělorusko a běloruský můžeme přeložit dvěma způsoby. Prvním je Belorussia [ˌbel.əʊˈrʌʃ.ə] a Belorussian [bel.əʊˈrʌʃ.ən]. Tím druhým Belarus [bel.əˈruːs] a Belarusian [ˌbel.əˈrʌʃ.ən].

Belorussia a Belorussian

Název Belorussia, tedy „Bílá Rus“, je v současném kontextu neoddělitelně spjat se sovětskou minulostí tohoto státu. Nejenže je „Belorussia“ transliterací názvu „Bělorusko“ v ruštině, toto slovo se také vyskytovalo v názvu Běloruské sovětské socialistické republiky mezi lety 1919–1991.[7] Když zapátráme v historii, zjistíme, že již v 17. století ruský car prohlásil, že je vládcem všech Rusů – tedy také těch „Bílých“. Proč ale bílých? Odpovědět na toto je stejně komplikované jako popsat historický vývoj Běloruska na svojí cestě za samostatností. Ve zkratce ale barvu přebírá od Bílého moře, které středověcí kartografové umisťovali na mapy nepřesně. Běloruská kultura a jazyk a potažmo i běloruský stát samotný začaly vytvářet jasně odlišitelný celek od ruského, polského či jiného kulturního prostoru. Těmito znaky se postupně začala běloruská masa vyčleňovat z Velkoknížectví litevského, v němž národ koexistoval s národnostmi dalšími. Až s příchodem roku 1918 vygradovaly snahy Bělorusů vytvořit nezávislý stát – Běloruskou demokratickou republiku. I ta si ale svoji samostatnost nepodržela ani rok. Je tedy patrné, že za dobu své existence Bělorusko pamatuje jen krátká období nezávislosti, a to jak v oblasti formování samostatného státu, tak ve snaze praktikovat vlastní suverenitu. Právě pro svůj komplikovaný historický vývoj je tedy nutné na dění v tomto státě pohlížet v širším kontextu, nikoliv pouze jako na izolovanou entitu.[8]

Belarus a Belarusian

Změna názvu Běloruské (Belorussian) socialistické sovětské republiky na Běloruskou republiku (the Republic of Belarus) byla stvrzením úpadku vitality Sovětského svazu. Svůj název republika změnila už v roce 1990 po vyhlášení nezávislosti na Sovětském svazu – tedy ještě před jeho oficiálním rozpadem, který nastal v roce 1991.[9] V kontextu současného dění značí v Bělorusku název „Belarus“ přání očištění země od ruských vlivů. Je tedy silně spjat s oponenty Lukašenkova režimu.

Nová vlajka jako symbol suverénního státu

Problematika názvu Běloruska není jediným bodem, ve kterém se preference pro- a protiruských skupin obyvatelstva liší. Dalším fenoménem je vlajka jako symbol odporu.

Po rozpadu SSSR a zformování Běloruské republiky byla v roce 1991 přijata nová bílo-červená vlajka.[10] Tu čtenář rozpozná zejména díky masivním protestům, které se odehrávaly po prezidentských volbách roku 2020. Její historie však sahá hlouběji. Již v roce 1918 byla užívána jako státní symbol nově vzniknuvší Běloruské demokratické republiky, která však za rok své existence nikdy nezískala plnou suverenitu a pouze koexistovala s Běloruskou sovětskou socialistickou republikou. Poté užívalo bílo-červenou vlajku národní hnutí v západním Bělorusku, a to za německé nacistické okupace v letech 1942–1944 . I zde ale vlajka sloužila pouze jako neoficiální symbol. Až po rozpadu SSSR v roce 1991 byla bílo-červená vlajka přijata za národní – ani to však nemělo dlouhého trvání. Už v roce 1995 totiž čerstvě zvolený prezident Běloruské republiky, Aleksandr Lukašenko, vyhlásil referendum, jehož předmětem byla změna vlajky na sovětsko-socialistickou.[11] A uspěl. Přestože byl výsledek tohoto referenda Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě označen za zmanipulovaný,[12] stala se oficiálním symbolem Běloruska znovu vlajka odkazující na bratrství s Ruskem. Pouze odkazy na komunistickou ideologii z ní byly vymazány: srp, kladivo a komunistická hvězda.[13] Bílo-červené vlajce byl hromadně vdechnut život až v roce 2020 za masových protestů proti zfalšovanému výsledku prezidentských voleb, když se stala symbolem nového Běloruska. Běloruska, kde Lukašenkův režim padne jmenováním po právu zvolené prezidentky Svjatlany Cichanouské. Odezvou za užívání vlajky a jejích barev se stala represe ze strany režimu. Člověku dnes hrozí za vyvěšení vlajky v okně či za nošení doplňků v barvách bílo-červené vlajky v mírnějším případě vyhození z práce.[14] Nedávno také bílo-červenou vlajku na hranici s Běloruskem vyvěsila ukrajinská armáda. Provokace míří na fakt, že Bělorusko poskytuje svoje území ruské armádě pro vnik na Ukrajinu. Tenze tak probíhá i na hranicích státu.[15]

Jazyk

Obecně běloruština pamatuje jen dvě historická období, kdy nečelila systematické perzekuci ze strany státu, jehož byla součástí. Prvním obdobím jsou 20. léta 20. století. Tím druhým léta devadesátá: tedy doba po vzniku samostatné Běloruské republiky. Předtím, v dobách Sovětského svazu, nebyla běloruština ani státním jazykem.[16]

Překvapivou by se mohla zdát skutečnost, že ačkoliv je dnes v Bělorusku běloruština úředním jazykem, na veřejnosti ji téměř neuslyšíte. Proč? Její užívání je totiž režimem vnímáno jako přihlášení se k opozici a je také příslušně trestáno.[17] Jediným bezpečným místem, kde tak Bělorus či Běloruska mohou svůj jazyk užívat, je prostředí domova. Ani na internetu nejsou projevy v běloruštině tolerovány – přinejmenším může být užívání tohoto jazyka kdykoliv využito proti vám.[18] I celý vzdělávací systém a komunikace ve veřejné sféře jsou prováděny výhradně v ruštině.

Ruština byla totiž v roce 1995 v již zmíněném referendu přijata za úřední jazyk (a tím s běloruštinou zrovnoprávněna) s cílem fakticky poruštit běloruské obyvatelstvo.[19] V roce 1997 zákon „O Unii Běloruska a Ruska“ status ruského jazyka ještě vyzdvihl, když byla ruština uzákoněna jazykem společného styku těchto dvou zemí. Klíčovou je však novela zákona „O jazycích v Běloruské republice“ z roku 1998. Ta fakticky umožnila diskriminaci běloruského jazyka. Změna přitom spočívala pouze v přidání spojky „nebo“. Měla však dalekosáhlé důsledky: způsobila totiž posun ve významu dotčených ustanovení, a tedy možnou alternativní interpretaci.[20]

Změna spojky se projevila mimo jiné v ustanovení „Zákony státních orgánů Běloruské republiky jsou přijímány a publikovány v běloruštině a ruštině“, kdy došlo ke změně na „Zákony státních orgánů Běloruské republiky jsou přijímány a publikovány v běloruštině a (nebo) ruštině“. Spojka nebo tak dle běloruského zákonodárce indikuje vylučovací vztah mezi dvěma zmíněnými jazyky. Tímto výkladem státní orgány ospravedlňují preferenci v užívání ruštiny, což způsobuje faktické potlačovaní běloruštiny.[21]

Nicméně tato praxe odporuje běloruské Ústavě, v níž je zakotvena svoboda užívání obou jazyků – jak běloruštiny, tak ruštiny. Ta je vyjádřena v článku 50, který obsahuje právo na užívání svého rodného jazyka a výběru jazyka (ruštiny či běloruštiny) jako prostředku komunikace. Dle věty druhé článku 50 „stát zaručuje, v souladu s právem, svobodu výběru jazyka vzdělávání…“. V návaznosti na současné dění však vnímáme, že tyto ústavně zaručené svobody a práva v realitě Lukašenkova režimu nemají své místo. A nejen tyto. O tom však podrobněji příště.

Next up

Na úvodní vhled do rozporuplnosti státních symbolů – a potažmo běloruské identity – naváže díl o jedné z tváří Běloruska. Konkrétně o tváři Lukašenkova 28letého prezidentství, v jehož průběhu došlo k expanzi jeho moci a progresivnímu začleňování Běloruska do takzvaného „Union State“ s Ruskem.

Poznámka autorky: schematické příspěvky s běloruskou tematikou najdete také na instagramovém účtu Politika (nejen) pro mladé, který informuje o dění na domácí i mezinárodní politické scéně.

[1] https://www.clingendael.org/pub/2021/an-ever-closer-union/2-historical-and-legal-context/

[2] https://denikn.cz/minuta/642457/

[3] https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/belorusko-muceni-demonstrace-vezeni-lidska-prava-alexandr-lukasenko-minsk_2008210715_eku

[4] https://www.spreaker.com/user/talkeasterneurope/tee-120

[5] Anonymizovaný zdroj

[6] https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/belorusko-trest-smrti-terorismus_2205181127_pj

[7] https://en.wikipedia.org/wiki/Byelorussian_Soviet_Socialist_Republic

[8] https://www.navychod.org/proc-je-belorusko-bile/

[9] https://www.britannica.com/place/Belarus/The-emergence-of-the-Belorussian-Soviet-Socialist-Republic

[10] https://www.britannica.com/topic/flag-of-Belarus

[11] https://en.wikipedia.org/wiki/Flag_of_Belarus#Historical_flags

[12] http://www.bielarus.net/archives/2009/06/04/1615

[13] https://en.wikipedia.org/wiki/Flag_of_Belarus#Historical_flags

[14] Anonymizovaný zdroj

[15] https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-video-ukrajinci-vyvesili-na-hranicich-s-beloruskem-zakazanou-vlajku-227810#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

[16] https://penbelarus.org/en/2022/09/26/belaruskaya-mova-u-peryyad-gramadska-palitychnaga-kryzisu-prayavy-mounaj-dyskryminaczyi.html

[17] Anonymizovaný zdroj

[18] Anonymizovaný zdroj

[19] https://en.wikipedia.org/wiki/1995_Belarusian_referendum

[20] https://penbelarus.org/en/2022/09/26/belaruskaya-mova-u-peryyad-gramadska-palitychnaga-kryzisu-prayavy-mounaj-dyskryminaczyi.html

[21] https://penbelarus.org/en/2022/09/26/belaruskaya-mova-u-peryyad-gramadska-palitychnaga-kryzisu-prayavy-mounaj-dyskryminaczyi.html