Zatímco před rokem jsme si připomněli uplynutí sta let od chvíle, kdy byl v Praze vyhlášen samostatný československý stát, letos se na první republiku tolik nevzpomíná. Přitom v roce 1919 se v Československu udála řada významných událostí. Společně se podíváme na pět z nich.
Poměrně brzy po vzniku nového státu bylo rozhodnuto o založení dvou nových, dodnes fungujících vysokých škol. Nejprve došlo ke zřízení Masarykovy univerzity v Brně, a to zákonem č. 50/1919 Sb. z. a n., účinném od 5. února 1919 [1]. Založení Univerzity Komenského v Bratislavě přišlo na řadu 11. července, kdy nabyl účinnosti zákon č. 375/1919 Sb. z. a n. [2]
Oba stručné zákony se shodovaly v tom, že výuka měla probíhat na „čtyřech fakultách: právnické, lékařské, přírodovědecké a filosofické“ a provedením zákona byla pověřena československá vláda.
A rozdíly? Zákon o brněnské univerzitě stanovuje, kdy se má na jednotlivých fakultách začít s výukou a do jaké doby mají být zajištěny vyhovující prostory pro veškeré ústavy a kliniky. O poznání kratší text zákona o bratislavské univerzitě nic takového neobsahuje. Je navíc zajímavé, že zatímco název Masarykova universita čteme přímo v zákoně č. 50/1919 Sb. z. a n., jméno Universita Komenského zakotvilo až vládní nařízení č. 595/1919 Sb. z. a n. (11. listopad 1919) [3].
Nově založené univerzity sehrály nepochybně důležitou roli. Mladý stát potřeboval množství odborníků nejrůznějších profesí a na jejich vzdělávání by samotná Univerzita Karlova jen stěží stačila. Vysokoškolská studia v této době probíhala i v Olomouci, nikoliv však na plnohodnotné univerzitě. Byla zde jen samostatná teologická fakulta, fungující již od roku 1860 jako pozůstatek někdejší Císařsko-královské Františkovy univerzity [4].
Výše nastíněné založení Univerzity Komenského proběhlo shodou okolností v době, kdy za sebou měli českoslovenští politici a vojáci čerstvou zkušenost s hrozící ztrátou Slovenska. Ještě na začátku roku 1919 se mohlo zdát, že existenci Čechů a Slováků v jednom státě nic nestojí v cestě. Po odchodu maďarských vojáků ze slovenského území (prosinec 1918) totiž měly československé jednotky usnadněné obsazování důležitých měst a v únoru 1919 vstoupil do Bratislavy Vavro Šrobár v roli ministra pro správu Slovenska.
První varování blížícího se nebezpečí však přišlo v březnu se vznikem Maďarské republiky rad, komunistického státu existujícího do srpna 1919. Napětí mezi československou a maďarskou armádou na jižní hranici Slovenska nakonec přerostlo v květnovou invazi maďarských jednotek na střední a východní Slovensko. Pomyslným vrcholem maďarských snah o „vývoz“ bolševické revoluce bylo vyhlášení Slovenské republiky rad s hlavním městem v Prešově (16. červen).
V roce 1919 kvůli nedostatečné obranyschopnosti našich vojáků došlo k tomu, že na velké části Slovenska vznikl nedemokratický stát, závislý na Maďarsku. A aby toho nebylo málo, v jeho čele stál Čech jménem Antonín Janoušek. Nakonec to nebyly netušené schopnosti našich vojáků, ale spíše diplomatická ofenziva Dohody (vítězných států první světové války), díky které bylo s Maďary po pár týdnech uzavřeno příměří [5]. Do 5. července maďarská Rudá armáda opustila Slovensko a naše jednotky o dva dny později dokončily jeho obsazování.
Stoleté výročí se vztahuje ještě k dalším bojům československé armády. Záhy po vzniku Československa a Polska se ukázalo, že si oba státy činí nárok na území někdejšího Těšínského knížectví ve Slezsku, kde většina obyvatel mluvila polsky. V listopadu 1918 se polská Národní rada a Zemský národní výbor pro Slezsko (hlásící se k Československu) dohodly na prozatímním rozdělení oblasti. Polsko tehdy k nelibosti československých politiků získalo větší část bývalého knížectví.
Začátek roku 1919 přinesl dramatické změny. Československá vláda nejprve předložila Polsku ultimátum a dne 23. ledna začaly československé jednotky obsazovat Poláky kontrolovanou část Těšínska. Pro tuto akci nemohl být vybrán horší okamžik – den předtím totiž americký prezident Wilson z Paříže vyzval evropské státy, aby vzájemné spory neřešily formou násilí [6].
Během tzv. sedmidenní války (s minimem obětí na životech) sice československá armáda ovládla většinu Těšínska, ale diplomatický zásah Dohody vidinu na získání celého území zhatil. Československo přistoupilo na rozhodnutí mezinárodní komise, která 3. února 1919 určila předběžnou hranici. Ačkoliv Československu připadla více než polovina Těšínska, zcela spokojeno být nemohlo. Na polském území totiž zůstala strategická železnice potenciálně spojující české země se Slovenskem. Změnu k lepšímu mělo přinést až definitivní stanovení hranice v létě 1920. [7]
Československo jako nově vzniklý stát samozřejmě nemohl a ani nechtěl převzít veškeré mechanismy fungování Rakouska-Uherska. V některých oblastech tím pádem bylo nutno přistoupit k dalekosáhlým reformám. Roku 1919 byla zahájena pozemková reforma, „největší státně mocenský zásah do soukromého vlastnictví“ v meziválečném Československu. [8] Jejím hlavním cílem bylo zvýšit podíl malé a střední držby půdy na úkor velkostatků a snížit tak sociální napětí na venkově.
Klíčovým byl v tomto ohledu zákon č. 215/1919 Sb. z. a n. ze dne 16. dubna 1919, známý jako záborový zákon. Ten stanovil, že stát má zabrat „velký majetek pozemkový“, čímž se dle § 2 myslely pozemky patřící jedné osobě či týmž spoluvlastníkům s výměrou „větší než 150 ha půdy zemědělské (rolí, luk, zahrad, vinic, chmelnic), nebo 250 ha půdy vůbec.“ [9] Dle § 5 mohl stát zabraný majetek přidělovat novým vlastníkům a dle § 9 měl povinnost vyplatit náhrady bývalým majitelům, nikoliv však každému [10].
Samotný záborový zákon pozemkovou reformu umožnil, její realizace ale mohla začít až po přijetí dalších norem a po zřízení Státního pozemkového úřadu zákonem č. 330/1919 Sb. z. a n. ze dne 11. června 1919. Tento úřad, který měl na starost provedení reformy, zahájil svou činnost v listopadu téhož roku. Záborový zákon se dotýkal více než 4 000 000 ha půdy, díky čemuž se pozemková reforma protáhla až do poloviny 30. let. Nelze přitom pominout, že na území dnešního Česka z ní nezřídka mnohem více vytěžili Češi nežli menšinoví Němci [11].
Druhá významná reforma roku 1919 zabrala výrazně méně času než ta pozemková, její provedení ale nebylo ničím jednoduchým. Jde o měnovou reformu pod vedením ministra financí Aloise Rašína. Jejím cílem bylo vytvoření zcela nové, na rakousko-uherské koruně nezávislé měny. Nejprve bylo nutné stáhnout z oběhu významnou část stávajících papírových peněz (počítalo se s 50 %) a zbytek bankovek opatřit kolky s hodnotou 1 % kolkované bankovky. Tento náročný proces bylo možno zahájit po vydání zákona č. 84/1919 Sb. z. a n. ze dne 25. února [12] a nařízení ministra financí č. 86/1919 Sb. z. a n. z téhož dne [13].
V souladu s § 9 nařízení č. 86/1919 Sb. z. a n. byly již 26. února uzavřeny státní hranice. Dle § 2 museli všichni jednotlivci předložit své peníze k okolkování (samozřejmě vyjma těch, kteří žádnými nedisponovali). Podle § 6 se tak mělo dít ve sběrnách zřízených okresními státními komisariáty. Dle § 1 tohoto zákona se kolkování týkalo bankovek v hodnotě 10, 20, 50, 100 a 1000 K. Dobu vlastního okolkování určil § 6 ve znění: „Bankovky budou okolkovány ve dnech od 3. března až včetně do 9. března 1919 u orgánů k tomu účelu zvláště zřízených v sídle každého okresního soudu.“ Od 10. března měly mít jen okolkované bankovky status zákonného platidla (dle § 8 téhož zákona).
Vytvoření nové měny okolkováním starých bankovek se neobešlo bez problémů. Nebylo staženo takové množství bankovek, v jaké Rašín doufal, a nezřídka docházelo k padělání kolků [14]. Svůj hlavní cíl, tedy odpoutání od rakouské měny, ale reforma splnila. Poté už jen zbývalo okolkované bankovky postupně nahrazovat nově tištěnými penězi.
V roce 1919 padaly různé návrhy na zcela nový název československé měny: sokol, frank či řepa [15]. Zákon č. 187/1919 Sb. z. a n. ze dne 10. dubna v § 5 nicméně stanovil, že „měnová jednotka pro oblast Československého státu označuje se jako koruna československá, ve zkratce K.” [16]
Autor: Adam Pálka
[1] www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzge4v6njqfuya
[2] www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzge4v6mzxguwta
[3] www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/?Id=1496&Section=1&IdPara=1&ParaC=2
[4] Univerzita Palackého v Olomouci vznikla až po 2. světové válce na základě zákona č. 35/1946 ze dne 21. 2. 1946.
[5] Antonín KLIMEK: Velké dějiny zemí Koruny české XIII. Praha – Litomyšl 2000, s. 70.
[6] Tamtéž, s. 44–45.
[7] Na konferenci ve Spa bylo dne 28. 7. 1920 určeno Radou velvyslanců dodnes platné rozdělení Těšínska, na jehož základě připadl Československu celý strategický úsek Bohumínsko-košické dráhy.
[8] Jaromír TAUCHEN – Karel SCHELLE (eds.): Encyklopedie českých právních dějin, V. svazek Pa–Právní. Plzeň 2016, s. 640.
[9] www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzge4v6mrrguwtk
[10] Zákon např. stanovil, že „bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států, příslušníků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, majetek nadací spočívajících na právech ze šlechtictví zrušeného zákonem ze dne 10. prosince 1918...“
[11] Většina zabíraných pozemků patřila Němcům. Navíc zemědělci z řad německé menšiny obecně nezískali tolik půdy, kolik by správně měli. K tomu srov. Jaromír TAUCHEN – Karel SCHELLE (eds.): Encyklopedie českých právních dějin, V. svazek Pa–Právní. Plzeň 2016, s. 647.
[12] www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzge4v6obufuya
[13] www.noveaspi.sk/products/lawText/1/987/1/2
[14] Na podzim 1919 se úhrn bankovek opatřených padělaným kolkem rovnal částce 52, 2 milionů korun. Srov. Jaromír TAUCHEN – Karel SCHELLE (eds.): Encyklopedie českých právních dějin, V. svazek R–Říš. Plzeň 2017, s. 159.
[15] K tomu podrobněji: www.ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/1039218-misto-koruny-mohli-cesi-platit-repou-nebo-sokolem
[16] www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzge4v6mjyg4xhazrrfuya
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
