V posledních letech se periodicky objevují zprávy o ruských zámožných podnikatelích, kteří si kupují kyperské občanství. Výhod kyperského investičního plánu využívají dle serveru Forbes i bohatí Indové. Z jakých důvodů si Rusové kupují kyperské občanství a jaké výhody naturalizací získají?
Mít Kyperskou republiku jako domicil [3] je snem mnoha lidí. Ostrovní stát ležící ve Středozemním moři nabízí celoročně příjemné podnebí. K tomu se Kypr řadí k daňovým rájům [4]. Kyperské občanství tedy jistě poskytuje celou řadu výhod. Mnohem zajímavější je ovšem skutečnost, že nabytím občanství se (nejen) ruští podnikatelé stávají také občany Evropské unie.
Podmínky nabytí státního občanství si stanovuje každý členský stát samostatně a Evropská unie ani její jednotlivé orgány do tohoto procesu nemohou vstupovat. Aby osoba mohla požádat o kyperské občanství, musí splnit několik podmínek. Tou nejdůležitější je investování částky ve výši minimálně 2 miliony eur (bez DPH) do rezidenčních nemovitostí. Investice musí být na nákup a/nebo výstavbu komerčních projektů a do rozvoje v oblasti cestovního ruchu nebo jiných infrastrukturních projektů. O udělení kyperského občanství mohou za určitých předpokladů požádat i rodiče a děti.
Nespornou výhodou naturalizace je možnost dvojího občanství. Kyperská republika po zájemcích nevyžaduje, aby se zřekli svého původního občanství. Mezi další benefity patří příznivý daňový systém či možnost cestovat bez víz do více než 160 zemí (včetně evropské osmadvacítky).
Zajímavostí je, že Kypr na rozdíl od většiny evropských států nepodmiňuje nabytí občanství splněním podmínky trvalého pobytu na svém území. Dokonce i Malta po naléhání Evropské komise (dále je „Komise“) změnila svůj investiční plán i podmínky naturalizace a zavedla požadavek pobytu na území po dobu alespoň šesti měsíců.
Občanství Evropské unie bylo zavedeno Maastrichtskou smlouvou v roce 1993 a začleněno do nynějšího článku 20 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Unijní občanství to národní nenahrazuje, nýbrž je doplňuje. Nabytím občanství jednoho z členských států se tedy osoba stává automaticky i občanem EU.
K nejvýznamnějším výhodám unijního občanství patří právo na svobodu pohybu a pobytu. Občané se mohou volně pohybovat a pobývat v kterémkoli hostitelském státě po dobu tří měsíců. [5] Mezi další občanská práva řadí čl. 20 a násl. SFEU právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a v obecních volbách, petiční právo k Evropskému parlamentu, právo obracet se na evropského ombudsmana aj. Dalším významným unijním občanským právem je právo na diplomatickou a konzulární ochranu na území třetího státu v případě, kdy zde domovský stát nemá své zastoupení.
Nepřímým občanským právem je zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti plynoucí z čl. 18 SFEU. Ustanovení o zákazu diskriminace nalezneme i v čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „LZPEU“). Po zavedení občanství EU musí všechny členské státy pohlížet na osoby vykonávající právo na svobodu pohybu a pobytu jako na své vlastní občany. Musí jim poskytnout stejné služby, stejné příspěvky a nesmějí po cizích občanech požadovat splnění jiných podmínek, než které by musel splnit jejich občan. K diskriminaci na základě státní příslušnosti dochází zejména na poli sociálních dávek, popř. poskytnutí stipendií na studium. V čl. 14 LZPEU je zakotveno právo na vzdělání a přístup k odbornému a dalšímu vzdělání. Občané EU nesmějí být sankciováni za výběr školy v jiném členském státě, pokud se domnívají, že má vyšší úroveň a prestiž.
Na druhou stranu vnitrostátní právní úprava může s občany různých států osmadvacítky zacházet rozdílně, pokud se toto jednání zakládá na objektivních hlediscích, nesouvisí se státní příslušností dotyčných osob a jsou-li objektivní hlediska přiměřená legitimnímu cíli sledovanému vnitrostátním právem.
V čl. 20 odst. 2 SFEU se dočteme, že občané Unie mají práva a povinnosti vyplývající ze Smluv. Dále následuje výčet práv, ale o povinnostech zmíněné ustanovení již nehovoří. To samé platí i o rozsudku Evropského soudního dvora ve věci Martínez Sala [6], který se stal východiskem pro chápání občanství EU: „Podle čl. 8 odst. 2 Smlouvy jsou přitom s občanstvím Unie spojeny povinnosti a práva stanovené touto smlouvou, mezi nimiž je i právo uvedené v článku 6 Smlouvy nebýt diskriminován na základě státní příslušnosti v oblasti věcné působnosti Smlouvy.“
Z mezinárodního práva vyplývá, že občan EU musí zachovávat věrnost svému státu a mít k němu určitý vztah. Z dalších ustanovení Smluv lze vyčíst například povinnost dodržovat pravidla hospodářské soutěže. Z obecné povahy (unijního) občanství můžeme vyvodit, že občan EU má povinnost dodržovat právní předpisy Unie a neporušovat je. Domnívám se však, že i přesto převládají práva nad povinnostmi.
Soudní dvůr EU v případu Zhu a Chen judikoval, že „vymezení podmínek nabytí a pozbytí státní příslušnosti spadá v souladu s mezinárodním právem do pravomoci každého členského státu, přičemž při výkonu této pravomoci musí být zachováváno právo Společenství“. Například český zákon o státním občanství předpokládá k naturalizaci českého občanství pětiletý trvalý pobyt (v případě občanů EU trvalý pobyt v délce tří let).
Absence požadavku na jakýkoliv pobyt byl jedním z důvodů kritiky Malty ze strany Komise a Evropského parlamentu. Nejmenší členská země Evropské unie po nátlaku v roce 2013 novelizovala zákon o státním občanství a vytvoření investičního programu a podmínky pro získání občanství změnila. I nadále však není k naturalizaci maltského občanství nutný trvalý pobyt, postačí pouze doložení nepřetržitého pobytu na území Malty v trvání dvanácti měsíců bezprostředně před podáním žádosti.
V případě Kypru podobná situace zjevně nikoho nezajímá. Rozdílem mezi Maltou a Kyprem byla cena. Maltská legislativa vyžadovala „poplatek“ ve výši 650 000 eur, na Kypru musí žadatel investovat při nejmenším třikrát více.
Evropský parlament přitom přijal v roce 2014 rezoluci, podle které se občanství země EU nesmí stát obchodní komoditou. Vymahatelná ale není. Evropská unie momentálně nedisponuje mechanismy, jak prodávání národního a tím i unijního občanství zabránit.
Vícero občanství není v dnešní době nijak neobvyklé. Pro občany nečlenských zemí je ovšem lákavé disponovat za velmi sympatickou cenu i cestovním pasem jednoho ze států EU. Stanovení velmi nízké ceny některým členským státem může vést k tomu, že o národní občanství budou usilovat bohatí podnikatelé z celého světa, kterým unijní občanství otevře cestu na jednotný vnitřní trh a jejich investice se jim několikanásobně vrátí. Navíc se nabytím občanství členského státu otevírá pracovní trh a omezuje se případná kontrola ze strany ostatních členských států. Evropská unie by se měla mít na pozoru a zajistit alespoň nějaké kontrolní mechanismy, aby k podobným případům v budoucnu nedocházelo častěji.
Autorka: Anna Katerina Vintrová
[1] https://www-forbes-com.cdn.ampproject.org/c/s/www.forbes.com/sites/leezamangaldas/2018/06/10/why-indians-richest-are-seeking-citizenship-in-cyprus/amp/
[2] Naturalizací se rozumí proces nabytí občanství státu, na jehož území se osoba nenarodila, popř. jehož občanství nezdědila po rodičích. Jedná se o nabytí občanství udělením na žádost.
[3] Domicil je označení pro místo obvyklého pobytu fyzické osoby, popř. místo sídla právnické osoby. Daňový domicil poté označuje místo daňové povinnosti, tj. označení státu, ve kterém je osoba povinna platit daně.
[4] V roce 2017 mělo více než 2 200 českých společností sídlo na Kypru. Zdroj: https://www.bisnode.cz/o-bisnode/o-nas/novinky/z-danovych-raju-je-rizeno-nejmene-firem-za-poslednich-5-let/
[5] V případě pobytu nad tři měsíce si hostitelský stát může stanovit zvláštní podmínky jako je např. povinnost registrovat se k pobytu.
[6] Bod 62 rozsudku Soudního dvora ze dne 12. května 1998. María Martínez Sala proti Freistaat Bayern. Věc C-85/96.
Aktuálně je Česká republika jednou z posledních zemí Evropské unie, která dosud nedostála svým mezinárodním závazkům v oblasti ochrany dětí před tělesnými tresty. Co má na situaci změnit chystaná novela občanského...
Práce z domova neboli „home office“ je v poslední době stále žhavějším tématem – o to se „zasloužila“ zejména pandemie covid-19. Zažehnání této krize však neznamená, že by se po něm slehla zem. Právě naopak – mnoho...
