Mikuláš Bek: Pokud se chceme vyrovnávat se skutečnými problémy, nesmíme spoléhat na emoce

V únoru letošního roku jste se rozhodl kandidovat do Senátu. Bylo vaší hlavní motivací vaše veřejné působení v roli rektora, jak uvádíte ve volebním programu?

Rektor je pozice téměř politická, protože univerzita se vlastně řídí jako středně velké město či velká obec. Naše má zhruba třicet tisíc studentů, pět tisíc zaměstnanců a rozpočet srovnatelný s rozpočtem velkého města. Pro strategická rozhodnutí rektor musí získat podporu samosprávných univerzitních orgánů a jeho role směrem dovnitř je hodně podobná politice. Zároveň zastupuje univerzitu směrem ven a je tak velmi často v kontaktu s politiky. Během svého rektorování jsem navíc začal být vnímán jako ten, kdo zastupuje zájmy vysokých škol. Postupně se mě čím dál více lidí ptalo, proč nezkusím zastupovat zájmy určité části veřejnosti v politice, začal jsem dostávat nabídky od několika politických stran. A tak jsem se přiblížil k rozhodnutí zkusit vstup do širší politiky. Přiznávám, že to souviselo i s výsledkem posledních parlamentních voleb, který nebyl pro prozápadně a demokraticky orientované strany příliš pozitivní.

Uvažoval jste před tím o kandidatuře i v jiných volbách?

Neuvažoval. Parlamentní volby byly v době, kdy mi zbývaly ještě dva roky funkčního období rektora. Vyskytují se případy děkanů, kteří byli souběžně poslanci a předsedy sněmovních výborů. V případě Masarykovy univerzity to byl Jiří Zlatuška, který byl čtyři roky poslancem, předsedou školského výboru a současně děkanem. Já jsem ale přesvědčen o tom, že by moje kandidatura v jiných volbách byla na úkor ostatních rolí.

Ve vašem případě role senátora není na úkor pozice rektora?

U senátního angažmá si toto spojení umím představit snáz, protože jde o souběh funkcí na zhruba půl roku. První schůze Senátu byla v listopadu a moje funkční období rektora končí v srpnu příštího roku. Jsem od začátku rozhodnutý, že svůj rektorský mandát dokončím. Považoval bych za nezodpovědné nedotáhnout programové priority a zároveň jsem přesvědčen, že by pro univerzitu nebylo dobré uspíšit volbu nového rektora.

Vaši kandidaturu do Senátu podpořily čtyři strany – STAN, ODS, TOP 09 a Zelení. Myslíte si, že budete schopen být loajální k těmto stranám a prosazovat svůj program tak, aby konvenoval jejich cílům?

Takto pestrá koalice může fungovat jenom v Senátu, který má v našem ústavním pořádku spíše roli jakéhosi hlídače kvality zákonů. Není to místo, kde by se tvořila každodenní, ideologická politika, a proto byla programová shoda těchto čtyř stran ve zcela základních oblastech možná. Jedná se zejména o konzervativní přístup k současné podobě české Ústavy. Tyto čtyři strany se shodují na tom, že nyní není vhodná chvíle pro výrazné ústavní změny. Tedy aby se například zrušil Senát nebo aby se extenzivně rozšiřovalo využití referenda, jak navrhují některé politické subjekty. Vedli jsme od jara velmi důkladnou debatu o širší programové shodě ve věcech, které nemají polarizující ideologickou povahu. Taková témata jsme našli a zároveň jsme se dohodli, že každá z daných politických stran má jakési právo veta pro určité téma, které považuje za citlivé z hlediska svého programu.

Ve vašem politickém programu uvádíte jako jeden z hlavních bodů obhajobu demokratických principů, zejména pak obhajobu důsledné dělby moci, systému vah a protivah politického uspořádání a případné odmítání návrhů na zrušení Senátu či posilování vládní exekutivy na úkor parlamentní kontroly vládnutí. Hrozí v tento moment ohrožení důsledné dělby moci?

Myslím, že na stole jsou zcela razantní návrhy na změnu našeho systému. Jeden z nich najdeme v představách pana premiéra Babiše. Ve své knize mluví o tom, že zruší Senát a zasáhne výrazně do struktury politických orgánů tak, aby se vládlo snadněji a rychleji. Podobnou povahu má i návrh na zavedení všeobecného referenda, jehož některé podoby jsou opravdu velmi razantní. To by de facto znamenalo, že se z politického procesu vyřadí souhra těles, která se do jisté míry navzájem kontrolují a vyvažují.

Proč je důležité mít dvoukomorový parlament?

Mám za sebou zkušenost rektora, který sice nemá velké přímé pravomoci a v rozhodování je vázaný mnoha kolektivními orgány, na druhou stranu je za všechno odpovědný. Po této zkušenosti jsem přesvědčen, že vládnutí nemusí a nemá být příliš jednoduché. Lepší je, když musí ten, kdo má finální zodpovědnost, poměrně široce vyjednávat. Ve chvílích, kdy je naše společnost v černobílých otázkách „ano, či ne“ rozdělena na téměř shodné poloviny, není dobré měnit parametry hřiště, na kterém se odehrává politická soutěž. Jedna strana by si to neměla usnadnit tím, že rychle zruší Senát. Byť má tato komora výrazně menší pravomoci, může v některých klíčových otázkách korigovat jednostrannost rozhodování a být jakousi protiváhou sněmovním většinám. To je dobré pro systém demokratického vládnutí, ve kterém okamžitá většina nebere úplně všechno.

Věnujete se i úpravě volebního systému do Poslanecké sněmovny za účelem spravedlivého zastoupení hlasů voličů. Myslíte si, že v současné době volební systém není nastaven adekvátně?

Dnes používaná metoda přepočtu hlasů dává velký bonus vítězi, přičemž je tento bonus příliš silný. [1] Nikdy nebude absolutní rovnost, nicméně jednotlivé hlasy v určitých volebních obvodech nejsou rovně zastoupeny. Hlasy části voličů propadají v míře, která překračuje to, co je rozumné. Obvyklá pětiprocentní klauzule je v zásadě pro Poslaneckou sněmovnu rozumná. Samotný přepočet však již rozumný není. Na druhou stranu jsem si realisticky vědom, že bude velmi složité něco takového změnit.

Další bod vašeho volebního programu se týká školství. Nás konkrétně zaujala vaše vize změny vzdělávacího systému tak, aby přístup ke vzdělávání nebyl závislý na společenském postavení a vzdělání rodičů. Jakým způsobem se této změny dá docílit?

Je tvrdým faktem, že ve srovnání s řadou vyspělých zemí se v České republice nedaří do vyšších stupňů vzdělávání vtahovat děti pocházející z prostředí, kde žádný z rodičů není vysokoškolák. Český vzdělávací systém trpí v tomto ohledu dle mého názoru několika nedostatky. Poměrně časně nutí děti k volbám, které jsou v podstatě osudové a které již poté nelze změnit. První taková nastane při rozhodování, zda půjdou na víceleté gymnázium. Poté, v patnácti letech, přichází další volba mezi všeobecným středním vzděláním a profesním vzděláním. Přitom v řadě zemí fungují modely střední školy, které oba směry flexibilně propojují.

Jaký model tedy považujete za inspirativní?

Například systém amerických high schools umožňuje studentovi, aby v řadě předmětů dospěl tak daleko, jak sám uzná za vhodné vzhledem ke svým předpokladům a potřebám. Někdo se rozhodne, že skončí Matematikou XIII, po jejímž absolvování může jít studovat informatiku na Harvard. Někdo skončí Matematikou V, místo toho se zaměří na francouzštinu, protože se v budoucnu chce stát francouzštinářem či překladatelem. Zároveň na stejné high school studenti mohou získat výuční certifikát nebo profesní kvalifikaci, se kterou mohou jít přímo na trh práce. Všichni se ale pohybují na stejné škole, mají některé předměty společně, nevytváří se sociální bariéry. Jsem přesvědčen, že Česká republika by potřebovala doplnit střední stupeň vzdělávání o podobný prvek. Rozhodně si nemyslím, že bychom měli zavírat víceletá gymnázia, na druhou stranu musíme nabídnout atraktivní typ střední školy, která by nebyla stigmatizována tím, že z ní již nelze jít studovat dále.

Jakým způsobem souvisí školství s „politikou založenou na faktech“, kterou ve svém programu rovněž prosazujete?

Mám za to, že v české politice existuje nedostatek odborné expertizy. Řada politických stran nedisponuje příliš silným odborným zázemím, a expertní potenciál vysokých škol či výzkumných pracovišť zůstává nevyužitý. Pokud se chceme vyrovnávat se skutečnými problémy, jako je sucho nebo rovný přístup ke vzdělání, musíme mnohem více pracovat s reálnými daty, trendy a jejich následnou analýzou. Nemůžeme spoléhat jen na emoce, vlastní předsudky nebo data z marketingových výzkumů o okamžitých náladách veřejnosti.

Myslíte si tedy, že univerzity v tomto procesu hrají důležitou roli?

Mohou hrát mnohem větší roli než doposud, pokud budou politici využívat jejich odborného zázemí. Je mi líto, že se to již v tuto chvíli neděje ve větší míře. Žijeme v době hněvu, kdy dochází k rozhodnutím, jako byl Brexit, na základě emocí a neúplných nebo nesprávných informací. Jedinou cestou, jak tomuto čelit, je trpělivě vysvětlovat, že je lépe chodit k lékaři než k bábě kořenářce. Že i v problémech, jako je globální oteplování, sucho nebo péče o seniory, je potřeba nejdříve vědět, co přesně se ve společnosti děje, a teprve pak hledat racionální cesty k řešení těchto problémů. To se však špatně marketingově prodává, protože expertiza se nikdy nedá shrnout do jednoduchého sloganu. Proto v mém programu zaznívá apel na faktickou stránku, tedy tzv. evidence based policy. A takto se snažíme vést i Masarykovu univerzitu. Léta pracujeme s daty a s jejich analýzou. Než zavedeme nějakou vnitřní politiku, věc zkoumáme a zjišťujeme, jak se problém řeší jinde a s jakým úspěchem, a teprve poté navrhneme opatření. Toto je podle mě cesta, jak se s většinou sociálních problémů můžeme vypořádávat. Nevěřím na politiku, která se řídí jen průzkumy veřejného mínění ze dne na den.

Měly by univerzity aktivně prosazovat zásady demokracie? Vy sám jste vystupoval na politických manifestacích, jejichž účelem byla obrana demokratických hodnot.

Myslím si, že ano. Nicméně je tam určitá hranice. Univerzity se mohou postavit na stranu demokratických hodnot. Mimo jiné proto, že v jiných hodnotových systémech nemohou dobře fungovat. Není náhodou, že byly univerzity poměrně významným aktérem v klíčových okamžicích české historie, a to jak v roce 1939, tak v roce 1968 a 1989. Máme z tohoto hlediska právo vystupovat jako obhájci demokratického politického systému. Na druhé straně jako instituce máme být neutrální vůči pravolevým sporům. I mezi akademiky najdeme příznivce nejrůznějších politických proudů. Jako instituce tedy máme bránit demokratické principy, ale nemáme se již plést do toho, jestli lepší recept na společenskou prosperitu napsali sociální, nebo občanští demokraté.

Dlouhodobě se mluví o tom, že školství je zoufale podfinancované. Souhlasíte s tímto tvrzením?

České školství, a to včetně školství vysokého, je podfinancované. To vcelku jasně plyne z mezinárodních srovnání. Naše pozice je v nich zoufalá. Otázka zní, jak z toho ven. Já jsem v tuto chvíli poměrně skeptický, protože se ani v době rekordního ekonomického růstu nepodařilo výrazně navýšit prostředky pro vysoké školství, neboť politici v minulé i v současné vládě dávají přednost jiným cílovým skupinám a jiným prioritám. V rámci systému by se samozřejmě dalo uvnitř ušetřit, ale předpokládalo by to politickou odvahu. Tu už dvacet let v České republice žádná vláda neměla.

Kde konkrétně by se ve školství dalo ušetřit?

Vláda například neprovedla takzvanou diferenciaci vysokých škol. Třeba v Izraeli je to tak, že pouze pět univerzit má právo provozovat doktorské studium. Těchto pět je považováno za špičkové výzkumné univerzity celosvětové úrovně. Ostatní jsou rovněž velmi kvalitní školy, často profesně orientované nebo pouze s možností magisterského studia, nicméně se na nich neprovádí špičková věda. Takováto diferenciace v Česku nikdy nenastala. Nyní se téměř všechny české vysoké školy pokoušejí napodobovat vzor Univerzity Karlovy. Jenže ono to moc dobře nejde. A vlastně to ani vůbec není potřeba. Pokládám to za příčinu určitého plýtvání v systému. Nicméně úspory z diferenciace by rozhodně nebyly tak velké, aby to zachránilo dostatečnou úroveň financování.

Dá se tato situace řešit redistribucí finančních prostředků v rámci rozpočtu, nebo byste preferoval spíše cestu zavedení školného?

Jaká cesta se zvolí je věcí politické diskuze či hlasů voličů. V České republice je využití soukromých prostředků z hlediska mezinárodního srovnání velmi nízké. Drtivou většinu nákladů nese veřejná ruka. Obávám se, že právě tato veřejná ruka bude v následujících letech čelit obrovským tlakům z jiných sfér, které budou podle mého soudu vyšší prioritou, jako například zdravotnictví a důchodový systém. Tyto sféry budou extrémně zatěžovat veřejné rozpočty a bude proto stále těžší najít dodatečné prostředky pro vysoké školství. Právě z tohoto důvodu jsem vždycky říkal, že je možnou cestou vyšší zapojení soukromých zdrojů. Nechceme-li ale způsobit větší sociální problémy, bylo by to možné pouze při dobrém nastavení systému stipendií, zvýhodněných půjček a zapojení zaměstnavatelů. Pokud bude financování pokračovat tak jako doposud, Česká republika nebude mít kvalitní vysoké školství. Bude jenom přibývat problémů, jako byly nedávné skandály s ministry, kteří opisovali. Mimochodem, skutečnost, že opisovali ministři, je samozřejmě hanebnost. Problém je však také to, že jejich nekvalitní práce nebyly včas zachyceny vedoucími a oponenty. To svědčí o tom, že systém byl minimálně v období minulé dekády přetížen. Nedařilo se zvládnout kvanta studentů s dostatečnou mírou pozornosti učitelů. To je velký problém, který se bude jen prohlubovat, pokud se prostředky na školství nenavýší, nebo pokud se nějaká vláda v budoucnu nerozhodne znovu vrátit k elitnímu systému školství.

Co si máme představit pod pojmem „elitní systém školství“?

To je systém, v němž studuje třeba jen 10 % maturantů. Dnes v České republice studuje vysokou školu přibližně šedesát procent z těch, kdo maturují, což je mezinárodně zcela běžné. V některých zemích je to dokonce osmdesát procent. Nicméně je možné, že se nějaká vláda rozhodne, že to bude znovu jen dvacet procent, i když si myslím, že by to byla škoda a velká chyba. Při současném nedostatečném financování je systém schopen dobře obsloužit třicet procent maturantů, nikoliv šedesát.

Zmínil jste, že na vysokou školu míří šedesát procent maturantů. Objevují se názory, že kvalita vysokého školství se snižuje se zvyšujícím se počtem vysokoškolských studentů, zatímco nám zároveň chybí lidé ve výučních oborech. Souhlasíte s tímto názorem?

Masový přístup na vysokou školu má být spojen právě s diferenciací vysokých škol, přičemž většina lidí, kteří jdou na vysokou, by měla studovat nějaké profesní programy určené pro konkrétní profese. Takový typ vzdělání funguje v řadě vyspělých zemí, například v Německu či Rakousku, kde existují kromě univerzit také Fachhochschulen, kterým se nyní říká univerzity aplikovaných věd. Ve Francii jsou těmito školami polytechniky. Řada absolventů vysokých škol pak získává fakticky technické nebo profesní vzdělání umožňující dobré uplatnění na trhu práce. A právě trh práce se dramaticky mění. Teď je asi těžké předvídat, co přinese takzvaná čtvrtá průmyslová revoluce, tedy digitalizace a elektronizace. Je přirozené, že v řadě profesí, kde dřív byla typickou kvalifikací maturita na průmyslové škole, bude běžné, že tyto pozice zastane bakalář z právě takto odborně zaměřené vysoké školy. Kvalifikace se zkrátka posunou o stupeň výš. A pokud bychom ten systém nastavili dobře, nebude to ohrožovat kvalitu univerzitního vzdělání v tradičním slova smyslu, tedy obory jako je právo, medicína, filozofie, historie, matematika či biologie, u kterých je samozřejmě rozumné, aby je studovalo jen malé procento studentské populace. Myslím si, že masový přístup nemusí vést ke snížení kvality. Nicméně vede k ní tehdy, pokud se masové publikum pustí do systému, který je de facto nastaven elitně. Pak dojde k dysfunkcím.

Autoři: Filip Vlček a Marek Pivoda

[1] Pozn. red.: V současné době se jako matematická metoda pro převod hlasů na mandáty využívá D’Hondtův volební dělitel. Tento systém spočívá v dělení počtu platných hlasů získaných ve volebních krajích pro každou z politických stran, politických hnutí a koalic, které postoupily do sčítání, řadou přirozených čísel (1, 2, 3…). Mandáty jsou přidělovány podle velikosti takto vzniklých podílů. Tato metoda v kombinaci s rozdělováním v krajích vede k tomu, že silnější straně stačí na zisk jednoho mandátu méně hlasů než slabší straně. Např. při volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2017 stačilo vítězné straně ANO 2011 na jeden mandát pouze 19 232 hlasů, zatímco poslední dvě strany z těch, které překročily hranici 5 %, TOP 09 a STAN, potřebovaly hlasů dvojnásobek, tj. 38 402 a 43 693 (zdroj: PSP ČR, volby.cz).

Aktualizováno: 23. 12. 2018 v 16:10