Vláda schválila návrh nového zákona o internetových platformách pro sdílení videí

Povaha audiovizuálního vysílání a odpovědnost za obsah

Úvodem je nezbytné vysvětlit základní rozdíly mezi „tradičním“ televizním vysíláním, audiovizuální mediální službou na vyžádání a platformou pro sdílení videonahrávek:

1. Rozhlasové a televizní vysílání je činnost spočívající v „poskytování pořadů a dalších částí vysílání uspořádaných v rámci programu, včetně služeb přímo souvisejících s programem, provozovatelem vysílání veřejnosti prostřednictvím sítí elektronických komunikací v podobě chráněné nebo nechráněné podmíněným přístupem za účelem simultánního sledování pořadů a dalších částí vysílání“.[1]

Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání se aplikuje pouze na tzv. „lineární vysílání“, kterým rozumíme standardní televizní nebo rozhlasové vysílání, kdy jeden pořad následuje za druhým v rámci provozovatelem sestaveného programu. Pořady tak „tečou“ jeden za druhým a divák nebo posluchač nemá možnost si zvolit, kdy a co bude na daném vysílání sledovat. Přitom není rozhodné, zda přijímá vysílání pozemní (DVB-T2), satelitní (SAT), kabelové (CATV) nebo přes internet (IPTV). Důležitá je simultánní („lineární“) povaha tohoto vysílání.

Zákon nařizuje mnoho povinností, které musí provozovatel vysílání splnit. Za obsah vysílaných pořadů je tak odpovědný on a zpovídá se Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Pouze v případě nepravdivých údajů v obchodním sdělení za něj má poskytovatel odpovědnost, jen pokud nelze zadavatele reklamy určit.[2]

2. Audiovizuální mediální služba na vyžádání (např. české DVTV.cz) je „služba informační společnosti, za kterou má redakční odpovědnost poskytovatel audiovizuální mediální služby na vyžádání a jejímž hlavním cílem je poskytování pořadů veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání, a která umožňuje sledování pořadů v okamžiku zvoleném uživatelem a na jeho individuální žádost na základě katalogu pořadů sestaveného poskytovatelem audiovizuální mediální služby na vyžádání“.[3]

Od rozhlasového a televizního vysílání se odlišuje tím, že uživatel audiovizuální mediální služby na vyžádání má možnost si vysílání sám časově určit. Tato služba je „nelineární“ povahy (angl. „video on-demand“). Divák si vybírá pořady a sám rozhoduje, kdy a který zhlédne. Nicméně stále platí, že poskytovatel určuje obsah pořadů, a je za něj tak odpovědný.

Mezi audiovizuální mediální služby na vyžádání však nelze zahrnovat služby, jejichž hlavním účelem není poskytování pořadů, tzn. audiovizuální obsah je pouze podružný (např. audiovizuální prvky na internetových stránkách, animované grafické gify, krátká reklamní videa na webu apod.).[4]

Mnoho soukromých komerčních subjektů poskytujících internetové připojení zároveň nabízí také internetovou televizi (IPTV), kde dochází ke kombinaci služeb – zákazník má k dispozici „živé“ TV vysílání i možnost sledovat pořady zpětně (tj. na vyžádání).

3. Služba platforem pro sdílení videonahrávek (např. YouTube) je službou informační společnosti, která je vymezena pouze jako „jakákoliv služba poskytovaná elektronickými prostředky na individuální žádost uživatele podanou elektronickými prostředky, poskytovaná zpravidla za úplatu; služba je poskytnuta elektronickými prostředky, pokud je odeslána prostřednictvím sítě elektronických komunikací a vyzvednuta uživatelem z elektronického zařízení pro ukládání dat“.[5]

Od audiovizuální mediální služby na vyžádání se internetová platforma pro sdílení videonahrávek liší v redakční odpovědnosti za obsah. V tomto případě hovoříme o odpovědnosti za cizí obsah (odpovědnost typu „hosting“).[6] Videa nahrávají a často také tvoří samotní uživatelé, a proto je odpovědnost poskytovatelů internetových platforem pro sdílení videonahrávek omezená. Toto omezení se nazývá tzv. „bezpečným přístavem“ (angl. „safe harbour“), ve kterém se poskytovatel videoplatformy nachází, pokud je jeho odpovědnost vyloučena. Za obsah nahraný uživatelem totiž odpovídá pouze v případech, kdy věděl nebo mohl vědět, že tento obsah nebo jednání uživatele je protiprávní. Pokud se takové informace dozvěděl, ale neprodleně učinil veškeré kroky k jeho odstranění nebo znepřístupnění, které po něm lze spravedlivě požadovat, nebude za něj odpovědný. Tím však není dotčena povinnost poskytovatele provést opatření k nápravě protiprávního stavu a dále právo domáhat se informací o závadném obsahu a osobě porušovatele, zejména v případech neoprávněných zásahů do práv k duševnímu vlastnictví. Právo na informace svědčí poškozenému, který má nárok na sdělení různých údajů o osobě rušitele (poskytovatele obsahu), způsobu užití závadného obsahu (např. počet stažení) apod.

Doposud není vyžadována předběžná či průběžná redakční kontrola obsahu na těchto internetových platformách, ani přijetí žádných jiných aktivních opatření. Poskytovatelé jsou však povinni reagovat a učinit opatření ve chvíli, kdy se dozví o protiprávní povaze publikovaného obsahu. Zde je potřeba podotknout, že dle současné právní úpravy se povinnost zasáhnout vztahuje k obsahu protiprávnímu, nikoliv pouze jakkoliv jinak škodlivému.

Internetové platformy pro sdílení videonahrávek nejsou regulovány ani zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ani zákonem o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání, a tudíž se na ně nevztahují povinnosti v nich kodifikované. Stojí tak zatím mimo komplexnější právní regulaci, byť jejich poskytovatelé sami přijali některá samoregulační pravidla, zejména na ochranu nezletilých před nejvíce škodlivým obsahem (např. samoúčelné násilí, tvrdá pornografie, projevy nenávisti apod.).

V tom, že se YouTube a jiné podobné servery nachází v jakési „šedé zóně“, lze spatřovat jistou nespravedlnost, kterou tento dvojí přístup, vyvěrající z nerovného rozložení povinností a odpovědnosti, způsobuje. Poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání i poskytovatelé platforem pro sdílení videonahrávek často soutěží o stejného inzerenta. Pro něj pak může být snazší a výhodnější inzerovat v méně regulovaném prostředí.[7]

Směrnice o audiovizuálních mediálních službách

Naše současná právní úprava vychází z původního znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o audiovizuálních mediálních službách. Jejím účelem je vytvářet rovné podmínky pro poskytování audiovizuálních mediálních služeb s respektem k základním zásadám jednotného vnitřního trhu, jako je volná hospodářská soutěž a rovné zacházení, transparentnost a předvídatelnost, a snížit překážky pro vstup na tento trh. Za nezbytnou evropský zákonodárce považuje také ochranu veřejnosti před škodlivým obsahem, včetně obchodních sdělení. Zvláštní důraz je kladen na ochranu nezletilých osob.

V květnu 2016 Evropská komise schválila návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1808 ze dne 14. listopadu 2018, kterou se mění směrnice 2010/13/EU o audiovizuálních mediálních službách.

Sbližování tradičního televizního vysílání se službami na vyžádání požaduje nový přístup i v legislativě. Nezbytnost revize původní směrnice je tak odrazem technologického rozvoje a vývoje na trhu v tomto odvětví. Spotřebitelé ke sledování videoobsahu stále častěji využívají chytrá (angl. „smart“) zařízení – ať už mobilní telefony, tablety nebo Smart TV – a sledují na internetu nejen redakčně zpracovaná videa, ale stále více i obsah nahraný jinými uživateli.

Přestože tradiční vysílání si nadále drží silnou pozici z hlediska sledovanosti a příjmů z reklamy, zákonodárce si uvědomuje potřebu reagovat také na nové obchodní modely a nové způsoby šíření audiovizuálního obsahu. Evropská komise poukazuje především na nedostatečnou ochranu nezletilých osob a spotřebitelů ve vztahu k obsahu na videoplatformách typu YouTube a na nerovné podmínky na trhu mezi standardním („lineárním“) TV vysíláním a službami na vyžádání.[8] Není překvapující, že šíření nenávistného, násilného nebo protiprávního obsahu je prostřednictvím nedostatečně regulovaných internetových platforem pro sdílení videonahrávek jednodušší.

Novelizovaná směrnice do svého regulačního rámce již služby platforem pro sdílení videonahrávek zahrnuje. Definuje ji jako službu, „jejímž hlavním účelem nebo hlavním účelem její oddělitelné části nebo její zásadní funkcí je poskytování pořadů, videonahrávek vytvářených uživateli nebo obojího, za které nenese redakční odpovědnost poskytovatel platformy pro sdílení videonahrávek, široké veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání prostřednictvím sítí elektronických komunikací […] a jejichž organizaci určuje poskytovatel platformy pro sdílení videonahrávek, a to i prostřednictvím automatických prostředků nebo algoritmů, zejména na základě zobrazování, označování a určování pořadů“.[9]

Jsou to především mladí konzumenti, kteří stále častěji sledují obsah prostřednictvím internetových videoplatforem. Ostatně na fenoménu youtuberingu je tento trend nejvíce viditelný. Nesmíme opomenout ani vliv jiných sociálních médií (např. Facebook, Instagram, TikTok), která se stala důležitým prostředkem komunikace a masivního sdílení informací, včetně videoobsahu vytvořeného samotnými uživateli. Přestože není cílem směrnice regulovat služby sociálních médií, pokud je poskytování videoobsahu nahraného uživateli jejich zásadní funkcí, musíme i je považovat za internetové platformy dle směrnice. Za „zásadní funkci“ lze považovat, pokud audiovizuální obsah není pouze doplňkovým prvkem činností dané služby sociálních médií nebo netvoří pouze jejich menší část.

Až do roku 2018 se působnost směrnice o audiovizuálních mediálních službách a její ochrana před škodlivým obsahem na platformy pro sdílení videonahrávek nevztahovala. Odpovědnost za obsah byla dána pouze směrnicí o elektronickém obchodu[10] a v našem právním řádu zákonem o některých službách informační společnosti. Jak jsem již zmiňoval výše, odpovědnost za cizí obsah je u poskytovatelů služeb informační společnosti omezená a předběžná redakční kontrola se nevyžaduje.

Nový zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek

Návrh nového zákona vláda schválila v srpnu tohoto roku.[11] Zákon zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1808 v minimalistickém rozsahu a po jejím vzoru zavádí definici služby platforem pro sdílení videonahrávek. Ty budou i nadále považovány za služby informační společnosti podle zákona o některých službách informační společnosti, rozšířeny však budou povinnosti jejich poskytovatelů. Nebude zavedena redakční kontrola nad obsahem nahraným uživateli, to by ostatně bylo technicky velice obtížné, ne-li nemožné. Poskytovatelé ale budou mít povinnost zavést zákonem vymezená účinná opatření zajišťující ochranu před nežádoucím obsahem.

Hlavním cílem nové právní úpravy je nastavit pravidla pro internetové platformy pro sdílení videonahrávek obdobně jako u „lineárního“ rozhlasového a televizního vysílání a „nelineárních“ audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání. Zejména jde o povinnosti chránit veřejnost před násilnými a nenávistnými projevy, protiprávním obsahem, podněcováním k terorismu a nežádoucím obsahem obchodních sdělení. Zvláštní důraz je kladen na ochranu nezletilých před obsahem, který může narušit jejich fyzický, psychický nebo mravní vývoj.

Vzhledem k charakteru služby internetových videoplatforem bude poskytovatel tuto ochranu zajišťovat nejen u vlastních pořadů, ale i u videonahrávek uživatelů a u obchodních sdělení.

Obchodní sdělení na videoplatformách musí být jasně označeno, nesmí používat podprahové techniky, nesmí narušovat lidskou důstojnost, nesmí obsahovat nebo podporovat diskriminaci a nesmí podporovat chování ohrožující zdraví nebo bezpečnost, anebo podporovat chování hrubě ohrožující ochranu životního prostředí. Zakázána jsou obchodní sdělení na cigarety a další tabákové výrobky nebo elektronické cigarety a náhradní náplně do nich. Reklama na alkoholické nápoje nesmí být zaměřena na nezletilé osoby a nesmí podporovat jejich nestřídmé požívání. Dále jsou zakázána obchodní sdělení na léčivé přípravky a léčebné postupy, které jsou v České republice dostupné pouze na lékařský předpis.

Zákon stanoví rozdílné povinnosti podle toho, zda jde o obchodní sdělení, které poskytovatel služby sám uvádí na trh, prodává nebo sjednává, nebo naopak jej sám neuvádí na trh, neprodává ani nesjednává. V prvním případě je za nežádoucí obsah obchodního sdělení odpovědný a na internetovou platformu jej umístit nesmí. Ve druhém případě musí přijmout taková vhodná opatření, aby bylo dosaženo stejné ochrany.

K zajištění ochrany před nežádoucím obsahem bude muset poskytovatel platformy uplatňovat zákonem stanovená opatření:

• Stanovit podmínky poskytování služeb a uplatňovat je,
• umožnit uživatelům, kteří nahrávají videoobsah, aby oznámili, že obsahuje obchodní sdělení,
• umožnit nahlásit závadný obsah a informovat o způsobu vyřízení tohoto oznámení, a to nejpozději do 60 dnů,
• zavést systém ověřování věku a rodičovské kontroly u obsahu, který může narušit vývoj nezletilých osob,
• zavést transparentní a snadno použitelný systém pro vyřizování stížností v souvislosti s prováděním výše uvedených opatření, včetně informování o možnostech řešit spory mimosoudně před Českou obchodní inspekcí podle zákona o ochraně spotřebitele, a
• v neposlední řadě zavést účinná opatření a nástroje v oblasti mediální gramotnosti a zvyšování povědomí o těchto opatřeních a nástrojích.[12]

Přísněji pak musí poskytovatel služby přistupovat k nejzávadnějšímu obsahu, který může narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj nezletilých osob, jako jsou pornografie nebo hrubé samoúčelné násilí. Šíření takového obsahu bude muset podléhat nejpřísnějším opatřením.

Při ověřování věku uživatelů platformy budou poskytovatelé zpracovávat osobní údaje i nezletilých osob. Takové osobní údaje nebudou smět používat pro obchodní účely, včetně cílení reklamy.

Orgánem dozoru bude stejně jako u rozhlasového a televizního vysílání a audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Poskytovatel platformy pro sdílení videonahrávek se nově musí evidovat u Rady nejpozději 15 dnů před zahájením poskytování služeb. Směrnice výslovně vyžaduje, aby národní právní úprava zajistila nezávislost regulačních orgánů, zejména jejich právní a funkční nezávislost na vládě a jiných veřejných a soukromých subjektech. Rada bude dohlížet na to, zda poskytovatel platformy přijal přiměřená opatření k ochraně před nežádoucím obsahem.

Závěr

Zakotvením platforem pro sdílení videonahrávek do regulačního rámce směrnice dochází k rozšíření povinností poskytovatelů těchto služeb. Směrnice měla být do našeho právního řádu implementována do 19. září 2020.

Přestože zákonodárce volí transpozici směrnice v minimalistické podobě, ani v důvodové zprávě nevysvětluje, z jakého důvodu nad rámec směrnice rozlišuje mezi „uživatelem platformy“ pro sdílení videonahrávek a „koncovým příjemcem služby“. Dle návrhu zákona je „uživatelem platformy“ osoba, která videonahrávku vytvořila a/nebo nahrála. „Koncovým příjemcem“ je osoba, která videoplatformu využívá k vyhledávání (a sledování) pořadů a videonahrávek. V tomto pojetí může činit problém aplikace § 8 návrhu zákona, jelikož ten v aktuálním znění stanovuje povinnost přijmout některá opatření ve vztahu k „uživatelům platformy“ a jiná ke „koncovým příjemcům služby“. Například povinnost, aby poskytovatel služby zavedl funkci umožňující „uživatelům platformy“ oznámit nebo označit nevhodný obsah. Z logiky věci ale vyplývá, že tato funkce by, dle terminologie vládního návrhu zákona, měla být dostupná především „koncovým příjemcům“.[13] Stejně tak návrh zákona nyní nelogicky stanovuje povinnost zavést systém ověřování věku pouze u „uživatelů platformy“, nikoliv u „koncových příjemců“. Domnívám se, že tento legislativně-technický nedostatek bude napraven v průběhu dalšího legislativního procesu.

Zajímavé bude také sledovat, jak se Rada vypořádá s požadavkem na svou právní a funkční nezávislost na vládě. Její členy jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Je otázkou, zda požadavek směrnice na nezávislost splňuje pouhé výslovné vyjádření, že Rada při svém rozhodování postupuje nezávisle a řídí se pouze právními předpisy, mezinárodními smlouvami a předpisy EU, a explicitní zákaz při svém rozhodování vyžadovat nebo přijímat pokyny od jakéhokoliv orgánu veřejné moci či jiné osoby, když způsob jmenování a odvolání členů zůstává stejný, byť usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady musí být řádně odůvodněno.

[1] § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

[2] § 48 odst. 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

[3] § 2 odst. 1 písm. a) zákona o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání.

[4] ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2015, s. 178.

[5] § 2 písm. a) zák. č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti.

[6] „Odpovědnost poskytovatelů prostoru za jimi ukládaný cizí obsah (hosting) je vymezena ve čl. 15 Směrnice o elektronickém obchodu a § 5 Zákona o některých službách informační společnosti. Omezení odpovědnosti podle těchto ustanovení se vztahuje na poskytovatele služby spočívající v ukládání cizího obsahu, tzv. hosting, přičemž poskytovatelé těchto služeb jsou často označováni jako poskytovatelé prostoru (hosting providers).“ Více k odpovědnosti za cizí obsah zpřístupněný prostřednictvím internetu viz JANSA, Lukáš a kol. Internetové právo. Brno: Computer Press, 2016, s. 153.

[7] MORAVEC, Ondřej. In: RIGEL, Filip a kol. Reklamní právo. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 16.

[8] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákonu o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek).

[9] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1808 ze dne 14. listopadu 2018, kterou se mění směrnice 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) s ohledem na měnící se situaci na trhu. Dostupné na: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=celex:32018L1808

[10] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu). Dostupné na: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/ALL/?uri=CELEX%3A32000L0031

[11]   Viz sněmovní tisk 981. Dostupné na: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=8&t=981

[12] § 7 a § 8 vládního návrhu zákona o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek).

[13] Ostatně např. zmiňovaný YouTube funkci „Nahlásit“ dostupnou všem svým uživatelům má.

[14] Pro názornost doporučuji zhlédnout www.youtube.com/watch?v=StKUpYJ_4GM (v čase 1:48)