Subsidiarita bezdůvodného obohacení

Bezdůvodné obohacení je významný právní institut poskytující ochranu proti defektům majetkových vztahů, které jsou v rozporu se zákazem obohacovat se na úkor jiného právem neuznaným způsobem a které často není možné napravit jinými právními nástroji. Institut bezdůvodného obohacení má velmi dlouhou tradici. Jeho předchůdce můžeme nalézt už v dobách římského práva. Původně to byly doplňky ke starším právním institutům, například kontraktům, a měly reagovat v těch případech, kdy ostatní instituty nebyly dostačující k nápravě protiprávní ztráty majetkové hodnoty. Tato původní funkce je v některých právních řádech zachovávána. Zde pak mají nároky z bezdůvodného obohacení převážně subsidiární charakter. V jiných právních řádech se vývoj od tohoto pojetí odklání a dochází pak ke konkurenci s jinými nároky. [1]

Institut bezdůvodného obohacení není jediným nástrojem pro obnovení majetkové rovnováhy v těch případech, ve kterých došlo k přesunu majetkových hodnot v rozporu s platným právem. K obnovení stavu, který je v souladu s právem, slouží i další prostředky. Nejsou výjimečné případy, kdy lze konkrétní věc podřadit pod více právních institutů a je nutné rozhodnout, který z nich je třeba aplikovat přednostně. Dřívější česká právní teorie a judikatura nejvyšších soudů vycházely z předpokladu, že bezdůvodné obohacení má roli pouze podpůrnou (subsidiární) a použije se pouze tehdy, pokud věc nelze podřadit pod úpravu zvláštní. Právní úprava bezdůvodného obohacení a její výklad ovlivňují, ať už přímo či nepřímo, celou řadu právních oblastí.

Pojem subsidiarita

V obecném jazyce se pojem „subsidiární” vykládá jako pomocný nebo náhradní. V oblasti práva bezdůvodného obohacení je to pojem velmi složitý a jeho význam není chápán jednotně. Může to být obecný nárok z bezdůvodného obohacení, který je subsidiární vůči nárokům speciálním. Nebo při souběhu speciálního nároku a nároku z bezdůvodného obohacení, pokud jsou splněny předpoklady obou nároků, může být nárok z bezdůvodného obohacení zvolen pouze podpůrně nebo může být zvolen jako alternativa. Další variantou je možnost volby mezi speciálním nárokem a nárokem z bezdůvodného obohacení pouze v určitém rozsahu, například ve vztahu ke třetím osobám. Subsidiární je pak bezdůvodné obohacení pouze v tom rozsahu, ve kterém je jeho volba omezena. Pojem subsidiarita často slouží jen k vyjádření toho, že na nárok, který z téhož důvodu vzniká naplněním předpokladů dvou různých právních institutů, nelze požadovat dvojí plnění. Tak tomu často je i v české právní praxi.

Subsidiarita bezdůvodného obohacení

Nejvyšší soud mnohokrát judikoval, že bezdůvodné obohacení má pouze subsidiární charakter a ustanovení, která ho upravují, je možné použít pouze v těch případech, ve kterých neexistuje jiný právní režim, podle kterého by bylo možné věc posoudit.

Právní důvod je rozhodující kategorií, která ospravedlňuje ponechání si obohacení, a tím vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení. V tomto smyslu je určena i subsidiarita nároků bezdůvodného obohacení vůči jiným nárokům. Pokud vzniká subjektivní právo na obohacení (zejména na plnění), ať již smluvní, nebo mimosmluvní, pak jsou vyloučeny nároky z bezdůvodného obohacení. To však nebrání kumulaci nároků z bezdůvodného obohacení s jinými nároky. [2] Pokud např. obohacení jednoho představuje i poškození druhého, nezakládá vznik nároku na náhradu škody důvodnost nabytého obohacení. Ochuzený (poškozený) má tak jak nárok na náhradu škody, tak i nárok na vydání obohacení. 

Právní důvod je vždy spravedlivý důvod. To vyplývá např. z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku. [3] Podle ní je kategorie spravedlivého důvodu širší než kategorie právního důvodu. Právní důvod je tak vždy důvodem spravedlivým. Tam, kde právní důvod existuje, není splněna jedna ze základních podmínek vzniku bezdůvodného obohacení stanovená v § 2991 občanského zákoníku. Proto nelze pomocí institutu bezdůvodného obohacení například korigovat nevýhodnost uzavřené smlouvy. V některých případech je však možné využít institut lichvy nebo neúměrného zkrácení. Ani vadné plnění nebo prodlení nelze vypořádat pomocí institutu bezdůvodného obohacení. To by bylo možné až po odpadnutí právního důvodu.

Vymezení pojmu právní důvod je obtížné. V soukromém právu je jím zpravidla obligační kauzální vztah, přičemž se plnění poskytuje právě z důvodu tohoto kauzálního vztahu. Právní důvod může mít základ také v právu věcném, rodinném, dědickém a řadě dalších. Může existovat jako naturální obligace. Právním důvodem může být i plnění veřejnoprávní povinnosti. Bezdůvodné obohacení pak může vzniknout například při plnění na základě neplatné veřejnoprávní smlouvy. Právním důvodem je také deklaratorní rozhodnutí orgánu veřejné moci. K bezdůvodnému obohacení dochází až v těch případech, kdy právní důvod pro ponechání si obohacení chybí.

Z uvedeného vyplývá, že nároky z bezdůvodného obohacení a nároky vyplývající například ze smluv (také z odpovědnosti za vady) se vzájemně vylučují. Bezdůvodné obohacení ale není subsidiární vůči všem právním institutům. Postavení speciální právní úpravy má například v oblasti neplatných a zrušených smluv. V těchto případech právní důvod chybí. Některá ujednání z těchto smluv ale mohou zůstat nadále relevantní, například ujednání o ceně. 

Konkurence nároků

Ve vztahu k jiným institutům je v českém prostředí tradičně deklarována podpůrná úloha bezdůvodného obohacení. Typicky je to v případě vztahu k náhradě škody. V německém a rakouském právu se v těchto případech připouští konkurence nároků. To znamená, že nároky na náhradu škody a nároky na vydání bezdůvodného obohacení se považují za na sobě nezávislé a mohou existovat vedle sebe.

Nejvyšší soud mnohokrát judikoval, že bezdůvodné obohacení má pouze subsidiární charakter a ustanovení o něm je možné použít pouze v těch případech, kde neexistuje jiný právní režim, podle kterého by bylo možné věc posoudit. V jeho rozhodovací praxi ale můžeme nalézt rozhodnutí, která z tohoto předpokladu nevychází.

Například v případech, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení získáním movité věci, judikatura Nejvyššího soudu připouští možnost volby mezi žalobou na vydání věci a žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. [4] Uvedená konkurence nároku z bezdůvodného obohacení a reivindikace je tak názorným příkladem toho, že bezdůvodné obohacení nemá vždy subsidiární povahu. Tento právní názor má v české právní teorii i praxi velmi dlouhou tradici. Byl zastáván již v době platnosti československého obecného zákoníku občanského. Rouček a spolupracovníci [5] konkurenci nároků v případech reivindikace a bezdůvodného obohacení připouští s odůvodněním, že se tím usnadní důkazní situace poškozeného. Tento názor zůstal zachován i v době platnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tedy v době, kdy byla subsidiarita bezdůvodného obohacení deklarována judikaturou i doktrínou téměř jako notorieta. Domnívám se, že v době platnosti současného, z velké části dispozitivního občanského zákoníku, není důvod od tohoto tradičního názoru upouštět. 

S uplatněním uvedených institutů jsou spojené odlišné nároky v oblasti skutkových tvrzení a navrhovaných důkazů. V případě uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení nemusí žalobce dokazovat své vlastnictví (reivindikace) ani zavinění druhé strany (náhrada škody). To je často velmi obtížné. Domnívám se, že je vhodné konkurenci nároků umožnit, pokud neexistují důležité důvody pro přísnější postup.

Otázkou zůstává, ve kterých dalších případech je konkurence nároků v souvislosti s nároky z bezdůvodného obohacení možná. Domnívám se, že další takové případy mohou existovat, a to především proto, že subsidiarita bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem. Pokud ustálený, více než 80 let v české právní praxi zastávaný názor, konkurenci nároků v citovaném případě připouští, a to z důvodu usnadnění důkazní situace poškozeného, pak mám za to, že není vhodné bez dalšího konkurenci nároků v jiných případech odmítat.

V souvislosti s výše uvedeným považuji za významný názor Eliáše, Brima a Adamové: „Závěr, dle něhož je úprava bezdůvodného obohacení vždy uplatnitelná toliko podpůrně, však není samozřejmý a podle našeho názoru jej nelze přijímat dogmaticky. K naznačené problematice musíme přistupovat diferencovaně a rozlišovat, jak se k sobě mají jednotlivé dvojice zavazovacích důvodů. Již dosavadní judikatura ostatně řešení otázky vztahu bezdůvodného obohacení k jiným institutům v konkrétních případech pojímala méně rigidně.“ [6]

Závěr

Kromě uvedeného je dalším důvodem i to, že sám pojem subsidiarita má nevyjasněný obsah. Důvodem jeho užití často bývá snaha zabránit dvojí kompenzaci stejného nároku, což je ale možné zajistit i jinými prostředky. Podle Eliáše, Brima a Adamové [7] složité vztahy, které vznikají při souběhu různých soukromoprávních nároků, není možné vyřešit „povšechným poukazem na subsidiaritu bezdůvodného obohacení“.

[1] Smits, J. M. A European Law on Unjustified Enrichment? A Critical View of the Law of Restitution in the Draft Common Frame of Reference (CFR). In: Antoni Vaquer (Ed.). European Private Law Beyond The Common Frame of Reference [online]. 9. 3. 2008 [cit. 14. 01. 2020]. Groningen: 2008, s. 153–163. Dostupné na: https://ssrn.com/abstract=1103826 

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2495/2011.

[3] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Nový občanský zákoník [online]. © 2013–2015 Ministerstvo spravedlnosti ČR. Dostupná z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf 

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2034/98: „Jsou-li splněny podmínky stanovené v § 451 a násl. ObčZ, může se ten, na jehož úkor došlo k bezdůvodnému obohacení, domáhat vydání všeho, co bylo takto nabyto, např. vydání movité věci, popř. poskytnutí peněžitého ekvivalentu, nelze-li vydat to, co bylo bezdůvodně získáno. Ten, na jehož úkor došlo k bezdůvodnému obohacení získáním movité věci, není zákonem omezen tak, že by se musel domáhat jen ochrany svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 ObčZ, tj. pouze žalovat na vydání věci, ale může se domáhat vydání věci z titulu bezdůvodného obohacení, např. jeho peněžního ekvivalentu, není-li vydání věci možné.“

[5] Rouček, F. a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. IV. a VI. díl. Praha: V. Linhart, 1937.

[6] Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H. Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 2. ISBN 978-80-7552-407-2.

[7] Tamtéž, s. 193.