Nelidskoprávní ombudsman? K debatě o lidskoprávním rozměru jedné instituce

Jde o zcela relevantní téma pro odbornou diskuzi. [1] Debata, která se nyní vede, se však odehrává zejména prostřednictvím mainstreamových médií a sociálních sítí. Je tedy notně zjednodušující a plná zavádějících výroků. [2] Přesto bychom ji měli brát vážně. Stabilní podíl podnětů stěžovatelů spadajících do působnosti veřejného ochránce práv [3] svědčí o uspokojivém povědomí veřejnosti o jeho úkolech. Přesto současné dohady dokládají, že mnozí (včetně poslanců a poslankyň) stále mají jen mlhavou či zkreslenou představu o úkolech ombudsmana. Část poslanců dokonce dospěla k závěru o zbytečnosti instituce jako takové a navrhuje její zrušení. To při současném obsazení Poslanecké sněmovny nelze ignorovat, i když lze mít pochybnosti o vážně míněném záměru předkladatele tohoto legislativního návrhu. [4] A konečně, zastáncem tvrzení, že ochrana lidských práv není úkolem veřejného ochránce práv, je právě nový ombudsman. [5] Už proto se hodí polemizovat s tímto tvrzením též v odbornější rovině.

Nesmělý zákon o veřejném ochránci práv

Prvním argumentem skeptiků obvykle bývá, že zákon o veřejném ochránci práv [6] nic o ochraně lidských práv neuvádí. Za jedinou relevantní zmínku lze považovat § 1 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv:

„Veřejný ochránce práv (dále jen ‚ochránce‘) působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.“

U některých diskutujících může být problém jen v tom, že se neorientují v terminologických nuancích pojmů „lidská práva“ a „základní práva“. [7] Sofistikovanější tvrzení se pak opírá o to, že podle citovaného ustanovení ombudsman k ochraně základních práv pouze „přispívá“, ale „nechrání“ je. K tomu lze přidat i pozici, vyjádřenou v prvním komentáři k zákonu o veřejném ochránci práv, podle níž je ochrana lidských práv především záležitostí Ústavního soudu. [8] Z čehož má zřejmě plynout, že žádná další speciální lidskoprávní instituce není potřeba.

Na první pohled se může zdát, že formulace použitá zákonem je záměrně oslabena, jako by snad v době přijetí zákona neexistoval konsensus o konkrétní úloze ombudsmana ve vztahu k ochraně lidských práv. Z toho však nelze nyní, dvacet let po přijetí zákona, dovozovat jakékoli dalekosáhlé závěry. V první řadě, úkolem všech státních orgánů, tedy nejen soudů [9] a už vůbec nejen Ústavního soudu, je respektovat, chránit a naplňovat lidská práva a svobody. [10] Ta vytvářejí „objektivní hodnotová kritéria, která determinují chování veřejné moci při výkonu zákonodárství, exekutivní moci i soudnictví“. [11] Akceptovatelné vysvětlení se tak nabízí i příznivcům čistě jazykového výkladu: ochránce „přispívá“ k ochraně lidských práv, protože není jedinou institucí, která se ochranou lidských práv zabývá.

„Pokud by skutečně šlo oddělovat ‚prostou nezákonnost‘ od možného lidskoprávního rozměru, důsledky by musely být absurdní. Veřejný ochránce práv by řešil případy prosté nezákonnosti, aniž by kdy vytknul úřadu zásah do ústavně garantovaných práv.“

Rozšíříme-li tento jazykový výklad, veřejný ochránce práv byl, jak plyne už z názvu, stvořen právě proto, aby chránil práva. Tvrdit, že jde toliko o ochranu práv zákonných, s odkazem na jeho působení proti nezákonnému jednání úřadů, popírá základní východisko o vyšší právní síle ústavy, která zahrnuje rovněž Listinu základních práv a svobod (a podle Ústavního soudu zahrnuje ústavní pořádek též mezinárodní lidskoprávní smlouvy). 

Pokud by skutečně šlo oddělovat „prostou nezákonnost“ od možného lidskoprávního rozměru, důsledky by musely být absurdní. Veřejný ochránce práv by řešil případy prosté nezákonnosti, aniž by kdy vytknul úřadu zásah do ústavně garantovaných práv v případech, kdy je takový závěr na místě. I porušení jednoduchého práva se může projevit jako porušení základních práv a svobod. [12] Oddělitelnost jednoduchého práva od základních práv a svobod je v takové podobě nemyslitelná. Pokud bychom zastávali názor opačný, byla by z ombudsmanského pohledu prakticky neřešitelná situace, kdy správní orgán postupuje formálně v souladu se zákonem, avšak současně se dopouští porušení základních práv či svobod (například kvůli nezohlednění ústavněkonformního výkladu). Tato modelová situace by zcela nesmyslně nespadala do sféry zájmu instituce pověřené ochranou práv občanů před jejich porušování úřady.

Nestačí se přitom spokojit s tím, že dotčený jedinec by měl stále možnost obrátit se na soudy, potažmo nakonec až na Ústavní soud. Ombudsman je nízkoprahovým prostředkem zjednání nápravy: není zde požadavek na právní zastoupení, na podnět nejsou kladeny jakékoli formální, a téměř ani žádné materiální náležitosti (i u zdánlivě nesmyslných podnětů se pátrá po jejich podstatě), podání podnětu nadto není zpoplatněno. Veřejný ochránce práv přes svoji „kvazijudiciální“ povahu [13] není alternativou soudů.

Pokud by nepostačoval ani argument vyšší právní silou ústavy, skrývá v sobě zákon o veřejném ochránci práv ještě jeden pokyn k tomu, aby svou činností dohlížel na naplňování lidských práv. Vedle kritéria protiprávnosti jednání (nebo nečinnosti) úřadů má působit také proti takovému jednání (nečinnosti), které je v rozporu s principy demokratického právního státu. [14] Jedním z výchozích principů demokratického (materiálního) právního státu je pak princip respektu k základním právům a svobodám. [15] Pokyn, aby hledisko ochrany lidských práv bylo běžnou náplní činnosti veřejného ochránce práv, je tak vyjádřen hned dvěma způsoby. Oba plynou ze zákona o veřejném ochránci práv velmi zřetelně.

Pokud by se ombudsman nezaměřoval na ochranu lidských práv, ostře by se rozcházel také s mezinárodním soft-law, jež vychází ze zkušeností států s ombudsmanskými institucemi. Soft-law Rady Evropy nebo jejího poradního orgánu, Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (tzv. Benátské komise), pojímá ombudsmanské instituce jednoznačně jako státní orgány ochrany a prosazování lidských práv a svobod (úprava v závazné úmluvě neexistuje). [16] Nepovažuje přitom za problém, že by se tím snad ombudsmani zpronevěřovali některými osobami vzývanému modelu „veřejnosprávního“ ombudsmana. Tak bychom mohli označit ombudsmana kontrolujícího činnost veřejné správy jako prodloužená ruka zákonodárného sboru. Opět s jednoduchým odůvodněním, že ochrana lidských práv a svobod jednoduše je v materiálním právním státě relevantním a nepominutelným měřítkem, jímž je nutné výkon veřejné správy posuzovat.

Problém s okruhy působnosti aneb Kdo se v tom zákoně má vyznat?!

Předchozí argumenty vedou jednoznačně k tomu, že úkolem veřejného ochránce práv je také chránit lidská práva. Jinými slovy, ochrana lidských práv spadá do jeho působnosti. Nemusíme tvrdit, že je ochrana lidských práv primárním účelem, pro který tato instituce existuje. [17] Ze zákona totiž plyne, že jeho působení je širší než ochrana lidských práv. Činnost ochránce může postihovat pouhou nezákonnost, a dokonce i jen rozpor s principy dobré správy (tj. principy činnosti úřadů neregulovanými nutně zákonem) při jinak zákonném postupu. Nemůže se ale zastavit tam, kde činnost úřadů porušuje základní práva a svobody. Tvrdit proto, že ochrana lidských práv není úkolem ombudsmana, je nonsens.

Jiná věc je, že i tento úkol může naplňovat jen v rozsahu odpovídajícím zákonnému vymezení působnosti veřejného ochránce práv zcela v souladu se zásadou, že jako státní orgán může činit jen to, k čemu je zmocněn zákonem. [18] K vymezení jeho působnosti přitom zákonodárce historicky přistupuje macešským způsobem. Původní myšlenka ombudsmanské instituce v České republice se opírala o omezený model veřejnosprávního ombudsmana. Odtud vymezení legislativní zkratky „úřad“ (byť nezahrnuje jen správní orgány per se) a negativní výčet, co „úřadem“ už není (zejména vrcholné orgány moci výkonné a orgány moci zákonodárné a soudní, bezpečnostní sbory a orgány činné v trestním řízení), a proto na tyto ombudsman nedosáhne. [19]

Od této prvotní podoby však urazil notný kus cesty. Jde o důsledek rozšiřování mezinárodních lidskoprávních závazků České republiky, případně vliv unijního práva a jeho implementace do českého právního řádu. V případech, kdy ratifikovaná mezinárodní úmluva požadovala zřízení určitého kontrolního mechanismu, [20] eventuálně orgánu přispívajícího k naplňování určitého práva, [21] zákonodárce tento úkol pragmaticky svěřoval veřejnému ochránci práv. Stejný model se uplatňuje i v zahraničí. [22] Jiní přede mnou zde kvalifikovaně poukázali na to, že tento model nemusí vždy vyhovovat často rozdílné podobě působení ombudsmana a tohoto dalšího mechanismu. [23]

Z hlediska našeho tématu je však podstatné spíše to, že takto doplňované agendy mají převážně (snad s výjimkou práv migrujících občanů EU) jasný lidskoprávní rozměr. Kupříkladu působnost v oblasti dohledu nad místy, kde se nachází lidé zbavení osobní svobody, směřuje k odhalování a prevenci špatného zacházení, jinými slovy mučení, nelidského a ponižujícího zacházení (více k tomuto tématu sepsala Tereza Hanelová). I když konkrétní podoba často démonizované antidiskriminační agendy čerpá též z unijního práva (implementovaného antidiskriminačním zákonem), pramení z ústavně zaručené rovnosti (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nejnovější oblast působnosti, monitorování práv lidí s postižením podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, je již lidskoprávní agendou zcela nepokrytě. Onen původní „veřejnosprávní koncept“ ombudsmanské instituce tak byl během let „kontaminován“ uzákoněním dalších oblastí působnosti, u nichž se nelze tvářit, že s lidskými právy nesouvisí. [24]

Veřejný ochránce práv jako mechanismus ochrany lidských práv

Pokud bychom nicméně výroky Stanislava Křečka o tom, že ombudsman není ochráncem lidských práv, interpretovali volně a velkoryse, mohl se snažit říci, že ochránce není univerzálním orgánem k ochraně lidských práv v celém jejich spektru, [25] dosažitelným za všech okolností. V tom má pravdu. Pokud někdo taková očekávání od ombudsmana za současného právního stavu má, nemohou se naplnit.

Máte národní lidskoprávní instituci? A mohla bych ji vidět?

Tím spíše existují důvody položit si otázku, zda takový univerzální mimosoudní orgán ochrany lidských práv potřebujeme a jakou by případně měl mít podobu. Máme přeci soudy, ombudsmana, neziskové organizace – je třeba něco dalšího?

Myšlenka, že by vedle soudů měla existovat státní instituce, jejímž prvořadým úkolem bude ochrana lidských práv, se celosvětově rozšířila ve druhé polovině 20. století, [26] aniž by k jejímu vzniku byly státy tlačeny konkrétním ustanovením určité mezinárodní úmluvy. Úkolem národních lidskoprávních institucí (national human rights institutions) je zabývat se lidskými právy, jejich ochranou a prosazováním v celém jejich spektru a v co největší šíři. Konkrétní oprávnění instituce se odvíjí od vnitrostátní úpravy. Mezinárodní standard pro národní lidskoprávní instituce, zachycený v tzv. Pařížských principech, [27] požaduje zejména to, aby jejich mandát byl co nejširší a umožňoval jim zabývat se z vlastní iniciativy jakýmkoliv případem podezření z porušování lidských práv. Oproti širokému mandátu však tyto instituce nemají rozsáhlé pravomoci: jejich působení není založeno na autoritativním rozhodování, ale na přesvědčování, vydávání doporučení a vzdělávání široké veřejnosti i představitelů státních orgánů. Jejich unikátní postavení je dané tím, že jsou státními institucemi, avšak se širokými zárukami vnější nezávislosti. 

Národní lidskoprávní instituce nemají žádnou celosvětově jednotnou podobu. Je pro ně naopak charakteristická mnohost forem sahající od monokratických komisařů pro lidská práva po kolegiální lidskoprávní komise, centra nebo nejrůznější hybridní formy. [28] Časté pak je, že si zákonodárce opět povšimne styčných prvků mezi ombudsmanskou institucí a národní lidskoprávní institucí. Ty jsou, zjednodušeně řečeno, zejména v požadavku na nezávislost a částečném překryvu agendy. Proto se část států rozhodla pro jejich spojení. Takový postup není v žádném případě nezbytný, jak ukazuje i slovenský případ koexistence veřejné ochránkyně práv a Slovenského národného strediska pre ľudská práva. A může mít i určitá rizika, protože každá z institucí má z podstaty odlišnou podobu. Národní lidskoprávní instituce je „aktivističtější“, ombudsman je naopak blíže klasickému „úřadu vyřizujícímu spisy“. Obě navíc působí směrem k jiným státním orgánům odlišným způsobem. 

Když však ke spojení obou institucí dojde, nejde toliko o změnu formální ‒ pokud nemá ombudsman definována svá oprávnění až nezvykle široce, nebude mu k přerodu v plnohodnotnou národní lidskoprávní instituci stačit podat žádost o akreditaci příslušnému podvýboru Globální aliance národních lidskoprávních institucí (GANHRI). [29] Předpokladem naopak je, že se jeho zákonná oprávnění rozšíří a podoba ombudsmana přizpůsobí tak, aby v maximální míře odrážela Pařížské principy.

Přemýšlíte-li marně, proč jste o žádné české národní lidskoprávní instituci neslyšeli, odpověď je samozřejmě ta, že neexistuje. Česká republika je již jen jedním z hrstky států v Evropské unii, potažmo Rady Evropy, který ji ještě nemá zřízenu, [30] a i celosvětově se již řadí k menšině. Doporučení k jejímu ustavení proto zaznívají pravidelně při různých přezkumech České republiky před mezinárodními orgány. Výtku kvůli jejímu nezřízení si tak Česko vyslechlo například od Filipín či Sierry Leone. [31] Tento mezinárodní tlak patrně pomalu mění poměry a nutí českou politickou reprezentaci uvažovat o jejím založení. Dokladem budiž kulatý stůl ke zřízení národní lidskoprávní instituce pořádaný na půdě Senátu na podzim 2019. [32] Dosud však neexistuje žádný konkrétní legislativní návrh. Více zarážející však je, že neexistuje ani veřejná debata o tom, co je národní lidskoprávní instituce, zda ji potřebujeme a jak by měla vypadat. Omezuje se maximálně na některá omezená odborná fóra. [33]

O co se tedy bude hrát v českém prostoru v letech funkčního období Stanislava Křečka, je následující. Měl by se rozšířit mandát ombudsmana novelou zákona o veřejném ochránci práv (či přijetím nového zákona) na národní lidskoprávní instituci, či nikoli? Zřídit raději instituci samostatnou, nebo nedělat nic? 

Jak plyne z jeho mediálních výstupů, Stanislav Křeček si je debaty o zřízení této instituce dobře vědom. Používá ji však nepřípadným způsobem pro podporu svého tvrzení, že úkolem ombudsmana není ochrana lidských práv. Staví situaci tak, že Evropská unie po České republice požaduje zřízení orgánu ochrany lidských práv, ale jiného než ombudsmana. [34] Dále uvádí, že funkci tohoto „jiného orgánu“ nemůže vykonávat právě ombudsman.

„Nehledě na to, zda Stanislav Křeček vidí jako součást své funkce ochranu lidských práv, nestojí ve skutečnosti před volbou, zda bude chránit lidská práva. Zákon o veřejném ochránci práv mu to zcela jednoznačně přikazuje.“

Nehledě na to, zda Stanislav Křeček vidí jako součást své funkce ochranu lidských práv, nestojí ve skutečnosti před volbou, zda bude lidská práva chránit. Zákon o veřejném ochránci práv mu to zcela jednoznačně přikazuje. On sám veřejně slíbil, že podle něj bude postupovat. Navíc mu nepřikazuje nic jiného, než co nový ombudsman podle svých slov dělá už roky [36] – pomáhat chránit lidská práva. Všech, ne jen „mlčící většiny“, a bez ohledu na jeho vlastní pocity o překonání současného konceptu lidských práv kvůli absenci „lidských povinností“. Výroky naznačující opak směřují výhradně k publiku, které je touží slyšet. Jinak však nemají velkého významu.

[1] Historicky jde o odbornou debatu mezi Vladimírem Sládečkem, jenž vnímá jako ideální úzký model ombudsmana zaměřeného na veřejnou správu a kritizuje pokusy zaměřit ho příliš „lidskoprávně“ (Zákon o veřejném ochránci práv: komentář, 1. vyd., C. H. Beck, 2000, s. 19; nebo 2. vyd. tamtéž, 2011, s. 12–13), a Annou Šabatovou (zástupkyně ombudsmana 2000–2006, její funkční období jako ombudsmanky skončilo 18. 2. 2020). A. Šabatová svůj postoj, že je toto úzké pojetí překonané postupným vývojem ombudsmanských institucí, vtělila do své disertační práce Místo veřejného ochránce práv v moderní demokratické společnosti – od administrativního k lidskoprávnímu pojetí. Analýza vývoje jednoho institutu ochrany práv (2008).

[2] Přiznávám, že podnětem k sepsání tohoto textu byla má účast v několika beznadějných diskuzích na Twitteru, v nichž jsem se snažila vysvětlit působnost veřejného ochránce práv, a aktivita nového veřejného ochránce práv na Facebooku. Z obou těchto zdrojů čerpá i můj výběr argumentů ve prospěch „nelidskoprávnosti“ ombudsmana.

[3] Od roku 2016 se podíl podnětů spadajících do působnosti pohybuje mezi 66‒69 %, viz výroční zprávy veřejného ochránce práv pro Poslaneckou sněmovnu.

[4] Pozoruhodná je především důvodová zpráva uvádějící, že „[s]amotnou agendu úřadu (jakkoli v jádru redundantní) by zvládli tři právníci v kanceláři prezidenta či předsedy vlády. Navíc ČR je plně demokratická země se silnou pozicí médií, která pravidelně upozorňují na nejrůznější nešvary a nedostatky systému. S rozsáhlou sítí soudů, úřadů, odvolacích komisí, kontrolních úřadů i neziskových organizací poskytující nemajetným občanům zdarma poradenství v právních či administrativních záležitostech“ (s. 11 sněmovního tisku).

[5] S. Křeček se tak opakovaně vyjádřil především ve svých komentářích pro tisk, následně publikovaných na blogu: Kdo má dohlížet na lidská práva? blog Aktuálně.cz. 23. 10. 2019 (původně Lidové noviny, 21. 10. 2019). Dále také Ochránce lidských práv tu chybí. Neviditelný pes. 16. 1. 2020 (původně Právo, 13. 1. 2020). Současnou debatu však vyvolal zejména svými výroky v rozhovorech: „Podívejte se, problém je v tom, že ombudsman není ochránce lidských práv. (…) Ombudsman má podle zákona kontrolovat činnost vybraných státních orgánů, nikoliv chránit lidská práva. (…)“ Podle Ombudsmanem bude Stanislav Křeček: Romové by se měli o svoje práva starat sami, říká. DVTV [online]. 12. 2. 2020. Obdobně se S. Křeček vyslovuje i tehdy, nejde-li o jeho spontánní odpovědi novinářům. Viz jeho příspěvek na Facebook ze dne 13. 2. 2020 (zveřejněno 17:03): „Ten nešťastník [aktivista Jakub Patočka, pozn.] ani neví, čemu byl úřad zřízen, když tvrdí, že má v popisu práce ochranu lidských práv. Nemá. Přispívá k jejich respektu tím, že přezkoumává rozhodnutí státních orgánů, ne občanů.“ (sic!) 

[6] Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.

[7] Neboť jak mi sdělil jeden uživatel Twitteru, „v celém zákoně se slovo ‚lidské právo‘ nevyskytuje… bez ohledu na to, jestli jako zdroj uvádím Wikipedii nebo ne…“.

[8] SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o veřejném ochránci práv: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 20: „Jelikož však ochrana takových (základních, pozn.) práv přísluší především soudnictví (zvláště pak ústavnímu), z dikce zákona je nyní zřejmé upřednostnění poskytnutí ochrany před jednáním (…), pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, čímž ‚pouze‘ přispívá k ochraně základních práv a svobod.“

[9] Srov. čl. 90 Ústavy: „Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. (…)“

[10] Jak plyne z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

[11] WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 11. 

[12] Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000, k podmínkám, při nichž „nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod“.

[13] Tou rozumím povahu nezávislého a nestranného orgánu (§ 5 zákona o veřejném ochránci práv), na nějž se jednotlivec obrací na se stížností na porušení svých práv, tento orgán v souladu se zásadou materiální pravdy prověří skutkový stav a vydává vlastní právní posouzení věci s výrokem, zda došlo či nedošlo k pochybení. Toto posouzení však není autoritativní, opatření k nápravě musí být přijata ze strany úřadu dobrovolně. Tedy nerozhoduje, a chybí-li rozhodnutí, není ani co vykonávat.

[14] Viz úvodní citaci § 1 odst. 1 zákona.

[15] Např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08 ze dne 18. 2. 2010, odst. 20.

[16] Zajímavé je zejm. doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1615 (2003), které výslovně reaguje na proměnu zaměření ombudsmanských institucí od dobré správy k širším úkolům zahrnujícím ochranu lidských práv. Dále např. rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1959 (2013) Posílení ombudsmanských institucí. Benátská komise především sepsala Principy ochrany a podpory ombudsmanských institucí, tzv. Benátské principy (2019). Ty mimo jiné stanoví, bod 1: „Ombudsmanské instituce hrají důležitou roli při posilování demokracie, právního státu, dobré správy a ochrany a podpory lidských práv a základních svobod.“ Bod 12: „Působnost ombudsmana zahrnuje prevenci a nápravu špatné správy a ochranu a prosazování lidských práv a základních svobod.“

[17] Srov. zdrženlivý postoj v CHAMRÁTHOVÁ, Anna a kol. Zákon o veřejném ochránci práv. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 7: „Ustanovení [§ 1 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv, pozn.] však nelze vykládat tak, že by se ochránce měl primárně zabývat porušováním základních práv a svobod oproti ostatním způsobům pochybení úřadů.“ 

[18] Čl. 2 odst. 3 Ústavy a 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výslovně je vyjádřena i v zákoně o veřejném ochránci práv v § 1 odst. 11.

[19] § 1 odst. 2 a odst. 9 zákona o veřejném ochránci práv.

[20] Opční protokol k Úmluvě proti mučení, publikovaný jako sdělení č. 78/2006 Sb. m. s., požadující národní preventivní mechanismus, vtělený do zákona o veřejném ochránci práv v § 1 odst. 3 a § 21a, a Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, publikována jako sdělení 10/2010 Sb. m. s., požadující orgán monitorující naplňování práv lidí s postižením, v zákoně o veřejném ochránci práv korespondují § 1 odst. 7 a § 21c.

[21] Požadavek na zřízení tělesa pro rovné zacházení (equality body) pramení ze směrnic Evropské unie (např. 2000/43/ES, 2000/78/ES a dalších), v zákoně o veřejném ochránci práv viz § 1 odst. 5 a § 21b.

[22] Srov. četnost, s níž se na interaktivní mapě ombudsmanská instituce objevuje mezi členy sítě Equinet, spojující národní orgány pro rovné zacházení napříč státy EU. 

[23] Úvahu o slučitelnosti úkolů ombudsmana a národního preventivního mechanismu publikoval Pavel Doubek.

[24] To nakonec uznal i Stanislav Křeček v rozhovoru s Martinem Veselovským: [reaguje na § 21b zákona o veřejném ochránci práv ‒ působnost v oblasti prosazování práva na rovné zacházení] „Opravdu to tak je, že součástí práce ombudsmana není ochrana lidských práv?“ „Podívejte, toto bylo do zákona přidáno dodatečně, jako jedna z věcí, která k nám přichází z Evropy (…) Samozřejmě v tomto smyslu ano, ale ten původní ombudsman byl zřízen k jinému účelu.“ Podle Ombudsmanem bude Stanislav Křeček: Romové by se měli o svoje práva starat sami, říká. DVTV [online]. 12. 2. 2020. 

[25] K tomu zřejmě směřuje jeho blogový příspěvek Kdo má dohlížet na lidská práva? na Aktuálně.cz.

[26] Ze 193 států světa má mezinárodně akreditovanou národní lidskoprávní instituci 113 států (údaj podle členství v Globální alianci národních lidskoprávních institucí, Global Alliance of National Human Rights Institutions, zkr. GANHRI).

[27] Přijaty jako rezoluce Valného shromáždění OSN 48/134 dne 20. 12. 1993.

[28] Podle What are the NHRIs? GANHRI [online]. Dostupné zde.

[29] Proces akreditace je popsaný např. zde.

[30] V rámci EU zbývá vedle ČR pouze Itálie, v rámci Rady Evropy nemá národní lidskoprávní instituci devět států. Podle Evropské sítě národních lidskoprávních institucí (ENHRI).

[31] V rámci třetího cyklu univerzálního periodického přezkumu ČR (2017). Zpráva pracovní skupiny dostupná zde.

[32] Zveřejněn nebyl zápis či závěry, nýbrž jen fotogalerie. 

[33] Např. sekce správního práva věnovaná 20. výročí přijetí zákona o veřejném ochránci práv během konference Dny práva, listopad 2019.

[34] „,EU nás tlačí, abychom zřídili národní lidskoprávní instituci, která bude sledovat lidská práva. Ombudsman na to zřízen není. Pařížské principy, které nám to ukládají, vylučují, aby to byl úřad veřejného ochránce práv,‘ vysvětluje a dodává, že snad jedinou výjimkou je otázka rovných příležitostí v rámci antidiskriminačního zákona.“ Podle Křeček: Ombudsman není od toho, aby sledoval lidská práva. Noc dlouhých nožů nechystám. Info.cz [online]. 18. 2. 2020. 

[35] Viz bod 4.5 v rezoluce 1959 (2013) Parlamentního shromáždění Rady Evropy.

[36] Např. příspěvek S. Křečka na Facebook z 13. 2. 2020, zveřejněno v 10:23.