Seriál o insolvencích: Jak sepsat věřitelský insolvenční návrh a kde ho podat

Náležitosti věřitelského insolvenčního návrhu

Insolvenční návrh a jeho náležitosti jsou obecně upraveny v § 103 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“). S ohledem na podpůrné použití zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), musíme samozřejmě pamatovat i na obecné náležitosti jakéhokoliv podání stanovené v § 42 o. s. ř. Z návrhu musí být patrno, kdo jej činí, kterému soudu je určeno, co se podáním návrhu sleduje a v jaké věci. Podání musí být podepsáno a datováno. Pro náležitosti insolvenčního návrhu to zejména znamená, že v něm věřitel musí dostatečně jasně a určitě označit dlužníka. Dlužníka – fyzickou osobu věřitel označí dostatečně, pokud uvede jeho jméno, příjmení a bydliště (sídlo) nebo též identifikační číslo (IČO). Dlužníka – právnickou osobu věřitel označí obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem. Samozřejmě, pokud má věřitel k dispozici i datum narození, rodné číslo nebo korespondenční adresu, je více než vhodné tyto údaje do návrhu uvést.

Co se týče dalších náležitostí, je potřeba pamatovat na to, že věřitel musí tvrdit a doložit skutečnosti, na kterých svůj návrh staví. Na to velmi často zapomínají nejen věřitelé, ale i dlužníci. Svá tvrzení musí věřitel doložit důkazy. 

Velmi důležitou náležitostí věřitelského insolvenčního návrhu je, že věřitel prokáže soudu své oprávnění insolvenční návrh na dlužníka podat (tzv. aktivní legitimace věřitele). Jinak řečeno, věřitel musí tvrdit a prokázat, že je dlužníkovým věřitelem. Tato náležitost není problematická. Věřitel uvede výši své pohledávky a právní důvod jejího vzniku (na základě čeho vznikla, např. ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 1. 1990, z povinnosti nahradit věřiteli škodu přiznanou soudním rozhodnutím ze dne 1. 1. 1991, ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 1992 apod.). Doložit svou pohledávku může věřitel kupní smlouvou, smlouvou o úvěru, ale i soudním rozhodnutím, písemným uznáním dluhu, jednoduše jakoukoliv listinou prokazující, že dlužník má vůči věřiteli peněžitou pohledávku. Je-li dlužníkem právnická osoba a navrhovatel vede účetnictví nebo daňovou evidenci, musí svou pohledávku doložit listinami uvedenými v § 105 odst. 1 IZ. Pozor na situaci, kdy jsou dlužníky manželé. Věřitel nemůže svou aktivní legitimaci postavit na tvrzení, že má pohledávku vůči manželce dlužníka a tedy že dlužník je s ohledem na existenci společného jmění manželů taktéž povinen plnit (k tomu vizte rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, č. j. 1 VSOL 442/2015-A-10 k KSBR 40 INS 7224/2015).

Dále se věřitel musí zaměřit na tvrzení, že je dlužník v úpadku. Jak jsme si vysvětlili již v prvním díle tohoto seriálu, dlužník je v úpadku, má-li minimálně dva závazky vůči různým věřitelům (1. podmínka), tyto závazky jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (2. podmínka) a dlužník tyto závazky není schopen plnit (3. podmínka). 

Insolvenční věřitel – navrhovatel již prokázal, že má vůči dlužníkovi pohledávku on sám. Dále ovšem musí tvrdit, že dlužník má alespoň jednoho dalšího věřitele. Insolvenční řízení neslouží k vymáhání pohledávky jediného věřitele! Slouží k řešení úpadku dlužníka. Proto musí insolvenční navrhovatel – věřitel stejným způsobem jako u dlužníka označit i další věřitele. Nepostačí uvést pouze jména a příjmení, je nutno uvést i bydliště a v ideálním případě i datum narození, rodné číslo nebo IČO. Přesné označení se vyžaduje z toho důvodu, že insolvenční soud bude označené věřitele vyzývat, aby se k insolvenčnímu návrhu vyjádřili a uvedli a doložili, zda opravdu mají vůči dlužníkovi splatné a neuhrazené pohledávky. Čím pečlivěji navrhovatel – věřitel svůj návrh zpracuje, tím větší bude šance, že se k návrhu označení věřitelé vyjádří a společně osvědčí úpadek dlužníka. U každého z nich je nutno uvést minimálně i výši jeho pohledávky vůči dlužníkovi. Tímto má věřitel splněnu 1. podmínku. 

Dále musí tvrdit a u své pohledávky i doložit, že tyto závazky jsou více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti. Splatnost je konkrétní den, kdy měla být pohledávka ze strany dlužníka věřiteli uhrazena. Dle konstantní rozhodovací praxe insolvenčních soudů musí být v každém insolvenčním návrhu uvedena konkrétní data splatností (konkrétní dny). Uvede-li věřitel, že se závazek vymáhá v exekučním řízení, nesplnil tím svou povinnost uvést splatnost závazku a neosvědčil svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Ani spisová značka exekučního řízení není tvrzení o splatnosti závazku (k tomu vizte usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, č. j. 3 VSPH 2271/2014-A-12 k MSPH 77 NS 24125/2014), byť konkrétní datum vydání exekučního příkazu již splatnost závazku osvědčuje. 

Splatnost závazku musí být doložena listinami. Těmi mohou být například soudní rozhodnutí ukládající dlužníkovi úhradu závazku, dále písemné uznání dluhu dlužníkem, exekuční příkaz, dohoda dlužníka a věřitele o dni splatnosti závazku. Nepamatujete si konkrétní datum splatnosti, protože dlužníkův závazek je již velmi starý? Uveďte alespoň rok, ve kterém měl být dluh uhrazen. Insolvenční soud musí být z data splatnosti schopen zjistit, zda je závazek po splatnosti déle než 30 dnů ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) IZ. Je logické, že byl-li závazek splatný již před 3 lety, je to déle než 30 dnů. Lze předpokládat, že insolvenční věřitel – navrhovatel nemusí mít k dispozici listiny prokazující existenci a splatnost závazků dalších věřitelů. Z tohoto důvodu věřitel musí tvrdit a doložit pouze svou pohledávku. Co se týče pohledávek dalších označených věřitelů, jejich existenci postačí tvrdit. Tímto by měl věřitel splněnu i 2. podmínku. 

Posledním a nejdůležitějším tvrzením, které musí věřitel i doložit, je, že dlužník není schopen své závazky plnit. Pokud je věřitelem zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec dlužníka a je mu známo, že dlužník se již delší dobu potýká s finančními problémy, jeho výrobky nejdou na odbyt a nehradí dlouhodobě mzdu všem svým zaměstnancům, měl by tyto skutečnosti soudu do insolvenčního návrhu uvést. Jestliže má věřitel informace od exekutorů, že vůči dlužníkovi je vedeno velké množství exekucí a všechny jsou bezvýsledné, nechť i toto v návrhu uvede. Pokud je mu známo, že dlužník nemá žádný majetek, aktuálně je bez zaměstnání a nemá žádný jiný příjem, přestože má závazky v hodnotě několika set tisíc, lze i tuto skutečnost uvést do insolvenčního návrhu ohledně neschopnosti dlužníka plnit své závazky. Tu může věřitel doložit například exekučními příkazy, soudními rozhodnutími, uznáním závazku, ze kterého vyplývá, že dlužník měl závazek uhradit již před delší dobou a doposud jej neuhradil, notářskými zápisy apod. Věřitel opět musí tvrdit, že dlužník není schopen uhradit nejen jeho závazek, ale i závazky ostatních označených věřitelů. Tímto je splněna i 3. podmínka. 

V závěru insolvenčního návrhu musí věřitel uvést, co soudu navrhuje. Standardně by to mělo být rozhodnutí o úpadku, případně i se způsobem jeho řešení. Svůj podpis na insolvenčním návrhu musí nechat úředně ověřit (např. na pobočkách České pošty). Věřitelé mohou insolvenční návrh vůči dlužníkovi podat i společně. Odpadá tím povinnost tvrdit další věřitele, jejich pohledávky a splatnosti, poněvadž každý věřitel osvědčí svou aktivní legitimaci. Společný insolvenční návrh lze sepsat na jedné listině s podpisy všech věřitelů. 

K věřitelskému insolvenčnímu návrhu je věřitel povinen připojit i přihlášku své pohledávky (§ 105 odst. 1 IZ).

Insolvenční návrh spolu s přihláškou pohledávky věřitel podá u insolvenčního soudu, kterým je vždy krajský soud, v jehož obvodu má dlužník bydliště nebo sídlo. Podrobněji určení místně příslušného soudu upravují § 7b IZ a § 84 a násl. o. s. ř. V přílohách č. 2 a 3 k zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, najdeme seznamy krajských soudů, okresních soudů a obcí. Podle obce určíme místně příslušný okresní soud dlužníka a poté krajský soud, který je příslušný k projednání insolvenčního návrhu. S určením místní příslušnosti (tedy který konkrétní krajský soud je příslušný k projednání návrhu dlužníka) si věřitel nemusí dělat příliš velké starosti. Pokud by návrh podal k nesprávnému soudu, došlo by po učinění neodkladných úkonů k postoupení soudu příslušnému. Podáním návrhu rozumíme jeho doručení soudu, což může věřitel učinit buď osobně na podatelně soudu, nebo může návrh zaslat soudu prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb či jej podat elektronicky prostřednictvím e-mailu (pouze pokud má věřitel elektronický podpis!) nebo do datové schránky soudu. Věřitel, který má ze zákona datovou schránku zřizovánu povinně, musí s insolvenčním soudem komunikovat pouze prostřednictvím datové schránky. Kontaktní údaje jednotlivých krajských soudů nalezneme na webové adrese www.justice.cz.

Záloha na náklady řízení a soudní poplatek

Než věřitel insolvenční návrh k soudu podá, musí místně příslušnému soudu uhradit zálohu na náklady řízení. Nesplnění této podmínky povede k odmítnutí insolvenčního návrhu bez dalšího, insolvenční soud se návrhem vůbec nebude zabývat. Podává-li věřitel insolvenční návrh vůči právnické osobě, která je podnikatelem, je povinen uhradit zálohu ve výši 50 000 Kč. Pokud je dlužníkem právnická osoba – nepodnikatel nebo fyzická osoba, činí záloha na náklady řízení 10 000 Kč. Zálohu je povinen věřitel uhradit k soudu ještě předtím, než insolvenční návrh podá, tzn. peníze musí být připsány na účet soudu před podáním návrhu, a to klidně i několik dní předem. Záloha není zaplacena včas, pokud je soudu uhrazena až po podání návrhu, i když ještě před tím než soud o insolvenčním návrhu rozhodne. Při podání insolvenčního návrhu podací oddělení soudu zapíše nejen den jeho doručení, nýbrž i hodinu a minutu, proto doporučuji věřitelům zaslat zálohu opravdu dříve a ideálně si na insolvenčním soudě ověřit, zda byla platba přijata. 

Platbu může věřitel uskutečnit i osobně na pokladně soudu a v tom případě může ihned poté zamířit s insolvenčním návrhem na podatelnu. Pokyny pro provedení bankovní platby nalezneme taktéž na stránkách www.justice.cz u konkrétního soudu pod záložkou „Různé“. Zálohu na náklady řízení nemá povinnost uhradit pouze insolvenční navrhovatel, který je zaměstnancem nebo bývalým zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, dále spotřebitel, jehož pohledávka vyplývá ze spotřebitelské smlouvy, a dále insolvenční navrhovatel, který se připojuje k insolvenčnímu návrhu jiného věřitele vůči témuž dlužníkovi (vizte § 108 odst. 1 IZ)

Na tomto místě je vhodné uvést, že záloha na náklady řízení je určena k úhradě nákladů, které vzniknou v průběhu insolvenčního řízení a které nebude možno uhradit z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Mezi ně patří minimálně odměna insolvenčního správce, která by v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka činila 45 000 Kč, případně i DPH. Insolvenční soud proto v případě, že lze očekávat řešení úpadku konkursem a je zde riziko, že majetek dlužníka nebude k úhradě všech nákladů postačovat, využije možnosti uložit věřiteli složení dodatečné zálohy, přičemž celková výše záloh uhrazených věřitelem může činit maximálně 50 000 Kč (§ 108 odst. 2 a 3 IZ). Zálohu může soud vybrat i v případě, kdy dlužník sice má majetek značné hodnoty, nicméně nemá žádné pohotové prostředky (např. na bankovním účtu), které by mohly sloužit k úhradě výdajů vzniklých bezprostředně po zahájení insolvenčního řízení. Mezi ně patří např. výdaje spojené se zjišťováním majetkové podstaty, zajištění majetku proti zkáze nebo zničení nebo zajištění znaleckých posudků k ohodnocení majetku (k tomu např. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2010, č. j. 3 VSOL 353/2010-A-8 k KSOS 38 INS 7811/2010 a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2018, č. j. 1 VSOL 284/2018-A-12 k KSOS 14 INS 2473/2018). Pokud věřitel dodatečnou zálohu na výzvu soudu neuhradí, insolvenční soud řízení zastaví. 

Nepleťme si ovšem zálohu na náklady řízení a soudní poplatek. Soudní poplatek se platí zpravidla za každý úkon, který po soudu požaduje navrhovatel provést. V insolvenčním řízení jsou insolvenční správce a dlužník osvobozeni od hrazení jakýchkoliv soudních poplatků, nicméně věřitelé soudní poplatky platit musí. Věřitel nehradí soudní poplatek při podání insolvenčního návrhu, ale výzvu k úhradě mu soud zašle až v souvislosti s rozhodnutím o něm. Pokud věřitel soudní poplatek na výzvu soudu neuhradí, bude se po něm vymáhat. Soudní poplatky hradí všichni věřitelé, tedy i zaměstnanci a spotřebitelé, nicméně od nich můžou být za splnění zákonných podmínek osvobozeni. Od povinnost uhradit zálohu na náklady řízení nemůže být osvobozen žádný věřitel. 

V příštím díle insolvenčního seriálu si povíme něco o dlužnickém insolvenčním návrhu a návrhu na povolení oddlužení. Vysvětlíme si, jak mají vypadat přílohy k nim, zda si může insolvenční návrh podat i osoba omezená ve svéprávnosti anebo osoba vykonávající trest odnětí svobody.