Trestní stíhání Lukáše Nečesaného začalo v roce 2013. Viněn byl z napadení kadeřnice v Hořicích na počátku roku 2013. Konkrétně z trestného činu vraždy ve stádiu pokusu. Případ Lukáše Nečesaného je však zajímavý z důvodu nebývalého počtu vydaných rozhodnutí znázorňujících tzv. soudní ping-pong [1].
První kolo
V lednu 2014 byl Nečesaný Krajským soudem v Hradci Králové seznán vinným ze zvlášť závažného zločinu vraždy. Soud mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání 16 let. Obhájce Nečesaného podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Ten usnesením rozhodnutí krajského soudu zrušil, čímž završil pomyslné „prvé kolo“ soudního projednávání případu.
Druhé kolo
„Druhé kolo“ začalo novým projednáním předmětné věci před Krajským soudem v Hradci Králové, který opět vydal rozsudek se stejnými výroky (vinen a odsouzen na 16 let odnětí svobody).
Z nepravomocně odsouzeného se pravomocně odsouzeným stal Lukáš Nečesaný po rozsudku Vrchního soudu v Praze, k němuž se Nečesaný odvolal. Vrchní soud jej totiž uznal vinným, pouze mu zmírnil délku trvání trestu odnětí svobody o 3 roky.
Lukáš Nečesaný tedy nastoupil výkon trestu. Zde však „druhé kolo“ neskončilo, neboť tehdejší ministryně spravedlnosti podala k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona. Ten svým rozhodnutím zrušil oba odsuzující rozsudky krajského i vrchního soudu. Na závěr „druhého kola“ byl Lukáš Nečesaný propuštěn z vězení.
Třetí kolo
Případ se vrátil ke Krajskému soudu v Hradci Králové, čímž se roztočilo „kolo třetí“. Ten však obžalovaného opět shledal vinným a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce trvání 13 let. To svým usnesením ze srpna 2016 potvrdil též Vrchní soud v Praze, když zamítl odvolání Nečesaného. Po jednom a čtvrt roce na svobodě se Nečesaný vrátil do vězení.
Na základě dovolání podaného obhájcem Nečesaného z něj však byl po téměř sedmi měsících opět propuštěn, neboť Nejvyšší soud svým usnesením zrušil rozsudek krajského soudu i usnesení vrchního soudu. Podstatné je, že přitom nařídil změnu složení senátu Krajského soudu v Hradci Králové. Důvodem zásahu do práva na zákonného soudce ze strany Nejvyššího soudu bylo, že původní trestní senát dle názoru tohoto soudu nebyl s to vydat rozhodnutí, které by svou kvalitou obstálo v dalším instančním přezkumu. Jinými slovy, uplatnění řádných a mimořádných opravných prostředků vedlo k neustálému soudnímu ping-pongu.
Čtvrté kolo
Změna složení trestního senátu krajského soudu vedla ke zproštění Lukáše Nečesaného obžaloby na počátku „čtvrtého kola“. Toto rozhodnutí však vrchní soud zrušil s tím, že se krajský soud při hodnocení provedených důkazů „zaklínal“ závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Závaznost však dle vrchního soudu spočívá v interpretaci právních norem, nikoli ve způsobu hodnocení důkazů provedeném po zralé úvaze právě krajským soudem.
Páté kolo
Následovalo tedy již „páté kolo“ projednávání tohoto nejednoznačného a značně vleklého případu. Krajský soud v Hradci Králové o věci opětovně rozhodl, a to stejně jako ve „čtvrtém kole“. Konstatoval, že se závazným právním názorem „nezaklíná“, nýbrž že rozhodl „při aplikaci zásad ústnosti, přímosti, bezprostřednosti a kontradiktornosti“. Nebylo totiž – v soudním řízení navazujícím po jeho předešlém rozhodnutí – ani vyvráceno, že by se manipulovalo s důkazy, a proto rozhodl dle zásady in dubio pro reo [2] o zproštění obžaloby.
S tím však vrchní soud při následném přezkumu opět nesouhlasil, když rozsudek krajského soudu zrušil, vrátil mu věc k opětovnému projednání, a dokonce nařídil, aby byla věc projednána v jiném složení trestního senátu Krajského soudu v Hradci Králové. Toto již 12. rozhodnutí ve věci napadl Lukáš Nečesaný ústavní stížností, které se v mediálním prostoru dostalo v poslední době značné pozornosti.
Jak je zřejmé z výše uvedené rekapitulace, v daném případu již optikou ústavního práva získávají navrch procesní normy před normami hmotněprávními. Jinými slovy, vleklost procesu představuje při přezkumu soudními instancemi gró soudních rozhodnutí. Namísto aby byl hlavní prostor odůvodnění věnován posuzování, zda tvrzený skutek Lukáš Nečesaný skutečně spáchal, či nikoliv.
První mimořádností je nebývalý počet vydaných rozhodnutí ve věci. Není nic neobvyklého na tom, že se některé důkazně nejasné a zároveň náročné věci projednávají před českými soudy několik let. Stejně tak není nic neobvyklého, že se na konci prvostupňového rozhodnutí nespokojená strana se svým odvoláním obrátí na odvolací soud, proti jehož rozhodnutí někdy podá dovolání k Nejvyššímu soudu a následně i ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Mimořádné opravné prostředky však nemívají vliv na právní moc a vykonatelnost rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Nebývá obvyklé, že by si soudy posílaly spis narůstající na objemu s každým dalším rozhodnutím. Spis Nečesaného bobtná sem a tam hned v několika výše popsaných „kolech“.
Z důvodu neschopnosti podřídit se závaznému právnímu názoru soudu vyššího stupně sáhl Nejvyšší soud v březnu 2017 ke krajnímu řešení, kterým změnil složení senátu Krajského soudu v Hradci Králové. Nový senát měl vydat v případu obžalovaného Nečesaného konečné rozhodnutí. Ani to však nepomohlo, neboť si tentokrát pomyslně „postavil hlavu“ senát Vrchního soudu v Praze kritizující způsob, jakým již dvakrát senát nalézacího soudu rozhodl, a který mu tak věc již dvakrát vrátil. Při posledním vrácení věci navíc odvolací soud nařídil, aby o věci rozhodl v pořadí již třetí trestní senát. Toto rozhodnutí Ústavní soud zrušil, neboť jím vrchní soud zasáhl do práva na spravedlivý proces stěžovatele (obžalovaného) (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a rovněž do jeho práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
Je z povahy věci problematické, když se zasahuje do práva zaručeného ústavním pořádkem. V tomto případě se tak stalo již dvakrát – jednou ze strany Nejvyššího soudu, jednou na popud usnesení Vrchního soudu v Praze z konce listopadu minulého roku. Ačkoli toto opatření trestní řád (konkrétně § 262 trestního řádu) umožňuje a předvídá, je nutné jej vždy řádně odůvodnit, neboť se jedná o zásah do práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V případu Lukáše Nečesaného tento krok odvolacího soudu vzbuzuje pochybnosti o tom, jestli si příslušný vrchní soud pouze nechtěl „prosadit svou“ na úkor Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové (jeho druhého senátu rozhodujícího ve věci). I proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil.
Poslední neobvyklostí je, že Ústavní soud o ústavní stížnosti vůbec rozhodoval. Věc totiž ještě není pravomocně ukončená. Přípustnost ústavní stížnosti však Ústavní soud dovodil, když uvedl, že „za taková „konečná“ rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout.“ (strana 9 nálezu ÚS, sp. zn. IV. ÚS 4091/18)
Po zásahu Ústavního soudu se projednání vrátilo k Vrchnímu soudu v Praze, který měl několik možností, jak s konečnou platností ukončit tento dlouhotrvající a pro obžalovaného (a ostatně i společnost) zcela jistě nepříjemný stav nejistoty.
Zaprvé mohl rozsudek krajského soudu ze dne 14. 5. 2018 potvrdit a tím Nečesaného zprostit obžaloby. Také mohl věc Krajskému soudu v Hradci Králové vrátit, aby o věci znovu rozhodl, a tím tak zahájit pomyslné „šesté kolo“ projednávání. O věci by však nerozhodoval vrchním soudem požadovaný třetí trestní senát, nýbrž druhý, odpovídající složení senátu po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017.
Osud Lukáše Nečesaného tak ležel v rukou soudců Vrchního soudu v Praze, kteří mohli jeho nejistotu buď ukončit jistým rozhodnutím, anebo nejistě pokračovat dále za současného vrácení „neposlušnému“ v pořadí druhému senátu Krajského soudu v Hradci Králové, který v této trestní věci rozhoduje.
Vrchní soud v Praze nakonec, v pořadí již čtrnáctým rozhodnutím ve věci, zprostil Lukáše Nečesaného viny tím, že zamítl odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Neznamená to však, že by se soudní senát pod vedením soudce Jiřího Lněničky se svým rozhodnutím plně ztotožnil. Chtělo by se spíše říci, že se podřídil názorům vrcholných soudů, což dokládá i obsah usnesení Vrchního soudu v Praze [3], v němž se mj. uvádí, že „ve věci tedy byl shromážděn a soudem prvního stupně proveden dostatek důkazů, které by, podle názoru odvolacího soudu, v jiné trestní věci k odsouzení obžalovaného spolehlivě postačovaly.“ O nesouladu mezi vnitřním cítěním soudců senátu odvolacího soudu s konečným rozhodnutím pak svědčí poslední věta odůvodnění: „Proto rozhodl tak, že ze dvou špatných variant vybral tu, o které se domnívá, že je přeci jenom o něco lepší.“ Za poslední výrok dostal soudce Lněnička výtku od předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala.[4]
Zdálo by se tedy, že je trestní věc Lukáše Nečesaného u konce, avšak koncem září obdrželo Ministerstvo spravedlnosti celkem šest žádostí [5] o náhradu škody způsobené trestním stíháním.[6] Sám Nečesaný požaduje po státu 20 mil. Kč, zbylí členové rodiny (rodiče, bratr, manželka, prarodiče) pak dohromady 25 mil. Kč. O podaných žádostech nyní bude rozhodovat výše zmíněné ministerstvo. Jak uvedl jeho mluvčí Vladimír Řepka, žádosti budou podrobeny důkladnému přezkumu, a to jak z pohledu samotného trestního řízení, tak z pohledu případů, ve kterých stát odškodnění přiznal. [7]
Je tedy patrné, že trestní větev tzv. kauzy Nečesaný je u konce, avšak nyní začal druhý, na trestním řízení nezávislý mač, v němž půjde o posouzení žádostí o odškodnění ve správním řízení. I přes definitivní konec prvního dějství však dle svého právního zástupce „v očích veřejnosti bude vnímán jako pachatel, který unikl.“ [8]
Autor: Roman Šafář
[1] Soudní ping-pong, slovní spojení, které se v médiích nezřídka objevuje. Osobně se s jeho obsahovým pojetím neztotožňuji. Dehonestuje jeden ze základních pilířů demokratického právního státu – instanční přezkum soudních rozhodnutí, jehož prostřednictvím se (zejména) v ústavních stížnostech naplňuje tolik užívané právo na spravedlivý proces, případně též právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[2] Zásada in dubio pro reo vyjadřuje požadavek, že pokud není vina obžalovanému prokázána bez pochybností o zjištěném skutkovém stavu, je nutné jej obžaloby zprostit. Je tedy nutné, aby orgány činné v trestním řízení (vyjma soudu) vinu obviněnému (v přípravném řízení), později obžalovanému (v řízení před soudem), prokázaly s jistotou, nikoli na základě domněnek.
[3] V celém znění dostupné na: www.irozhlas.cz/zpravy-domov/lukas-necesany-rozsudek-odvolani-pokus-o-vrazdu-kadernice_1904180600_kno
[4] Dostupné na: www.irozhlas.cz/zpravy-domov/predseda-nejvyssiho-soudu-pavel-samal-lukas-necesany-soudce-jiri-lnenicka-vytka_1908261333_dok
[5] Podle Michala Pokorného, právního zástupce Lukáše Nečesaného, bylo podáno celkem osm žádostí.
[6] Dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
[7] Dostupné na: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2935517-necesany-zada-odskodneni-45-milionu-korun-za-trestni-stihani
[8] Tamtéž.
Chystáte se začít podnikat na finančním trhu a zajímá vás, zda budete pro svůj projekt potřebovat licenci? Následující článek odpovídá na 10 otázek, které vás mohou napadnout v souvislosti s finančním právem. Připravili...
Ochrana životního prostředí je v současnosti stěžejním tématem a dotýká se různých vědeckých i sociálních oblastí, právo nevyjímaje. Z právního hlediska hraje klíčovou roli zejména Evropská unie, která se životním...
