„Soudit se kvůli stokoruně? Ne, děkuji,“ zaznívá nejčastěji z úst spotřebitelů, kteří se obracejí na právní poradny kvůli neuznání nároků ve sporech s podnikateli. Jde o typický projev racionální apatie. Podávání individuálních žalob není ve většině spotřebitelských sporů ekonomicky výhodné. Na jedné straně rovnice stojí způsobená škoda, na straně druhé soudní poplatek, odměna advokáta, měsíce či roky soudního řízení a stres s tím spojený. Může to změnit navrhovaný zákon o hromadných žalobách?
Dnešní konzumní společnost je založena na tom, že cena spotřebního zboží je mnohdy tak nízká, že se spotřebiteli nevyplatí vynakládat energii k honbě za jeho opravou. Co když jsou ale takových sto korun sta tisíce? Problém v tu chvíli nabývá nespravedlivých rozměrů – zatímco pro jednoho spotřebitele jde o zanedbatelnou škodu, pro podnikatele v součtu o vysoké zisky. V důsledku toho chybí motivace podnikatelů k řádnému dodržování právních předpisů.
Jde-li o závažnější problém, nechávají se spotřebitelé slyšet, že individuální žalobu podávat nebudou, ale přidají se k hromadné. [1] Známost konceptu hromadných žalob však spíše než z domácího prostředí vychází ze znalosti hollywoodských filmů a jejich tzv. class action. Možnost podat hromadnou žalobu v České republice zakotvena není. [2] Ačkoliv jsou spotřebitelé často přesvědčeni o opaku a na internetových fórech se domlouvají na podrobnostech již brzy podané hromadné žaloby, opak je pravdou.
Jedinou možností, jak se mohou domáhat svých práv, je cestou mimosoudního řešení spotřebitelských sporů [3] nebo podáním individuální žaloby k soudu. Zima sice poukazuje na to, že určitým řešením je spojení skutkově stejných či podobných individuálních nároků, uplatněných několika žalobami, do jednoho řízení, kde může probíhat společné důkazní řízení, zároveň však dodává, že je takové řešení nedostatečné. [4]
Absence hromadných žalob v právním řádu České republiky podléhá již řadu let kritice, a to zejména ze strany spotřebitelských organizací a široké veřejnosti. Vláda proto schválila dne 4. dubna 2018 svým usnesením č. 210 návrh věcného záměru zákona o hromadných žalobách (dále jen „věcný záměr“) [5] a uložila Ministerstvu spravedlnosti vypracovat a vládě do 31. března 2019 předložit paragrafové znění. Proč je důležité zakotvit do právního řádu institut hromadných žalob a jaká jsou úskalí předloženého věcného záměru?
Problematikou kolektivní ochrany práv se Evropská unie zabývá téměř 20 let, a to nejenom v souvislosti s ochranou spotřebitele. Zmínit lze přijetí směrnice 98/27/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů. V roce 2005 Komise sepsala Zelenou knihu o žalobách na náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel. [6] O tři roky později následovala Bílá kniha o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel) [7] a Zelená kniha o kolektivním odškodnění spotřebitelů, která na rozdíl od předchozích nedopadá pouze na porušení soutěžního práva. [8] Jako další významný krok v oblasti ochrany spotřebitele můžeme uvést přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. dubna 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů.
V nedávné historii stojí za zmínku zpráva s názvem „Směrem k soudržnému evropskému přístupu ke kolektivnímu odškodnění“ (2011/2089(INI) [9] vydaná Evropským parlamentem dne 12. ledna 2012. Parlament v ní reagoval na veřejnou konzultaci a zdůraznil potřebu harmonizovaného kolektivního odškodňování nároků v celé Evropské unii.
Komise dne 11. června 2013 přijala doporučení o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie (2013/396/EU). [10] Z doporučení vyplývá, že by měly všechny členské státy zavést na vnitrostátní úrovni systém kolektivní právní ochrany, který zároveň bude zahrnovat pojistky před jeho zneužitím. Doporučení stanoví společný soubor zásad pro prostředky hromadných žalob včetně tzv. reprezentativních/zástupných žalob na zdržení se protiprávního jednání a náhradu škody. Cílem je usnadnění přístupu ke spravedlnosti a vyloučení zneužívání soudních sporů. [11]
Ze zprávy [12] vydané dne 25. ledna 2018 Komisí EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ A EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU o provádění výše uvedeného doporučení vyplývá, že stále existuje 9 členských států, které dosud nestanovily možnost kolektivního uplatňování nároku na náhradu škody při událostech hromadné škody v rozporu s doporučením. Jedním z těchto státu je i Česká republika. Mezi další se řadí Kypr, Estonsko, Řecko, Maďarsko, Irsko, Lotyšsko, Lucembursko a Slovensko. Řešení by přitom mohl přinést nový zákon o hromadných žalobách.
V neposlední řadě je nutné zmínit New Deal vydaný dne 11. dubna 2018, ve kterém Komise předkládá mj. návrh směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a o zrušení směrnice 2009/22/ES. [13] Směrnice má být založena na minimální harmonizaci, nedojde proto k narušení stávajících ani připravovaných procedur v členských státech. Komise navrhuje, aby řízení o hromadné náhradě škody následovalo až po tom, co bude pravomocně rozhodnuto o žalobě ohledně protiprávního jednání vůči spotřebitelům. Nepovažuji za vhodné tato dvě řízení propojovat a jedno činit závislé na druhém, neboť taková varianta může celý proces prodloužit, díky čemuž bude snížena efektivita nástroje kolektivního vymáhání nároků.
Jak již bylo zmíněno výše, Česká republika neupravuje možnost kolektivního uplatňování nároku na náhradu škody při událostech hromadné škody v rozporu s doporučením Komise. Jistá obdoba kolektivního vymáhání spotřebitelských nároků je zakotvena do § 25 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Typicky spotřebitelské organizace mohou podávat zástupné žaloby na zdržení se protiprávního jednání. Tento model je však dlouhou dobu kritizován jako neefektivní. Z věcného záměru vyplývá [14], že spotřebitelské organizace kritizují přílišnou délku soudního řízení, s čímž souvisí i malá efektivita institutu. Věcný záměr zákona zmiňuje i obtížnou formulaci zdržovacího petitu kvůli tomu, že žalovaný v průběhu soudního řízení svoji činnost i několikrát modifikuje. Za zcela zásadní problém spotřebitelské organizace označují otázku financování. Případný neúspěch ve věci a placení nákladů by pro mnohé znamenalo ekonomický a tím i faktický zánik, a proto žaloby na zdržení se protiprávního jednání nepodávají nebo je podávají zcela výjimečně. Výše uvedené vede k nízké motivaci spotřebitelských organizací podávat žaloby na zdržení se protiprávního jednání. [15] Dalším důvodem pro vyslovení závěru o neefektivnosti žaloby je to, že pokud je sdružení se žalobou úspěšné, je žalovaná strana povinna zdržet se svého jednání vůči všem spotřebitelům, není ale povinna na základě tohoto řízení vyplatit osobám poškozeným protiprávním jednáním náhradu škody nebo újmy, naopak se tyto osoby musí náhrad domáhat individuálně podanými žalobami.
Nyní se zaměřme na samotný věcný záměr zákona a na to, jakým způsobem mají být hromadné žaloby zakotveny do právního řádu České republiky. Věcný záměr zákona počítá s přijetím samostatného zákona, který by problematiku kolektivní ochrany práv uchopil uceleně. Lze položit otázku, zda by nebylo vhodnější úpravu hromadných žalob zahrnout do nového civilního řádu soudního? Vzhledem ke specifičnosti celého institutu se domnívám, že je lepší komplexně upravit všechny otázky kolektivního procesu se všemi jeho specifiky v samostatném předpise tak, jak předpovídá věcný záměr.
Řízení bude vedeno primárně v režimu opt-out, což znamená, že budou na řízení a jeho výsledku účastny všechny osoby, jež mají v téže věci obdobný nárok. Jestliže nebudou chtít být výsledkem řízení vázány, mohou z něj vystoupit, tzv. se opt-outovat, a uplatňovat svůj nárok individuálně. Pro řízení bude typické, že zástupce skupiny nebo spolek založený na ochranu určitých zájmů (např. spotřebitelské organizace) kontaktuje správce a uzavře s ním smlouvu o uplatňování nároků skupiny.
Tento správce bude řízení financovat a v případě úspěchu mu bude náležet odměna. Správcem skupiny může být pouze taková osoba, která splní veškeré podmínky pro udělení akreditace ze strany ministerstva. Správce je možno vymezit jako soukromého podnikatele, investora, jehož předmětem podnikání je zprostředkovávat uplatňování nároků s kolektivním prvkem v hromadném řízení. Dle věcného záměru platí: „Žádat o zápis na seznam správců skupiny mohou fyzické či právnické osoby, které uzavřely povinné pojištění, jsou zajištěné po stránce finanční, jsou důvěryhodné a bezúhonné (v případě právnických osob i členové jejich statutárního orgánu). Zároveň musí zájemci splňovat podmínku ukončeného vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu (v případě právnické osoby fyzická osoba, která za ni jedná). O zápis na seznam mohou žádat též neziskové organizace, pokud k tomu budou mít dostatečné finanční prostředky a budou splňovat obecné podmínky.“ [16] Jelikož je stanoveno povinné zastoupení advokátem, lze předpokládat, že typickým správcem skupiny u hromadných žalob budou advokátní kanceláře nebo advokáti.
Věcný záměr počítá s opt-out variantou jako vůdčí, avšak s možností aplikace opt-in jako výjimky pro případy, kdy princip opt-out nebude tím nejvhodnějším řešením. V režimu opt-in a žalob jiných, než na plnění jsou aktivně legitimováni zástupce skupiny, spolek na ochranu vybraných zájmů nebo správce skupiny. I zde je povinné zastoupení advokátem. Režim opt-in bude typický pro spory, kde je dán vyšší předpoklad zájmu podílení se na řízení z vlastní iniciativy, typicky u nároků při horní hranici ekonomicky výhodné částky i pro individuální řízení. Naopak opt-out model má být vůdčí právě z důvodu racionální apatie, kdy spotřebitelé v případě opt-in modelu povětšinou ztrácí zájem zapojit se do řízení. Základním kritériem pro volbu režimu má být dle věcného záměru přání žalobce. [17]
Řízení bude rozděleno do dvou fází. Fáze certifikační, kdy soud bude posuzovat procesní podmínky pro vedení kolektivního řízení a to, zda nejde o zneužití žaloby či šikanu žalovaného, o čemž bude rozhodovat usnesením. Zima upozorňuje na to, že je tím dána do určité míry povinnost soudu zabývat se meritem věci, aby mohl eliminovat nesmyslné či vyfabulované nároky. [18] Tato fáze bude trvat dle věcného záměru půl roku až jeden rok. [19]
Po přezkoumání všech otázek soud certifikační řízení ukončí vydáním kladného certifikačního usnesení, nebo zastavením řízení o hromadné žalobě. Pokud soud vydá kladné certifikační usnesení, uveřejní zároveň informaci o probíhajícím sporu na k tomu zřízeném centrálním místě. Následovat bude řízení nalézací.
Rovněž hrazení soudního poplatku bude dvoufázové. Za certifikační řízení ve fixní částce. Následně po povolení hromadného řízení bude poplatek vyměřen na základě konkrétní velikosti skupiny a nároku jí uplatňovanému. Zde může být problematické to, že v případě vysokého množství členů skupiny může být soudní poplatek vyměřovaný ze souhrnu všech nároků odrazující.
Nad rámec podmínek pro řízení individuálních žalob je nutné splnit podmínku početnosti, společné povahy, typizovanosti, odpovídajícího zastoupení a vhodnosti. [20] Právě v ustanovení skupiny, kterou budou tvořit dle věcného záměru „všechny osoby, které mají v téže věci obdobný nárok“, může být dle Zimy problém. [21] Spornou otázkou dle něj je, co se myslí pojmy „v téže věci“, či „obdobný nárok“.
Aby mohly být spory vedeny, je nutné zajištění jejich financování. To bude mít na starosti tzv. správce skupiny, který zároveň musí mít potenciální možnost obdržet určitý zisk. Vzhledem k tomu, že správce podstupuje značné riziko, že ponese veškeré náklady řízení ze svých soukromých zdrojů zahrnující zaplacení soudního poplatku, odměnu advokáta, hrazení průběžných nákladů řízení a v případě neúspěchu ve věci i hrazení nákladů protistraně, měl by být finanční odměnou motivován. Tato odměna by měla být dle věcného záměru mezi 5 až 30 procenty. Odchýlení bude na místě, pokud riziko je ve vztahu k získané odměně příliš vysoké anebo naopak příliš nízké.
Nabízí se otázka, zda je výše odměny dostatečná? Pro spoustu správců (většinou advokátních kanceláří či advokátů) může být zapojení se do hromadných žalob nejen zdrojem financí, ale rovněž reklamou. Tam, kde nebude mít správce dostatek finanční motivace k vedení sporu, pamatuje zákon na roli spotřebitelských organizací, které mohou být v roli žalobce a na spor přispět ze svých prostředků. Zde se však dostáváme k problému nedostatečného financování spotřebitelských organizací, které nebudou mít k tomuto dle mého názoru dostatek prostředků.
Pokud by existoval institut hromadných žalob, poškození spotřebitelé by se mohli spojit a svá práva vymáhat snadněji. Navíc by soud mohl mnohem intenzivněji vnímat některé jinak bagatelní spory, pokud by zjistil, že jsou takto poškozováni spotřebitelé ve velkém počtu.
Koncentrované řízení by mohlo zlepšit jednotnost rozhodování ve skutkově a právně společných otázkách. Vzhledem k tomu, že spotřebitelské spory jsou často bagatelní, nemůže zde vystupovat Nejvyšší soud ve své roli sjednotitele judikatury. Nejednotná rozhodování přitom porušují zásadu legitimního očekávání.
Častým argumentem pro zavedení hromadných žalob je to, že se sníží náklady na straně státu i na straně poškozených, kteří nyní uplatňují své nároky individuálně. [22] S tímto názorem lze polemizovat. Naopak je možné, že se zvýší motivace spotřebitelů a spotřebitelských organizací domáhat se soudní ochrany ve sporech, které by jinak u soudu neskončily, a tím se mohou náklady na straně státu zvýšit.
Zatímco spotřebitelé a sdružení či profesní organizace, jež mají oprávněný zájem na ochraně spotřebitele, možnost zavedení institutu hromadných žalob vítají, lze se setkat i s kritikou kolektivního vymáhání práv zejména na straně podnikatelů a osob hájících jejich zájmy. Zmínit můžeme stanovisko Svazu průmyslu a dopravy České republiky k návrhu věcného záměru zákona o hromadných žalobách ze dne 18. 10. 2017. [23]
Svaz uvádí jako největší riziko „potenciální přeměnu žalobního nároku na výnosný obchod pro advokátní kanceláře a téměř až „šikanózní“ prostředek vůči žalovaným subjektům.“ Dále že kolektivní vymáhání bude znamenat „skutečné „závody“ mezi advokátními kancelářemi, která dříve vyhledá a osloví vhodného reprezentanta pro danou „class action“. Tento systém tedy na má na jedné straně vést k zohlednění zájmů spotřebitelů, kteří by možná spíše nepřistoupili k vymáhání svých tvrzených nároků právní cestou, ovšem na druhé straně vede v mnoha případech ke zneužívání práva a k manipulaci soudního procesu ze strany advokátů a advokátních kanceláří, kteří jsou na počtu dotčených spotřebitelů a případném výsledku sporu hmotně zainteresováni.“ Institut hromadných žalob by dle svazu mohl do právního pořádku ČR vnést jakousi „pohrůžku zneužití práva, manipulace se spotřebiteli a potenciálně i deformaci poctivé hospodářské soutěže, kdy i institut hromadné žaloby může být zneužit s cílem poškození obchodní pověsti nežádoucího konkurenta (podobně jako dnes známé případy zneužití účelových návrhů na zahájení insolvence).“
Výše uvedenou kritiku svazu je třeba odmítnout jako zavádějící. Věcný záměr obsahuje hned několik brzd, aby nedocházelo ke zneužití hromadných žalob. Aby mohla jiná společnost poškodit nežádoucího konkurenta, musela by nejprve uzavřít smlouvu se správcem řízení, který musí mít pro výkon dané činnosti akreditaci ministerstva. Správce musí souhlasit, že právě on ponese veškeré náklady řízení, zahrnující zaplacení soudního poplatku, odměnu advokáta, hrazení průběžných nákladů řízení a v případě neúspěchu ve věci i hrazení nákladů protistraně. Správce bude odpovědný za výsledek sporu. Nepředpokládáme, že by se správce chtěl zapojovat do vykonstruovaných procesů a nést všechna finanční rizika i negativní popularitu.
Další brzdou je hrazení poplatků a certifikace. Správce musí uhradit soudní poplatek, a to ve dvou fázích. Prvně bude poplatková povinnost spojena s certifikačním řízením. Za toto „předřízení“ bude stanoven jednotný poplatek v určité pevné výši, která nebude mít rdousící efekt, zároveň však bude odrazovat od zneužití. Jde o brzdu, že návrh nepředstavuje šikanózní výkon procesního práva. Pokud soud shledá, že je možné vést kolektivní řízení, vydá certifikační rozhodnutí. Z toho plyne, že se kolektivní řízení nebude vést vždy, ale nejprve proběhne jakési certifikační předřízení, které má rovněž bránit před zneužitím. Následně bude hradit správce další soudní poplatek.
Model hromadných žalob zároveň nelze zaměňovat s americkým systémem vedení sporu, kde existuje punitive damages, porotní systém a forum shopping, jež mohou vést ke zneužití.
Zavedení hromadných žalob do českého právního řádu může dle mého názoru pomoci zvýšit vymahatelnost práva a stát se lékem posilujícím ochranu spotřebitele, co není aktuálně k dostání. Jde-li o menší finanční částky, řada spotřebitelů se svých práv soudně nedomáhá, neboť mají obavy z finanční náročnosti a délky soudního řízení. Pokud by však existoval institut hromadných žalob, poškození spotřebitelé by se mohli spojit. Hromadné žaloby by mohly být bičem na nepoctivé podnikatele, kteří využívají právě toho, že se spotřebitelé o menší finanční částky nesoudí. Navíc by soud mohl mnohem intenzivněji vnímat některé jinak bagatelní spory, pokud by zjistil, že jsou takto poškozování spotřebitelé ve velkém počtu.
Autorka: Svatava Veverková
[1] Hromadné žaloby lze vymezit jako procesní nástroj, který má umožnit skupině osob se stejným nebo obdobným nárokem uplatňovat práva společně v jednom řízení. Hromadnými žalobami lze řešit nejen spotřebitelské spory, tato esej se však zaměří pouze na úpravu spotřebitelského kolektivního řízení.
[2] Uplatnění hromadných nároků je již dnes dílčím způsobem řešeno § 83 a § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. K tomu podrobněji WINTEROVÁ, Alena. Hromadné žaloby (procesualistický pohled). Bulletin advokacie, 2008, roč. 2008, č. 10, s. 21 an.
[3] Dle § 20e zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů jsou subjekty mimosoudního řešení spotřebitelských sporů: finanční arbitr, Český telekomunikační úřad, Energetický regulační úřad, Česká obchodní inspekce a dále Česká advokátní komora a Sdružení českých spotřebitelů (poslední dva zmiňované jakožto subjekty pověřené Ministerstvem průmyslu a obchodu).
[4] Viz ZIMA, Petr. Hromadné žaloby. Právní rozhledy, 2018, roč. 25, č. 5, s. 153 an.
[5] Dostupné z: https://apps.odok.cz/veklep-history-version?pid=KORNAVPEXE5B
[6] Green Paper, Damages actions for breach of the EC antitrust rules, 19. 12. 2005, COM(2005) 672 final.
[7] White Paper on Damages actions for breach of the EC antitrust rules, 2. 4. 2008, COM(2008) 165 final.
[8] Green Paper On Consumer Collective Redress. COM (2008) 794 final.
[9] Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+REPORT+A7-2012-0012+0+DOC+XML+V0//CS
[10] Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A32013H0396
[11] Odstavec 2 doporučení Komise ze dne 11. června 2013 o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie (2013/396/EU) (Úř. věst. L 201, 26.7.2013, s. 60).
[12] Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?qid=1516891984578&uri=COM:2018:40:FIN.
[13] Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:52018PC0184&from=EN
[14] Viz s. 28 věcného záměru zákona o hromadných žalobách.
[15] Největší česká spotřebitelská organizace dTest podala od roku 2012 celkem tři žaloby na zdržení se protiprávního jednání vůči spotřebitelům. První dvě žaloby směřovaly proti obchodní podmínce, kterou si banky sjednávaly poplatek za vedení úvěrového účtu. Třetí žaloba směřovala proti jednostranné změně podmínek smluv ze strany mobilního operátora O2 Czech Republic, kterou operátor zrušil službu „Omezené čerpání dat“. Žalobu směřující proti České spořitelně Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl. Žalobu směřující proti Komerční bance dTest po zamítnutí žaloby proti České spořitelně vzal zpět. Viz https://www.dtest.cz/clanek-3636/dtest-bere-zpet-zaloby. Navíc v mezidobí české banky napadenou podmínku přestaly užívat, cíle bylo tudíž dosaženo i bez výhry sporu. Žalobu proti O2 dTest rovněž vzal zpět, neboť v mezidobí spornou otázku vyřešila novela č. 252/2017 Sb., zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, kterou mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů. Novela umožnila spotřebitelům s účinností od 2. 9. 2017 ukončit smlouvu bez sankce v případě jakýchkoliv změn smlouvy. Viz https://www.dtest.cz/clanek-6191/zpetvzeti-zaloby-na-o2-ohledne-zmeny-obchodnich-podminek
[16] Viz s. 55 věcného záměru.
[17] Viz s. 43 téhož.
[18] Viz ZIMA, Petr. Hromadné žaloby. Právní rozhledy, 2018, roč. 25, č. 5, s. 153 an.
[19] Podrobněji in s. 48 věcného záměru.
[20] Srov. s 39 a 40 věcného záměru.
[21] Viz ZIMA, Petr. Hromadné žaloby. Právní rozhledy, 2018, roč. 25, č. 5, s. 153 an.
[22] Srov. s. 32 věcného záměru.
[23] Stanovisko Svazu průmyslu a dopravy dostupné z: https://www.spcr.cz/images/VZZ_o_hromadn%C3%BDch_%C5%BEalob%C3%A1ch.pdf
Aktuálně je Česká republika jednou z posledních zemí Evropské unie, která dosud nedostála svým mezinárodním závazkům v oblasti ochrany dětí před tělesnými tresty. Co má na situaci změnit chystaná novela občanského...
Práce z domova neboli „home office“ je v poslední době stále žhavějším tématem – o to se „zasloužila“ zejména pandemie covid-19. Zažehnání této krize však neznamená, že by se po něm slehla zem. Právě naopak – mnoho...
