Utrpení starého zelináře

Upozornění pro náhodného čtenáře: Všechny postavy, události každodenního života i velkých dějin, stejně tak realita a právní řád zmíněné země, jsou vymyšlené. Jakákoli podobnost je čistě náhodná.

V ničem příliš nevynikal, v ničem nebyl nejhorší, nestyděl se však ani za kus své dokonalé průměrnosti, se kterou chodil světem. I co, říkal si, vysoké klasy se sekají jako první, nahoře to pořádně fouká, zatímco mně, v zákrytu těch mocných se nakonec taky nežije nijak zle. Josef Kopeček byl přesto spořádaným občanem, daně platil včas, aby se vyvaroval zástupům na přelomu března a dubna v padesát kilometrů vzdáleném okresním městě, v ulici, kde z vůle dějin sídlil berní úřad. Žil svým průměrně spořádaným, šedým životem v zemi, která mu víc než před čtvrtstoletím přestala říkat pane. Kdyby mohl, sebral by pas, doložku a devizový příslib … to už vlastně není třeba … manželku a psa a vycestoval by tam, kde je svět ještě v pořádku. Ale kam? Existuje ještě takové místo? A mluví se tam jeho řečí? Vedle včasnosti ve všech povinnostech, řádného manželství se ženou, vedle které se probouzí už přes padesát let, dobré výchovy, kterou předal všem svým synům, kteří se mu narodili v letech o něco vyšších, než bylo zvykem. Ze setrvačnosti a strachu z nicnedělání docházel den co den do živořícího zelinářství na rohu ulice. Úderem sedmé ranní skřípotem zrezivělé rolety, na které byl stále zřetelný zelenobílý nápis OZ, budil ty, kteří automaticky, ráno co ráno sahali po vyzvánějících telefonech, které nahradily budíky, a slepě se zavřenýma očima bušili prsty do jejich obrazovek, aby za několik dotyků konečně náhodou našli kýžený povel „Odložit“. Zatímco před lety, vlastně před několika desítkami let, jej při příchodu do zaměstnání zdravila až k masně, která stála opodál, táhnoucí se řada časně probuzených žen, manželek jeho přátel z hospody, též důchodkyň, s jejichž muži sem tam hrával mariáš, i žen zcela neznámých. Dnes jej nezdraví, až na toulavou zrzavou kočku, které sem tam hodí zbytek od oběda nebo se podělí o to, co neprodá, nic než tichá ulice. Ani u zadních dveří s nápisem „Nepovolaným vstup zakázán“ nestojí až na ošuntělou rampu, kam mladí řidiči v zaprášených montérkách přistavují své dodávky, které z velkoskladu anonymních velkopodnikatelů přiváží čerstvé zboží, nikdo. Čas odvál perfektně upravené manželky soudruhů, které na něj, pohledného muže v nejlepších letech, právě zde dennodenně čekávaly, s novou trvalou na hlavě a manželovým podřízeným, který nákup ochotně odnesl, po boku. Tyto zde vzadu stojící ženy byly jeho esa v rukávu, stačilo se přece při vážení nedostatkových banánů nebo snad pomerančů zmínit, že by potřeboval pro syny novou favoritku nebo pro sebe červeného favorita. Nic nebyl problém do doby, než zpovykané děti a mezi nimi i jeho děti, na Velkém náměstí, posvátném místě národa, kde se kdysi handlovalo s koňmi a v jeho čase s tuzexovými bony, rozezvonily klíče. Zlost s ním cloumala ještě dnes, když si představil, že mezi tou záplavou železa cinkaly i klíče od jeho třípatrové vilky nad městem, kterou postavil takřka vlastníma rukama, kterými léta vážil exotické ovoce pro manželku a matku ředitele největšího bytostavu široko daleko. Už den po mánii, která popadla i jeho děti, jim vzal klíče, řka, že jich nejsou hodni. Dobře věděl, že za týden usilovné verbální práce své ženy ji nechá je zase rozdat nazpět, vždyť potřeboval své syny stejně jako oni jeho. Všichni tři mu byli zavázáni, věděli, co všechno pro ně dělá, kolik tun nedostatkového ovoce a zeleniny odepisoval jako vadné či shnilé, jen aby jimi počastoval ty, kteří jeho děti postrčili zase o kousek blíž lepšímu zítřku. Často se ptával sám sebe: „Mohl mi to snad mít někdo za zlé? Dělal jsem to, co všichni.“ Nejčastěji ho ta otázka napadala zrovna ve chvíli, kdy v tmavém skladu za prodejnou obcházel obstarožní vývěsku, na které se už léta skvěl nápis „AKCE!!!“, zatímco z druhé strany bylo vybledlými písmeny v polystyrenu zapícháno lakonické „PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE!“ Byl zelinář, muž doby, dělal, co se po něm chtělo. Uměl prodávat plody země živitelky a dělal to tak, jak bylo žádáno, i když se to dnes nemusí všem líbit. Kdyby se vzpouzel a podstrkoval mandarinky a fíky manželkám ve vazbě sedících ztroskotanců a samozvanců, netrvalo by dlouho a seděl by mezi nimi. Třeba za rozkrádání socialistického vlastnictví, vždyť ono by se něco našlo, kdyby se chtělo. Dávno věděl, že úspěšní plivou po větru a zbytečně se neptají. Naskladňoval a prodával ovoce a zeleninu a víc po něm nikdo nemohl chtít. V té době měl stranickou legitimaci v šuplíku ovázanou zteřelou gumičkou spolu s tou odborovou, ty dvě se snad spolu již narodily, a legitimací člena místní myslivecké organizace. Věděl o nich, stejně jako o všem ostatním v jeho vilce s rozlehlou svažitou zahradou a s jezírkem se zlatými rybičkami. Bylo to zrovna v posledních předpřevratových letech, když myslel na to, kde se svazeček legitimací vlastně nachází, stejně tak věděl, že je naposledy držel v ruce před dvaceti lety při prověrkách. Ani tehdy to nebylo nejnutnější, chlapi v hospodě mu řekli, co by rádi slyšeli a on jim to v zakouřené místnosti partajního výboru odříkal, nijak pomalu, protože takové klábosení považoval za ztrátu času. Proto se taky jen párkrát setkal s tajemnými muži v balonových pláštích, kteří ho v šeru restaurace třetí cenové skupiny nabádali, aby byl pozorný a všímal si, co se kde děje. Že za pár takových podnětných informací může dostat slušnou sumičku. Ať mu dají pokoj, řekl jim po několika setkáních: „Soudruzi, co vím já, ví celé město, nač bych vám to hlásil.“ Žil a nechal žít, když někomu nepomohl, tak mu neublížil. Určitě se tak nechoval sám. Dnes je mu skoro sedmdesát, na bedny zboží už používá víc rudl než kdysi svalnaté ruce, na ty těžší kousky prosí chlapce z vedlejšího obchodu, kde ne tak dávno byl Pramen, aby mu pomohli. Věčně stejně nemají co na práci, obsluhují výdejnu jakéhosi internetového obchodu, ale protože většina zákazníků si pro své nové telefony, počítače a kdoví co ještě přijde až odpoledne po práci, může je v plonkových hodinách vyrušit, nabídnout cigaretu, kterou oni odmítnou, a prohodit s nimi pár slov. Už si k nim taky párkrát něco objednal, ať už to byla nová myš k počítači nebo externí disk na fotografie vnoučat. Měl to pak s donáškou až do svého obchodu, přece jen mu nějaká ta privilegia zůstala i po letech. Na zádech se mu dělal sedmý křížek a stejně byl ve virtuálním světě stejně obratný jako kdysi v tom reálném. Měl v přátelích desítky starých přátel, které neviděl pěknou řádku let, protože už dávno nakupují jeho zboží v anonymních, klimatizovaných krabicích na krajích měst, kde sic stojí frontu až u pokladny, zatímco u něj ji stávali už ke dveřím, ale též jim nikdo nepopřeje dobrého dne a nesdělí, co nového se kde ve městě šustlo. Kluky, kterým kdysi balil vitaminové balíčky na pionýrské tábory a kteří legitimace odhodili hned po eskapádách na náměstích, na sociálních sítích sleduje, aby byl informován, čím tentokrát budou hanět dobu, která je stvořila a vychovala. Zahodili legitimaci, kterou on ze zvyku má pořád v šuplíku, byť příspěvky nezaplatil už pár let, protože strana trvala na platbě v hotovosti, kterou on coby muž jednadvacátého století neuznává a užívá pouze internetového bankovnictví a platební karty. Kluci zahodili legitimaci a kus sebe. Tak to šlo den za dnem. 

Jednoho dne přišel z práce, po celém dni nicnedělání a omývání nahnilých citrónů se těšil na chvíli klidu, rozpustnou kávu a nový díl seriálu. Tyhle seriály to je věc, možná, že kdyby jich tehdy točili víc, mohli se lidi víc dívat na životy jiných a méně žít ty své. O to méně pak zvonit na náměstích a odzvonit šťastné době. Na stole potaženém umělým ubrusem, se sponkami po krajích, aby neujížděl, ležela výzva k vyzvednutí zásilky. Mají ti pošťáci ale štěstí, že je do vlastních rukou, protože najít doma výzvu k vyzvednutí obyčejné zásilky, zatímco žena byla celý den doma, tekla by na poště krev. Přišel tam, zkušeně vyňal pořadové číslo z tichého strojku, trpělivě vyseděl všechny řady, a že jich okolo bylo, aby dostal svůj dopis. S pruhem. Srdce mu tlouklo, neměl komunikaci s úřady rád, všechno vždy vyřešil spíš neformálně, než aby na to měl razítko a papír. S dopisem na sedadle spolujezdce a nervozitou na jazyku přijel ke svému domu, tentokrát ani nezaparkoval ve dvojgaráži, která byla přístupná z ulice, zatímco k vilce samotné se muselo stoupat po mramorových schodech. Zdálo se mu to jako pořád menší prohřešek proti jeho pořádkumilovnosti než zcela nedůstojně ve voze nebo snad ještě na poště před všemi těmi zraky trhat dopis, jehož pruh jako stigma nevěštil nic dobrého. Výzva k podání vysvětlení, stálo tam. Některý z těch kluků, kteří u něj před prvomájovými průvody schovávali mávátka a obrazy tehdejších svatých, si pustil hubu na špacír a v nějakém interview se slovem otřel i o něj. Kdyby jen otřel, označil jej a jemu podobné za představitele protekce a nadřazenosti, proti kterým on dodnes bojuje, a nazval jej pilířem minulé doby. Některý z jeho tupých nohsledů pak neměl nic lepšího na práci, než na zpocenými prsty umaštěný papír naškrábat trestní oznámení. Jak že se jmenuje ten trestný čin? Příslušnost k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka? Nebo snad spolupráce s nepřítelem? Neví, dodali ho tam teprve nedávno. Klepajícíma se rukama vzal do ruky mobil a otevřel si denní záznamy, jak trochu archaicky říkal aplikaci s kalendářem, a poznamenal si datum, na které byl předvolán. Toho dne už nepozřel ani sousta, nelokl si ničeho víc než pár hltů gruzíňáku.

Už na policii jej doprovázel syn Richard, advokát. Když mu před třemi desítkami let nechal manželkou vrátit klíče od jeho domu i od jeho srdce a trochu se z těch šoků listopadových dní uklidnil, neviděl vše tak černě. Dávno věděl, že chce pro své kluky víc než předat jim přepravky na zeleninu a výlohu s umělým ovocem. Místo modrého erárního pláště pro ně chtěl aktovku z jemné kůže a hnědý oblek s proužkem. Nikdo nemohl ze dne na den, z roku na rok, vytrhat ze základů všechno, co bylo. I jím budovaná spletitá síť známých nezmizela úplně, z kanceláří národních výborů se jeho kontakty přesunuly do kanceláří všemožných obchodních společností, sponzorů bůhvíčeho a bůhvíkoho, stále mocných, jen jinak. A tak měl ze syna advokáta, muže nové doby, pohledného po otci a oddaného po matce. Na policii vyslechl všelijaká poučení a při podepisování desítek panensky bílých papírů potištěných jen pár slovy a kolonkou pro podpis s pošklebkem vzpomínal, jak mu maminka říkávala o nedostatku papíru v době, kdy se narodil. Bylo mu předloženo usnesení o zahájení jeho případu. Nechal mluvit syna, ten mluvil jako kniha, byl na něj pyšný, jen měl mrzení, že ho musí slyšet až v takové nepříjemné situaci. Sám mluvil jen na vyzvání, těžce a sípavě. Promluvil o svém životě, o tom, jak se vyučil, byl umístěn do prodejny a pracoval do úmoru, jen aby se on a jeho rodina měli dobře, že žil průměrný středostavovský život, při kterýchžto slovech se kapitán, věda, jak a kde obviněný žije, lehce pousmál. Odpověděl kladně, zda byl členem strany a jiných společenských organizací, odpověděl, zda jím zůstal i po převratu a proč jím přestal být. Poukázal na své chatrné zdraví, které i přes jeho celoživotní práci s tolik opěvovanými životabudiči je podle jeho názoru dostatečným důvodem, aby jej nechali v klidu žít a dožít. Poukázal na svou dosud fungující živnost, společenskou prospěšnost a daňovou bezdlužnost. Syn jej posunkem ruky zastavil, on podepsal ještě pár zbytečných lejster a jel domů, synova mercedeska se na cestách jen houpala a on coby spolujezdec snad na chvíli i usnul spánkem spravedlivých.

Podruhé už jej pošťák zastihl doma, podepsal mu, co chtěl a za zavřenou brankou, posadivše se na mramorový schod, navzdory své lásce k pořádku, obálku roztrhl a dopis vyňal. Bylo rozhodnuto o konání hlavního líčení a byl vyzván, aby se dostavil. Vyškrábal se nahoru do domu, natáhl se pro brufen a telefon, aby zavolal synovi. Ozvala se hlasová schránka s líbivou zprávou, že má zanechat vzkaz. Věda, kolik si operátor účtuje za takový vzkaz, hovor rychle ukončil a doufal, že syn, kterého v žertu oslovoval pane doktore, zavolá zpět. Brufen zapil stakanem vodky, kterou mu přivezl druhý ze synů z dovolené a ulehl. Jednoho rána syn přijel, společně lehce posnídali a odjeli směrem k soudní budově ve středu města. Oprýskaná jako spravedlnost sama. Jen tu pásku přes oči na její soše ve vestibulu soudní budovy, tu jako by dali restaurovat. Soud proběhl. Neptejme se mě, jak to probíhalo, já tam nebyl. Byl tam ale on. A napsal si o tom do deníku pár stránek:

Soudce vešel do místnosti a všichni jsme povstali, jak jsme na to byli zvyklí z televizních pořadů ze soudních síní, o kterých jsme si ještě nedávno mysleli, že jsou skutečné. Soudce nás vyzval, abychom se posadili a sám usedl za nekonečné štosy listin, které se před ním vršily. Elektronizace jim tady asi nic neříká, pomyslel jsem si a zabolelo mě to množství papírů za všechny stromy, které na světě byly a už nejsou. Soudce sdělil věc, která bude projednávána, zatímco jsem se podíval po manželce a synech v lavicích veřejnosti, abych snad v pohledech našel oporu, o kterou se budu moci opřít. Legitimoval jsem se soudci, ze kterého čišel respekt, a usedl do nepohodlné židle. Muž naproti v černém taláru s vínovým lemem, který se narodil dávno poté, kdy se hromadně vracely stranické legitimace, se jal číst obžalobu. Může se dmout v prsa, že právě proto je k takové obžalobě předurčen, protože je minulostí nezatížen. Chápe ale vůbec reálie doby, do které se nejen nenarodil, ale o které se ve škole pro trojité probírání pravěku a starověku ani jednou nedozvěděl zhola nic? A co soudce? Vypadá přísně, asi musí, za černými obroučkami brýlí se schovává tvář pětatřicátníka, který má sice rodný list vystavený národním výborem, ale když opona, jak se dnes říká, padla, nebyl ani v první třídě. Může vůbec pochopit, že takhle jsme žili? Že jsme takhle žili všichni? Státní zástupce se v obžalobě dovolává odvážlivců, kteří více než deset let před pádem opony podepsali jakýsi mravní dokument, ti prý měl být naším vzorem. Měli jsme prý slavit založení republiky místo dne znárodnění a číst zakázané spisovatele místo režimních pochlebovačů. Syn se pod strništěm usmál, pošeptal mi, že zmíněný dokument podepsala asi tisícovka lidí, s takovou, že by před soudem museli stát všichni občané nad padesát let věku. Hlavou mi projela poslední věta muže v černo-vínovém taláru, ta o těch spisovatelích. Já, pro kterého jako snad jednoho z posledních je zákon svatý, pro kterého i tvrdý zákon je zákon, já že jsem měl číst zakázané spisovatele? Po přečtení obžaloby se mi udělalo mdlo, soudce vyhlásil krátkou přestávku. Na chodbě jsem slyšel, jak prokurátor … tedy státní zástupce… říká komusi s úsměvem do telefonu, že poškozené v mé kauze nesehnali, protože ty babičky, kterým jsem odpíral klementinky jen proto, že jsem je měl odložené pro doktorku z OÚNZu, která kdysi rodila všechny naše děti, už povětšinou nežijí.

Po přestávce soudce zahájil dokazování či co. Popsal jsem své spořádané rodinné poměry, pozvedl obočí nad otázkou na předchozí tresty, o kterých by přece museli něco vědět, a ve zkratce popsal své majetkové poměry živnostníka. Jediným, co mě odlišuje od ostatních příslušníků středního stavu, je můj dům. Když byl postaven, nebylo mi ještě ani čtyřicet, měl jsem pocit, že mi patří svět, a že když jsem zplodil syny, ještě postavím dům a k tomu zasadím strom. Stojí na okázale krásném dlouhém a svažitém pozemku, který mi sehnal starý přítel. Nezajímal jsem se nikdy o to, komu kdysi patřil, teď byl můj, teď jsem zde vychovával děti, snídal s rodinou a stříhal růže já, nikdo jiný. I o tom domě jsem promluvil, když se soudce zeptal, co vlastním. Kromě toho domu, toho klenotu a mé pýchy, ať se sebevíc snažím vypadat skromně, toho moc nemám, dvě starší auta, zahradní traktůrek a v malé privatizaci získanou prodejnu, toť celý můj život. Měl jsem se podle pokynů soudce vyjádřit k obžalobě, nikdo mě nesměl přerušovat, prostor okolo jako by patřil na chvíli jen mně. Nikdy jsem nebyl táborový řečník, největší zkušeností s vystoupením na veřejnosti mi bylo, když jsem držel na uzdě rozdováděný dav hospodyněk lačnících po kořenové zelenině na nedělní svíčkovou. Obvinění, která proti mně stála, že jsem svou činností držel u moci režim potlačující práva a svobody člověka, jsem vyvracel s vervou, hlavní myšlenkou mých slov bylo, že jsem žil, jak se dalo. V jednu stranu věřil jsem a neměl jinou mimo ni, nebral jsem její jméno nadarmo, den sváteční jsem světil, neděli jsem většinou seděl se svými kluky, kteří za pomocí starého slovníku překládali třeba toho Viana, kterého přinesli kluci od kamaráda ze školy a který jim sliboval počtení, jaké ani Mladý svět nenabídne. Četli, já seděl, poslouchal, spokojeně kouřil ameriky a liboval si, jak se máme dobře. Otce svého i matku svou jsem světil, dával sestře pěkné peníze i bony za to, že je opatrovala až do smrti a nezapomněl jsem ani na jedny jejich narozeniny. Nezabil jsem, nesesmilnil a příliš nepokradl (ale Ríša říkal, že pro majetkové trestné činy tady nejsme). Nepromluvil jsem křivého svědectví proti bližním, to, co jsem tlachal za pultem, to stejně všichni věděli, a to co jsem řekl párkrát v hospodě těm tajným, zas nebylo proti bližnímu. Nepožádal jsem manželku soudruha svého a ani haléř jsem nikomu nevzal. Těch pár beden ovoce, co jsem odepsal, ty přece byly všech, tedy i moje. Žiju-li v souladu s Desaterem, musím žít v souladu i s našimi zákony. Přišel čas na otázky. Otázky obhájce a mé odpovědi zdůraznily, že jsem jen žil, jak se sluší a patří a žil pro svou rodinu, nepodepsal žádný rozsudek smrti, nehodil nikoho na ostnatý drát nabitý proudem, nepoštval na nikoho psy, neznemožnil nikomu studium ani život. Otázky obžaloby se týkaly toho, zda jsem byl oporou režimu. Obhájce se několikrát postavil, aby namítnul formulaci otázky a soud mu dal za pravdu. Jistě, od posouzení zda jsem byl oporou režimu a měl bych za to být potrestán, je tady on. 

Jako další důkaz povolal státní zástupce svědka. Musel jsem se pousmát, když vešel do místnosti. Můj někdejší podřízený, se kterým jsme z liazek odtahali stovky a tisíce plných beden do skladu a ze skladu zase do prodejny. Po převratu jsem vydražil provozovnu, o kterou měl zájem taky, chtěl být jako my všichni, chtěl mít. Bohužel pro něj byl licitátor můj dávný kamarád. Nemám důvod se kvůli tomu cítit provinile, každý je přece někoho kamarád. Jeho svědeckou výpověď jsem vnímal jen stěží, proto jsem neměl co dodat. Mé oči se upíraly ke stále se zvyšující hromadě lejster před soudcem, zjevně toho bylo stále více, jeho asistent již neměl kam pokládat nové desky. 

Pak se na hromadu zadívali všichni, soudce bral do ruky jedny desky po druhých. Prý že si dali dohromady můj profil, říkal, za pomocí tisíců digitalizovaných dokumentů, které státní správa má, mé digitální stopy, kterou si vyžádali, mého pohybu, který zaznamenaly kamery. Přes obroučky četl jednotlivé názvy desek: rodný list, fotografie z vítání občánků, první školní vysvědčení, třídní knihy z celé osmiletky i učňáku, doklad o převzetí občanského průkazu … oddací list, rodné listy dětí, zdravotní dokumentace … četl dobrých deset minut, probíral se deskami a nebyl ani ve třetině celého toho snažení. Nestačil jsem se divit, co všechno o mě ví. Předkládal k nahlédnutí stranám záznamy tajné policie o těch několika letmých schůzkách, na které jsem přišel, než mi konečně dali pokoj, předložil výpis z katastru o všem, co jsem kdy vlastnil a vlastním, až jsem se divil, že nepředložil půdorys hrobu, ve kterém budu jednou ležet. Předložil všechna má daňová přiznání, výpisy platebních karet a telefonních hovorů, veškerou mou činnost na sociálních sítích, analýzu mých příspěvků a všech „To se mi líbí“ na nich. To se mi tedy nelíbilo. Zvlášť když předložil k nahlédnutí seznam periodik, které jsem kdy odebíral, seznam knih, které jsem si kdy vypůjčil ve veřejných knihovnách a v rudých deskách uložený fascikl historie mého prohlížeče. Všichni přítomní, včetně mé ženy a dětí, sledovali, jak se chovám, když mě doma nikdo nevidí, viděli, kolikrát jsem si přečetl svůj horoskop, kolikrát jsem se podíval na stránky, kde s úsměvem odkliknu, že mi bylo 18 a již docela dávno. Rděl jsem se studem víc, než když soudce hovořil o výpisu z mých kont. Předložení velkoformátové mapy s mým pohybem za posledních deset let byla třešnička na trpkém dortu. Věděl o mě naprosto všechno, otočil jsem se a hledal zděšení na tváři mé rodiny. Styděl jsem se před manželkou, které jsem tvrdil, že nemyslím na jinou, než na ni. Myslel jsem, od chvíle, kdy jiné ženy byly na dosah jednoho kliknutí myši, myslel jsem. V očích přítomných, za mnou sedících zděšení bylo, ale jiné než jsem čekal. Byli zděšeni, protože by soud mohl stejně tak všechno vědět o nich. Skončilo dokazování, které jsem pro sebe překřtil na pranýřování. Cítil jsem, jak ztrácím půdu pod nohama. Posadil jsem se a hlasitě oddechl.

Možná jsem to nenapsal úplně přesně, přes tolik intenzivních prožitků se mi to všechno motá, kdo ví, jak to šlo za sebou. Vím, že tam byl znalec. Znalec v oboru sociální vědy a politologie se specializací na protirežimní odboj. Podle Richarda měl mluvit věcně, jenže mně se zdálo, že mě soudí rovněž. Srovnával mě a soudil, porovnával s odbojáři, kteří se nebáli bojovat proti útlaku a nesvobodě se zbraní v ruce, srovnával mě s lidmi, kteří distribuovali protirežimní tisk. Měl jsem bojovat proti režimu, který mi dal práci, po práci legraci, dětem školu a plný žaludek? Kdo má právo mě soudit? Absolvent právnické fakulty se složenou justiční zkouškou a jmenovaný prezidentem, kterého jsem si nezvolil, nebo snad Bůh? 

Bůh prý soudit nemůže, protože je všudypřítomný a ví o nás všechno. Soudce je přítomný jen tam, kde je jeho tělesná schránka, a neví o nás vůbec nic. Jeho všudypřítomnost však tvoříme my sami. My, kteří necháváme instalovat všechny ty kamery s vysokým rozlišením do ulic, my, kteří jimi necháváme soukromé společnosti střežit naše domovy, my, kteří platíme bezhotovostně, my, kteří si nepíšeme tajné deníčky schované pod polštářem, ale píšeme blogy a točíme vlogy, kde sdílíme se světem úplně všechno, my, kteří máme v kapse vždy připravený fotoaparát. Náš život je zdokumentován od prvního do posledního okamžiku. Zatímco já nemám žádné své fotografie od třetích do pátých narozenin, kdy po měnové reformě na fotografa jednoduše nebylo, moje snacha vytvořila vnučce několik měsíců před porodem profil na Instagramu. Jen aby ta naše holčička někdy nestanula před soudní stolicí, mohlo by se jí matčina nerozvážnost krutě vymstít.

Po krátké přestávce soud vyhlásil rozsudek. Jménem republiky, která je mladší než soudce, vyhlásil rozsudek o mém životě, mém konání, mém bytí. Přišel jsem domů a rozplakal se. Ani nevím proč. Zapnul jsem počítač, zrušil sociální sítě, rozstříhal platební karty i zánovní SIM kartu. Můj telefon zhasl. V kamenném obchodě ve městě zítra koupím novou, velkou poštovní schránku. Končím tady s psaním o svém soudním stání, musím do telefonní budky na náměstí volat svému dodavateli, pěšky je to slabou půlhodinu. Starostova žena mě včera poprosila, zda bych pro její garden party mohl sehnat větší množství delikátních melounů, těm z hypermarketu prý není radno věřit. Usmál jsem se na ni a oslovil ji milostivá paní. Pošle pro ně řidiče, zítra v osm u zadního vchodu do zelinářství.

Autor: Dominik Macek

Povídka obsadila 2.–3. místo v soutěži Právnická povídka 2019, kategorie Povídka.