Konference Evropský soud pro lidská práva a klimatická změna

Úvodní slovo pronesli děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity Martin Škop a soudkyně ESLP a zároveň odborná garantka konference Kateřina Šimáčková, kteří nastínili rostoucí význam lidskoprávní agendy v kontextu klimatických výzev.

BLOK 1: Klimatická změna a budoucí generace – rostoucí role soudů

První i druhý blok moderoval Ladislav Vyhnánek. První blok začal příspěvkem Klimatická změna a budoucí generace – rostoucí role soudů Hany Müllerové z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Ta ve svém vystoupení upozornila na tíživý dopad klimatických změn na budoucí generace a představila tři přístupy, jak lépe zajistit ochranu zájmů budoucích generací, když jim platné právo účinnou ochranu neposkytuje. Jako první přístup nastínila princip mezigenerační spravedlnosti a temporální dimenzi principu proporcionality, který se zakládá na snaze nezanechat planetu v horším stavu, než v jakém jsme ji převzali. Tuto myšlenku demonstrovala na rozsudcích Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku či Neubauer a ostatní proti Německu. Jako další přístup zmínila práva dětí a s tím spojená práva budoucích generací (Duarte Agostinho a ostatní proti Portugalsku a dalším 32 státům) a nakonec přístup extratemporální jurisdikce jako obdobu extrateritoriální jurisdikce. Příspěvek zakončila úvahou, zda bychom si místo lepší ochrany zájmů budoucích generací spíše neměli pokládat otázku, jak přimět současnou společnost jednat udržitelněji.

David Kosař zdůraznil, že klimatická změna představuje existenční hrozbu pro všechny, ale ne stejně brzy a rovněž ne pro všechny stejnou. Zasahuje totiž nerovnoměrně nejen mladší a budoucí generace, ale její důsledky nedopadají stejnou měrou na různé skupiny v téže generaci. Nejvíce ji pocítí sociálně slabší, zranitelné osoby a ženy. Proto má klimatická změna i svou sociální dimenzi a pro její řešení bude nutné zapojit princip sociálního státu. Dále uvedl, že ochrana klimatu má lidskoprávní i strukturální dimenzi, protože ovlivňuje dělbu moci. Spoléhat se při posilování ochrany klimatu pouze na soudy je krátkozraké, protože ty se mohou dostat pod velký politický tlak a reálné změny bez spolupráce s mocí zákonodárnou a mocí výkonnou samy nedosáhnou. Proto pléduje za to, aby soudy postupovaly zdrženlivě. Pro akceptaci jejich rozhodnutí je nutné, (1) aby vzaly v úvahu právní, institucionální a fiskální kapacity státu, (2) aby se naučily strategicky komunikovat svá rozhodnutí a odůvodňovat je tak, aby nedávaly lacinou munici politikům nepřejícím větší ochraně klimatu, a (3) aby postupně formulovaly konkrétnější klimatické ústavní principy.

Pavlína Vážanová nejprve krátce shrnula historii judikatury ESLP zabývající se životním prostředím a následně konferenci obohatila o kritiku přílišné aktivistické role ESLP při rozhodování v oblasti ochrany klimatu. Mimo jiné tak upozornila na to, že ESLP se mnohdy pohybuje na hranici svých pravomocí, a to zejména tehdy, když dovozuje aktivní povinnosti státu v souvislosti s nastavením enviromentální politiky. Tím vytváří z tématu ochrany klimatu lidskoprávní dialog bez toho, aby by se na takovém vývoji dohodly samy státy Rady Evropy. Myšlenku dotváření práv Pavlína Vážanová demonstrovala například rozhodnutími Tyrer proti Spojenému království či López Ostra proti Španělsku, konkrétně pomocí tzv. „living instrument doctrine“ (co se týče životního prostředí pak zejména ve vztahu ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Příspěvek zakončila úvahou nad tím, že ESLP by se zcela jistě měl účastnit konverzace ohledně ochrany klimatu, ale upozornila na to, že ESLP nesmí zapomínat, že je vázán textem Úmluvy, a jeho dotvářením narušovat princip dělby moci. Situace by se změnila, pokud by se státy zavázaly k přijetí protokolu k Úmluvě. Zároveň však Pavlína Vážanová zdůraznila, že tyto změny by neměly přicházet ze strany justice, ale od samotných států.

Jan Kratochvíl z PrF UPOL zdůraznil, že v oblasti hospodářských a sociálních práv jsou progresivní závazky typickým nástrojem, jakým státy plní své povinnosti. Zároveň upozornil, že i tyto závazky podléhají soudnímu přezkumu, což umožňuje posoudit, zda státy skutečně činí odpovídající kroky k jejich naplňování.

BLOK 2: Judikatura ESLP ke klimatické změně – a co na to státy?

Druhý blok se orientoval zejména na pozitivní závazky státu a strategickou litigaci. Miroslav Kaštyl z Ministerstva spravedlnosti se svým příspěvkem Judikatura ESLP ke klimatické změně – a co na to státy? zaměřil na případ Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku, ve kterém ESLP uznal pozitivní závazky státu v oblasti ochrany klimatu podle článku 8 EÚLP. Zdůraznil zejména rozhodnutí ESLP o nutnosti stanovit konkrétní klimatické cíle, povinnost států jednat proaktivně a transparentně a dohled Výboru ministrů nad výkonem rozsudku. V části týkající se případu Duarte Agostinho a ostatní proti Portugalsku a dalším 32 státům přiblížil, jak státy (včetně České republiky) koordinují svou obhajobu a jaká je role společných stanovisek.

Na dálku se potom do diskuse pomocí video příspěvku zapojil i soudce Soudního dvora EU (SDEU) Jan M. Passer, který se věnoval roli SDEU v oblasti klimatického práva.

Následně měla příspěvek Natálie Polanská z Ministerstva životního prostředí na téma Argumentace států před ESLP a SDEU v oblasti práva životního prostředí. Věnovala se nejprve analýze judikatury ESLP a SDEU, kdy popsala postup, jak se k této judikatuře dostat, a zmínila příklady analyzovaných rozhodnutí jako Locascia a ostatní proti Itálii, Bryan a ostatní proti Rusku, nebo Komise proti Maltě (C-23/23) apod. Zmínila i společné prvky argumentace (jako například neunesení důkazního břemena, kauzální nexus, napadání rozsahu tvrzeného porušení, delegace odpovědnosti apod.) včetně odlišné či specifické argumentace pro ESLP (nenaplnění předpokladů pro aplikaci článků Úmluvy a s tím související neexistence práva na (příznivé) životní prostředí a problematika konceptu živoucí úmluvy či to, že emise CO₂ nebyly předmětem vnitrostátních žalob apod.) a SDEU (odvolávání na vnitrostátní procesy jako např. správní řízení nebo průtahy v praxi, nebo třeba excesivní požadavky Komise jdoucí nad požadavky sekundárního předpisu a mnohdy přílišný formalismus). Nakonec přednesené argumenty ilustrovala na případech Carême proti Francii a Komise proti Francii (C-286/21).

Problematiku strategických klimatických litigací, tedy žalob, které mají za účel kromě úspěchu ve svém individuálním případu ovlivnit veřejnou debatu o změně klimatu, představila Lucie Vodvářková. Mimo jiné vysvětlila druhy strategických litigací podle toho, zda jsou mířeny na ochranu klimatu, nebo naopak proti takovým iniciativám. Dělení vymezila i podle toho, na co strategická litigace míří, tedy zda míří na postup vlád (Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku, Duarte Agostinho a ostatní proti Portugalsku a dalším 32 státům, Carême proti Francii), na postup soukromých společností (Milieudefensie proti Shell), nedostatečnou adaptaci, zda a jak byly brány v potaz klimatické aspekty při rozhodování apod. Zmínila též princip „znečišťovatel platí“. Strategické klimatické litigace pak Lucie Vodvářková nezapomněla představit i v číslech (například že roku 2024 bylo evidováno 2666 klimatických litigací, přičemž od roku 2015 bylo 230 podáno proti soukromým společnostem a pouze 5 % případů se dostalo před mezinárodní soudy). Příspěvek ukončila zhodnocením budoucnosti klimatických litigací.

BLOK 3: Jurisdikce a aktivní legitimace u klimatických stížností k ESLP

Třetí blok moderovala Alžbeta Králová. Odpolední část uvedla soudkyně ESLP Kateřina Šimáčková, která ve svém příspěvku Jurisdikce a aktivní legitimace u klimatických stížností k ESLP představila klíčová rozhodnutí vedoucí k novým závěrům o jurisdikci ESLP, zejména omezený prostor pro extrateritoriální zásah. Ve svém příspěvku se také věnovala problematice statutu oběti v klimatických případech a navázání na odmítnutí actio popularis. V případech Duarte Agostinho a ostatní proti Portugalsku a dalším 32 státům a Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku se ESLP nově vymezil k otázce jurisdikce a aktivní legitimace v klimatických žalobách. Soud potvrdil teritoriální přístup – odpovědnost států se vztahuje pouze na osoby, které podléhají jejich jurisdikci, tj. jsou jejich rezidenty. Odmítl tím globální působnost a odkázal stěžovatele na národní soudy, neboť pouze domovské státy nesou díl odpovědnosti za klimatická opatření. V případě Planeta B a ostatní proti Spojenému království byla stížnost odmítnuta pro nedostatek postavení oběti – nevládní organizace jako oběť nestačí, pokud jen obecně tvrdí nečinnost států. Soud dále navázal na odmítnutí actio popularis a trval na přímém či nepřímém dotčení – viz případy Greenpeace Nordic a ostatní proti Norsku, Carême proti Francii (starosta bez vazby na obec) nebo Müllner proti Rakousku. Doktrína jurisdikčního spojení má oporu např. v případech Loizidou proti Turecku nebo H.F. a ostatní proti Francii (návrat občanek z oblastí pod kontrolou ISIS). Ve všech těchto rozhodnutích ESLP zdůraznil, že jeho úkolem není chránit životní prostředí jako takové, ale lidská práva podle Úmluvy. Zazněly i důležité úvahy o rovnováze mezi rozšířením přístupu k soudu a udržením soudní zdrženlivosti, aby ESLP nenahradil roli demokratických institucí.

V diskusi se dále zapojili odborníci jako Jiří Kmec, který je mimo jiné členem Výboru expertů k výkonu rozsudků ESLP Ministerstva spravedlnosti, pracoval téměř 11 let na Ministerstvu spravedlnosti v kanceláři vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a je hlavním autorem velkého komentáře k Evropské úmluvě o lidských právech. Ten se ve svém projevu věnoval zejména otázce, zda může být právo na příznivé životní prostředí chráněno skrze čl. 8 Úmluvy, který tradičně chrání soukromý a rodinný život. Tvrdil, že je z některých rozsudků ESLP patrné, že k tomu již dochází, ačkoliv často za cenu velmi extenzivního výkladu. Tento přístup však čelí kritice, mimo jiné kvůli tomu, že rozšiřuje působnost čl. 8 nad rámec jeho původního znění. Zazněla také potřeba adresovat klimatické otázky s ohledem na dřívější právní principy. Další otázkou, kterou Jiří Kmec probíral, je aktivní legitimace, tedy kdo má právo podat stížnost – zda jen jednotlivci, nebo i spolky. V praxi se často ukazuje, že různé organizace mohou být odmítnuty kvůli tomu, že nejsou přímou obětí. Problematická je pak z pohledu Jiřího Kmece i jurisdikce – zejména v případech, kdy stát působí mimo své území (např. orgány státu v jiném státě) nebo v případech, které mají mezinárodní přesah. Jako příklad byl zmíněn případ bombardování Bělehradu ze strany NATO, který dle ESLP nespadal do jeho jurisdikce. Dále byla otevřena otázka tzv. potenciální oběti a extrateritoriální nebo dočasné jurisdikce. Příspěvek ukončil zamyšlením nad tím, že klimatická změna nás nutí přemýšlet jinak – hrozby nemusí být přímé či aktuální, ale zásadní je to, co může nastat, nikoliv co se již stalo.

Patrick Casey Leisure následně prezentoval kauzalitu podle rozsudku Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku. Poté diskutoval o různých analýzách příčinných souvislostí v rozsudku. Nakonec přednesl tvrzení, že není jasné, jak přesně byl v rozsudku použit „the real prospect test“. Jeho příspěvek byl o to cennější, že ho nepřednesl ve svém rodném jazyce, ale v tom českém.

Michal Kovalčík následně diskusi směřoval k otázce, která podle něj představuje společný jmenovatel těchto konkrétnějších problémů: Jakou roli by měly hrát soudy a speciálně mezinárodní soudy při řešení klimatické krize. Ve své kritice zmínil tradiční narativ o „politických otázkách“ a z toho plynoucí námitky o absenci legitimity soudů, který zpochybňuje legitimitu soudní moci řešit celospolečenské problémy. Michal Kovalčík připomněl, že soudy mají – vedle vlád a parlamentů – nezastupitelnou roli vyplývající z jejich expertízy v právním výkladu, nezávislosti a schopnosti autoritativně rozhodovat. Výklad práva přitom nezahrnuje pouze jazykový výklad – ten vymezuje jenom základní hranice. Například následky klimatické změny v důsledku dopadají i do neurčité oblasti pojmu soukromý život. ESLP má podle něj povinnost vykládat Úmluvu i ve vztahu ke klimatickým otázkám. Ústavní a lidskoprávní požadavky jsou autonomní a nelze je podřizovat podústavním normám – naopak, výklad Úmluvy musí reflektovat účel a smysl ochrany.

Konference pokračovala prezentací Viktórie Alžběty Sutórisové s názvem Když klima míří k soudu: Jak daleko sahá legitimita soudního přezkumu v klimatických otázkách? Zkoumala v něm otázku legitimity soudního přezkumu v klimatických sporech. Zaměřovala se přitom na tři dimenze legitimity: institucionální (role soudů v systému dělby moci), demokratickou (ochrana menšin a budoucích generací) a epistemickou (schopnost soudů pracovat s expertními poznatky). Viktória Alžběta Sutoriosová následně uvedla různé přístupy v kontinentálním a anglosaském právním systému, přičemž zdůraznila rizika i výhody zapojení soudů v oblasti klimatických změn. Zvláštní pozornost věnovala též doktríně politické otázky v USA a argumentaci pro legitimitu zásahů soudní moci v případech, kdy selhává politický proces. Zmínila také, že v různých zemích se soudy chovají jinak, přičemž v EU jsou zpravidla aktivističtější. Příspěvek zakončila sumarizací rizik a protikladných výhod a zmínkou demokratického deficitu v mezigenerační spravedlnosti.

Blok uzavřelo video Vojtěcha Vomáčky věnované právům klimatických aktivistů.

Závěr

Konference ukázala, že klimatická změna se stále výrazněji propisuje do agendy lidských práv a soudní praxe. Diskuse potvrdily, že ačkoliv právní nástroje nejsou dokonalé, soudy – včetně ESLP – hrají čím dál významnější roli při prosazování odpovědnosti států a ochraně těch, kteří budou dopady klimatické krize teprve nést. Právní výzvy jsou značné, ale právě sdílení odborných perspektiv, jako na této konferenci, může napomoci hledat legitimní a účinná řešení.