Odborná praxe

Alexandr Bonaparte Caesar byl vždy naprosto obyčejný a nezajímavý. Už svým příchodem na svět, dokázal svou obyčejnost, když se narodil zcela běžným způsobem, bez jakýchkoli komplikací, či pozoruhodností. Jeho otec dokonce ani nedorazil k porodu, ten den totiž musel řešit situaci s nefunkčním tiskařským strojem.

Malý Alexandr strávil dětství v malém městě, kde spolu s rodiči a o tři roky mladší sestrou Boženou bydleli v řadovém domku. Vždy si přál mít psa, to přání mu ale rodiče nikdy nesplnili. Žádné kroužky ho nebavily, tak trávil dny pohledy z okna pokoje a studiem. Přátele žádné neměl, nevadilo mu to, měl tak více času se věnovat svým koníčkům. Víkendy trávil s rodiči na všech možných kurzech, lekcích, trénincích a soutěžích v bruslení, kterých se jeho sestra účastnila. Když dokončil základní školu, pokračoval na místní gymnázium. V té době už Božena objížděla světové soutěže se svou matkou. Po maturitě nevěděl kam dál, tak stejně jako mnoho jeho spolužáků si podal i přihlášku na práva. Uspěl.

Od té doby uběhly tři roky. Během nich se snažil žít způsoby, které viděl u vrstevníků i starších – několikrát se opil, poslouchal hudbu, snažil se si najít přítelkyni, přemýšlel o sebevraždě, měl brigády. Dnes kráčí z fakulty, oněmi mohutnými dveřmi. Zasvítí mu světlo do očí, ač oslepen, sbíhá po schodech (jako už tolikrát). Oči už si na předposledním schodu zvykají. Když zahýbá pod schody směrem k parku, koutkem oka spatří smutnou tvář prezidenta Beneše v oblaku cigaretového kouře.

Alexandra dnes trápí otázka, co dál. Je čas si najít odbornou praxi, kterou jako student musí absolvovat. Až přijde domů, začne hledat. Už přijíždí šalina… Musí přidat do kroku.

Dveře se zavřely a Alexandr se ocitl v poloprázdném voze. To je překvapivé většinou se musí mačkat, ale nad tím on nepřemýšlí. Jde si sednout za postaršího pána v šedém obleku. Šalina sebou neočekávaně škubne a Alexandr těžce dopadne na sedadlo. Postraší pán zamručí, a opět se pokračuje v jízdě. Alexandr se dívá na muže před sebou. Má už prošedivělé řídnoucí vlasy, podle postavy nikdy nesportoval. Je oblečen v elegantní šedý oblek a na nohou má naleštěné hnědé polobotky. U nohy mu leží rudá pomačkaná obálka. Když Alexandr nastoupil, určitě tam ještě nebyla. Asi mu spadla z kapsy. Před Alexandrem teď stojí jedna z největších otázek jeho života – situaci ignorovat nebo pána konfrontovat. Je to otázka, tak zcela absolutní, že kdyby to věděl, nedokázal by se rozhodnout. Je libo dobrý skutek?

Zlehka poklepe muži na pravé rameno, ten zděšeně vyskočí – z očí mu vyzařuje šílenství. Alexandr začíná litovat, toho, co udělal. Teď už je však pozdě a tak ukazuje prstem na obálku. „Musela vám vypadnout.“ Muž na něj hledí – jakoby snad šlo o něco tak neuvěřitelného. Je to vlastně poprvé, kdy někdo věnuje Alexandru Bonaparte Caesarovi pozornost.

Muž má červenou tvář s povislými líci a vystouplé čelo plné vrásek. Může mu být tak padesát. Hledí na Alexandra malinkýma očima, které se ke zbytku obličeje nehodí. Podívá se na obálku a začnou se mu lesknout oči. Rty se mu třepou. Snad propadne v pláč.

„Děkuji“ řekne přiškrceným hlasem, avšak obálku nechává ležet.

Alexandr hledí se strachem v očích na muže. Vidí mu v nich, že začal nad něčím přemýšlet – to je dobré znamení, pokud přemýšlí, nemůže být úplně schvácen psychickou poruchou. Alexandrova ruka se shýbá a podává ji muži. Ten pohyb opětuje, ovšem hned ucukává a opět natahuje. Už se málem dotýká třesoucí se rukou, v tom však zase ucukává. Ruka se začíná třepat i podávajícímu. Ta chvíle působí jako věčnost. Ani jeden z nich neslyší, jméno další zastávky a nevnímá zastavení vozidla. Konečně se obálka ocitá v rukou zřejmého majitele.

„Do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soudce.“ zazní téměř neslyšitelně z povadlého obličeje.

Alexandr na muže překvapeně hledí s otevřenými ústy. „Odkdy soud doručuje v červených obálkách?“ vypadne z něj. 

Z reproduktorů se ozval hlas oznamující další zastávku šaliny. Alexandrovi došlo, že na ní bude přestupovat. Postavil se a chystal se kolem muže protáhnout.

„Studuješ práva?“ ozvalo se Alexandrovi za ramenem.

„Ano.“

„A nehledáš praxi?“

Šalina už zastavila a dveře se otevřely. Alexandr Bonaparte Caesar hledí na muže, o jehož duševním zdraví pochyboval. Vybíhá ze šaliny a průchod se ucpává nastupujícími. Otáčí se a pokračuje směrem k druhému nástupišti. V tom ho někdo chytí za rameno. „Počkej, chci se ti nějak odměnit za tu obálku je moc důležitá, kdybych ji ztratil… Byl by to pro mě konec. Jmenuji se Karel Gustav. JUDr. Karel Gustav PhD. A právě teď potřebuji někoho, kdo by za mě udělal jednu maličkost. Právě nemám čas, mám důležitý meeting, přitom jde o drobnost, která se dnes musí vyřídit. Hledám teď do své společnosti nějakého šikovného studenta na praxi. Máš zájem?“

Teď jel Alexandr Šalinou směr Cejl. Nechápal, jak k tomu vlastně došlo. Karel Gustav, člověk, kterého považoval původně za šíleného, ho uprosil, aby pro něj něco zařídil. Napsal mu na kousek papíru plnou moc, podle které ho má zastoupit ve věci srovnání dluhu v klubu 666. Dal Alexandrovi dva tisíce a slíbil mu další dva, až bude věc vyřízená. Vše, co má udělat, bylo přijít do nějakého klubu, o kterém neslyšel a říct: „Přišel jsem kvůli dluhu za Karla Gustava.“ Bylo to zvláštní, že má použít zrovna tyto slova. Ale Gustav mu dal vizitku a slíbil mu i placenou praxi, když pro něj tuhle maličkost zařídí. Šalina zastavila a Alexandr vystoupil a vydal se popsaným směrem. Když našel dům a vstup, nad nímž čněly tři kovové šestky, překvapilo ho, že zde nebylo žádné jiné označení.

Vstup do klubu 666 tvořily mohutné kovové dveře černé barvy, překrásně pokované. Alexandr se ještě jednou podíval na celý dům. Byl to starý secesní dům, jakých je Brno plné, od sousedních se lišil jen tím, že se ještě nestal obětí sprejerství. Alexandr natáhl ruku ke klice a stiskl. Otevřela se před ním chodba s mihotavým modrým světlem, ta se snižovala a vedla do místnosti, ze které se vinula smyslná podbízivá vůně. Alexandr se vydal za vůní, nyní si už nepřipadal, že je na Cejlu nebo v Brně. Cítil, jak se jeho tělo uvolňuje a mysl se odpoutává, pociťoval stav, který ještě nikdy nepoznal. Celé jeho bytí bylo pohlceno do závoje smyslnosti. S každým krokem rozkoš v jeho těle sílila. Bylo v tom něco nepřirozeného a děsivého. To, co cítil, nebylo správné, ale nedokázal tomu odolat, už nikdy nechtěl cítit nic jiného než tento hřejivý dotyk, který procházel jeho mladým tělem i myslí.

Na konci chodby prošel obloukem a ocitl se před barem. Rozhlédl se a viděl rozsáhlou místnost bez oken s několika výklenky, které byly kryty temným materiálem připomínajícím satén. Nedokázal popsat barvu místnosti, mihotaly se zde stíny, které nebyl schopný pořádně postřehnout. Chtěl nahlédnout do jednoho z výklenků, když však na něj někdo promluvil.

„Co si přejete?“

Alexandr nikdy předtím neslyšel takový hlas, byl vyšší než u většiny mužů, medově hladký. Byl v něm smyslný důraz na každé písmeno a bylo cítit, jak si jazyk hraje s každým tónem, co vychází z hrdla, kdy jednotlivé tóny jsou pomalu krájeny do jednotlivých slabik a následně slov. Byl to šepot, který však byl velmi hlasitý a plný rozkoše. Zároveň v sobě obsahoval něco tak odporného, zvráceného a úlisného, že se Alexandr probral z nejkrásnějšího snu, který byl skutečností. 

Za barem stál menší mírně zavalitý muž kolem třicítky, hladce oholený. Jeho obličej, který měl barvu bronzu, neobsahoval žádnou ostrou křivku, působil jako tvář barokního andělíčka. A stejně jako sochy andělíčků, měl delší vlnité vlasy. Přes tyto černé vlasy se v pravém uchu blýskal stříbrný kroužek. Ústa měl uličnicky semknuté a jeho tmavé oči dokreslovaly řasy, které působily, že jsou zvýrazněny řasenkou. Byl oblečen v tmavě modrou košili s podivným africkým vzorem.

Barman se podezřívavě díval na Alexandra, který stál na druhé straně barové desky stále ještě zaražený z probuzení do reality.

„Jaké máš přání?“ se znovu tázal, příchozího. Ten na něj překvapeně hleděl a cítil, že se za tou otázkou skrývá něco daleko hlubšího. Snad jako by mu mohl splnit cokoli, si řekne.

„Přišel jsem kvůli dluhu za Karla Gustava.“

„Á? Tak toho jsem tady už nějakou dobu neviděl. Ale s tím ti bohužel nepomůžu. Posaď se ke mně, než sem přijde někdo věc řešit.“

Alexandr na něj hleděl, jak mu bylo řečeno Gustavem, má se pokusit celou věc vyřešit co nejdříve. V batohu měl plnu moc, díky tomu mu na mysl přišlo podezření, že možná přece jen nepůjde o nic tak zanedbatelného.

„Můžu ti nalít něčeho dobrého?“

Hlas, který k němu promlouval, byl tak nepřirozeně podlézavý a plný něčeho tak zlého a zakázaného, že to mladého studenta práv děsilo. Chtěl mít už celou věc za sebou. Ovšem čekala ho zajímavá stáž, aspoň jak mu ji jeho nový zaměstnavatel popsal, a to za úžasné peníze.

„Ne, děkuji. Jen chci vyřídit tady tu věc a jít.“

„To je škoda, připravil bych ti mou specialitu, Rozkoš, samotná princezna Dahut řekla, že nepila nic lepšího.“

Alexandr už nemohl vydržet v přítomnosti toho malého muže, který mu neustále hleděl přímo do očí a usmíval se ostrým úsměvem.

„To už by stačilo, Perine! Nevidíš, jak se mu hnusíš?“

Mladý doručovatel se otočil, přímo za ním stála žena. Její kůže měla barvu kaštanů, která ji v přítmí místnosti činila téměř neviditelnou, vlasy měla jednoduše spjaty v cop. Na těle měla zelené šaty, které jí splývaly s dokonalým tělem a neuvěřitelně dlouhý výstřih odhaloval tvar jejích prsou. Nic z toho však mladý student práv nezpozoroval, vše co vnímal, byly její oči. Byly to ty nejmodřejší, jaké kdy viděl. Nebyl schopen myslet, nebyl schopen dýchat, vše co mohl, bylo jen se do nich zcela ponořit a padat až na jejich dno, jestli v nich vůbec nějaké bylo. Hleděly s nezájmem na něj a on hleděl do nich. Nikdy předtím nic takového nezažil, jistě potkal spoustu žen, ale žádná neměla takovéto oči. Nevěděl jak dlouho tak stál a hleděl na ni. Slyšel kolem sebe hlasy, ale nedokázal vnímat jejich obsah, ani nechtěl. Chtěl něco říci, ale nezmohl se na jedinou hlásku. Stál tam jako panic, který se stydí oslovit krásnou dívku v baru. Přišlo mu, že slyší cizí smích, ale bylo mu to jedno. Jenže ta dvě modrá slunce, co ho pálily až na duši, začaly zacházet a otáčely se pomalu od něj, tak mu to aspoň připadalo.

„Slyšíš?! Říkám, abys šel za mnou. Odvedu tě k panu D.“

Alexandr Bonaparte Caesar stál před černou dámou a hleděl na ni. Během deseti minut zažil dva nejhlubší zážitky v dosavadním životě. Tělo se mu třepalo, na nohou se držel jen díky podivné síle, která mu zatím nedovolila spadnout na kolena, což před ní nechtěl dopustit, ale věděl, že už své tělo neovládá. Každý sval v jeho těle se třásl.

„Pojď! Mám i jiné věci na práci než tu na tebe čekat.“ řekla kráska, jejíž jméno neznal. V jejím hlase cítil, že je naštvaná, nicméně přišlo mu, že tam cítil i něco jiného. V tom se najednou jejich ruce protkaly, její byla příjemně hřejivá, a děsivě vrásčitá. Cítil, jak jeho tělem projelo horko a ztěžka vydechl. Ale to už byl její silnou, ale štíhlou paží tažen neznámým směrem. Jak mizeli úzkou chodbou, jen za sebou zaslechl volání: „Ten je ale rád, že tě poznal, mohl by s ním rozbíjet ořechy.“

Kráčeli úzkou chodbou bez světel, kde se však záhadně promíchávalo přítmí s pohybujícími se stíny na stěnách. Ten barman měl pravdu, cítil silný tlak v kalhotách. Bylo to velmi trapné. V hloubi duše doufal, že jeho průvodkyně jízlivou podmínku neslyšela. Moc si to přál, ale věděl, že to není pravda. Nerozuměl tomu, nikdy se mu žádná černá dívka nelíbila a teď tohle. Jen mlhavě mu docházelo, že už dávno není pánem situace ani svým. Netušil, kudy jdou, nechával se unášet teplem její ruky, která ho jistě vedla k určitému cíli. Už aby měl celou tu pekelnou záležitost za sebou, říkal si, avšak dotyk její ruky byl uklidňující.

Objevili se přede dveřmi ze starého, ale zachovalého dřeva. Zaklepala a strčila Alexandra před sebe, dveře se zavřely. Stál ve velké místnosti, která snad měla připomínat kancelář svým obrovským stolem s počítačem. Zbytek místnosti byl však na každém kousku přeplněn nejroztodivnějšími předměty. Byla zde na zdech spousta zbraní – nejrůznější dýky, meče, dlouhé sekery, kopí. Bylo zde i množství střelných zbraní, od středověkých až po ty úplně moderní. Kromě zbraní místnost obepínalo množství různých obrazů, ze kterých se na něj dívali baculatí andělíčci, či smyslné pohledy nahých žen. Tu a tam byly výjevy bitev, poprav a korunovací králů. Zem místnosti pokrýval tlustý koberec zašlé barvy, který už byl prošlapán chodem času. Prostor mezi zdmi byl vyplněn snětí něčeho, co na první pohled připomínalo náhodnou haldu odpadu. Kupily se tady sochy, vedle obrovských truhlic. Přes ně přetažené kusy látek nebo snad provaz. Po zemi se válely nejroztodivnější nádoby všech myslitelných i nemyslitelných tvarů. Tady byl gramofon a na něm ležela vypreparovaná lebka nějakého podivného zvířete. Pod gramofonem se válela hromada starých knih. Něco se rychle mihlo za pouzdrem od violoncella. Alexandr uskočil a jen těsně dopadnul vedle podivného křesla s pouty na ruce.

Ze stínu za židlí se vynořil postarší muž, v těsně doléhajícím tmavém kabátu se spoustou knoflíků, všechny až na nejsvrchnější byly zapnuty. Hleděl do malé knížky, kterou řádně ohlodal zub času. Alexandra si nevšímal a klidně se posadil za stůl, pokračoval ve čtení. Alexandr otevřel ústa, ale zadrželo ho krátké gesto ruky. Zkoumavě hleděl na muže, který před chvíli vyšel ze stínu. Zblízka vypadal mnohem mladší, tak kolem třiceti. Byl nádherný, ostře řezaný obličej s poněkud přehnaně úzkými liniemi rtů. Hladce oholen a s krátkými černými vlasy, které byly v kontrastu s jeho bílým obličejem. Černýma očima pomalu přejížděl po řádcích knihy. Oči se najednou zastavily, kniha se zaklapla, bez toho že by si založil stránku a s pobaveně se zahleděl na Alexandra.

 „Přišel jsem kvůli dluhu za Karla Gustava.“

„Já vím.“

„Mám sebou plnou moc, abych v tomto úkonu zastoupil.“

„I tohle vím, ale chtěl bych ji vidět“

Z muže před Alexandrem prýštila sebejistota. Jak mu jen Alexandr záviděl, sám si přál být sebejistý nebo se tak alespoň tvářit. Alexandr neohrabaně vytáhl z batohu plnou moc na poněkud pomačkaném papíře. Sepsali ji snad během deseti minut krásným perem se zlatým vzorem, které měl u sebe Gustav.

„Ale vždyť tohle není plná moc, to je přece smlouva o zastoupení, jak takový úkon označuje současný občanský zákoník.“

„No ano, ale běžně se to v praxi zaměňuje.“

„Chceš vystudovat práva, měl bys zvládat, rozeznat co je co, alespoň ohledně práva. A jak vidím, není tu žádné ustanovení o tom, že by nebylo možné zastoupení odvolat, takže tím bychom určitě skončili, že?“

Jak věděl, že Alexandr studuje práva, vyvstalo v mysli hosta tohoto podivného klubu.

„Ale já tady mám něco vyzvednout pro pana Gustava!“

„Ano, ano, ano, to si s ním vyřídím, možná i osobně. Tenhle nápad je skvělý. Docela by mě zajímalo, jak by se to v případě sporu řešilo, ale to někdy jindy. Stačí, propříště do smluv dát, že se jedná o nezastupitelné plnění a všichni budou spokojeni.“

Nastalo ticho, kdy muž za stolem se krátce zamyslel a pak se zahleděl na Alexandra. Ten stál před ním a nejistě přešlapoval, hlavou se mu honilo, co se vůbec děje. Gustav mu tvrdil, že jde jen o maličkost, kterou tu za něj vyřídí, prý naprostá drobnost. Alexandr chtěl vědět víc, ale on pospíchal na jakousi důležitou schůzku.

„Mám na něj číslo. Můžu mu zavolat. Mám pokyn tady za něj něco vyřídit.“

„Jistě, to můžeš, jen ti to nejspíš nevezme. Ale mně by mohl.“

Vytáhl z horního šuplíku telefon, ten okamžitě začal vyzvánět. Přiložil si ho k uchu a usmál se na zmateného studenta práv.

„Ještě mi řekni, jsi ochoten odstoupit od smlouvy? Kdyby se náhodou ukázalo, že jejím obsahem bylo plnění, které by se ti úplně nemuselo líbit?“

Alexandr Bonaparte Caesar už pochopil, že něco není tak úplně v pořádku, teď si však říkal, že snad nerozumí vůbec ničemu. Už chtěl mít celou situaci za sebou. A celá dnešní příhoda mu přišla naprosto neuvěřitelná. Šílený muž v šalině ho poslal, aby za něj něco vyzvednul v baru, který byl ještě neuvěřitelnější. Nerozuměl už vůbec ničemu.

„Asi ano.“ Hlesl nakonec.

To už se však druhém konci telefonu ozval něčí velmi přiškrcený hlas: „Ano?“

„Karle, Karle. Co sám nenávidíš, nikomu nečiň! Myslel sis snad, že mě takhle jednoduše doběhneš? Aspoň sis mohl nechat poradit od nějakého skutečného právníka. Pak by to třeba i vyšlo.“

„Vše je v pořádku, dohodli jsme se, udělá to za mě. Souhlasil, že to za mě udělá.“

„Musím tě přerušit Karle, to já jsem tě stvořil k obrazu tvému, udělal jsem z tebe to, čím dnes jsi. Ale zítra tím už nebudeš. Vážně sis myslel, že ti to může vyjít? Asi ne, když teď už sedíš v letadle do Milána.“

Na druhé straně nastalo ticho

„Víš Karle, dnes v Milánu si pro tebe přijdu, respektive dám k tomu plnou moc někomu. Smlouva je smlouva, a ta se musí vždy dodržet Karle.“

„Ale… ale… máš tam jeho, vezmi si jeho, prosím!“

„To bych mohl, ale on by se určitě chtěl kvůli tomu hádat a ikdyž by mě zajímalo, zda by taková smlouva mohla být platná. Mám tady pro tebe jedno překvapení, takže chvíli mlč a poslouchej.“

Alexandr nikdy nikoho neslyšel mluvit tak klidně a s nezájmem a zároveň působit tak autoritativně. Bylo jasné, že muž na druhém konci telefonu si už nedovolí nic říci, dokud tento podivný muž nedomluví.

„Alexandře Bonaparte Caesare, přišel jsi v zastoupení tady tohoto muže. Jenže úplně nevíš, k čemu tě skutečně zplnomocnil. Tedy se tě ptám Alexandře Bonaparte Caesare, vykonáš, k čemu jsi byl pověřen? Odevzdáš mi svou duši, namísto Karla Gustava, jak bylo mezi mnou a ním dohodnuto dne 15. ledna 1989 v hotelovém pokoji č. 12 hotelu U Zajíčka?“

Krátký monolog dozněl do místnosti a nastalo dlouhé ticho. Pohled tazatele, zatajený dech člověka na druhém konci telefonu, Alexandrova zdevastovaná mysl dnešním dnem. Ticho, které nastalo, bylo ohlušující.

Alexandr si nikdy dříve nepoložil otázku: „Je tady Bůh?“. A už vůbec ne: „Kdyby tady byl Bůh, je tady Ďábel?“. Celý život necítil potřebu si tu otázku položit. Zatím žil celý život bez Boha, v kostele byl nanejvýš na svatbě nebo pohřbu příbuzných, či během turistické prohlídky. Jistě, věřil, že člověk má být dobrý a možná tu bylo i nějaké transcendentno. Ale odvěký boj zhmotněného dobra a zla? Andělé na obláčku s harfami a ďáblové poskakující kolem vařícího kotle s vidlemi? To je přece hloupost, nikdo jen trochu svéprávný přece nemůže věřit v Boha. Přesto otázka, která mu byla položena, jakoby sama byla odpovědí. Alexandr se snažil sám sebe zeptat, jestli to vůbec může být myšleno vážně. Nezeptal se. V tom tónu, kterým se ho muž ve vzdálenosti metru a půl ptal, byla odpověď na otázku, kterou si sám nikdy nepoložil.

„Ne.“

Muž v černém kabátě se spokojeně usmál. Tentokrát zase vyhrál, tak jako už tolikrát. Uchopil opět telefon a pomalu si ho přiložil k uchu.

„To bychom měli. Tedy dnes večer Karle.“

Hovor se ukončil jedním stiskem displeje. Telefon putoval zpět do šuplíku, zatímco se přeplněnou místností nesly poslední dozvuky absolutního konce hovoru.

„Můžeš jít.“

Alexandr udiveně hleděl přes stůl na muže, který za ním seděl. Napadalo ho, jestli je tohle vše skutečné, jestli to není jen sen. Tak mu aspoň celá situace stále víc připadala. Množství otázek se mu rojilo v hlavě. Musel to být sen, něco takového přece nemohla být skutečnost. Přesto dál stál v potemnělé místnosti, a jediný pohyb, který v místnosti probíhal, byla podivná hra stínů na už tak přeplněných zdech.

„Vy jste?“

„Ano.“

„Skutečně?“

Muž před ním si povzdechl a natáhl ruku pro knihu, dveře za Alexandrem se otevřely – nikdo v nich však nestál.

„Měl bys už odejít, mám dost práce.“

„Tohle je tedy konec?“

„Záleží na tom, co myslíš, že je konec. Případně čí konec. Pro toho muže, kterému jsi dnes podal obálku, je to konec.“

„A pro mě? Tímhle celá věc končí? Jen si klidně odejdu těmito dveřmi a celá věc končí.“

„Ano. Leda bys chtěl udělat dohodu. Ale to teď asi nechceš. Nicméně víš, kde sídlím.“

„To jen tak můžu odejít? Když vím, že jste skutečný? Nemáte strach, že to někomu řeknu?“

Kniha se opět ocitla položená na stole. Alexandra zkoumaly dvě tmavé unavené oči.

„Věřil by ti někdo?“

Nastalo krátké ticho, kdy oba na sebe hleděli. Odmlku přerušil jako první opět Belzebub.

„Vy lidé jste zvláštní. Nikdy mě nepřestanete udivovat. Dnes jsi málem převedl svou duši ďáblu za dva tisíce.“

„Slíbil mi hlavně dobrou praxi ve své firmě.“

„Už jsem říkal, že musíš umět pojmenovat věci správným názvem – tedy společnosti. Ovšem co se praxe týče, po dnešní půlnoci už nebude žádný Karel Gustav.“

Ďábel se zahleděl nepřítomně do směti artefaktů, které tvořily jeho pracovnu. Po chvíli opět pohlédl na Alexandra, který stál na prošlapaném koberci. Vypadal jak prvňáček, který je poprvé zkoušený před tabulí.

„Hledáš praxi? Co kdybys pracoval pro mě?“

Alexandr překvapeně otevřel ústa. Celý ten neuvěřitelný den se stal ještě neuvěřitelnějším. Ďábel mu právě nabízel práci.

„Jak jsem řekl, z tvé domluvené praxe už sešlo. A bylo by zajímavé, kdybys pro mě pracoval. Nabízím spoustu benefitů a finanční ohodnocení taky není špatné. Člověk by se mi mohl hodit. Jste všichni velmi hloupí a nepoučitelní, nicméně umíte být někdy velmi kreativní, což dokládá i dnešní počínání Karla Gustava.“

„Teď když vím, že peklo je skutečné, mám v něm skončit? Raději ne.“

„Kdo říká, že v něm skončíš. Jen bys v něm pracoval pár dnů v týdnu. A jestli máš strach o svou duši, tak ti můžu slíbit, že se ti to k tíži započítáno nebude. Je to příležitost. Byl bys prvním člověkem, který byl na odborné praxi v pekle. Pokud nebudeš chtít, najdu si někoho jiného.“

Muži v křesle se ta myšlenka očividně líbila. Jeho rudé rty mu vytvořily v obličeji úsměv, který dokreslovaly červenající se tváře. Oči se mu spokojeně blýskaly.

Alexandr stál před pánem pekel a překvapen neočekávanou nabídkou. Mohl by skutečně pracovat v pekle? Před hodinou ani nevěděl, že peklo je, teď mu v něm nabízeli možnost vykonat zde odbornou praxi.

Nikdy neměl ambice. Jistě, toužil něco v životě dokázat, ale reálně nevěřil, že se mu to může podařit. Nikdy v životě pořádně nevěděl, co chce. Dokončit školu? Určitě. Překonat stín své úspěšné sestry? Taky. Ale co by tím získal? Celý život, v něm neviděl smysl. Co bude mít z dokončení studia? Z překonání sestry? Z objemného bankovního účtu? Vše to byly jen útržky marnosti, ze kterých se skládal jeho život.

Teď však před ním byla možnost, která působila tak neuvěřitelně. Cítil, že odpověď, kterou zvolí, ho ovlivní na celý život. Se svou bezútěšností existence se už smířil, i s tím, že nikdy nic v životě skutečně nedokáže. Proč se mu tedy z úst řinuly slova, kterým sám po jejich vyslovení nevěřil. Slova, která nikdy předtím neřekl.

„Jdu do toho.“

Přes zaprášené okno dopadaly na kuchyňskou linku paprsky světla. Ve dřezu stále bylo nádobí od předvčerejška. Hodiny na zdi už dávno nešly – nikomu se nechtělo investovat do koupě dvou baterií. Na podlaze se válely velké chuchvalce prachu. V tomto prostředí seděl Alexandr Bonaparte a hleděl přes malý kuchyňský stolek na zeď. Jeho mysl však byla od okolí oproštěna. Někdo by se domníval, že snad přemýšlí o událostech, toho dne. On však jen seděl a hleděl kamsi za bílou zeď, čas kolem něj pozvolna plynul. Nepostřehl, že jeden z jeho spolubydlících zadýchaný přišel a ani že odešel.

Do reality ho dostala až jedna z nejpřirozenějších potřeb – žízeň. Překvapeně sebou škubnul, uvědomil si, že v kuchyni sedí už několik hodin. Vzal jednu z omniovek, které používali místo sklenic (nechtělo se jim utrácet za zbytečnosti, když tyhle naprosto dostačovaly), naplnil ji vodou z kohoutku a žíznivě pil. Pár kapek mu stékalo po rtech, krku a následně končilo pod tričkem. Znovu naplnil sklenici a vydal se do svého pokoje. Na druhý den měl udělat nějaké krátké plnění. Posadil se a klidně se dal do práce, sám překvapený jak klidně pracoval. Celý den mu přišel jako dávný sen, který se možná vůbec nestal – setkání s vládcem pekel i to, jak málem ztratil svou duši. Ale dobře věděl, že to sen nebyl, to dokazoval i fakt, že v jeho batohu ležela několikastránková dohoda o provedení práce, kde sliboval, že odpracuje tři sta pozemských hodin. Smlouva odkazovala na podivnou směs ustanovení ze Zákoníku práce a Přirozeného řádu pekel, přičemž v případě střetu se případný spor postupuje Nejvyšší instanci.

Slunce začínalo zacházet, a Alexandrovi zbývalo zodpovědět poslední otázku. Krátce zazvonil telefon – příchozí zpráva. Podíval se na mobil, právě bylo 18:32 a jemu došla SMS z telefonního čísla 666. Zastavil se, měl strach zprávu otevřít. Opět se ozvala přirozená lidská potřeba a to v podobě kručení v břichu. Došlo mu, že má hlad, tedy ať už má zprávu za sebou. Byla jasná, ale výstižná: „Dnes večer ve 20:00 buď na střeše domu 215 na ulici C      ejl.“

Měl tedy přes hodinu čas. Ovšem nevěděl, co bude na dané adrese dít, až tam dorazí. Uvědomil si, že dokonce ani neví, jestli na ni půjde. Nejdříve dodělal plnění a vydal se do kuchyně, dát si večeři. Jak čas během bezmyšlenkové konzumace ubíhal, napadlo ho, co by se stalo, kdyby nedošel. Podle § 301 Zákoníku práce, má zaměstnanec povinnost pracovat řádně a plnit pokyny nadřízených. Šlo by tedy o porušení povinnosti zaměstnance.

Když si sedal opětovně k počítači, vyskočila mu na modrobílém pozadí fotografie, jeho sestry. Byla zachycena s dalšími dvěma krásnými dívkami, sedící při zapadajícím slunci na pláži. On byl stále v pokoji s člověkem, který právě pěstoval v kuchyňském dřezu plíseň na jeho příboru. Pocítil na hrudi podivný pocit, který ho sevřel a pálil. Může chtít od života víc, proč by měli žít jen všichni kolem něj a on jen existovat? Vytáhl ze skříně černou mikinu a vyměnil si ji za starý svetr po otcovi, který běžně na bytě nosil a vyrazil vstříc svému prvnímu úkolu.

Když dorazil před dům s určenou adresu. Postřehl, jak před ním stojí nesympatický barman, kterého už znal. Mimo svůj lokál vypadal ještě výstředněji. Měl na sobě upnuté džíny, které ukazovaly, že na nohou nemá ani kousek svalové hmoty. Horní polovinu těla pokrývala bunda krytá oranžovým peřím, jeho delší vlnité vlasy obsahovaly takové množství pomády, že Alexandr se v duchu divil, že jí tolik kdekoliv na světě je. Menší mužík k sobě strhoval pozornost všech kolemjdoucích, ale nic si z toho nedělal. Když k němu Alexandr kráčel, horečnatě přemýšlel, jak se jmenuje. Věděl, že jeho jméno slyšel, ale ne a ne si vzpomenout.

„Ahoj fešáku, těšíš se na první směnu?“

„Eh. Ahoj. Jo jistě.“ dostal jen ze sebe.

„Tohle bude pro tebe zážitek, jsou samozřejmě jednodušší způsoby, jak cestovat. Ale starý je, prostě takový… Má rád teatrální výstupy a rád se předvádí. Zkrátka tvoří jen jednu velkou show, která lidi nesmí přestat bavit, jinak by mohli utéct ke konkurenci.“

Vydali se společně do domu za Perinovými zády. Byl to starší dům s rozpadající se fasádou. Prošly velkými dřevěnými dveřmi, které byly stejně jako mnohé jiné v této části města otevřené. Pokračovali po neosvětlených schodech vzhůru. Alexandr poslouchal, jak za zdmi žijí obyvatelé domu své životy. Slyšel manželskou hádku i rytmickou píseň v podání kláves a bubnů. Když byli ve třetím patře, Alexandr se přes zábradlí zahleděl na svého školitele. Vypadal teď mnohem lidštěji, než když se potkali v klubu 666.

„Co tady děláme? Myslel jsem, že budu dělat nějakou administrativu, stát u kopírky a tak.“ Když větu dopověděl, uvědomil si sám, jak hloupě zněla.

„Víš, dnes je tvůj první den v práci, tak se rozhodl ti dát nějakou pořádnou pracovní zkušenost. Jak už jsem říkal, chce ti předvést nějaké to pozlátko kolem. Spousta studentů na praxi obíhá úřady, a něco takového budeš dnes dělat i ty. Budeš dnes vyzvedávat duše osob, které se rozhodly uzavřít smlouvu. Každá smlouva je jiná, ale jedno je vždy stejné, cena, kterou zaplatí.“

„Mám odvádět duše do pekla?“

„Ano, jediné co dnes budeš dělat je dohlédnout, aby dostály svým závazkům, které daly. Už jsme tady, až se s ním seznámíš, netvař se moc překvapeně. Je opravdu hodně starý, ale v práci je spolehlivý, ač využívá poněkud zastaralé metody.“

Ocitli se v posledním patře, kde byly jen jedny dveře. Perin se k nim však otočil zády a luskl prsty. Zaprášený žebřík visící u stropu sjel k zemi a on se po něm vydal vzhůru. Alexandr ho následoval. Ocitli se na střeše jednoho z mnoha domů, které si ještě pamatovali, kdy tohle město bývalo německé. Vítr foukal a pohrával si s Alexandrovými vlasy, nad hlavou mu přeletěl holub. Dnes začal pracovat pro ďábla, ale to teď bylo nepodstatné, podstatné bylo, že poprvé cítil, že se v jeho životě něco děje.

Před jeho očima byl zašedlý kus betonu, překvapeně na něj hleděl přes rameno svého průvodce, jehož oranžové peří se vlnilo ve větru. K jeho úžasu se kámen začal pomalu hýbat. Perin ustoupil o krok zpět, ale zůstával klidný. To co, vypadalo původně jako beztvarý kus zašlého betonu, se pomalu měnilo v sochu podivné postavy s křídly. Obličej postavy však byl pitvorně přetvarován a téměř nepřipomínal lidský. Měl vypoulené oči a ústa byly příliš velké. Našedlé štíhlé tělo dokreslovalo něco, co se podobalo snad šupinám a z poza zad vyrůstaly čtyři křídla. Tělo se napřímilo a čnělo na Perinem a stážistou. Z celého zjevu působil na Alexandra pocit zloby a opovržení. Démon na ně hleděl a jeho ztopořený penis směřoval přímo na ně, na jehož konci byla hadí hlava. Alexandrovi připomínal sošku, kterou kdysi dávno viděl v učebnici dějepisu, snad sumerskou.

„Zdravím tě, ó prastarý. Posílá mě tvůj pán. Má pro tebe úkol, pane větrů. Dnes večer odneseš tohoto muže postupně ke třem lidem, on pak přinese jejich duše tvému pánu.“ Volala na něj drobná postava stojící před ním.

Démon se ještě více narovnal a v očích se mu zablýsklo, pozvedl pravou ruku a sevřel dlaň, která vydala zvuk drtícího se kamene.

Perin se s pobavením podíval na Alexandra, a zazubil se: „Říkal jsem, že používá zastaralé metody. A teď poslouchej, tady máš 3 krabičky, do každé z nich dej jednu duši, až budeš mít hotovo, přines mi je do baru. Jo a Pazuzu se bát nemusíš, jen se předvádí, když se k němu budeš chovat slušně, vše bude fungovat.“

Alexandr vzal z natažené ruky tři černé krabičky velikosti krabiček od sirek a každou dal do jiné kapsy kalhot. Byl k nim daný i krátký seznam se jmény osob a závazkem, který Ďábel splnil. Podíval se na netvora stojícího před ním a pak na Perina.

„A to je všechno? Veškeré poučení? Jak to celé funguje? A jak se k těm lidem dostanu?“

Barman se uchechtl a dal ruky do kapes bundy. „To zvládneš, nech se vést instinktem. Všichni máme v sobě zlo a dobro, tak mu jen dej průchod. Každou chvíli se v nás odehrává boj, ať jsi ten nejsprostější vrah nebo arcibiskup, vždy si volíš sám. Podepsal jsi s ďáblem smlouvu. Jistě neupsal jsi mu duši, ale když zavřeš oči a otevřeš své srdce, uvidíš, že tě povede. A teď už musím zpátky za barový pult. Tedy Pazuzu? Králi větrů, nes tohoto služebníka tvého pána, aby splnil úkol, který před ním stojí.“

Alexandra se chopila obří ruka a přitiskla ho k šupinaté hrudi. Prostor se zatočil a on i démon pluli nepostřehnutelným prostorem. Cítil, jak se ženou neuvěřitelnou rychlostí, a pod nimi se míhají krajiny. Města a lesy, země a hory. Nebyli předními žádné hranice, jen úkol na jejich bedrech. Pluly stmívající se oblohou a celý svět se nyní rozprostíral pod nimi.

Objevil se na rohu dvou úzkých cest. Za zády měl malý parčík a před ním se čněl blok domů. Rozhlédl se, ale po démonu nebylo stopy, celá ta neuvěřitelná cesta působila jen jako závoj snu, který se mu kdysi zdál a byl určen k zapomenutí. Rozevřel ruku a podíval se na zmačkaný papír. První jméno znal – Karel Gustav. Byla zde adresa s číslem a ulicí, jejíž přečtení mu dělalo problém: Humlegårdsgatan.

Název působil seveřansky, ovšem ďábel říkal, že si pro něj přijde do Milána. Když se nad tím zamyslel, dávalo mu smysl, že není v Milánu. Poslední místo, kde člověk chce být, když si satan jde pro jeho duši, je místo, kde ho očekává. Karel Gustav tak v Miláně nasedl na první letadlo, které z Milána letělo.  Alexandr Bonaparte se vydal nejistě po cestě směrem, kde stála skupinka tří mladíků.

„Prosím vás pěkně, jak…“ zastavil se uprostřed věty. Tady s češtinou asi moc nepochodí. Zatímco přemýšlel, se na něj vyrušení mladíci překvapeně dívali. Všem bylo kolem pětadvaceti, ale jednomu už začínaly řídnout vlasy.

„Execuse me. How can I get to this place?“

Skupinka se naklonila k papíru, který držel v ruce, a jejich oči zkoumaly adresu, která zde byla napsaná.

„Go this way and take the first right and you are there.“

„Thanks.“

Když jim děkoval, usmál se na ně, a když kráčel určeným směrem, neudržel v sobě smích. Právě, jde odvést někoho do pekla a musí se ptát na cestu. Přišlo mu to tak zábavné, že se smál stále víc a víc, až se za ním lidé, které míjel, otáčeli. Jak se tím bavil, vyvstala mu v hlavně další myšlenka, ti tři vlastně udělali dobrý skutek, když ho nasměrovali k jeho cíli. Nebo ne? Poslali ho směrem, kde na něj čeká Karel Gustav, kterého za chvíli odvede do nejhoroucnějších pekel, a tak mu pomohli s jeho úkolem. Byl jen milý mladík, který se ptal na cestu ovšem se strašným úkolem na bedrech a ti tři Skandinávci mu ze slušnosti, řekli, kde se schovává jeho oběť.

Když dorazil na roh ulice, zahnul a objevil se před ním krásný hotel. Podíval se na adresu na dveřích, shodovala se s tou na papíře. Vešel stále ještě s úsměvem do vstupní haly. Místnost byla krásně prosvětlená a působila čistotou. Rozhlédl se po prostoru a všiml si, že se k němu upínají oči osazenstva haly. Došlo mu, že se ocitl v lepší společnosti, a on měl na sobě jen jeany a poněkud sešlou mikinu. Chtěl se dát směrem k recepčnímu, ale tu před sebou uviděl svého málem zaměstnavatele. Vypadal zbědovaně, jistě, měl na sobě stejné oblečení jako toho odpoledne, ovšem teď bylo cele zmačkané. Oblek jakoby ztratil lesk a noblesu. Vázanka byla dávno zapomenuta na dně kapsy saka a košile byla rozepnuta víc, než se sluší. Shrbený a s rozcuchanými vlasy působil jako jiný člověk. Od jejich setkání uteklo jen několik hodin, ale na muže dopadly jako desítky let. Kráčel k výtahu a Alexandr aniž si to uvědomil, kráčel za ním. Už byl jen dva metry za ním, když se dveře otevřely. Oba vstoupili do výtahu a Gustav bezmyšlenkovitě zmáčkl číslo patra. Stál zády k Alexandrovi a hleděl do země. Alexandr chtěl něco říct, měl něco říct, ale nenapadalo ho nic, co by působilo natolik jediněčně pro daný okamžik. Ten muž před ním utíkal před ďáblem celou Evropou, ale ďábel ho nyní dohonil. Tedy alespoň v prostřednictvím zaměstnance mimo pracovní poměr. Jak Alexandr přemýšlel, výtah pozvolna stoupal do určeného podlaží. Čas se mu krátil a začínal panikařit. Nahmatal v kapse krabičku a řekl: „Přišel jsem si pro tebe Karle Gustave.“

Osoba před Alexandrem sebou překvapením škubla, ale neotočila se.

„Jak jsi mě našel? Říkal jsi, že budu v Milánu. Že tam si pro mě přijdeš“

Nastala dlouhá odmlka, a napůl šílený Gustav se otočil. Když před sebou uviděl Alexandra, uskočil, až zády praštil do zdi výtahu, který se otřásl.

„Ty! Ty! Co ty tady děláš, všechno je to tvá vina, měl jsi mu dát svou duši. Já nemůžu ještě odejít, musím udělat tu fúzi. Musím toho tolik udělat. Ty za to můžeš. Kdo si myslíš, že jsi? Nikdo. Bezvýznamná nicka, kterých je všude plno, jakou má tvá duše cenu, co jsi kdy v životě dokázal?

Gustav se na něj zuřivě díval, ač nemohl popadnout dech, pokoušel se křičet. Stále víc se mačkal na zeď výtahu.

Ještě než Alexandr Bonaparte oslovil spolucestujícího, bylo mu ho na okamžik dokonce líto. Stál před ním muž zničený a strhaný, pod tíhou, toho, že někdy jako nerozvážný mladík upsal svou duši ďáblu, teď mu však z něj bylo zle. Poslal ho, jako beránka vlku, a ještě mu vyčítal, že se nenechal sežrat. Jenže kdo tady byl tím vlkem, ďábel si mohl vzít jeho duši, ale neudělal to. Člověk člověku vlkem. A teď bylo načase, aby se z Alexandra stal vlk. Zlomyslně se usmál a vytáhl černou krabičku. Oči kdysi mocného muže se k ní upnuly. Dveře výtahu se za Alexandrovými dveřmi otevřely. JUDr. Karel Gustav Ph.D. se vzepjal ze všech sil, co v něm  byly. Vrazil do Alexandra a dral se k jediné únikové cestě. Černá krabička se však ďáblovu zaměstnanci. Karel Gustav padl na zem chodby mrtev. Alexandr zaklapl krabičku a překvapeně hleděl na tělo, které ještě před chvílí bylo člověkem. To ho zabil on?

Klidně zmáčkl přízemní patro výtahu a čekal, až se stroj zastaví. Nepřemýšlel, co se stalo, nechtěl o tom přemýšlet. Nepřemýšlel o tom, ani když procházel halou hotelu, ani tehdy když zahýbal za roh ulice. Za rohem zastavil a jen zašeptal: „Pazuzu?“

Už ho démon unášel vstříc další osobě, která čekala na „exekuci“.

Tentokrát se ocitl na travnaté mýtince, kolem něj rostly vysoké borovice. Byl v malém parčíku, a už se dávno začalo stmívat. Kousek od mítinky stála osamocená vilka, ve které se svítilo. Vydal se tedy tím směrem. Když došel k domu, uvědomil si, že nemá jak se dostat dovnitř. Přistoupil tedy ke zdobeným bílým dveřím a zazvonil. Slyšel štěkot malého psa a pomalé kroky. Alexandr se zatím pomalu otočil a zkoumal příjezdovou cestu k domu. Ačkoli se nikdy nezajímal o estetiku, musel uznat, že nemovitost je velmi vkusně zařízena. Kroky se blížily a napadlo ho se podívat do papíru, pro čí duši to vlastně přišel. V tom se otevřely dveře a před ním stála úchvatná dáma kolem pětapadesáti. Byla oblečena v bílý župan a vysoké bílé lodičky. Nikdy dříve neviděl tak nádhernou dámu, i když měla na sobě jen župan, působila jako královna nebo velkokněžna. Obličej už zdobilo několik vrásek, ale její krásné dlouhé blond vlasy a štíhlá figura kompenzovaly běh času.

„Á. Už jste tady? Výborně, pojďte dál, ať máme celou věc vyřízenou.“

Otočila se a kráčela dál do domu. Alexandr ji překvapeně následoval. Stěny domu byly bílé a zdobené množstvím krásných děl a fotografií jeho průvodkyně s různými lidmi. Některé Alexandr poznával, byli mezi nimi slavní státníci minulosti, sportovci a filmové hvězdy. Dáma kráčela elegantně a sebejistě, mnohem sebejistěji, než ten který ji přišel odnést do pekel. Otevřela se před nimi velká prosklená místnost s výhledem do parku. Ukázala směrem na stříbrný kyblík, z nějž trčela láhev.

„Byl byste tak hodný?“

Alexandr uposlechl bez jediného zaváhání. Chopil se lahve a jal se odmontovávat agrafu. Oko mu spočinulo na vinětě – spousta francouzských slov a opravdu staré datum.

„Dáte si se mnou, že? Tento ročník měl moc rád prezident de Gaulle. Pamatuji si, jak jsme ho jednou spolu popíjeli, po jednom z mých vystoupení v Elysejském paláci.“

Přerušil ji slabý výstřel korkového špuntu. Podala mu skleničku a jejich ruce se dotkly. Alexandrovi se zachvěla zem pod nohama. Oči se setkaly a on hned ucuknul. Pocity, které v něm vzbuzovala, by u ženy jejího věku nečekal. Naplnil jednu sklenici, a pak druhou. Přitom cítil, jak se na něj zkoumavě dívá.

Když jí podával beze slova sklenici, jejich ruce se opět dotkly, tentokrát však oční kontakt vydržel.

„Jak se jmenuješ? Jaké je tvé skutečné jméno? Jestli mi ho tedy můžeš říct, slyšela jsem, že když zjistím jméno démona, můžu ho ovládnout.“

„Alexandr Bonaparte Caesar“ špitl.

„To je zvláštní jméno pro démona. Je škoda, že sám Lucifer nedošel, tu láhev jsem pořídila pro něj.“

„Nejsem démon, jsem… stážista.“

Vážená madam vyprskla drahocenný obsah svých na bezcennou mikinu.

„Stážista? On poslal nějakého obyčejného stážistu?! Pro mě? To je neuvěřitelné, pro mou duši si došel nějaký obyčejný stážista!“

Alexandr překvapeně sledoval výbuch hněvu v té nádherné tváři, na okamžik se celá pokřivila a naplnila zlobou. Ovšem hned se navrátil vyrovnaný výraz.

„Co znamená ta věc se stážistou? Mou duši jsem už dávno přislíbila ďáblu a očekávám jisté zacházení. Určitě uznáte, že je tohle velmi překvapivá informace.“

„Nastoupil jsem k ďáblovi na odbornou praxi v rámci studia na vysoké škole. Nabídl mi stáž a já ji přijal.“

„Ty jsi člověk? Žádný démon v lidské podobě? Žádný hrabě pekelných ohňů, který mě má odnést do Luciferovy říše? On pro mě poslal jen nějakého studenta?! Jak si to představuje. Ví vůbec, kdo já jsem? Zasloužím si nějakou úctu, na takovéto jednání nejsem zvyklá a nehodlám ho tolerovat. Poslat sem nějakého studenta v jeanách a mikině.“

Alexandr se klidně napil drahého šampaňského. Nechutnalo moc dobře. Vůbec se mu nelíbilo, co spatřoval pod maskou téhle ženy, chtěl mít vše rychle za sebou. Ještě ho čekala jedna duše, kterou musel navštívit.

„Je čas jít.“ řekl a vytáhl černou krabičku. Ona však klidně dopila sklenici a sama si ji znovu doplnila.

„Jistě. Uděláme to takhle, já mám nahoře napuštěnou horkou vanu, vlezu do ní a podříznu si žíly. Pak si ty vezmeš to, pro co jsi přišel.“

Otočila se a dala se i se sklenicí k odchodu. Alexandra lákalo krabičku otevřít a celou věc odbýt hned, nechtělo se mu přistupovat na hru této ženy. Ale to už kráčela po točitých schodech. Alexandr si tedy vzal svou rozpitou skleničku a pokračoval vzhůru za paní domu. Napadlo ho, že zde musí být někde pes, slyšel přece štěkot, když čekal venku.

Ve vrchním patře se mu ztratila, procházel tedy jednou krásnou místností za druhou, dokud nenašel koupelnu celou z bílého mramoru. Místnost byla naplněna množstvím aromatických vůní, které se mísily v jeho nose. Spatřil ji, jak zády k němu shazuje župan na podlahu. A jemu se prostřel pohled na její nahé tělo. Otočila se k němu a uličnicky se usmála. Prošla kolem něj a vzala si z umyvadla skleničku se zbytkem šampaňského. Elegantním pomalým krokem přišla k napuštěné vaně. Zatavila do té doby tekoucí kohoutek, chtěla dát nohu do vody, ale hned ji vytáhla, byla příliš horká. Zkusila ji ještě třikrát, až noha konečně navyklá vjela pod hladinu. Zbytek její bledého těla pomalu vjížděl pod hladinu a nahota mizela pod bílou pěnou. Zhluboka vzdychla, jak si její tělo uvědomilo tu náhlou změnu teplot. Chtěl se jí zeptat, jestli toho všeho nelituje, ale nebyl schopen jí překazit teatrální odchod. Po jejích plných rtech sklouzávaly poslední kapky drahocenného nápoje. V ruce se jí zaleskl malý stříbrný předmět, který do té doby, bez jakéhokoli účelu ležel na okraji vany. Krátce zaváhala a pak jen lehce bolestivě sykla. Chtěl ji zastavit, skutečně chtěl, ale vše se odehrálo tak rychle. Usmála se na něj a čepel se znovu dotkla jejího těla. Uvědomil si, že stojí s nataženou rukou a hledí, jak z jeho hostitelky odchází život. Ozvalo se slabé cinknutí, jak prokletá gilotina dopadla na kachlovou dlažbu a zanechala na ní tenkou červenou linku. To vše se stalo před jeho očima a on jen stál s nataženou rukou k ženě, která před ním dohrávala poslední akt své hry.

Vyrazil pomalým krokem k ní, a rukou nahmatal v kapse další černou krabičku.

„Už je čas. Váš čas právě uplynul.“

„Ano, vím. Jsem připravena.“

„Litujete něčeho?“

„Ne. Kdybych žila znovu, žila bych stejně. Okusila jsem to nejlepší, co tento svět nabízí a poznala, co znamená žít. Mé písně zná celý svět a můj odkaz mou smrt překoná.“ Zaznělo jako okamžitá a naučená odpověď.

„Promiňte, ale jakže se jmenujete?“

Ten hněv, který v jejích očích vzplál, ho zarazil. Její spokojený vyrovnaný úsměv se přeměnil v nenávistný škleb. Chtěla se mu něco říct, ale to už se mu v ruce snad omylem snad úmyslně otevřela ona krabička. Otočil se a beze slova odešel, v přízemí po sobě umyl použitou skleničku od šampaňského a přede dveřmi na něj čekal strašný démon s odpudivou grimasou v obličeji. „Odnes mě odsud Pazuzu.“

Zatímco letěl oblohou, blesklo se mu hlavou, že zatím jen monstrum jediné před ním neskrývalo jaké doopravdy je a hned mu ukázalo, čím ve skutečnosti je. Tehdy si položil otázku: Jaký doopravdy je on sám. Ale hned ji v sobě zahnal. Není lehké si na ni odpovědět…

Na druhý den, když přišla služebná, a dala se do postupného rutinního úklidu, vyrušil ji zuřivý psí štěkot. Když psa z kumbálu vypustila, divoce se hnal do horního patra, kde nalezli paní domu, jak mrtvá spočívá v rudě zbarvené vaně. Služebná tehdy omdlela a následujícího půlroku nebyla schopna si najít nové zaměstnání. Ne však proto, že by s ní smrt její chlebodárkyně otřásla. Ještě po letech ji v noci budila nočnímu můra toho obličeje plného a zloby, který na ni hleděl.

Alexandr teď stál před postarším domkem, který působil sešle i přes očividnou snahu majitele, o něj pečovat. Barva na okenicích byla oloupaná a kus schodku přede dveřmi byl uštípnutý. Keře před domem byly seschlé a trávník zde spíše nebyl, než byl. Ovšem dům byl nově omítnutý a plotek před domem byl pečlivě spravený. Alexandr se podíval na poslední jméno na seznamu. R. D. Joachim Brown.

„Jak ti můžu pomoci můj synu?“

Alexandr se otočil a spatřil před sebou postaršího mírně zavalitého pána v černé sutaně, přes kterou měl ještě daný tmavě hnědý kabát. Jeho kulatý obličej zdobily kulatá skla brýlí, pod kterými se skvěl přívětivý úsměv.

Co pro tebe mohu udělat v takovou pozdní hodinu. Dozajista je to něco naléhavého.“

Alexandr se na něj bez zájmu díval a prohlížel si obličej muže, který stál před ním. Byl unavený a už chtěl mít vše za sebou. Pro dnešek už toho na něj bylo dost.

„Jste R. D. Joachim Brown?“

„Ano, to jsem můj synu.“

„Co znamená to R. D.?“

„Reverendus Dominus, neboli důstojný pán. Používá se to jako oslovení faráře, či kaplana.“

„Promiňte, ale jsem unavený, tak to vezmeme rychle, ano? Poslal mě ďábel pro vaši duši.“

Alexandr Bonaparte Caesar vytáhl z kapsy černou krabičku a otočil ji směrem k Důstojnému panu Joachimu Brownovi. Ten na něj jen nevěřícně hleděl. Ozvalo se zaklapnutí krabičky a žuchnutí, připomínající, když někdo pustí pytel brambor. „Králi větrů, démone Pazuzu, práce je dokonána, odnes mě zpět do Brna.“

O týden později se ve farním týdeníku, objevilo i dlouhé poděkování panu faráři Joachimu Brownovi, který působil ve farnosti přes dvacet let a byl nalezen před svým domem, když se vracel od posledního pomazání umírajícího. Zemřel ve věku nedožitých osmdesáti dvou let.

Alexandr ležel v náruči sumerského démona a unaveně oddechoval. Pohyb krajiny pod nimi ho nezajímal, přemýšlel nad lidskou podstatou. Duše, které dnes v práci potkal, mohly být ve skutečnosti dobrými lidmi. Každý z nich měl v sobě dobro a zlo a volil mezi nimi celý život. Někdy volil dobře jindy špatně. Třeba se ze své chyby poučili a už ji nikdy nezopakovali, lidé jsou ale nepoučitelní. Možná, že jedna z duší, které teď nesl v krabičkách v kapsách kalhot, chybovala jen jednou. Jen jednou si zvolila tu hroší možnost a teď její duše patří ďáblu na věčnost. To byla smutná představa, která se mu opakovaně proháněla s ostatními myšlenkami hlavou, když scházel po starém schodišti pod Pazuzovým hnízdem, když kráčel k baru 666, a když pokládal na barový pult tři černé dřevěné krabičky. Perin ho pozdravil, Alexandr jen kývl v odpověď a ignoroval, co mu říkal. Otočil se a bez rozloučení s hlavou svěšenou odešel do tmy Bronxu.

Perin za ním hleděl a pak vzal sklenici a otočil ji dnem dolů. „Jako vždy pane?“

„Ano.“

„Nedal jste mu pro začátek příliš těžký úkol? Přijde vůbec ještě?“

„Ale jistě že přijde. Dnes mnohokrát zaváhal a zaškobrtnul, ale takový vy lidé jste. Ještě jste neporozuměli sobě, a už chcete poznávat druhé a svět kolem sebe. Možná si dnes položil několik důležitých otázek, ale to udělá kde kdo. Rozhodující je, jestli si na ně odpoví, případně jak odpoví. Svět není černobílý, ale i kdyby byl, stejně byste mu nerozuměli. Kdo z nás je dobrý, a kdo špatný?

Jistě, já jsem Ďábel, zlo samo, ale ty duše, co tu před tebou leží, uzavřely obchod. Všechny věděly, co dostanou, a co chci na oplátku. Musel jsem někoho z nich klamat? Měly užitek z té smlouvy, a já jim dal to, co chtěli. Jsem tedy vůbec zlý?“

„A Alexandr?“

„Ten je stejný jako ostatní. Dokonalý prototyp nedokonalého člověka. Ale jestli tě trápí, co se s ním stane, tak se ptáš nesprávného. Jeho život je jen v jeho rukou, to on se rozhodne. Jistě kdybych chtěl, získal bych jeho duši v okamžiku, ale proč bych si s ním dělal tu práci. Navíc je tohle velmi zajímavý experiment, který mě zatím baví. Je to něco nového. Jistě lidé za mě dělali špinavou práci odjakživa. Dokonce, i kdybych se přestal snažit, má obchodní strategie je tak rozjetá, že by vše pokračovalo i beze mě. Ovšem on pro mě pracuje, ne proto, abych uspokojil svůj chtíč. Chce jen praxi.“

„Zní to asi hloupě, ale abyste se nespálil pane. Lidé jsou hloupý, ale někdy jsou i velmi vynalézavý a překvapivý. Aby nepřekvapili sebe i vás.“

„Jsi někdy příliš drzý.“

„Jsem na tomto světě příliš dlouho.“

„A ještě tu dlouho budeš, nezapomeň. Tohle je tvůj trest a měl bys být rád, že si ho odsloužíš touhle formou.“

„To taky jsem.“

Ozval se téměř neslyšný klapot lodiček kráčejících po dlažbě. Závěsem prošla dívka tmavé pleti a pozorovala dvojici mužů před sebou. Její modré oči odrážely matné paprsky světla. Oba na ni bez zájmu hleděli. Přikročila k nim a otočila se na toho vyššího. Něco mu řekla, on se nepatrně usmál, oba jeho společníci si toho všimli. Dopil sklenici a svižným krokem se dal beze slova k odchodu. Když zahýbal za roh místnosti, jen přes rameno zvolal: „Canis, odnes ty krabičky.“

Dívka vzala krabička a otočila se k odchodu. Chtěla jít, ale Perin ji zastavil.

„Už jen jeden týden a jsi volná. Řekni mi, jaký je to pocit.“

Překvapeně se na něj podívala a sledovala, jak pod jejím pohledem sebou nepatrně škubnul. Sledovala ho a přemýšlela, jak dlouho ho zná.

„Nemyslím na to.“

„Jak na to můžeš nemyslet? Skoro dvě stě let, tvůj trest je skoro dvě stě let a ty jsi nikdy nepřemýšlela, jaké to bude, až skončí?“

„Jen prvních pár let. Pak už jsem nechtěla.“

„Proč?“

„Protože on byl první, kdo se ke mně choval hezky. Nelhal mi. Ano, upsala jsem mu duši, ale byla to má volba. Nemusela jsem. Vyložil mi, co pro mě bude  znamenat, pokud jeho podmínky přijmu. A když jsem se u něj octla, choval se ke mně vždy moc hezky… jako jediný. Za celý můj pozemský život se ke mně nikdo hezky nechoval. Musela jsem upsat duši a skončit v pekle, aby se ke mně někdo choval hezky.“

„Myslíš to vážně? Ano, sám vím, jací lidé jsou. Ale nemůžeš přece říct, že jen on se k tobě choval hezky.“

„Jen on se tak ke mně choval, aniž by něco chtěl.“

Otočila se a klidně odešla. Perin zůstal za barem sám. V tom uslyšel slabý šepot a vydal se do jednoho z výklenků, kde čekal možný zájemce o uzavření smlouvy. Přál si drink a v klubu 666 se přání vždy plnila, to byla jeho práce, aby bar fungoval, a ten fungoval skvěle.

V místnosti kde Alexandr seděl, zazvonil budík. Vypnul ho, a dál ležel, měl by vstát a jít snídat, ale ležel ještě nějakou chvíli. Posnídá cestou do školy. Šel dnes raději pěšky, potřeboval být ještě chvíli sám, a mačkat se v MHD s lidmi se mu nechtělo. Při cestě přes Kraví horu k němu doběhnul kříženec vlčáka a kdoví čeho, zvědavě si ho očuchával. Alexandr ho mírně poplácal po hlavě a pokračoval dál. Ještě nikdy na ulici cizího psa nepohladil.

Když opouštěl přednáškárnu zazvonil mu v batohu mobil, shodil ho na zem a začal se v něm přehrabovat. Zarazil se, když mu došlo, že si vypnul zvuk. Vzal mobil a podíval se na číslo, které mu volalo – 666. Chvíli se na něj díval a pak hovor přijal. Jednou rukou si hodil batoh přes záda a kráčel vysokou chodbou ke schodišti.

Z telefonu uslyšel vyrovnaný, ale poněkud rozmrzelý hlas. Jedinou ženu, kterou zatím v práci poznal, byla černá dívka. Při představě jejích lesklých nekonečných očí se mu zatajil dech.

„Až dnes skončíš ve škole, dojeď sem, pán Diablo má pro tebe další úkol.“

Alexandr slyšel ten hlas a při představě jejího obličeje měl neodolatelnou chuť ji okamžitě poslechnout. Stále v něm ovšem vířily pocity z předešlého dne. Nevěděl, jestli by dnes zvládl udělat to, co předchozího dne. Chvíli váhal a pak se zeptal: „Budu dnes zase cestovat?“

„Asi ne. Ale to záleží na pánovi. Třeba si to rozmyslí, prostě doraz.“

Displej opět ztmavnul a Alexandr ho dal do kapsy. Do práce se mu nechtělo, ale byla tu šance, že ji spatří. Napadlo ho, že se mu možná líbí, ale tu myšlenku zavrhl, nemohl si vzpomenout na její obličej, vše co si vybavoval, byly ty oči. Nikdy takové oči neviděl. Působily tak nekonečně, jako obloha nad ním, když kráčel na šalinu. Na rozdíl od ní však byly krásnější nepošpiněné smogem. Probouzely v něm pocit klidu a dobra. Viděl je jen jednou a věděl, že si je bude pamatovat po zbytek života. Lidé nemohou být jen z masa a kostí, ona toho byla důkazem. Ale to už věděl, vždyť pracoval pro Satana, a jestli tady byl ďábel, musel tu být i Bůh. Když se za ním dveře šaliny zavřely, napadla ho otázka: Jestli ta dívka je vůbec člověk?

Když kráčel k domu, kde měl jeho zaměstnavatel sídlo, všiml si, že před domem stojí jakási žena. Ignoroval ji a klidně kráčel ke dveřím. Když vzal za kliku, oslovila ho.

„Promiňte, ale…“

Otočil se a prohlédl si ji. Stála před ním menší žena, které mohlo být jen o pár let více než jemu. Její krátké vlnité vlasy jí neuspořádaně zakrývaly obličej. Nebyla moc pěkná, měla o něco větší nos, než bylo přijatelné a obličej jí hyzdilo několik jizev po neštovicích. Vypadala nejistě a očima neustále utíkala ke třem šestkám nad Alexandrem. Hleděl na ni a ani jeden z nich nic neřekl. Ticho přerušila až po chvíli.

„Je tohle bar 666?“

Alexandr se podíval nad sebe a zpět na ženu.

„Je to pravda? Myslím s tímhle místem. Je vážně… Je to skutečně… Je branou do pekla?“

Alexandr na ni nezaujatě hleděl. Odpověď, kterou jí dá, může změnit její i jeho osud jednou provždy. Má udělat dobrý skutek a potvrdit jí, že za jeho zády jsou dveře do pekla nebo jí lhát a doufat, že si rozmyslí, to, co jí četl ve tváři? Dobro a zlo nebo zlo a dobro?

Alexandr se otočil a vešel do dveří, jak kráčel chodbou dále, ozvalo se tiché zaklapnutí mohutných dveří. Jeho srdcem se mihla radost a koutky rtů se mu nepatrně rozevřely. Stíny se kolem něj míhaly, a dokonce mu přišlo, že opouští plátno života a vystupují ze zdí a snaží se ho dotknout, vždy však jakoby na poslední chvíli ucukly. Žena, kterou opustil, měla stále ještě naději.

Objevil se v místnosti s barem, Perin za ním chyběl. Ovšem u baru byli dva muži - jeho zaměstnavatel a muž, který mu byl povědomý z televize, novin i internetu. Muž byl starší a zrovna dopíjel sklenici rumu. Oba se na něj podívali. Povědomý vypadal překvapeně, že tam vidí ještě někoho jiného.

Satan klidně dopil svou sklenici a postavil se. „Už bys měl jít. Mám tady jiné věci na práci.“ Muž odložil svou nedopitou sklenici a beze slova se vydal k východu.

„Jsem rád, že jsi přišel tak rychle. Pojď za mnou, mám pro tebe další úkol.“

Ďábel zamířil směrem ke své pracovně a Alexandr ho beze slova následoval. Chvíli kráčeli, až se zastavili u dveří sousedících s jeho pracovnou. Alexandr se na dveře podíval, přišlo mu, že je tam posledně neviděl. Byly naprosto obyčejné bez čehokoliv zajímavého, přesto mu přišlo, že tam ještě nedávno nebyly.

„Tady máš svou kancelář.“

„Svou kancelář?“

„Ano, najdeš tam vše potřebné. Na stole máš tři složky, jsou o lidech, jejichž duše jsi mi přinesl. Chci, abys mi sepsal, jak šlo získání jejich duší, co zlepšit a naopak pro ně zhoršit, aby jejich odchod byl už sám o sobě trestem. Jsme peklo, a jako takové musíme dodržovat určité standardy. Nároky jsou vysoké a my jim musíme dostát. Zvládneš to?“ 

Alexandr Bonaparte Caesar stál před Arciďáblem, na okamžik mu přišlo, že zahledl jeho skutečnou podobu, byla děsivá… Alexandr se na něj díval, vzpomněl si na krásnou dámu, jejíž duši mu přinesl. Výraz jejího obličeje, když se její krev promíchávala s horkou tekutinou obsaženou ve vaně, byl strašlivý. Horší než skutečná podoba Belzebuba, který stál před ním. Kus ďábla si asi nosíme každý v sobě.

„Jistě, pane.“

„Dobře, až to budeš mít, nech mi ho vytisknutý na stole.“

Alexandr otevřel dveře a vešel do své vlastní kanceláře. Byla malá, ale nepůsobila stísněně. Naproti dveřím byl starší dřevěný stůl, přišel mu povědomý, když se tmavého dřeva desky dotknul, cítil se, jakoby ho znal. Ten pocit mu byl velmi nepříjemný, byl si jistý, že stůl nikdy neviděl, přesto mu přišlo, že je to jeho stůl odjakživa. Stůl, o kterém vždy snil, viděl ho ve svých představách a sebe za ním. Pocit, který cítil, když za něj sedal, byl paralyzující. Podíval se na černý monitor před sebou. Za chvíli už měl otevřený dokument a psal do něj své postřehy. Překvapilo ho, jak snadno mu to šlo. Chtěl sepsat jednotný postup, který by šel vždy použít, aby odchod duší byl zničující, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím nemožnější mu to přišlo. Lidé byli příliš odlišní, a byli mezi nimi natolik kolosální rozdíly, že nedokázal přijít na jeden jediný jednoduchý postup. Začal tedy listovat složkami osob, byly neuvěřitelně konkrétní a přesné. Četl proč a kvůli čemu zaprodali duši. Listoval jen zběžně, protože čím víc se do nich ponořil, tím bylo pro něj těžší si o nich udělat jakýkoli obrázek. Když četl celou přímku života lidí, kteří odevzdali ďáblu duši, napadlo ho, co by mu musel ďábel nabídnout, aby sám upsal svou duši. Dělal si poznámky na papírový blok. Stále a stále se mu vybalovaly v mysli vzpomínky, jak tři nešťastníci odcházeli.

Potřeboval vypnout, zaklapnul složky a podíval se na své poznámky

Poslední tří byly:

• Předmět smlouvy – použít jako součást trestu
• MARNOST – není nic horšího než pocit zbytečnosti a nenaplnění
• Vzít všechny naděje!!!

Ozvalo se zaklepání a vytrhlo ho ze zamyšlení. Dveře se pomalu otevřely a Alexandr zapomněl na vše. Najednou kolem něj nebyl svět, žádné dobro ani zlo, žádná praxe, žádná povinnost. Cítil jen naprostý klid a odevzdanost. Byl obklopen nicotou, byla nádherná. Pomalu se blížila k němu a v jejím smutném obličeji se objevil smutný úsměv. Až její slova ho přivedla zpět do kanceláře, kterou mu dal Ďábel sám.

„Přinesla jsem ti kávu a kus koláče.“

Když svačinu pokládala na stůl, mírně se jí odkryl krajkový výstřih jejich azurově lesklých šatů a jeho oči na okamžik sklouzly, ale hned se zbaběle stočily od pokladu, který se pod nimi ukrýval.

„Děkuji. To jsi nemusela.“

Snad se jí nepatrně úsměv zvětšil, nebyl si tím však moc jistý.

„Jak ti jde práce? Zvládáš vše? Nepotřebuješ něco?“

„Ne, děkuji. Ještě se neznáme. Já jsem Alexandr Bonaparte Caesar. Jsem tu nový.“

„Já vím. Já jsem Canis. Nebudu tě rozptylovat v práci.“

Otočila se a zamířila ke dveřím. „Počkej!“ spíše zakřičel, než jen řekl.

„Jsi člověk nebo démon?“ Bylo mu nepříjemné se jí zeptat tak narovinu, ale nechtěl, aby odešla a nevěděl jak se jinak zeptat. Zaražená stála zády k němu a jen se její černé ramena mírně nadzvedávaly v rytmu jejího dechu. Otočila se k němu a opět ho na okamžik ohromila modř jejich očí. Překvapeně se na něj dívala.

„Ani jedno.“

„A co tedy jsi?“

„Kdysi jsem byla člověkem, ale podepsala jsem smlouvu, podobnou těm, na jejichž základě jsi pánovi přinesl duše. Pacta sunt servanda. Tak teď plním úkoly, které mi dá.“

„Takže mu teď musíš navždy sloužit?“

„Musím? Opravdu musím?“ se na něj ostře ohradila. Z jejích očí šlehaly blesky. „Myslíš, že mi nedal na vybranou? On byl jediný, kdo mi nelhal, nesnažil se mě oklamat, věděla jsem, co mě čeká, když jeho nabídku přijmu. Jistě, byla jsem hloupá, ale sama jsem za ním přišla a nabídla mu svou duši. To jediné, co jsem měla, to nejcennější. Byla to hloupost, ale neoklamal mě, řekl mi, co mu musím dát na oplátku. Oklamal mě někdo jiný, kvůli němuž jsem zaprodala duši. To člověk mě poslal do náruče pána. A on mi pak dal ještě druhou možnost, jestli si nechci svou duši u něj odpracovat zpět. Mou duši, výměnou za dvě stě let a teď mi zbývá posledních šest dnů a budu volná. Místo věčnosti v plamenech teď pro něj pracuji a kdybych žila, byly by to nejšťastnější léta mého života. “

Alexandr na ni hleděl s otevřenými ústy, přepadl ho k ní soucit a teď nevěděl, co na to říct. Přišlo mu však, že to stejně není správné. Mrzelo ho, že ji tak rozpálil, už však bylo pozdě vzít otázku zpět.

„Co ti slíbil za tvou duši?“

Na tváři se jí mihl ironický úsměv a trochu se uklidnila.

„Život za život. Zachránil mého snoubence před oprátkou a ten mě pak za dva týdny prodal jako nějakou věc. Pak už jsem jen čekala, až si pro mě přijde.“

Nastalo ticho, kdy Alexandra napadali různé odpovědi, které na to mohl říct, ale žádná se mu nejevila jako rozumná nebo vhodná. Lítost a soucit nechtěla. Podíval se zpět na svůj stůl a uviděl předposlední poznámku „MARNOST – není nic horšího než pocit zbytečnost a nenaplnění“. Canis našla to, co ji naplňovalo a to práci a vděčnost zaměstnavateli. Byl sice ďábel, ale jako jediný se k ní choval jako k lidské bytosti, kterou kdysi i byla.

„Chápu…, jsem rád, že jsi mi to řekla. Musím se teď ale dát do práce.“

Překvapeně na něj hleděla najednou ten obyčejný smrtelník před ní, nebyl už tak úplně obyčejný. Vypadal starší, znenadání působil dospěle a vyzrále, zcela jinak než před chvílí. Její modré oči se zaleskly a její zorničky se trochu rozšířily.

„Dej. Jsi za to placený. Říkal mi, že ti dal těžký úkol, ale že ho zvládneš. Pán se skoro nikdy neplete a já mu věřím a tobě taky.“

Když se dveře za ní zavřely, napil se kávy a zakousl do koláče. Byl to francouzský koláč z jablek, chutnal skvěle. Otevřel jednu složku a začal znovu číst příběhy lidí, kteří zaprodali svou duši. Pouhé tři metry od něj za zavřenými dveřmi se ve tmě něco krátce zalesklo a neslyšně dopadlo na podlahu. Bariéra vydržela a oceán se nevylil. Canis po dvou stoletích zase něco cítila.

Student práv Alexandr Bonaparte Caesar seděl za svým stolem ve své nové kanceláři. V 666 byl hrobový klid, veškerý hluk byl tvořen jen šustěním papíru a tichým, ale soustředěným dýcháním. Alexandr listoval svou prací, přišla mu dobrá, obzvláště některé postřehy mu přišly velmi pozoruhodné a zajímavé. Určitě by na jeho dílu bylo co vylepšit, ale už tak to byla poměrně slušná práce. Alexandr se najednou začal usmívat stále víc, až propukl v hlasitý smích. Mrzelo ho, že zde byl sám a neměl se komukoli pochlubit. Došlo mu, že se vlastně začal nudit, právě byl v pekle a nudí se, dělá jen hloupou byrokracii a nudí se, zatím co někde, možná hned vedle se vaří duše v pekelných kotlích a zažívají to nejstrašnější utrpení, které si snad nedovedl ani představit. Udělal si na poznámkový blok glosu byrokracie = zlo. Chvíli na tento krátký bod hleděl, před znaménko rovná se připsal malou šipečku a pod ni doplnil čiré. Znovu se zamyslel a na konec dal za byrokracii (pro všechny).

Ještě jednou svižně pročetl svou zprávu a dal tisk. Když byly všechny papíry pečlivě vytištěny, vzal je a pečlivě srovnal, pak secvakl. Vyšel ze své kanceláře a zaklepal na sousední dveře. Nedostal žádnou odpověď, tak zaklepal znovu. Opět nic. Opatrně vzal za kliku a dveře se otevřely, vešel do známé místnosti, avšak ta nyní vypadala zcela jinak. Místnost byla zcela prázdná, nic z předchozích tretek, které tam ďábel uchovával, neviděl. Místnost tvořil jen prázdný prostor, nebyla zde podlaha, nebyl zde strop. Veškeré vybavení místnosti tvořil malý dřevěný stolek z černého dřeva. Alexandr k němu přistoupil. Chůze po prostoru, který nahrazoval hmotu, byl překvapivě přirozený. Podíval se pozorně na stolek, a když na něm nenašel nic zajímavého, položil na něj svou práci a odešel. Když míjel barový pult, postřehl Perina s Canis, jak se sklání nad papíry s excelovou tabulkou a pozorně ji zkoumají.

Pozdravil a mířil k východu, když vkračoval pod obloukovou klenbu, zavolal na něj Perin: „Počkej, mám tady pro tebe od šéfa vzkaz.“

„Jaký?“

Perin držel v ruce malý zelený papírek a hleděl na Alexandra. Canis zvedla hlavu od tabulky a hleděla na něj.

„Chutnal ti koláč?“

„Ano, moc. Ale zapomněl jsem tam talířek i hrnek od kávy, ještě se pro ně vrátím.“

„Nemusíš, uklidím to. To je zase naše práce, aby fungoval tenhle bar a věci kolem.“

Alexandr přistoupil k baru a natáhl se pro papírek, když se jeho a Perinovi ruce dotkly, cítil, jak jsou jemné a teplé. Dotyk o něco intenzivnější než bylo třeba, ale takový Perin prostě byl. Podíval se na papírek. Stálo tam: Věřím, že jsi odvedl skvělou práci, ale zvládneš to určitě líp. Máš na to týden.

Alexandr vložil papírek do kapsy kalhot a vykročil ven z baru.

Uslyšel za sebou jen Perinům nepříjemně podbízivý hlas: „Měj se Alexi.“

„Alex, to se mi líbí, to je pěkné jméno.“ Řekla Canis. Sice stál k baru zády, ale cítil, že se Canis usmívá.

Alexandr se neotočil a pokračoval v chůzi chodbou, kde se kolem něj míhaly stíny. Spokojeně se zazubil. Ještě nikdy mu tak nikdo neřekl, ale líbilo se mu to.

Následující dva dny dělal Alexandr různé plnění do školy a chystal se na návrat domů, kde by měl po dlouhé době vidět svou sestru Boženu. Půjčil si v Moravské zemské knihovně knihu o psychologii a penologii a také knihu a o dějinách mučení. Chtěl si je přečíst mezi vyprávěním o jejím světovém turné a odvozem na trénink.

Poprvé v životě se cítil nějak naplněný, měl pro co žít. Kráčel rozkopaným Brnem s taškou přes rameno. Slunce svítilo jako vždy a chodníky byly špinavé jako vždy. Alex se blížil k nádraží a zbývalo mu už jen pár minut chůze. Kolem projel modrý Seat a do studenta práv udeřil blesk a následně spadl kus družice.  Nezajímavá smrt pro nezajímavého člověka.

V haló novinách se objevila jek krátká zpráva, jak nadějná česká krasobruslařka truchlí nad smrtí svého a bratra, většinou doplněna fotkou, jak pózuje na pláži v bikinách. 

Večer v baru 666 se Canis zastavila u baru a řekla, Perinovi to, co ještě nikdy předtím, ať jí naleje. Ona seděla, on stál, oba s hlavou svěšenou nad sklenicí. Dlouhými pomalými kroky, jejichž ozvěna se nesla všemi místnostmi klubu se někdo blížil. Slyšeli je všichni, jak běžní zájemci o uzavření smlouvy, tak démoni plnící jejich přání.

„Dáte si taky, vaše veličenstvo?“

„Ano. Je ho škoda, mohl, tady něčeho dosáhnout.“

Lucifer se posadil vedle Canis a na bar dopadlo několik listů secvaklých sponkou.

„Měl v tom prsty nebo obyčejný chod věcí?“zeptal se Perin.

„Řekl, že s tím nemá nic společného, ale je to starý prolhaný dědek.“

Sklenice dopadla prázdná na stůl a majitel baru se postavil, vzal papíry a vydal se do své kanceláře. Po pár krocích se usmál, a ikdyž byl k nim zády, poznali to.

„Canis, dej inzerát, že hledáme studenty práv na praxi.“

Autor: Tadeáš Pavlík

Povídka obsadila 2.–3. místo v soutěži Právnická povídka 2019, kategorie Povídka.