Jak překonat ztrátu blízké osoby a nezbláznit se (dostudovat)

Počátkem září nejprve kamarád úspěšně složil advokátní zkoušku. Završil tím jako první z mých přátel psychicky a finančně náročné martyrium koncipientské praxe, korunované několikaměsíčním učením a biflováním paragrafů nazpaměť. Pár dní nato jsem cestou z rozpravy k doktorandskému kolokviu utěšovala zlomenou kamarádku. Nezvládla zrovna písemnou část zkoušky z obchodního práva. Zkoušky, která je jen předzvěstí tortury, která ji čeká za dva roky u státnic (a za pět u profesní zkoušky). Hned následující den jsem šla na pohřeb. Moje středoškolská profesorka pochovala syna jen o něco málo staršího, než jsem já. Vím, že i takovou bolest lze v průběhu let překonat. Bohužel to ale trvá a bude záležet na podpoře rodiny a jejího okolí. Pocit zmaru nad zkouškou, zoufalství ze ztráty blízké osoby a hořkosladký pocit vítězství mi vyplavily vzpomínky na moje osobní „právnické půlení“.

Během třetího ročníku na právech mě zasáhla ztráta jednoho z prarodičů. Ačkoliv mám s oběma rodiči hezký vztah, k dědovi jsem měla blíže, než je pro prarodiče a vnoučata obvyklé. Děda podstoupil rozsáhlou operaci nádoru tlustého střeva začátkem srpna, před mým nástupem do třeťáku. Následovalo mnoho měsíců léčby na Žlutém kopci, který jsem měla symbolicky na půli cesty mezi mou tehdejší prací a fakultou. O poznání delší cestu jsem měla do dědova rodného města, odkud jsem ho poměrně často vozila na chemoterapie.

V tehdejším akademickém roce se zpřísnila pravidla pro nahrazování seminářů. Studentů mělo být v seminárních skupinách jen omezené množství tak, aby byla zachována kvalita výuky. Třetí ročník je zároveň milníkem, kdy máte dostatek kreditů na to, abyste si zapsali „v první vlně“ nějaký zajímavý a konečně i zábavný povinně volitelný předmět. Shodou okolností jsem tak měla v sudém i v lichém týdnu rozvrh doslova napěchovaný. Pondělí a úterý jsem byla ve škole takřka do večera. Ve středu jsme mívali přednášky, které se daly přiměřeně prospat nebo ošidit. Ve zbytku týdne jsem pracovala na exekutorském úřadě, kde jsem byla zaměstnána už druhým rokem, a nároky na mě se proto zvyšovaly jak co do kvality výstupu, tak co do závazného plánování docházky.

Nesnesitelný časový nátlak byl umocněn tím, že člověk nemohl zkolabovat, ani kdyby chtěl. Pacienti chemoterapie se nesmí setkat s žádným onemocněním. Kombinace faktu, že jsem s dědou zkrátka chtěla trávit čas, a skutečnosti, že by ho dost možná ani nikdo jiný z Brna domů neodvezl, mi nedávala prostor vydechnout. Dodnes vzpomínám na zkoušku z rodinného práva, před kterou jsem nemohla usnout. Nikdo jiný nemohl, a tak mě táta těsně před mým odchodem na fakultu zastihl s prosbou, zda dědu neodvezu. „Ok, ale nevolej to mámě, nebo tě zabije. Nenechala by mě řídit do školy, natož do Boskovic.“ U babičky jsem šla na dvě hodiny spát a jela hned zpátky, protože druhý den jsem měla práci nebo školu. Nebo obojí, už ani nevím.

Když nás děda opustil, neměla jsem představu, jaký přede mnou stojí problém

Těsně před zápočtovým obdobím v šestém semestru děda boj definitivně prohrál. Den pohřbu se shodoval s tím, kdy zkolaboval v nemocnici. Najednou jsem ztratila dva úterky a s tím dvě přítomnosti na povinném semináři z obchodního práva. Naštěstí jsem si seminář prozíravě nahradila u jiné vyučující, což mi nemuselo být uznáno, ale docent Šilhán ke mně byl shovívavý. Ačkoliv se prý nechal slyšet, že jsem snad docházku (potažmo zkoušku) daný semestr předem vzdala, vyšel mi následně vstříc. Pravděpodobně po přičinění mých spolužáků, kteří mu na rozdíl ode mě situaci osvětlili. Za to jim tímto znovu moc děkuji. „Vyhazovací“ obchod vskutku nebyl moje parketa, a tak by se úsudek o tom, že jsem to vzdala, skutečně nedal nikomu vyčítat.

Když nás děda opustil, neměla jsem představu, jaký přede mnou stojí problém. Moc dobře jsem věděla, že na obchodu si na brněnských právech i vytrvalí studenti vylámou zuby. Bylo jasné, že pro něj nemám vlohy a úspěšná zkouška bude leda navýsost vydřená. Namísto hledání psychické opory u odborníků jsem se pustila do svépomocného chytání stébla. Tupou srdeční bolest jsem postupně zahnala měsícem na diazepamu a dithiadenu, ty mi byly v minulosti předepisovány (nevhodně) na kašel a akutní alergickou reakci. Díky tomu jsem mohla usnout i jinak než totálním ubrečením. Léky člověka znatelně citově otupí a krom toho, že usínáte prakticky kdekoliv, vás ušetří trapného momentu rozbrečení se v nejméně vhodné situaci: v práci, před učiteli, na třídním srazu, kde to přece nikoho nezajímá... Že tohle potlačování emocí nikam nevede a zadělávám si na závažnější problémy do budoucna, mi tehdy nedocházelo.

Oporu v rodině jsem v té době měla, ale útěchu nebylo možné najít. Obě ze sester byly velmi malé, můj táta nevěděl, jak mě utěšit, a zbytek rodiny ztráta blízkého velmi těžce zasáhla. Mé zoufalství umocňoval fakt, že nikdo ze stejně starých lidí podobnou životní zkušenost zpravidla neměl. Nebylo tak možné bolestnou událost s kýmkoliv sdílet. Pár rad mi poskytl můj kamarád, kterému rok předtím zemřel na rakovinu táta a který v té době odjel studovat do Číny. Výměna hlasových zpráv skrz WhatsApp ale často končila vzájemnou prosbou, ať už s tím proboha přestaneme. Ani on nevyhledal pomoc odborníků a vzájemné rozpravy jen otevíraly nikdy neošetřené rány.

Smutek nepominul ani s návratem do sebedestruktivních milostných vztahů. Pět kilo podváhy pozbytých během dvou měsíců po dědově smrti a nulová schopnost soustředění byly smrtícím koktejlem pro jakýkoliv úspěch během obávané zkoušky. Se vším štěstím, které při mně stálo, jsem obchod nakonec v září na druhý pokus zvládla. Symbolicky u docenta Šilhána. Bývalo by se to dalo ale zvládnout i jinak než prostřednictvím podomácku naordinovaných „xanax smoothies“, a tedy i o poznání lépe. Především by mi znalost odborné pomoci otevřela dveře k tomu, abych se s útrapami spojenými se smrtí blízké osoby vyrovnala mnohem rychleji. Rozhodla jsem se proto vytvořit seznam osobních i on-line kontaktních míst pro lidi v těžké životní situaci, aby si alespoň někteří ze studentů, k nimž se článek dostane, nemuseli procházet tím, co já. 

Seznam kontaktů a poradenských míst pro studenty v těžké životní situaci

Masarykova univerzita nabízí svým studentům bezplatné psychologické poradenství založené na individuální osobní nebo on-line konzultaci v českém (a po dohodě) i anglickém jazyce, a to v rozsahu až pěti sezení poskytovaných profesionálními psychology. Univerzita prostřednictvím svého poradenského centra zajišťuje primární pomoc tak, aby se minimalizoval dopad životních nesnází na úspěšné zakončení studia. Na konzultaci je zapotřebí se předem objednat prostřednictvím e-mailu. Rovněž musíte počítat s delšími časovými prodlevami objednání v období zkoušek. Veškeré podrobnější informace jsou dostupné zde.

V akutních případech a stavech, které potřebují řešit ihned, je vhodné se obrátit na Ambulanci psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno. Činnosti jednotlivých ambulancí (pro děti a dorost, pro dospělé, sexuologická ambulance, ambulance krizového centra a ambulance pro poruchy metabolismu a výživy), včetně kontaktů k objednání a ordinačních hodin naleznete zde. Centrum duševního zdraví můžete kontaktovat v Psychiatrické nemocnici Brno.

Katedra psychologie FSS MUNI provozuje v rámci programu Inovace výuky bezplatnou a anonymní on-line psychologickou poradnu. Tazatelům odpovídá tým studentů a absolventů psychologie a psychoterapie, kteří byli proškoleni v internetovém poradenství. Každý dotaz prochází intervizí odpovědných lektorů z katedry, a proto jsou odpovědi vysoce profesionální. Z důvodu dostupnosti pro širokou veřejnost se otázky i odpovědi zveřejňují. Už samotný obsah zveřejněných dotazů může být pro člověka rozcestníkem, který ho nasměruje. Pracovníci se zavazují odpovídat na dotazy nejpozději do sedmi pracovních dnů. Poradna funguje na bázi dobrovolnictví a zakládá si na vysoké kvalitě odpovědí. Z těchto důvodů je celkový počet dotazů omezen na sedm týdně. Kapacita pro další týden se obnoví vždy v pátek minutu po půlnoci, takže při zadání dotazu hned vidíte, zda jste se do této „kvóty“ vešli.

Seznam psychologů, kteří spolupracují s VZP, naleznete na stránkách FSS MUNI zde.

Specificky zaměřenou internetovou poradnu pro nemocné, umírající a osoby jim blízké, nebo i pozůstalé, představuje informační portál Umírání.cz. V internetové poradně odpovídají lékaři, sociální pracovníci, psychoterapeuti a právnička. Dotazy jsou rovněž anonymně zveřejňovány a v poradně lze přehledně vyhledávat dle jednotlivých témat (lékařská péče, domácí péče, pozůstalí, ostatní). Dozvíte se například, jak komunikovat s lékaři ohledně prognózy onemocnění, jak komunikovat s nemocným a jeho okolím, abyste minimalizovali psychický tlak v rodině. Jen prolistování zveřejněných odpovědí mi přineslo poznatky, které by se mi kdysi bývaly hodily.

Osobám s onkologickým onemocněním je dostupná síť psychoonkologů. Lze u nich hledat radu, jak si o nemoci povídat a jak se nezbláznit. Služby jsou určeny pro nemocné a jejich blízké osoby. Na webu provozovaném Českou onkologickou společností ČLS J.E.P funguje rovněž psychoonkologická on-line poradna. Pracovníci onkologických pracovišť a hospiců zde zodpovídají dotazy týkající se psychologické péče o onkologicky nemocné (dětská psychoonkologie, dospělá psychoonkologie, hospicová péče). Dotazy jsou včetně odpovědí opět anonymizovaně zveřejňovány.

Psychosociální pomoc pro onkologicky nemocné poskytuje i telefonní linka Amélie. Přínosná jsou zejména kamenná centra (Praha, Olomouc, Liberec, Rakovník) určená pro každého, koho zaskočila onkologická nemoc osobně nebo v blízkém okolí. Nabízejí možnost bezplatné péče odborníků i laiků s podobnými zkušenostmi v překonávání vážné nemoci. 

Pro osoby s poruchami příjmu potravy a jejich blízké je k dispozici nezisková organizace Anabell. Její rozsáhlý záběr zahrnuje například telefonní linku, on-line poradenství, terénní a osobní poradenství. Veškeré služby a jejich dostupnost popisují zde. Dotčeným osobám i celé rodině pomáhají prostřednictvím terapie s řešením obtížných životních situací. Věnují se také otázkám výživy a nutričního poradenství.

Projekt bojující proti stigmatizaci duševních onemocnění představuje spolek Nevypusť duši. Na svých stránkách poskytuje seznam kontaktů a pracovišť, kam je možné se s problémy nejrůznějšího rázu obrátit.

Nově založený spolek zaměřený na šíření povědomí o duševním zdraví a vzájemnou podporu v této oblasti, sídlící na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, se jmenuje V jednom kole. Ve spolku věří, že péče o duševní zdraví (nejen) při studiu je zcela zásadní pro náš blahobyt. Touto cestou chtějí podpořit sebevzdělávání v této oblasti a ukázat, že v tom nikdo není sám. Na jejich facebookové stránce můžete sledovat celou řadu plánovaných aktivit a užitečných odkazů mj. na dostupné krátkodobé terapie.

Duchovní pomoc můžete pochopitelně hledat individuálně. Existuje ale také asociace nemocničních kaplanů katolické církve, kteří pravidelně poskytují pastorační péči ve zdravotních, případně sociálních službách.

Zcela prakticky lze odkázat i na studijní oddělení. To může ve vypjatých situacích sloužit jako prostředník mezi studentem a učitelem. Z vlastních zkušeností vím, že učitelé mnohdy nejsou plně obeznámeni s možnostmi, které IS nebo studijní řád nabízí. Snadno se tak může stát, že je vyučující skutečně mylně přesvědčen, že vám nemůže vyjít vstříc. Neváhejte se v této situaci obrátit na studijní oddělení.

I jako chodící zombie můžete mít pocit, že „skutečně žijete“

Konečné vítězství i úspěchy jsou v daný okamžik psychického vypětí tak nějak více opravdové. I jako chodící zombie máte pocit, že teď „skutečně žijete“. Po letech mám ale celé dva roky kolem nemoci a smrti blízkého člověka v nepropustné šedé mlze. Vzpomínky provází pocit samoty, protože na všechnu bolest jsem byla vlastní vinou zcela sama. Žádné terapeutické sezení a žádnou pomoc odborníka jsem tenkrát nevyhledala, ani mě to popravdě nenapadlo. A opomněla jsem ono volání o pomoc zachytit i u svých nejbližších, kterým by tehdejší náhled odborníka ušetřil budoucí závažnější zdravotní problémy. 

Psychohygiena právníků, i těch budoucích, je v současnosti poměrně opomíjena. Nedávná tragická událost na Právnické fakultě Karlovy univerzity akademickou obec přiměla se zamyslet nad tím, zda by se psychická kondice a psychické zdraví studentů neměly diskutovat i jinde než na poli akademického senátu, a především dříve, než už je pozdě. Nebuďte lhostejní k trápení ve vašem okolí a odkazujte potřebné na pomoc odborníků. A nebuďte lhostejní ani k trápení vlastnímu.

Autorka: Kamila Abbasi

Článek je průběžně aktualizován o další formy pomoci, která může být během studií k dispozici. Neváhejte proto redakci s případnými náměty kontaktovat na e-mailu redakce@pravo21.online.