Eda

Jednou ale do takového meditativního stavu třídy vpadla kolemjdoucí učitelka. Taková ta mimochodná neukotvená čtyřicítka, která rozehrává svá školní traumata z 80. let. Jala se agresivně vyšetřovat, kdo že zhasnul. Když se pachatel zločinu, spočívajícího ve zhasnutí světla ve třídě během přestávky, přiznal, zařídila tomu nešťastníkovi ředitelskou důtku. A tak se – pod ostrou lampou vyšetřovatelky a v potu úzkosti – narodil Eda.

Eda se teď zjeví, kdykoliv se nějaký učitel zeptá, „kdo to udělal“. Kdo zhasnul, nezhasnul, zavřel okno, nezavřel okno, pomaloval sprostě tabuli, pomaloval sprostě tabuli nesmazatelnou fixou, obrátil učitelský stůl šuplíkem k žákům, zničil kytku, rozbil okno, namaloval na dveře WC kosočtverce. Reakce žáků je: „To Eda.“

Eda se stal univerzální odpovědí na klasickou sovětskou otázku „kto vinovat?“ Třídního neoklame, ale znamenitě se hodí třeba pro odpálení suplenta či dozorujícího učitele, který jen „vyšetřuje“ nějaký nešvar na chodbě.

Jak jinak chcete čelit sovětské úče, která ve výtvarné výchově známkuje i to, jak je uklizený kufřík s malířskými potřebami? A obrázek, který dítě malovalo celou hodinu, zkritizuje nejprve slovy k osobě: „Ty vůbec neumíš malovat,“ a poté i činy tím, že obrázek před očima dítěte nebo dokonce nad jeho hlavou jako „špatný“ roztrhá.

Čelíte-li jako dítě učitelským démonům z 80. let minulého století (ve skutečnosti démonům o dost starším) a vůbec celému represivnímu systému, kterému říkáme „školství“, jeví se angažmá Edy, který na sebe vezme všechnu odpovědnost, jako nevyhnutelné.

Ano, Eda je démon, joker, a není divu, že se už se na něj se zájmem ptala školní psycholožka. Čekám, že se časem zhmotní v nějakém konkrétním artefaktu a třeba jako Morana ze slámy bude sedět v první lavici. Příběh si pak pro sebe můžeme doplnit o hororové momenty. Představte si, že ráno najdou Edu vždy na jiném místě a v jiné poloze, než jej nechali minulý den. Nebo jej třeba děti dostanou za úkol namalovat. To tu výtvarku ale musí učit někdo, kdo se už probudil z noční můry „Bildung“.

Ta škola má v sobě všechno, všechno, je to edukace i „edakace" v jednom. Třeba teď v úterý byla velká sláva. Jeden chlapec na mistrovství Evropy v karate vybojoval třetí místo. Super úspěch, škola to slavila, nástup k řediteli, před třídou, zasloužené fanfáry. Pak si učitelka v hodině vzpomněla na Marušku (skutečné jméno je jiné): „Maruško, tys na tom mistrovství vlastně byla taky, že?" Maruška, aniž by zvedla oči od sešitu, odpovídá: „Jo, já byla první."

Asi nejsilnější zážitek už jen pro posluchače příběhu, natož pro jeho aktéry, nám ale přinesla druhá třída. Učitelka (říkalo se o ní, že „je přísná, ale naučí", fujtajbl) se rozhodla osmileté Romce názorně připomenout, že nemá, NEMÁ, do školy nosit boty s černou podrážkou barvící podlahu. Přinesla malý kartáček, vrazila jí ho do ruky a před celou třídou ji nechala na kolenou čistit ty šmouhy. Když jí dcera chtěla pomoct, učitelka ji zadržela: „Nepomáhat, jen dívat, jen dívat."

Každé ráno, kdy vezu děti to školy, nebo je popoháním z domu, aby stihly autobus, přijde nezvaný host. Sevření z toho, kam je to vlastně posílám a že s tím nic nedělám. A můžu si to racionalizovat, jak jen chci. Třeba tím, že nemůžu čekat, že matrixové školství bude lepší než okolní svět (zbožně segregovaný waldorf se svou pod práh zametenou temnotou není výjimka, naopak). Že jde o objednané lekce, které je v životě posunou a „nakonec bude všechno dobré" (ale co když je to celé jen vnucená vstupenka na povinné představení?). A že „není všechno špatně", sám s láskou vzpomínám na několik skvělých učitelů, navíc některé děti do školy utíkají před daleko větším peklem doma.

Stejně ten svíravý pocit přijde a je to, jako by mé srdce každé ráno pomalu okusoval velký černý brouk.

Eda.

Autor: Josef Kotásek

Další autorské texty lze nalézt na webu www.josefkotasek.cz.