Když se ptačí mláďata učí létat, vykloní se ven ze svého hnízda, odrazí se a letí. Řada ptáčat ale opouští hnízdo dřív, než jsou plně vyspělá a připravená. Najednou se ocitnou v situaci, ve které nikdy předtím nebyla. Cítí se zmatená, ztracená a bezradná. Kolem sebe vidí jiná mláďata, která létají ve výškách, jako by to dělala po celý svůj život. Pohybují se výhradně v hejnech, aby nebyla sama a aby si navzájem kryla záda. Co se ale stane s mládětem, které zůstane samo?

Já si taky někdy přijdu jako ptáče, které nenaučili létat. Celý život jsem strávila ve svém hnízdě, v prostředí, které jsem důvěrně znala. Právě tam jsem měla i já vlastní hejno, v jehož čele jsem stála. Poslední týdny si však připadám osamělá. V novém hnízdě nemám nikoho, kdo by mě ochraňoval nebo třeba se mnou jen trávil čas. Zůstávám pozadu ve všem, v čem jsem dříve vynikala. Ptám se sama sebe, co dělám špatně. Každý den si přeju, abych už konečně našla své místo, svá křídla, která mě vezmou do výšin za ostatními ptáčaty a taky abych se už necítila tak zmatená, ztracená a bezradná.

Moje maminka mi ale vždycky říkala, že nikdo se nenaučí létat, dokud neudělá krok do prázdna. A tak čekám až se to prázdno zase zaplní. To prázdno, které mi zůstalo v srdci, když jsem opustila své hejno a odešla z vlastního hnízda pryč. Do prázdna.

Pozn. red.: Pro zachování autenticity a autorské licence neprošly soutěžní texty před publikací jazykovou korekturou.