Byla jednou jedna ves, které nikdo nikdy neřekl jinak než Nebevidy a v ní jedna holčička (13 let, žákyně základní školy, úředním jménem Klaudie), které nikdo nikdy neřekl jinak než Červená Karkulka. Tuhle přezdívku si vyloudila ne díky své červené adidas mikině, jak by člověk čekal, ale díky své podivné zálibě, ke které se dostanu později.

Červená Karkulka měla poskrovnu příbuzných, ale tu hrstku co měla, z celého srdce milovala. Její maminka (37 let, výuční list v oboru čalounictví, svobodná) by se pro Karkulku rozkrájela, ale bohužel pro své pracovní povinnosti měla na rodičovské povinnosti pramálo času. Proto se Karkulka několikrát do týdne ocitala na kanapi u své babičky, hltající malinový puding a sledující nejnovější díl Ordinace.

Babička (62 let, základní vzdělání, svéprávná, nezaměstnaná) bydlela v chaloupce na samotě u lesa, těsně za hranicí katastrálního území obce Nebevidy. Tuze ráda by žila se svou rodinou, ale pro zvolenou formu bydlení byl důvod čistě ekonomický. Zastupitelstvo obce Nebevidy bylo chamtivé a místní poplatky za svoz odpadu závratně vysoké. Babiččina chaloupka byla mimo jurisdikci podzákonných právních předpisů, aneb co sejde z očí, sejde i z mysli. Jak šel čas, za onou chaloupkou se zázračně začaly hromadit nejrůznější věcičky, starožitnůstky a tretky v ještě různějších stádiích rozkladu. Co se týče Karkulky, ta byla hroudou fascinována a upřímně i lehce znechucena, ale dál se jí nezabývala.

Tak se Karkulka v pátek 6. dubna 2024 v 13.38 ocitla na lesní pěšině klikatící se přes potůčky, mezi křovinami a nad liščími norami směrem k babiččině chaloupce. Půl hodiny nazpět jí přišla SMS zpráva od maminky, ve které zhruba stálo: „cauky pusinko, dojdu pozde v noci, musim vzit sichtu za jarmilku, ohrej si to rizoto ze vcera a zajdi za babcou, zítra te vyzvednu jo pa.“ Karkulce bylo odjakživa kladeno na srdce, aby byla opatrná, měla vždy nabitý mobil a aby se nedávala do řeči s divnými nebo cizími lidmi. Karkulka až na občasné pubertální výkyvy poslouchala na slovo, měla nabito a dávala pozor, kudy chodila. Ale strach nikdy neměla. Ostatně, čeho by se bála?

Karkulka se vycházkovou chůzí ubírala lesem, sbírala lesní jahody rovnou do pusy a očima slídila po veverkách. Bylo slunečné jarní odpoledne a tak nastavovala tvář teplým paprskům slunce, které místy prosvítaly lesní korunou.

Její mírumilovná chvilka byla narušena, když koutkem oka zahlédla pohyb. Ihned zpozorněla - nešlo o pohyb větví ve větru ani o zajíce vyděšeně pelášícího pryč. Šlo o pohyb důvěrně lidský, vzpřímený a dvounohý. O pár desítek metrů dál si to po vedlejší pěšině vykračoval jakýsi muž. Což bylo nezvyklé, jelikož v těchhle končinách Karkulka potkávala lidi z vesnice jen málokdy. Pěšina, vyjma k babiččině chaloupce, nikam nevedla. A ona pěšina se brzo měla potkat s pěšinou muže.

Karkulka zvážila, že by se otočila, ale nechtěla se toulat lesem déle, než bylo nezbytné. Tak na sobě nedala nic znát a odhodlaně došla k muži, který si jí v mezičase taktéž všiml a rozhodl se na ni počkat na mýtince.

„Dobrý den,“ pozdravila jako první Karkulka, poněvadž byla slušně vychovaná.

„Ahoj,“ odpověděl muž. „Prosímtě, já se asi ztratil, nevíš kudy k chalupě na adrese Horůvky číslo 144? Mělo by to být někdy tudy, ale já jsem v lese ztracenej jak lesní včela.“

Karkulka si muže prohlédla pozorněji. Nevypadal divně. Vlastně vypadal velmi počestně, byl oblečený do modro-zeleně kostkované (a dle Karkulky dosti nevkusné) košile a napůl rozepnuté větrovky. Ale byl cizí. A měl to namířeno k Karkulčině babičce. Babička nemívala nezvalé návštěvníky, pokud nemusela, a zvalí návštěvníci věděli kudy k chaloupce.

Neznámý muž se začal smát vlastnímu, nezamýšlenému vtipu. „V lese jak lesní včela ha, však víš, co jsem myslel.“

Jak z následujícího rozhovoru vyplynulo, babiččina chaloupka, sic byla mimo jurisdikci ziskuchtivého zastupitelstva obce Nebevidy, nebyla mimo jurisdikci českého práva. Pán, který se posléze představil jako Arnošt Myslivčivý, byl ze státního podniku Lesy ČR. Zmíněný úřad dostal anonymní podnět na nelegální skládku kdesi v lese za Nebevidami a dle rozvrhu práce přistál úkol prověřit toto udání na stole pana Myslivčivého.

Pan Myslivčivý byl úředník každým coulem. Ohledání na místě, kór v lese, patřilo mezi jeho nejméně oblíbené činnosti. Stejnou měrou se mu příčilo papírování a technologie. Vůbec nejraději seděl za stolem s hrnkem kávy a klábosil s kolegyní Maruškou, která si nedávno požádala o hypotéční úvěr. Pan Myslivčivý byl tuze upovídaný a Karkulka ho musela přerušit, když se zmínil o „vlkovi,“ ale povídal dál o jeho nejnovějším modelu rotopedu, co si pořídil na Vánoce.

„No, ptal jsem se na cestu nějakého pána, co jsem potkal tuhle za potokem,“ řekl Myslivčivý. „Anebo to možná bylo tamtím směrem. Já ti nevím. Ale není tomu ani čtvrthodina. Povídal, že má velký hlad a že si musí sehnat něco k snědku.“

„To je zvláštní. Jak vypadal?“ otázala se Karkulka.

„No, jako asi normálně,“ odpověděl Myslivčivý. „Byl vysoký, lehce prošedivělý. Prostě průměrný Lojza. Ale zíral na mě, jak by mu měly oči z důlků vypadnout. A měl strašně velké uši a zuby.“

„Počkejte, a kterým směrem šel?“ zhrozila se Karkulka.

„Tamtudy,“ řekl Myslivčivý a máchl rukou směrem k babiččině chaloupce. „Nejdivnější bylo, že se oslovoval ve třetím pádě a říkal si vlk. Co je to za hloupost?“

V ten moment by se krve v Karkulce nedořezal. Celý svět jako by se zhustil do jednoho jediného okamžiku a zastavil. Zastavil se pan Myslivčivý, zastavilo se chrastění větví v lehkém vánku a zastavil se popěvek ptáků. Vše zůstalo nehybné. Až na Karkulku. Nohy se samy daly do běhu, ruce instinktivně padly do naučeného rytmu a Karkulka se řítila po pěšině k babičce, co jí její plíce dovolily.

Karkulka vtrhla dovnitř jak parní lokomotiva, div panty dveří neulomila. Ve světnici bylo dostatek světla, aby Karkulka mohla jedním pohledem vstřebat spoušť, co ve světnici panovala. Ale nebyl čas spoušť mentálně zpracovat. Dva páry očí se poplašně obrátily jejím směrem. V prvním páru očí, náležejícímu její babičce, byl šok vystřídán úlevou a pak strachem. Druhý pár vykulených očí, který patřil „vlkovi,“ vyzařoval nelibost a nevěřícnost. O vlka v biologickém smyslu se ale opravdu nejednalo. Byl to člověk, byť o něco urostlejší než průměrný muž a rozhodně urostlejší než Karkulka. Posuzoval-li by duševní stav vlka soudní znalec, jistě by naznal, že se vlk v daném momentu (a bezpochyby i v mnoha jiných momentech v jeho životě) nacházel v opojení tzv. omamné, psychotropní, psychomodulační nebo zařazené psychoaktivní látky.

Babička se pokusila něco říci, bránila jí v tom však levá dlaň vlka, která svírala její čelist. Pravá ruka tlačila hrudník babičky k zemi a efektivně jí tak znemožňovala pohyb.

Vlk se nepohnul. Dál upřeně zíral na Karkulku. Ne. Nezíral na Karkulku. Jeho pohled byl přišpendlený k Glocku 42 ráže .380 v Karkulčině natažené ruce. Její prst spočíval na spoušti. Její oči těkaly z babičky na vlka a zpátky.

Abych uvedl věci na pravou míru, onou volnočasovou zábavou Karkulky, jak jste jistojistě stihli uhádnout, byly střelné zbraně. Karkulka pravidelně v lese cvičila střelbu svou nelegálně drženou zbraní. Minulý podzim ji objevila pohozenou u řeky po obzvlášť deštivém týdnu. Voda vyplavila zbraň z koryta řeky, ale nezničila ji. Namísto pulců ve skleničce si Karkulka domů přinesla blátivý revolver zabalený do šály. A právě tím posledního půl roku terorizovala kůru stromů a drobnou zvěř v lese za Nebevidami. Karkulka měla kulek vždy po kapsách dost. Neptejte se mě, kde je sháněla, s ohledem na zákaz donucování k sebeobviňování vám to nemohu říci.

Trestněprávně relevantním pro tento příběh je skutečnost, že Karkulka byla na svůj věk neobvykle zkušená ve schopnosti střelby z automatické zbraně, že zbraň byla nabitá živými kulkami a že sama Karkulka byla ve světnici babičky nabitá adrenalinem a děsem.

Nebýt zaměstnance Lesů ČR, Arnošta Myslivčivého, který byl (navzdory své úřednické povaze) Karkulce v patách a který pohotově zareagoval na eskalující situaci, „vlk“ by dlouho „vlkem“ nezůstal. Přiskočil ke Karkulce, zbraň jí jediným chvatem vytrhl z chvějící se ruky a přeskakujícím hlasem všechny přítomné informoval, že jako orgán veřejné moci vlkovi přikazuje, aby babičku pustil.

Vlk po chvíli váhání naznal, že Karkulka, Myslivčivý a Glock jsou v přesile a pomalu se zvedl. Začal couvat, na výzvu Myslivčivého aby se nehýbal nedbal a proskočil pootevřeným okem ven, přímo do hromady odpadků, která nebyla ze světnice vidět a která by byla hodna kontroly hygienické stanice. Skládka vlka pohltila a od té doby jej nikdo neviděl.

Karkulka padla babičce do náručí. Ta vydechla „Uf, to je dost, že jsi tady. Ty votravný smažky nedaj pokoj.“

Pak uvařila puding pro sebe, Karkulku a pana Myslivčivého a zapnula televizi. Najedli se, zasmáli se a když se navečer vytratila vůně jídla, pan Myslivčivý nakrčil nos a řekl: „Prosímvás, co vám tu tak smrdí?“ A jal se jít prozkoumat okolí chaloupky. Co se stalo poté, vám nemusím podrobně líčit.

Zrovna jsem tamtudy šel okolo, a jak jsem to slyšel, povídám to dál.

– bez korektury vzhledem k povaze textu –