Na konferenci Nezávislost soudní moci vystoupili soudci Ústavního soudu i zahraniční hosté

Od pohledu do historie až k evropské judikatuře

Ani 30 let po revoluci nemusí být nezávislá justice žádnou samozřejmostí. S tím souvisí výrok ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka, který s nadsázkou při svém úvodním slovu poznamenal, že se jedná o „téma natolik aktuální, že když je kolegové v Praze předběhli a uspořádali na něj „workshop“, dorazilo přes 250 tisíc lidí a zaplnili celou Letnou“.

Konference byla rozdělena do dvou panelů, z nichž první moderoval soudce Nejvyššího správního soudu Pavel Molek. S prvním příspěvkem tohoto panelu, který se měl týkat soudcovské nezávislosti v Československu v historické retrospektivě, měl vystoupit profesor Jan Kuklík z pražské Právnické fakulty. Bohužel se nemohl dostavit, a tak se tedy s historickým úvodem krátce vypořádal Pavel Molek. Následně předal slovo Vojtěchu Šimíčkovi, který se ve svém projevu zabýval ústavními základy soudní a soudcovské nezávislosti. Kromě morálních předpokladů soudců se také věnoval i myšlence, že je žádoucí, aby soudci byli ochotni obhajovat své rozsudky v médiích, neboť právě takové počínání povede ke zvýšení důvěry veřejnosti.

Poté následovala krátká diskuse, po níž vystoupili advokát Jiří Kmec, zabývající se nezávislostí justice skrze perspektivu Evropské úmluvy o lidských právech, a generální advokát SDEU Michal Bobek, který zase přítomné obohatil o pohled unijního práva a judikatury. Opět proběhla diskuse, během níž byly řečníkům pokládány dotazy z publika.

Court-packing aneb kuchařka pro autoritáře

Na začátku druhého panelu, moderovaného ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou, se účastníci konference seznámili se zajímavým pojmem „court-packing“. Ten byl definován vystupujícími řečníky Davidem Kosařem a Katarínou Šipulovou jako „úmyslná změna složení existujícího soudu za účelem získat novou většinu nebo oslabit tu stávající“. V rámci jejich vystoupení byly též nastíněny metody pro tento účel využívané. Dále byly zmíněny i některé potenciální slabiny českého soudnictví. Mezi nimi lze uvést například absenci přesné definice počtu soudců Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu či obecných soudů. Také byl Davidem Kosařem vysloven názor týkající se procesní úpravy kárného řízení s ústavními soudci. Ta podle něj může být místy děravá a nedokonalá, nicméně ani zde nemusí být všechny pohledy na věc jednotné. 

Další řečníci se věnovali situaci v zahraničí. Jan Wintr působící na právnické fakultě Univerzity Karlovy vystoupil s tématem politického tlaku na polský justiční systém v letech 2015–2019. Po něm následovali zahraniční hosté. Lájos Meszáros, emeritní soudce Ústavního soudu Slovenské republiky se vyjádřil k aktuálnímu stavu justice v Maďarsku. Samuel Spáč se zase věnoval faktorům ohrožujícím nezávislost soudnictví na Slovensku. Velký vliv přiřkl osobním vazbám mezi soudci a jejich známými.

Jak vybírat ty nejlepší soudce?

Závěr konference měl podobu diskuse, moderované emeritní soudkyní Ústavního soudu Eliškou Wagnerovou, mezi advokátem a spisovatelem Tomášem Němečkem, prezidentkou Soudcovské unie Danielou Zemanovou a Pavolem Žilinčíkem, který působí v české kanceláři Veřejného ochránce práv a také v Soudní radě Slovenské republiky. 

Jako problém byla vyzdvižena absence jednotných pravidel pro výběr soudců. Podle Daniely Zemanové by bylo vhodné, aby uchazeče volila výběrová komise, která o nich má důvěryhodné informace. Uvedla, že „alfou a omegou je složení výběrové komise. Komise musí být složena z lidí, kteří umí soudce vybrat,“ a také vyjádřila, že by v ní neměli být jenom soudci.

Tomáš Němeček řekl, že za ministrování Otakara Motejla byla vytvořená studie, kterou by charakterizoval jako pokus o vytvoření psychologického profilu soudce. Podle něj by bylo dobré s touto studií pracovat a zhodnotit, jaké jsou požadavky na soudce dnes a jak se oproti minulosti změnily.

Autor: Marek Kalinowski