Lágr

Přinášíme vám třetí z povídek, které uspěly v soutěži Právní pero, pořádané studentským spolkem Collegium Iuris Romani. Text s názvem „Lágr“ stvořil Petr Žampach a získal jím v soutěži první místo.

27. 4. 2025 Petr Žampach

Bez popisku

Zdál se mi sen! Vím, pro mnohé by to sen nebyl – byla by to noční můra – ale něco se mi zdálo. Spal jsem. Ale už jsem zase při vědomí. Jen já, mých šest stěn a náročně skrývaná agonie. Těžce se zvedám do sedu na kraj desky, které říkám postel. Promnu si obličej a jsem potěšen. Na dlaních nevidím krev – všechny rány na tváři se během spánku scelily.

Ztěžka se postavím na nohy a dobelhám se k zadní stěně. U ní na zemi leží kamínek. Zvedám jej a zabořím do šedé výmalby. Po krátkém tahu se na zdi zjevila malá čárka. Udělal jsem jich tam, od svého příchodu, snad šest set. Měly by značit dny, ale nevím. Zářivky nad hlavou neustále bzučí. Není zde okno a místo mříží jen velké ocelové dveře. Denní světlo už ani nevím, jak vypadá.

Přesto věřím, že čárky dny značí. Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem na to přišel. Ale nemlátí nás pořád. Přijdou. Nasadí pytel. Odvedou nás jinam. Zmlátí. Vrátí na celu. Pak chvilku počkají. A zase přijde mlácení. Takhle se to několikrát otočí, ale pak, pak přijde klid. Nějakou, znatelně dlouhou dobu nikdo nepřijde. Střídá se to jako období sucha a dešťů z mých cév. A tak předpokládám – když nikdo nechodí, asi spí.

Je to k zbláznění, jsem tu sám. Neviděl jsem jinou tvář než tu v uniformě, ani nepamatuji. Ale přesto tuším přítomnost dalších. Vím, nemůžu tady být jediný. Vždy, když mě táhnou chodbou, cítím velikost této stavby a nakonec, než to všechno začalo, byla nás spousta. Všichni stejně naivní jako já. Možná ne tak odvážní, ale i naivita dneska stačí, abyste dostali svou kostku s deskou a bzukotem zářivek.

V ročníku nás byly stovky. Když jsme nastupovali, měli jsme stejnou víru. Chtěli jsme měnit svět, ale svět měl v plánu změnit nás. Změnit, nebo zlomit. Já chtěl být soudcem. Věřil jsem ve spravedlnost a chtěl jsem jejím jménem rozhodovat rozličné spory. Trestat vrahy, ale chránit žalované neprávem. Studium jsem skončil, měl jsem diplom a chystal jsem se budovat kariéru, jenže pak to šlo všechno do kytek. Zpětně myslím, že jsem to už tehdy tušil. Minimálně náznaky o osudu nás všech byly už dlouho, ale nechtěl jsem je poslouchat. Proč taky?

Mám hlad. Přesto volání břicha radši ignoruji. Na příděl suchého chleba přijde čas až po třetím kole mlácení. Zatím nenastalo ani to první. Dřív bych zkoušel řvát. Získat si pozornost a vysvětlit jim, že potřebuji jíst. Teď už vím, že to nemá smysl. Oni slyší – jen občas ohluchnou. Potřebuji-li něco, mohl bych volat, řvát i brečet a nikdo by nepřišel. Pokud však řeknu, i šeptem, něco proti nim, přijdou hned. Mají obušky a je jim jedno, kolik kol už mám dneska za sebou.

Dozorci jsou horší. Mají masky, nevidím jim do obličeje. I jejich obušky jsou tvrdší. Každé jedno šeptnutí pak stojí hodiny a hodiny bolestí. Mlátiči na kolech jsou mírnější. Střídají se po dnech. Takže při šestém kole už bývají celkem unaveni. Navíc nemají masky. Vidím jim do obličeje a cítím z nich to odhodlání. Věří svému přesvědčení. Nemlátí nás, ale naše myšlenky. Na rozdíl od dozorců chtějí působit bolest menší, ale trvalejší. Na rozdíl od nich však útočí i psychicky. Jejich uniformy se pyšní zlatými frčkami a nespočtem medailí. Řvou na nás hesla a povídají příběhy. Působí bolest, kterou spojují s našim přesvědčením. Přejdeš-li na jejich stranu, pak teprve poznáš úlevu…

Mnozí mohli být mými kolegy. Aspoň mi to tvrdí. Studovali tam kde já, jen se po škole vydali správnou cestou. Ale jaká cesta je správná? Je správné zradit své přesvědčení? Studoval jsem, abych znal práva, sebe i všech. Mám žít pro to, abych respektoval omezování práv mých a podílel se na omezování druhých? Podle nich ano. Možná zradili svou morálku, či okolí, ale zachovali své ego a cíle velkých kariér. Mají rodinu, peníze, budoucnost. Já mám kostku a bzučící zářivky.

Mohl jsem mít holku – manželku. Nechtěl jsem. Nechal jsem ji být před tím, než mezi námi něco skutečně začalo. Zlomil jsem ji srdce? Možná. Ale zachránil jsem ji budoucnost. Říkala si Klára – latinsky světlo a tím také byla. Zajisté, byla hezká, ale takových je spousta. Ona byla jiná. Byla jako maják, který osvětloval zákeřné útesy všedních dní. Přinášela do nich úsměvy, a i když se nedařilo, dokázala mě rozveselit. Ale nerozuměla mým cílům. Nevěděla, co dělám a proč. A já věděl, že neví. Věděl jsem, že pokud mezi námi začne něco víc, to, co jsme oba chtěli, taky získá svoji kostku. Nemohl jsem jí to udělat. Zničit ji jen kvůli mé přítomnosti v jejím životě. Radši ať svítí s někým jiným, než aby zhasla poblíž mě.

Zhasly, kéž by zhasly ty zpropadené zářivky. Obětoval bych vše za kousek tmy. Ani nevím, jestli chci spát. Spíš chci jen tmu. Nebýt viděn. Na chvíli zmizet z dohledu celého světa – dozorců a mlátičů. Ti jediní stále ví o mé existenci. Ostatní zapomněli, nebo to alespoň tvrdí, aby nezískali svoji kostku. Svůj vlastní, malý svět.

Je to ironické. Věřil jsem, všichni jsme věřili, že dokážeme svět změnit. Všichni jsme tušili, co se blíží, a tak jsme založili spolek. Nejdřív jsme psali jen do novin. Chtěli jsme lidem říct, co hrozí. Mnozí nám pak psali, že až díky nám ví, co je ústava – že mají nějaká práva, že stát nemůže vše. A pak se to hrozně rychle rozjelo, zvali nás na rozhovory – staly se z nás celebrity. Říkalo se nám svatá trojice demokracie. Já, Pavel a Tomáš.

Občas přemýšlím, kde kluci skončili. Znali jsme se od práv. Nebyli jsme kámoši, ale měli jsme stejný cíl. Vzniklo mezi námi pouto morálky, pouto silnější než jiná pouta. Občas přemýšlím, kde je jejich kostka? Jsou vedle mě? Víš? Níž? Odvezli je někam jinam? Nebo skončili ještě hůř? Vím, že když jinde nastupovali ti, co dnes vládnou nám, mnohé, jako jsme my, rovnou popravili. Dostal snad Pavel kulku? Houpal se snad Tomáš na nádvoří? Ví to vůbec někdo?

Vím, je tady ještě jedna varianta. Zradili? Co když se přidali k nim? Co když jsem jediný, kdo za naši věc bojoval skutečně upřímně? Co když právě proto jsem skončil ve své kostce. Možná má teď Pavel vilu se zahradou a Tomáš cestuje po Státech, jak vždycky chtěl, vše díky tomu, že se přidali k nim. Přidali k nim a oddělili ode mě. Jisté je jedno – já jsem spokojen. Radši být hrdý v kostce než se ve vile nemoct na sebe podívat do zrcadla.

Ne! Nesmím na to myslet. Vždycky sklouznu do stejného příběhu. Stejné melancholické nálady. Tak jak v nočních můrách i v myšlenkách po probuzení. Takto se nedá přežít. Všechno kolem je smutné, zoufalé a bolestivé. Jediná možnost k přežití je světýlko uvnitř. Světýlko, že to vše, co jsem dělal mělo smysl. Nelitovat ničeho.

Občas mám bolení. Přál bych si mít poblíž Kláru, aspoň na chvilku. Aby mi pomohla oživit můj plamínek, který doutná jen palivem činů minulých. Aspoň krátký úsměv. Milá věta, či krátké povzbuzení. Pár jich ještě v hlavě mám, ale je to dávno. Vzpomínky jsou čím dál mlhavější. Myslím, kdybych ji potkal, už ji ani nepoznám.

Přitom to bylo moje rozhodnutí. Věděl jsem, že pokud chceme bojovat pro společnost, nesmíme ničit své blízké. Nařídil jsem, že kdo chce být ve spolku, nesmí mít rodinu, přítelkyni, nikoho. Všichni jsme se rozloučili s rodiči a dohlédli na to, aby nás vydědili. Přinutili jsme je do závětí připsat, že tak činí kvůli nesouhlasu s našim přesvědčením. Bolelo to. Přemluvit brečící mámu, aby mě nadobro odepsala ze svého života… Tvrdil jsem ji, že až vyhrajeme, budeme se moci zase setkat. Ale už tehdy jsem tušil to, co dnes vím. Jen jsem si to nechtěl přiznat a už vůbec jsem to nechtěl přiznat mámě.

Chleba mi mámu vždycky připomene. Pekla doma úplně stejný, jen ta kvalita se nedá srovnat. Ten místní je starý. Dny někde leží, než se k nám dostane a chybí mu jedna zásadní ingredience – láska. Mámy chléb člověka v každém soustu tisíckrát objal a vyznal mu nekonečnou lásku mateřství. Ten tady je stejný jako všechno. Odtažitý, smutný. Je jako dozorce mezi pečivem, nemá tvář, ni cit. Existuje jen proto, že musí a my jej respektujeme, protože nemáme na výběr. Kdybych jej nalámal kačenám na rybníce, radši by odletěly pryč, než aby jej vzaly do zobáku. Ale my jej jíme a jsme za něj rádi. Na ten dnešní budu muset ještě pár mlácení přečkat.

Když jsem se s mámou naposledy rozloučil, dostal jsem od ní jeden pecen. Na základně spolku jsme jej rozkrájeli a společně snědli. Přitom jsme četli denní tisk. Byly vyhlášeny volby. Měli jsme tušení – volby poslední. Všude to probíhalo stejně, vyhráli ve volbách, ale tím jejich respekt k demokracii skončil.

Co s tím? Založit vlastní stranu, nebo podpořit jinou? Zapojovat se do politiky? Každá odpověď měla své nevýhody a přinášela další a další otázky. Nikdo z nás nevěděl. Myslím, že jsme tehdy pochopili problémy našeho spolku. Měli jsme jasné cíle, měli jsme i přívržence, ochotné nám je pomoct naplnit, ale neměli jsme žádné vytyčené metody. Chceme zachovat právní stát, ale jak to udělat, když právní stát sám sebe brzy zničí. Bylo snad cestou je vyloučit z voleb? Je správné omezit demokracii k zachování práv? A nebyli bychom pak stejně špatní jako oni? Světí účel prostředky?

Pochoduji okolo stěn. Dělám to rád. Když přemýšlím, chodím. Nemám moc energie, ale na chůzi si ji vždycky najdu. Dodává mi pocit svobody. Jistě, jsem vězněm kostky, ale když chodím, chodím, protože chci. Nikdo mi neříká, teď choď a teď si lehni. Beru to jako vlastní rebelii. Vím, že mě chtějí zničit. A taky vím, že když chodím, tak jim ukazuji, že se jim to nedaří. Dřív mě za chůzi odměnili návštěvou dozorců. Pak je to přestalo bavit, ale mě ne. Potřebuji přemýšlet – potřebuji chodit.

Prochodil jsem celé náměstí, když mě to napadlo. Pokud chceme jít proti nim. Musíme je poznat. Pavel a Tomáš souhlasili. Použili jsme své přívržence a uspořádali debatu. My tři a stejný počet od nich. Mohl se podívat kdokoliv.

Pořádně jsme se připravili. Měli jsem nachystané příklady z okolních státu, které již ovládli, abychom lidem ukázali, co hrozí. Domluvili jsme si reportéry, aby o průběhu debaty napsali do všech možných plátků. Nebyli to naši druzi. Jen nezaujatí novináři.

O to víc mě překvapilo, jak nepřipraveni byli oni. Neměli s sebou nic. Jediný kus papíru, jediný příběh. Přišli sami za sebe, chtěli působit přirozeně. Přeci kdo věří, tomu, co říká, nemusí se připravit. Publikum si tím získali hned ze začátku, ale my jsme bojovali dál. Naše otázky byli jasné a přímé. Ptali jsme se na garance. Chtěli jsme znát, jak zařídí jistotu práv a svobod pro všechny. Ale oni neodpověděli. Říkali jen, jak je lidem špatně. A kam až naši společnost svoboda zavedla. Svoboda způsobila málo peněz dělníkem, protože dala továrníkům práva je vykořisťovat. Řekli toho víc, mnohem víc, ale vše mělo stejný význam. Zajistíme vám lepší život. Nikdy neřekli, jak to udělají, ale určitě se tak stane.

Byla to katastrofa. Všichni novináři psali o jejich úspěchu. Lidé jim začali věřit ještě víc než doposud a my ztratili mnoho přívrženců. V očích lidu jsme se změnili z ochránců všech na stvůry pracující pro vrchnost. Nechtěli jsem zachovat svobodu, ale ekonomické poměry.

Chodím a říkám si, jestli to nebyla chyba. Chyboval jsem mnohokrát, ale byla tato chyba mou největší? Chtěli jsme ukázat na rizika, která byla s nimi spojena a místo toho jsme rizika ukázali jsem sami na sobě. Sedím dnes v kostce jen kvůli jedné pokažené akci?

Při chůzi jsem si skopnul palec o desku. Vlastně to ani necítím. Vím, dřív bych se začal svíjet bolestí, ale po všech kolech a všech návštěvách dozorců se to nedá bolestí nazvat. Přesto si však rozhodnu na chvíli odpočinout. Usedám na postel a dívám se na stěnu plnou čárek. Za každou z nich je aspoň šest kol a kousek chleba. Čím dál tím víc mě trápí nuda. Je to pořád stejné. Chvíli mě mlátí, chtějí mě změnit, pak mám zase klid. Z kol se stala moje práce, kostka je můj byt a chleba plat. Ve své podstatě žiji stejně mizerně jako horníci, jen místo dobývání rudy jsem dobit já.

Volby dopadli, jak jsme tušili. Vyhráli. Nejen to, ale měli rovnou většinu. Nepotřebovali ničí pomoc. Pro nás začal největší boj. Museli jsme zachovat svobodu, a přitom jsme měli problém, zachovat sami sebe. Začalo to, jak jsme předpokládali. Byla zakázaná konkurence. Všechny ostatní strany byli zrušeny a jejich vůdci zatčeni. Povídalo se, že ti směřující doprava dostali houpačku – ti doleva jen kostku. Nám se nic nestalo, nevstoupili jsem do politiky. V tu chvíli jsme za to byli i poměrně rádi. Měli jsme čas a s ním přišel i prostor pro další boj.

Připravili jsme články a rozvezli je do novin. Poukazovali jsem na ohýbání ústavy, kterého se dopouští, ale byli jsme odmítnuti. Nikdo naše sloupce nevzal. Pochopili jsme, že strach začíná být všude. Nikdo neví, co ještě může, ale všichni už tuší, co by neměli. Bylo potřeba přijít s novou metodou. Vlastně nás to napadlo všechny tři najednou. Svolali jsme posledních pár statečných přívrženců a začali své články na strojích kopírovat.

Měli jsme dvě kategorie. Bezpečné a nebezpečné. Bezpečné jen mírně poukazovali na některá bolístka režimu, a tak jsme je roznášeli do všech schránek v okolí. Jejich hlavním cílem však bylo ukrýt šifru, do níž jsme zapsali pozici úkrytu nebezpečných plátků. Do těch jsme již mohli psát bez cenzury.

Občas přemýšlím, jestli nezanechat nějaký vzkaz. Urvat kousek zdi a do ní zkusit vyškrábat zprávu. Šifry našeho spolku si pořád pamatuji a pokud je tu více z nás, budou je znát taky. Nevím však, kam bych šifru schoval. Nemá smysl ji dát na chodbu, kde chodíme oslepeni a místnost u mlátičů je vždy perfektně čistá, asi ji uklízí po každém kole a šifru by tam nenechali. K čemu by byla šifra, která nemá adresáta.

Navíc ani nevím, co bych do šifry psal. Chtěl bych zjistit, jestli tady jsou nějací známí? A k čemu by bylo toto zjištění? Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc jsem rád, že nic nevím. Co kdybych zjistil, že i Klára dostala kostku? Ne, to se nemohlo stát. A pokud ano, nechci to vědět! Klára musí být v mých představách v bezpečí. Pravda je mocná zbraň, a právě proto jí nechci disponovat…

Nebyli jsme největší spolek, ani nejznámější. I proto jsme se o svém konci dozvěděli dřív, než přišel. Rozehnali největší, pak další a další. Vycítili jsme, že jsme na řadě my. Já, Pavel a Tomáš. Naposledy jsme se rozloučili a každý se vydal svou cestou. Neřekli jsme si, kam jdeme. Nechtěli jsme to vědět, co nevíme, nemůžeme prozradit. Já se vydal mimo město. Našel jsem si malý penzion a usadil se v něm. Neměl jsem peníze. Ale to nevadilo. Věděl jsem, že nebudu nikdy platit.

Bylo to asi osm dní, když jsem při čtení ranních novin u kávy uviděl svoji fotku. Byl jsem hledaný. A zřejmě si toho všimla i recepční, která si mě nezvykle nervózně přeměřovala pohledem. Byla nedůvěřivá i jindy, ale ten den bylo v jejích očích něco jiného, jakási záludnost. Podíval jsem se do novin a zjistil, že je na mě vypsaná odměna. Byl jsem rád. Penzion dostane zaplaceno za můj pobyt.

Tu noc jsem nešel spát. Zůstal jsem v pokoji a měl otevřené okno. Již předem, jsem byl rozhodnutý, že nebudu psát žádný dopis. Ať už bych jej adresoval komukoliv, nikdy by se k němu nedostal a jen by mu přitížil. Chodil jsem po pokoji a přemýšlel, co bude dál. Z venku jsem zaslechl zvuk motorů. Přijelo několik dodávek, ze kterých vyskákali maskovaní muži. Věděl jsem, že jdou pro mě. Postavil jsem se čelem ke dveřím a čekal. Dveře se rozletěly a já mlčel. Díval jsem se na ně a čekal. Oni také čekali. Zřejmě doufali ve vzdor, ale tu radost jsem jim nemohl udělat. Pak se jeden z nich naštval a praštil mě do hlavy. Omdlel jsem a při probuzení, jsem již měl svoji kostku, desku a bzučící zářivky.

Stálo to za to? Jistě, měli jsme vizi, ale měli jsme šanci? Byli jsme jen naivní absolventi. Věřili jsme v krásu práva, ale možná právo nevěřilo v nás. Celé ty roky bojů byly únavné, ale my se nebáli pro ně obětovat, co jen šlo. Pro co, pro koho ale ta oběť byla? Nebojovali jsme jen sami za sebe? Celou dobu jsme věřili, že chráníme ostatní, ale co když jsme celou dobu jen chránili své vlastní sny? Chtěli jsme být velcí, mít moc a vliv a najednou se nám ta příležitost naskytla. Byl to až zázrak. Zázrak, nebo náš vlastní konstrukt?

Něco je jinak. Chytá mě další záchvat melancholie, ale tentokrát cítím něco víc. Cítím jeho moc, je silný a ovládá mě, ale hlavně – je rozumný. Nejsou to jen náhodné emoční výplody z podvědomí, ale jsou to fakta. Bojovali jsme pro lid, ale lid bojoval proti nám! Jen těžko jsme mohli ochránit někoho, kdo nechtěl být chráněn.

Cítím bolest. Je to jiná bolest než dosud. Jde zevnitř. Cítím, jak můj vnitřní plamínek přestává vzdorovat čerstvému větru úvah. Vím, co se děje. Nechci si to přiznat, ale je to tak. Mlátiči vyhráli. Měli pravdu. Mohl jsem být s Klárou ve vile, místo toho jsem sám v kostce. Vždycky jsem říkal, že chci radši zemřít pro něco než žít pro nic. Ale já bych nežil pro nic, žil bych pro ni. A takhle? Věnoval jsem celý dospělý život honem za spravedlností a svobodou. Honem předem prohraným… Nežil jsem tedy pro nic? A pokud jsem žil zbytečně, umřu jako zbytečný člověk? Chtěl jsem inspirovat lidi okolo sebe, ale kdokoliv, kdo se mnou nechal inspirovat, skončí jako já. Bude mít kostku a výčitky. Bojoval jsem proti zlu, ale tím zlem, jsem byl celou dobu já…

Mlátiči měli pravdu! Přidal jsem se k nim a cítím úlevu. Bolestnou úlevu z hrudi. Je tak silní až mlží oči. Láme kolena a nutí mě padnout k zemi. Pod její tíhou jen bolestně vydechuji a vím, že je to naposled…

Petr Žampach

student Právnické fakulty MUNI

– bez korektury vzhledem k povaze textu –


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info