#jsemneomezenej

Pamatuju si, že člověk měl v prvním semestru co dělat, aby našel učebnu 030 nebo 215, a že jedinou jistotou byla schopnost neomylně po čichu objevit menzu. Protože přednášky z římana byly neprostupně obsazený, podezřívám dokonce část spolužactva, že byla ochotna ve škole přespat, aby si zabrala nejlepší místa, nám méně bojovným nezbývalo, než se posadit do již zmíněné nulatřicítky a poslouchat výklad z reproduktorů, z nichž se např. pravidelně linuly sborově odříkávané podmínky vydržení doprovázené bubnováním kolegy Vincenta. A pak spěchat úplně nahoru na seminář sociologie, zpátky dolů do menzy zajíst myšlenky o vlastní méněcennosti studentským speciálem za dvacet korun a hurá na státovědu.

Když jsem nastoupil na práva, psal se rok 2011 a přede mnou se rozprostíral svět nedozírných možností. Rozhodl jsem se je chytit pořádně za pačesy. Byl jsem zvolen do SKAS, napsal píseň o právní filosofii, vyzkoušel si Lidskoprávní moot court, stal se pomvědem, odjel na Erasmus, vryl si pod kůži dva občanský zákoníky, nějaká ta stáž, dvakrát se zamiloval, dvakrát se rozešel. Klasika. Škola pro mě byla důležitější než zdraví. Doslova.

Na konci roku 2017 jsem si poprvé všiml, že do budovy naší školy vedou schody. Jak je to možný? Ani sám nevím. Zkrátka jsem těch pět let na magisterským a dva roky na doktorským z chodníku před fakultou vyskočil přímo do dveří, minul aulu, automaticky vyběhl do prvního patra... a najednou to nešlo. A když jsem v létě roku 2018 ležel ve vinohradský nemocnici, kde jsem se učil, jak si oblíknout kalhoty bez pomoci rukou, a kde jsem se poprvé probíral nabídkou elektrickejch vozíků, co ve většině případu nevypadaj jako lamborghini, i když stojí dost podobně, jediný spojení se světem bylo skrze data v mým smartphonu.

Jenomže ejhle, ležet v roce 2018 v nemocnici bez wi-fi a snažit se udržovat alespoň nějaký pracovní tempo a kontakt s okolím s tarifem 1,5 GB dat, není vůbec snadný. Long story short, z nemocničního lůžka jsem se začal zajímat o neexistenci neomezenýho datovýho tarifu u nás a o vydřidušský chování našich operátorů. Založil jsem facebookovou stránku Jsem neomezenej, o které pak psala snad všechna domácí média.

Když se za mých časů dělala anketa o mottu naší fakulty, navrhoval jsem prosté “ALMA MATER CERTA EST”. Jo, a byla to moje alma mater, která mě jako jedna z prvních podpořila a sdílela moje neomezený příspěvky. A tak nějak jsem se v tomhle období utvrdil v tom, že život je doopravdickej boj. Ale všechno se tak nějak dá zvládnout, když cítíte, že na to nejste sami. Pak ani jeden malej krůček pro člověka nevypadá jako něco naprosto nemožnýho.

Autor: Jakub Strouhal