Italsko-nizozemský Erasmus v respirátoru

Nikdy jsem nevěřil těm rozzářeným tvářím mladých lidí na propagačních materiálech pro zahraniční pobyty a stáže. Dlouho pro mě byl Erasmus jen trochu odlišné studium v jiné zemi. Až tak převratná zkušenost to být přeci nemůže. Nebo ano? Vybral jsem si tedy tři univerzity, ke kterým jsem měl nejméně výhrad (dobře, dvě jsem ani neznal) a nechal algoritmus převzít otěže.

Nakonec jsem v podzimním semestru akademického roku 2020/2021 vyjel na svůj zahraniční studijní pobyt do Nizozemska, na Maastrichtskou univerzitu. Tehdy to pro mě byl jen další výlet, od kterého jsem si sliboval alespoň nějaké rozjasnění šedi COVIDového lockdownu.

Příprava a plánování

Vše před odjezdem proběhlo naprosto v pořádku. Musel jsem si vyměnit několik e-mailů s koordinátorem v Maastrichtu kvůli nejasnostem v zápisu do studia a registraci přihlášky. Vše se ale vyřešilo takřka okamžitě. Doporučuji všem, kteří jsou netrpěliví jako já – dejte tomu čas, všechno se vyřeší, pokud jste udělali vše, co jste měli. Doporučuji však nečekat s hledáním ubytování, kterého je nedostatek. Já začal hledat již v květnu, tedy čtyři měsíce před odjezdem, a už tak jsem měl problém. Našel jsem si sdílený pokoj na starých kolejích na ulici Heugemerweg, uprostřed gentrifikované čtvrti. Měsíční nájem 420 EUR jsem oplakal, avšak s navýšenou podporou od programu Erasmus+ ze sociálních důvodů se to dalo utáhnout krásně (doporučuji zjistit si všechny možnosti financování!).

Můj pokoj připomínal nábytkem i množstvím pavučin pokoj kolejí mého bratrance z Ostravy v devadesátých letech. Šest lidí, dívka a pět kluků, mělo k dispozici dva záchody a dvě sprchy tak blízko u sebe, že jste mohli debatovat takřka při jakékoliv činnosti.

Zároveň jsem měl blízko ubytování Lidl, což je vždycky dobré si zjistit dopředu – věřte mi, nechcete tahat tašky s těžkým nákupem každý týden do kopců. Dopravu do Maastrichtu jsem vyřešil velice dlouhou, ale pohodlnější cestou autobusem (řidiče netrápí, jestli máte jeden kufr nebo tři). Celých 16 hodin cesty jsem si však přál letět.

Maastricht je malebné a historické město na hranici s Belgií. Můžete si udělat krátký výlet do Německa, Lichtenštejnska či Belgie. A to někdy i na kole! Maastricht byl ale zrovna na pokraji tvrdého lockdownu, kdy se zavíraly hranice, restaurace, bary i ostatní místa, takže jsme si jich užili všehovšudy měsíc a půl. S chlapci jsme alespoň prochodili všechny parky, se spolubydlící „Frančeskou“ jsme naopak našli přátele v každé místnosti kolejí.

Erasmácká zkušenost

Doporučuji, abyste okamžitě po seznámení s vašimi „fellas“ započali tzv. čechizaci, ideálně čechoslovakizaci. Všichni mí kamarádi, i moje spolubydlící, která žije v centru Milána hodně na vysoké noze, zvyklá na rafinované pokrmy milánské smetánky, a další neznámí, co se nachomýtli do společné kuchyně, ocenili můj guláš na divoko. A to tak moc, že jsem jej dělal dvakrát měsíčně. Kamarád ze Sicílie si zamiloval prachsprostou česnečku, stejně tak Brit a Sud-Tyrolan, kteří mi vždy snědli na posezení všechny dovezené domácí klobásky. České sladkosti, kromě kolonády, moc nejely, ale když jsme na Vánoce všichni pekli české cukroví, byla nejen sranda, ale zároveň jsem si získal srdce nejedné dívky (ano, skrze žaludek je cesta!). Pokud neumíte vařit… no, zkusit to i tak můžete. Mezi další faktory čechizace patří také oslava českých svátků, promítání Pelíšků a každodenní lekce historie našeho krásného malého zapadákova na pupku Evropy.

Během Erasmu jsem se účastnil lékařsko-vědeckých experimentů. Pro veřejné blaho, postup vědy (a 500 EUR) jsem se krmil prášky na léčbu astmatu, které mohou být v budoucnu použity také k léčbě cukrovky. Nechal jsem do sebe řezat 4x za 4 měsíce (jen malá biopsie asi gramu svalu od kosti, naprostá pohoda). Byla to neskutečná zkušenost, dokonce jsem složil zápočet z českého občanského práva přímo během biopsie, kdy doktor tahal sval, vědec se smál a fotil a holandská doktorandka se snažila zakliknout správnou českou odpověď v odpovědníku dle mých pokynů, zatímco mi brali krev a kontrolovali skrze speciální masku, kolik oxidu uhličitého produkuji. Poslední měsíce jsem také začal pracovat, protože jsem byl švorc a protože jsem chtěl ještě chvíli v Nizozemsku zůstat s osobami, které pro mě mnoho znamenaly. Mohu bezesporu doporučit rozvážet jídlo během zkouškového, pokud to ještě teď není jasné, měl jsem dálkově české a prezenčně zahraniční předměty díky individuálnímu studijnímu plánu. Vyděláte si, projížďkou na kole si vyčistíte hlavu a pak podáváte ty skvělé studijní výkony.

Procestoval jsem celé Nizozemsko od Maastrichtu až po Amsterdam. Hranice byly zavřené, tak zbylo jen to Nizozemsko a kousek Belgie. Jednoduše mi učarovalo a doufám, že se tam budu moci na stáž či za prací na pár let vrátit.

O čem to vlastně celé je?

Takže nejlepší rada, jakou mohu dát – studujte během Erasmu, co vás baví a kašlete na to, jestli to je „použitelné pro praxi“, ale hlavně si najděte tu dobrou profiltrovanou partu kamarádů a dělejte všechno, co jde, spolu. Vyrážejte na výlety, pouštějte si písničky, hrajte karty, studujte, vařte, bavte se, zpívejte karaoke, pečte lasagne, dívejte se na filmy, cvičte jógu v parku, zahrajte si tenis, hrajte na honěnou před kolejemi o půl třetí ráno, zakuřte si marihuanu (legálně drženou v Holandsku!), zlobte se navzájem, smějte se společně, a vůbec – memento mori. Díky COVIDu jsem měl paradoxně ten nejlepší Erasmus, jaký jsem si mohl přát. Byli jsme totiž nuceni sblížit se tak moc, že by to snad normálně ani nešlo. A když se zamilujete… tak využijte, co se dá, i když to nemusí mít budoucnost. Přeci jen je to krása být mladý v cizí zemi a se zaplaceným nájmem.

Nepatrné plus na závěr – za poslední dva semestry doma jsem měl nejlepší studijní výsledky za celé ty roky na právnické. Díky mým starým českým přátelům, pro které nebyla vzdálenost problém, a díky mým novým zahraničním fellas, díky nimž jsem na světě hrozně rád a baví mě to. Mými spolubydlícími byli Carlo, Francesca, Rob, Benni a Jacques a na stejné úrovni byli mí nejdražší přátelé Chiara, Helena, Robbi, Amos, Paolo a poslední jen v pořadí, Alessandra. Nejmenovat je by byl hřích, protože oni byli můj Erasmus v Maastrichtu.

Buon viaggio a tutti, belli!