„Zdravím, jmenuji se Marcel a na práva jsem šel, protože mě v poslední době hrozně chytli Kravaťáci,“ řekl a místností, ve které se momentálně zdržovalo přesně 17 lidí, se rozezněl šum decentního, upřímného smíchu. Rodiče z něj musí mít určitě neskutečnou radost: oplývá nadějí a má našlápnuto na pozici třídního šaška. A ne jen tak ledajakého středoškolského třídního šaška, fakultního šaška − povýšil by o celý stupeň…

S koncem semináře zákonitě přichází i konec účelného sezení v místnosti číslo 257 a je tedy načase se, stejně jako zbylých 16 souputníků, vydat vstříc další, právníky formující výuce. Než si stihl veškerou svoji nezbytnou výbavu (přesně se jednalo o MacBook Pro, Airpods, iPhone, iPad s interaktivní tužkou a s klávesnicí, MacBook Air, Apple Watch a občanský zákoník, který měl namísto záložky jeden AirTag) uschovat do svého zavadla, osazenstvo místnosti se jako by vypařilo.

Vyšel tedy na chodbu, ale už se mu nepodařilo zachytit jediného potenciálního kamaráda. Zatlačil slzu, shodil s ramene nadmíru těžké zavazadlo, vyhrabal z něj iPhone, jenž byl pochopitelně až na samém dně pod hromadou elektroniky, a snažil se vyhledat místo konání následujícího semináře. IS se ani po 43 vteřinách nechce načíst, zřejmě je systém přetížený kvůli registraci věšáků v přednáškovně, nebo něco podobného. Nevadí, přece jenom si číslo vytoužené místnosti matně pamatuje, začínalo nulou, to by mělo být dle jeho skromného odhadu přibližně ve spodní půlce fakulty. Vydá se dolů, jakmile číslo spatří, zajisté se mu vybaví!

Prodírá se hustým davem, všichni tu zřejmě sledují něco neobyčejného, dere se dopředu, ale na konec houfu ne a ne narazit. Co takový nedostatek věšáků v přednáškovnách nedokáže, kvůli mase studentů zkolaboval IS a teď si, i navzdory tomu, každý snaží ukořistit jeden věšáček pro sebe směšným obsoletním způsobem – fyzicky na fakultě. Nejprve přetíží IS, potom i budovu.

Absolvováním neúprosného odstrkování neznámých lidí se mu podařilo dostat k místu, kam se upínaly zraky všech ostatních. Zeď s podivnými malůvkami. Impozantnost kostrbatých čertů s lidskými tvářemi a německými nápisy kolem vzbuzovali v publiku obdiv smíšený se strachem. Je pěkné, že právnická fakulta dokáže o svém liberalismu nejen mluvit, ale ukázat ho i v praxi, například pořádáním takovýchto roztomilých vernisáží.

O další patro níže už jeho právo na nedotknutelnost osoby nebylo porušováno neustálým dotýkáním se s jinými lidmi v davu. Přestal se s cizinci nedobrovolně objímat, přestal je však i rázem potkávat a zastesklo se mu. Na konci táhlého koridoru se leskla klika neoznačených dveří. Pod tlakem samoty se k nim rozběhl a otevřel je. Temné spirálovité schodiště… Vyběhl jím až do úplně nejvyššího sedmého patra budovy, na chvíli ho ochromila zamotaná hlava, avšak knihovnu poznal i indisponován.

„Jsem ztracen,“ pronesl trochu teatrálně, vzápětí se ozvalo táhlé „šššš…“ Díky svému výlevu získal možnost podle relativně hlasitého citoslovce vystopovat knihovnici, jež si čte za pultem s počítačem a je teď jedinou nadějí na záchranu. „Dobré poledne, jak jste se jistě už doslechla, ztratil jsem se, nemohla byste mi, prosím, pomoct?“

Knihovnice jen zvedla prst, aby dala najevo, že prvně dočte větu a teprve až potom na zoufalcovu prosbu zareaguje. „Nebojte, pomohu vám, od toho tu přece jsem,“ odvětila přívětivě knihovnice, z našeho zoufalce tak rázem spadl veškerý stres. Stačilo sdělit pár potřebných osobních údajů, například velikost boty, a světlo na konci táhlého fakultního koridoru se zdálo být na dosah.

„Už jsem to našla, máte teď být ve Velké aule Karla Engliše…“ oznámila knihovnice.

„Dobře, jak se tam dostanu?“

„Počkejte, pošlu vás tam, stůjte na místě!“ Uposlechl rozkaz a nic netušíc zůstal stát jakoby paralyzovaný. Knihovnice mezitím nahmatala červené tlačítko pod pultem, stiskla jej a pod zbloudilým se otevřely padací dveře, kterými propadl skrze stropní vitráže přímo do zmíněné auly.

„…slibuji!“ dokončovala zrovna jedna ze studentek slib, s největší pravděpodobností ten imatrikulační. Publikum složené z ostatních studentů začalo tleskat, tleskal tedy také.

Následně si vzal konečné slovo děkan: „Vážení, děkuji, že jste se zúčastnili dnešní slavnostní exmatrikulace, tímto se s vámi loučím nadobro.“ Všichni v aule, včetně našeho zoufalce, se v tichosti zvedli a odešli, u východu z auly se ještě každý prokázal svým ISICem stejně jako platební kartou u revizora v šalině, aby jim mohl být odebrán status současného studenta. Vydal se tedy domů, aby sdělil, že se kariéra fakultního šaška rozplynula dřív než osazenstvo prváckých přednášek.

Pozn. red.: Pro zachování autenticity a autorské licence neprošly soutěžní texty před publikací jazykovou korekturou.