Za zavřenými dveřmi Černínského paláce: Ústavní limity selekce médií a dopady na právní stát

S novou vládní garniturou si dveře Černínského paláce vybírají, komu se otevřou. Poprvé se tak stalo 28. ledna tohoto roku, kdy Ministerstvo zahraničních věcí v čele s Petrem Macinkou odepřelo přístup renomované novinářce Deníku N Zdislavě Pokorné. Na otázku, proč tak učinil, reagoval šéf diplomacie krátce: „Hrozní jsme, já vím. Další dotaz.“ Za novinářku se po incidentu postavilo několik šéfredaktorů předních českých médií, kteří v otevřeném dopise označili situaci za nepřijatelnou a vyzvali resort, aby se obdobných kroků zdržel. Negativně reagoval také Syndikát novinářů ČR, který prohlásil, že svobodný přístup k informacím není výsadou, nýbrž ústavně chráněným právem, které slouží veřejnému zájmu. Macinka po vlně kritiky ustoupil a oznámil, že „ministerstvo médiím na tiskové konference zakazovat chodit určitě nebude.“[1]

Tento přístup Macinkovi dlouho nevydržel, 31. července se totiž situace opakovala. Dotyčné novinářce byl přístup na tiskovou konferenci opět znemožněn.[2] Jednání ministerstva opětovně kritizoval Syndikát novinářů ČR a také česká pobočka Mezinárodního tiskového institutu, což je globální síť šéfredaktorů, novinářů a představitelů médií, která chrání svobodu tisku a podporuje nezávislost žurnalistiky.[3] Kámen úrazu tentokrát spočíval v neudělené akreditaci, o tu ale Pokorná řádně a včas požádala, dočkala se však odpovědi: „Tisková konference pro alternativní média a další konspirační blogy bude v náhradním termínu, dáme Vám vědět.“ Během tiskové konference chtěla novinářka Kristýna Jelínková z Respektu položit dotaz své kolegyně Pokorné, načež ji Macinka odvětil, že Zdislava Pokorná bude pozvána na tiskovou konferenci pro alternativní média a konspirační blogy, a pokud jí to láká, může se s deníkem Respekt sama zařadit do této kategorie.[4]

Důsledky: Chilling effect, autocenzura a delegitimace médií

Zde narážíme na velice problematickou formulaci, prohlášení ministra totiž vyvolává tzv. chilling effect. Tento pojem nabývá v žurnalistice i v právu různých podob – od hrozby strategických žalob (SLAPP)[5] až po nepřehlednou legislativu, jeho podstata však zůstává stejná. Obecně se chilling effect definuje jako negativní jev, kdy je v souvislosti se zásahem státní moci bráněno osobám vykonávat svá zákonná práva z důvodu strachu před následky.[6] V této konkrétní situaci se jedná o nepřiměřený zásah veřejné moci vůči jednotlivci, jenž způsobí změnu chování větší skupiny. Důsledkem pak může být vyvarování se kritické žurnalistiky skrze pohrůžku ztráty přístupu k informacím.

Přímým a logickým vyústěním tohoto jevu je autocenzura. Ta s chilling effectem úzce souvisí a v zásadě se jedná o proces, při němž se novinář vědomě rozhodne potlačit či upravit své vlastní zjištění nebo projev. Děje se tak z celé řady důvodů – od obavy ze ztráty zdrojů až po tlak, který na redakci vyvíjí veřejná moc. Právě v tom spočívá největší nebezpečí celého mechanismu – státní orgán nemusí vydávat žádné formální zákazy. Novinář či editor, konfrontovaný s rizikem, že redakce ztratí přístup na tiskové konference a kontakt s veřejným děním, raději sám preventivně otupí ostří svých otázek. Z veřejného prostoru se tak bez jakéhokoli formálního zásahu vytrácí nepohodlné otázky a kontrolní role médií tiše slábne.[7]

Tento fenomén není jen teorií, objevil se totiž již v mnoha evropských zemích. Nejbližším příkladem může být ovládnutí médií Viktorem Orbánem v Maďarsku[8], či „plíživý politický tlak“ na Slovensku, jak ho sami odejití novináři nazvali.[9] Proces v praxi je proto často postupný a na první pohled nenápadný. Tato pozvolná eroze politické kultury začíná právě ignorováním nepohodlných žurnalistů, selektivním neudělováním akreditací a ideologickým nálepkováním redakcí jako „alternativní média a konspirační blogy“.

Konkrétní projevy procesu delegitimace médií na Slovensku, Maďarsku a v České republice

Na Slovensku tento mechanismus naplno odkryl kabinet Roberta Fica, který vybraným celostátním médiím (Denník N, SME a Aktuality.sk) otevřeně sdělil, že s nimi přerušuje jakoukoli komunikaci. Podle Fica totiž „projevují nepřátelské politické postoje založené především na nepravdivých a neúplných informacích nebo na zamlčování informací.“ Slovenský premiér tedy těmto vybraným médiím neumožňuje pokládat otázky a vědomě je ignoruje.[10] Redaktory zmíněných médií označil za „nechtěné hosty na Úřadu vlády.“ Součástí boje s médii je také bojkot soukromé TV Markízy, v nelibosti je kvůli dominantnímu postavení na mediálním trhu, Fico televizi také obvinil z ovlivňování veřejného mínění a tendenčnosti.[11]

V Maďarsku se selekce novinářů na vládních brífincích stala běžnou normou již před lety. Snad nejzásadnějšími se ale staly dva incidenty z letošních voleb, kdy bylo nezávislým novinářům z HVG a deníku Telex fyzicky znemožněno vykonávat svou práci. Během těchto situací došlo k odebrání kamery, fyzickému násilí, tlačení ven z místnosti či slovním urážkám. Novináři z nevládních médií nebo zpravodajských agentur jsou v Maďarsku pravidelně vylučováni z účasti na veřejných vládních akcích nebo tiskových konferencích, případy, kdy je použita fyzická síla a zastrašování, jsou však vzácné.[12] Scénáře jsou tak často totožné, vyloučení novináře ze sálu neslouží jako jednorázový trest pro individuálního reportéra, nýbrž jako nástroj pro praktické vytvoření dvou kategorií médií – poslušných a kritických. Ta kritická jsou systematicky vytlačována, ta poslušná se strachem čekají, kdy se znelíbí.

Všechny tyto mechanismy dohromady pak tvoří půdu pro delegitimaci médií, cílený proces, který má za cíl destruovat nezávislou žurnalistiku a roli médií v demokratickém právním státu. V prvé řadě je nutné říct, že kritika médií ve veřejném diskurzu je samozřejmě klíčová, zdokonaluje totiž jejich fungování a staví je do pozice odpovědného prvku demokracie. Krom těchto poněkud vzletných důvodů je též nezbytné otevřeně hovořit o strukturální mediální moci, tedy schopnosti médií formovat rámec sociální reality. Veřejný prostor je totiž víc než kdy jindy přehlcen informacemi, příběhy, kontextem a především agendou, jež mají média prostor tvořit.[13] Není radno zapomínat ani na vlastnické struktury mediálního prostoru, situace, kdy je veřejný činitel součástí těchto mocenských struktur již totiž nejsou vůbec mimořádné.[14] Připomeňme si kupř. tuzemskou kauzu současného premiéra Andreje Babiše. V roce 2017 na svět unikly nahrávky jeho údajných schůzek s tehdejším novinářem MF DNES Markem Přibilem (Babiš byl v této době vlastníkem těchto médií), v audio stopách Babiš novináře úkoluje, aby publikoval určité texty namířené vůči politickým oponentům z ČSSD. Marek Přibil byl po této kauze z deníku propuštěn, autenticitu nahrávek potvrdil, ale označil je za zmanipulované a sestříhané. Dle tehdejšího vyjádření Andreje Babiše „nic neovlivňuje,“ a podivuje se nad nahráváním jeho osoby.[15]

Delegitimace médií avšak neprobíhá pouze institucionálně, klíčovým jevem je systematická snaha odebrat individuálním novinářským jménům profesní a morální kredit. Děje se tak pomocí argumentů ad hominem a veřejným nálepkováním reportérů jako „aktivistů“, „lhářů“ či zástupců „konspiračních blogů“. V očích veřejnosti tak dochází k rozmazání zřetelné hranice mezi kvalitní investigativní žurnalistkou a manipulací. Tento styl komunikace je nad míru problematický, jelikož ze soukromých osob tvoří veřejný cíl. Konkrétní jména jsou pak zaplavena vlnou urážek, vulgarismů či vyhrožování v online prostoru. O problematice online agrese se veřejně vyjadřují přední české novinářky a novináři, kupř. Nora Fridrichová či výše zmíněná Zdislava Pokorná.[16]

Nakonec zavzpomínejme na mimořádně znepokojivá slova bývalého prezidenta Miloše Zemana, který v roce 2017 při schůzce s ruským prezidentem Vladimirem Putinem řekl, že „novinářů je příliš a měli by se likvidovat“. V online prostoru nejsou výjimkou právě ani výhrůžky smrtí či znásilněním. Obzvláště obtížné to pak v online prostoru mají ženy – novinářky.[17] Dle výzkumu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se v souvislosti se svou prací setká s obtěžováním, urážkami nebo vyhrožováním až 60 % novinářek.[18] Své o tom ví také novinářka Pavla Holcová, té byla dokonce přidělena policejní ochrana po vraždě jejího kolegy Jána Kuciaka.[19] Nesmírně tragický slovenský případ vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové je pak nejstrašlivějším příkladem ohrožení nezávislosti médií, ba co víc, soukromých osob, které investigaci vykonávají. Kuciak před svou vraždou psal text o italské zločinecké organizaci 'Ndrangheta, která měla být napojena na slovenskou vládní stranu SMER-SD (Robert Fico) skrze podnikatele Antonina Vadalu.[20]

Právní rozměr: Porušilo Ministerstvo zahraničních věcí zákon?

Na otázku, zda ministerstvo svým jednáním porušilo zákon, je nutné si právní řád rozdělit do tří úrovní: rovina ústavní, rovina podústavní (běžné vnitrostátní zákony) a rovina mezinárodního práva a práva EU.

Rovina ústavní

Čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Ustanovení je pro tento případ klíčovým vodítkem – určuje totiž základní pravidlo, kterým se veřejná moc v demokratickém právním státu musí řídit. Opačně pak funguje zásada legální licence, ta ale platí pro občany, tedy soukromé osoby, kterým je naopak dovoleno konat vše, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR). Stát tedy nemůže svou moc uplatňovat, pokud to zákon výslovně nestanoví, a v českém právním řádě neexistuje zákon, který by dával možnost vládním představitelům ad hoc selektovat redaktory, kterým účast na tiskové konferenci umožní.

Čl. 17 odst. 3 Listiny: „Cenzura je nepřípustná.“ Cenzura je změna, potlačení nebo zákaz mluveného slova či psaného textu, které je považováno za rozvracení obecného dobra.[21] Dle Ústavního soudu je ústavní zákaz cenzury adresován státu, nikoli soukromým osobám.[22] Rozlišujeme cenzuru předběžnou a následnou. U předběžné se jedná o povinnost schválení informace státem před veřejným šířením. U následné je to tvrdý zákaz šíření, typicky po znelíbení se státu.[23] Právě ona následná cenzura se uplatňuje v našem případě; novinářka píše kritické texty a klade nepříjemné otázky, ergo musí přijít postih v podobě nepřipuštění na tiskovou konferenci. Již výše zmíněná autocenzura je pak třetím, zvláštním typem cenzury, který se uplatňuje kupř. u kolegyně novinářky Kristýny Jelínkové (Respekt).

Čl. 17 odst. 2 Listiny: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ Právo svobodně vyhledávat informace bylo v dotčeném případě porušeno, všeobecná praxe v komunikaci vlády s médii totiž tvrdí, že jediným omezením je řádně udělená akreditace. Akreditace v ČR je dvojího typu: dlouhodobá a krátkodobá, pro náš případ je stěžejní krátkodobá, neboť ta se vydává novinářům, kteří se chtějí účastnit tiskové konference ministerstva.[24] Vládní představitelé samozřejmě mohou některé osoby vyloučit a akreditaci jim neudělit, mohou takto učinit ale jen z určitých, předem daných důvodů, např. pokud osoba žádající o akreditaci není součástí novinářské obce, resp. není aktivním novinářem; z kapacitních důvodů; z bezpečnostních důvodů.[25] Evropská praxe pak udává další podmínky, zpravidla se však týkají výkonu novinářské činnosti pro legitimní médium.[26] Ač všechny tyto podmínky jmenovaná novinářka splňuje, žádost o akreditaci jí byla (bez udání důvodu) odmítnuta.

Na webu Ministerstva zahraničních věcí můžeme najít následující formulaci: „Pozn.: Na udělení akreditace neexistuje právní nárok žadatele a akreditace tudíž nejsou vystavovány automaticky. Kromě dodání výše uvedených náležitostí jsou při rozhodovacím procesu zároveň zohledňovány parametry významu a rozsahu působnosti média.“[27] Jak již víme, ministerstvo se nemýlí a na vydání akreditace právní nárok neexistuje a nejsou vystavovány automaticky, avšak je dle evropské i vnitrostátní praxe a práva vždy nutné uvést legitimní důvod, proč tak konkrétní vládní představitel učinil.[28]

Rovina podústavní

Na poli běžných zákonů operujeme s úpravou poněkud bezzubou. V prvé řadě je nutné si ministerstvo definovat jako správní orgán dle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (též známý jako kompetenční zákon). Intuitivním nápadem by bylo použití ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a postupovat dle žaloby uvedené v § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního:

„Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“

Takto ale postupovat nelze. Problém tkví v tom, že uspořádání tiskové konference ministerstva není možno chápat jako činnost správního orgánu ve smyslu výkonu veřejné moci. Chybí zde totiž důležitý znak – vrchnostenský charakter. Ministerstvo v tomto případě nevystupuje v pozici nadřízeného a neuplatňuje veřejnou moc skrze rozhodnutí či ukládání povinností. Druhým důležitým znakem úkonů správní činnosti je schopnost nabývat právních důsledků, ta zde rovněž chybí, poněvadž má tisková konference charakter informační.[29] Jedná se tedy (s největší pravděpodobností) o tzv. informační úkon.[30]

Samotná problematika kategorizace činnosti ministerstva jako správního orgánu je poněkud složitější. V doktríně ani judikatuře nepanuje jednotný pohled. Městský soud v Praze v rozsudku 11 A 181/2013–75 ze dne 12. 03. 2014 uvádí, že „že v případě, že správní orgán prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků informuje o průběhu či výsledku jím vedeného správního řízení a jestliže má účastník správního řízení za to, že zveřejnění této informace, obsah a způsob, jakým je poskytována, má difamující charakter a poškozuje jeho dobrou pověst (dobrou pověst právnické osoby), pak právním prostředkem ochrany není žaloba podle ustanovení § 82 s.ř.s., ale žaloba v občanském soudním řízení proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti právnické osoby.“[31] Tyto situace jsou samozřejmě odlišné, je to však nejblíže, co se k odpovědi na řešenou otázku dostaneme. Jednoduše řešeno, ne všechny úkony správního orgánu jsou výkonem veřejné moci, tudíž ne na všechny úkony lze použít zásahovou žalobu.

Krom textů Ústavy a Listiny je esenciální také znění ustálené judikatury. Vnitrostátní[32] i evropská[33] se shodují na všeobecném používání termínu „public watchdog“ či „veřejný hlídací pes“ pro označení jedné z nejvýznamnějších rolí médií. Postavení „hlídacího psa“ je v demokracii víc než podstatné. Pro naplnění této úlohy je stěžejní přístup k žurnalistice, který si dává za cíl zvyšovat transparentnost a odpovědnost veřejně činných osob. Média de facto figurují jako mezičlánek mezi veřejnou mocí a občany; dodávají jim pravdivé informace, ověřují tvrzení politiků, konfrontují je s nepříjemnými dotazy nebo kontrolují, zda veřejná moc nepřekračuje své zákonem dané meze.[34] Média a konkrétně tento jejich úděl je často vnímán jako tzv. „čtvrtá moc“.[35] Judikatura funkci „veřejného hlídacího psa“ považuje za „nepostradatelnou“. Jedním z předpokladů, aby svůj úkol mohla média plnit, je svobodný přístup k informacím a rozumná spolupráce osob veřejně činných. Pokud se však v politické kultuře stane zvykem odmítat na otázky zodpovědět, či je vůbec nenechat položit, a mařit tak výkon nejvýznamnější funkce médií, přijdeme o mimořádně podstatný nástroj demokracie.

Rovina mezinárodního práva a práva EU

Čl. 10 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluvy“): „Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.“ Ustanovení velmi podobné výše zmíněnému čl. 17 odst. 2 Listiny. Druhý odstavec čl. 10 EULP je pak ekvivalentem čtvrtého odstavce čl. 17 Listiny: „Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

Velkou výhodou pro náš případ je, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) již v několika rozhodnutích cituje zmíněný čl. 10 EULP. V případě MAGYAR HELSINKI BIZOTTSÁG proti Maďarsku (18030/11)[36] ESLP uvedl, že pro posouzení, zda bylo právo jednotlivce dle čl. 10 EULP porušeno, je nutné naplnění čtyř podmínek:

1. účel žádosti o informace: Cílem novinářky bylo bezprostřední shromažďování podkladů pro veřejnou debatu, což je definiční znak novinářské práce. Touto činností dále přeneseně plnila roli „veřejného hlídacího psa“.
2. povaha vyžadované informace: Charakter informací zaznívajících na tiskové konferenci splňuje požadavek veřejného zájmu víc než dostatečně.
3. postavení stěžovatele: Jako redaktorka celostátního média se nepochybně nachází v legitimním postavení.
4. zda je informace bez dalšího „přichystaná a dostupná“: Informace zaznívající na tiskové konferenci jsou bez dalšího přichystané a dostupné. Ministerstvo je ostatně ostatním novinářům poskytovalo.

Ještě lepším příkladem je pro náš případ Rozsudek ze dne 9. února 2017 ve věci č. 67259/14 – Selmani a ostatní proti bývalé jugoslávské republice Makedonii.[37] Novináři, v případě vystupující jako stěžovatelé, byli akreditovaní parlamentní zpravodajové, jejichž úkolem bylo reportovat o jednání parlamentu o státním rozpočtu. Během debat narušovali opoziční politici klidný průběh jednání, situace eskalovala, načež příslušníci parlamentní ochrany vyvedli předsedu parlamentu a členy opozice ze sálu. Vyzvali též novináře, ti ale odejít odmítli, nakonec byli donuceni prostory opustit za použití síly. Následná ústavní stížnost byla zamítnuta.

ESLP se mj. zabýval též porušením čl. 10 Úmluvy, došel k závěru, že v tomto případě byl zásah do práv stěžovatelů nesporným. Soud se tedy uchýlil k testu proporcionality a zkoumal, zda byl zásah odůvodněný dle druhého odstavce dotyčného článku.

1. Možnost zásahu musí být stanovena zákonem: V projednávaném případě bylo rozjímání soudu delší. Zákon, který stanovuje možnost parlamentní ochrance vyvést určité subjekty, totiž v Severní Makedonii existuje, bylo tedy nutné zkoumat předvídatelnost tohoto ustanovení. ESLP usoudil, že podmínka byla splněna.

V našem případě by test proporcionality skončil již u tohoto bodu, v ČR totiž neexistuje ustanovení, které by dávalo možnost vládním představitelům selektovat média (intuitivní argument nepovinnosti vydávat akreditace automaticky je vyvrácen výše).

2. Sledování legitimního cíle: V projednávaném případě opatření sledovalo legitimní cíl v podobě zajištění veřejné bezpečnosti a předcházení nepokojů.

V našem případě má ke sledovanému legitimnímu cíli nejblíže ono prohlášení ministerstva, že se Deník N řadí mezi alternativní média a konspirační blogy. Legitimním cílem by tedy mohl být jakýsi domnělý boj s dezinformacemi, obávám se však, že by soud cíl shledal nedostatečně legitimním.

3. Nezbytnost v demokratické společnosti: Soud v projednávaném případě připomenul roli „veřejného hlídacího psa“ médií. Za důležitou označil možnost novinářů o situaci v budově i před budovou informovat. Nakonec soud konstatoval, že vyvedení novinářů nenaplnilo požadavek naléhavé společenské potřeby, a nebylo tak nezbytné v demokratické situaci.

V našem případě se o nezbytnosti nedá hovořit. Situace nebyla jakkoli vyostřená a zásah do práv dle čl. 10 Úmluvy byl tedy zbytný.

Testem proporcionality by posuzovaný případ nevpuštění novinářky na tiskovou konferenci neprošel. Je tedy nasnadě posoudit, že právo dle čl. 10 odst. 1 Úmluvy bylo porušeno.

Evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků – nařízení (EU) 2024/1083 (dále jen „EMFA“) – je pro náš případ klíčovou úpravou.

Čl. 3 EMFA: „Členské státy za účelem svobodného a demokratického diskurzu respektují právo příjemců mediálních služeb na přístup k pluralitnímu, redakčně nezávislému mediálnímu obsahu a zajistí, aby byly v souladu s tímto nařízením zavedeny rámcové podmínky pro ochranu tohoto práva.“

Tento článek ukládá státu povinnost respektovat právo příjemců na přístup k pluralitnímu obsahu, čili neselektovat předem vybraná média, deníky či individuální redaktory kvůli osobním antipatiím ani z důvodu svévolného označení těchto médií jako „alternativních médií a konspiračních blogů“.

Čl. 4 odst. 2 EMFA: „Členské státy uznávají skutečnou redakční svobodu a nezávislost poskytovatelů mediálních služeb při výkonu jejich profesní činnosti. Členské státy a jejich vnitrostátní regulační orgány a subjekty nezasahují do redakční politiky a redakčních rozhodnutí poskytovatelů mediálních služeb ani se je nesnaží jakýmkoli způsobem ovlivňovat.“

Vyloučení redaktorky je přímým útokem na redakční svobodu a nezávislost médií, jedná se o učebnicový nátlak státní moci. Připomeňme fenomén chilling effectu a s ním spojenou autocenzuru – tyto mechanismy bezprostředně narušují redakční politiku a ovlivňují rozhodování konkrétních subjektů.

Závěr

Nepřipuštění redaktorky na tiskovou konferenci Ministerstva zahraničních věcí není ojedinělým excesem vládní garnitury a pouhým projevem antipatií a tenzí v současné české společnosti. Ačkoli to účastníci kauzy snad ani nezamýšleli, jedná se o dlouhodobý proces podlamování autority a významu médií v demokratickém právním státu za účelem vyřazení této „čtvrté moci“ z veřejného prostoru. Ostatně samotná kauza překračuje charakter individuálního aktu a projevuje se také vůči třetím osobám skrze chilling effect a následnou plíživou autocenzuru. Výše zmíněné není pouhou teorií, v praxi se fenomén plně projevil či stále projevuje v sousedních zemích. Ani Českou republiku ale nemíjí postupná gradace delegitimace médií, vrcholní veřejní činitelé touto službou veřejnosti otevřeně pohrdají na denní bázi. Výjimkou není ani pomyslné malování terčů na záda konkrétních osob, čímž se stávají snadným cílem nenávisti v očích mnoha občanů.

Právní rozměr celé problematiky je složitý. Současná právní úprava na poli běžných vnitrostátních právních předpisů dává jen velmi omezené nástroje k jejímu řešení. Ústavní a nadnárodní právní rovina poskytuje mnohem pevnější oporu, principy, na kterých stojí, jsou zpravidla přímo aplikovatelné ať už na konkrétní, zde projednávaný případ, či na případy jemu podobné. Zásadní výkladovou a argumentační hodnotu přináší též bohatá judikatura ESLP. Zřejmým negativem je náročná vymahatelnost takto stanovených pravidel, a to zejména z důvodu jejich přílišné (ač pochopitelné) obecnosti. Nevyhnutelná politizace této problematiky navíc soudy staví do nezáviděníhodné pozice, přičemž stav polarizované společnosti celkové situaci nepřispívá. Ochrana svobodného výkonu žurnalistiky a role „hlídacího psa“ médií tak zůstává výzvou pro současnou společnost.

Úvodní foto: Černínský palác, sídlo Ministerstva zahraničních věcí. Foto: Hradčany Černínský palác, odkaz, VitVit, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

[1] ČTK. Šéfredaktoři vyzvali Macinkův resort, aby pouštěl na brífinky všechna média. In: [cit. 10.09.2026]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/sefredaktori-vyzvali-macinkuv-resort-aby-poustel-na-brifinky-vsechna-media-369731

[2] ČTK. Ministerstvo zahraničí znovu nevpustilo novinářku Deníku N na brífink. In: [cit. 10.09.2026]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/ministerstvo-zahranici-znovu-nevpustilo-novinarku-deniku-n-na-brifink-376144

[3] Český národní výbor Mezinárodního tiskového institutu. In: [cit. 10.09.2026]. Dostupné z: https://www.nfnz.cz/cesky-narodni-vybor-mezinarodniho-tiskoveho-institutu

[4] DENÍK N. Reportérka Deníku N Zdislava Pokorná si řádně požádala o akreditaci [online]. 2026. Dostupné z: https://www.facebook.com/watch/?v=1481205157107718

[5] KERŠEVAN, Tanja a Melita POLER. Silencing journalists in matters of public interest: Journalists and editors assessments of the impact of SLAPPs on journalism. Journalism. SAGE Publications, 2024, roč. 25, č. 12. DOI: 10.1177/14648849231210695

[6] PECH, Laurent. The concept of chilling effect. Its untapped potential to better protect democracy, the rule of law, and fundamental rights in the EU. Open Society European Policy Institute, Brussels. 2021.

[7] EUROPE, Civil Liberties Union for. ​What Is Self-Censorship? How Does It Kill Media Freedom? In: Liberties.eu [online]. 10. 6. 2021 [cit. 17.09.2026]. Dostupné z: https://www.liberties.eu/en/stories/self-censorship/43569

[8] LESZCZYŃSKA, Victoria. The twilight of free media in Hungary – the role of civic journalism and the progressive subjection of the media to the authorities by the Fidesz party : The erosion of democratic standards in the media system by the Fidesz Party. Studia Medioznawcze. 2025, roč. 26, č. 1. DOI: 10.33077/uw.24511617.sm.2025.1.728

[9] URBÁNIKOVÁ, Marína. Resisting Perceived Interference in Journalistic Autonomy: The Study of Public Service Media in Slovakia. Media and Communication. 2021, roč. 9, č. 4. DOI: 10.17645/mac.v9i4.4204

[10] Fico nebude komunikovat se čtyřmi médii, zveřejňují prý neúplné informace. In: [cit. 18.09.2026]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/fico-nebude-komunikovat-se-ctyrmi-medii-zverejnuji-pry-neuplne-informace-343284

[11] Fico ohlásil bojkot vybraných médií - Novinky. In: . 20. 11. 2023 [cit. 18.09.2026]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-fico-ohlasil-bojkot-vybranych-medii-40451361

[12] WISEMAN, Jamie. Hungary: Journalists covering campaign events face obstruction ahead of election [online]. 2026 [cit. 18.09.2026]. Dostupné z: https://ipi.media/hungary-journalists-covering-campaign-events-face-obstruction-ahead-of-election/

[13] MCQUAIL, Denis. Žurnalistika a společnost. Charles University in Prague, Karolinum Press, 2016.

[14] KOTORA, David. Rozkrývání majetkových struktur médií [online]. 2019 [cit. 22.09.2026]. Dostupné z: https://www.transparency.cz/rozkryvani-majetkovych-struktur-medii/

[15] PŠENIČKA, Jiří. Tajná nahrávka naznačuje, že Babiš manipuluje s médii. O místo kvůli ní přišel už jeden redaktor. In: Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 4. 5. 2017 [cit. 22.09.2026]. Dostupné z: https://domaci.hn.cz/c1-65717170-nahravka-udajne-usvedcuje-babise-z-manipulace-s-medii-o-misto-kvuli-ni-prisel-uz-jeden-redaktor

[16] LOUDOVÁ, Barbora. Zveřejnění osobních údajů, pomluvy i výhružky smrtí. Kam až může dojít nenávist vůči novinářům? In: [cit. 22.09.2026]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/media/zverejneni-osobnich-udaju-pomluvy-i-vyhruzky-smrti-kam-az-muze-dojit-nenavist-vuci-novinarum-69272

[17] OBRANA PŘED ONLINE NÁSILÍM. In: Ženy v médiích [online] [cit. 22.09.2026]. Dostupné z: https://www.zenyvmediich.cz/clanky/w2q06g3r45yy0nvvts7qnjq82saxhg-bdyas-zexab

[18] URBÁNIKOVÁ, Marína, Martin VESELÝ a Jitka ADAMČÍKOVÁ. Být novinářem a novinářkou v Česku: Výzkumná zpráva. [online]. Ženy v médiích, z.s., 2024 [cit. 22.09.2026]. Dostupné z: https://www.muni.cz/vyzkum/publikace/2380637

[19] PACLÍKOVÁ, Jiří Hynek, Adéla. Stopy slovenské vraždy v Česku: Policejní ochrana pro novinářku a Vadalova firma Na Příkopě. In: [cit. 22.09.2026]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/stopy-slovenske-vrazdy-v-cesku-policejni-ochrana-pro-novinarku-a-vadalova-firma-na-prikope-82153

[20] Poslední text zavražděného novináře Kuciaka: Italská mafie na Slovensku. Její chapadla sahají i do politiky | iROZHLAS - spolehlivé zprávy. In: [cit. 22.09.2026]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/slovensko-jan-kuciak-novinar-vrazda-mafie_1802272345_mis

[21] Censorship | Definition, History, Types, & Examples | Britannica. In: 27. 8. 2026 [cit. 28.09.2026]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/censorship

[22] Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 1716/17, část III odůvodnění [cit. 28.10.2026]

[23] Jaroslava Nováková: Cenzura v Českém/Československém rozhlase do roku 1993. In: Svět rozhlasu [online]. 6. 3. 2020 [cit. 28.09.2026]. Dostupné z: https://svet.rozhlas.cz/jaroslava-novakova-cenzura-v-ceskemceskoslovenskem-rozhlase-do-roku-1993-8160707

[24] Akreditace pro média. In: [cit. 28.09.2026]. Dostupné z: https://vlada.gov.cz/cz/media-centrum/akreditace/akreditace-pro-media-126100/

[25] Ruský novinář: Nemohu žít s tím, že jsem nedostal akreditaci. Podám žalobu. In: Týdeník Respekt [online] [cit. 28.09.2026]. Dostupné z: https://www.respekt.cz/politika/novinar-akreditace

[26] Akreditace médií. In: Consilium [online] [cit. 28.09.2026]. Dostupné z: https://www.consilium.europa.eu/cs/press/accreditation/

[27] Akreditace novinářů u MZV ČR. In: [cit. 28.09.2026]. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/udalosti_a_media/akreditace_zahranicnich_novinaru/akreditace_zahranicnich_novinaru.html

[28] Akreditace médií | Zpravodajství | Evropský parlament. In: . 7. 5. 2019 [cit. 28.09.2026]. Dostupné z: https://www.europarl.europa.eu/news/cs/contacts-accreditation/media-accreditation

[29] Kapitola VII: Obecně k problematice správní činnosti a jejím formám. Správní právo. Obecná část - Beck-online. In: [cit. 02.10.2026]. Dostupné z: https://app-beck-online-cz.ezproxy.muni.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembrgzpwc2jrguxggyjtl5vwcny

[30] Oddíl 5. Informační úkony. Správní právo. Obecná část - Beck-online. In: [cit. 02.10.2026]. Dostupné z: https://app-beck-online-cz./bo/document-view.seam?documentId=nnptembrgzpwc2jrguxggyjtl5vwcmjsl5sgini

[31] 11 A 181/2013 - 75. In: Zákony pro lidi [online] [cit. 02.10.2026]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/msph/11-a-181-2013-75

[32] Nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16, bod 90 a 92 odůvodnění [cit. 28.10.2026]

[33] Observer and Guardian v. the United Kingdom [online]. 1991 [cit. 02.10.2026]. Dostupné z: https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57705

[34] EUROPE, Civil Liberties Union for. What Is Watchdog Journalism | LibertiesEU. In: Liberties.eu [online]. 17. 1. 2022 [cit. 02.10.2026]. Dostupné z: https://www.liberties.eu/en/stories/watchdog-journalism/43959

[35] KADLEC, Ondřej, Katarína ŠIPULOVÁ a David KOSAŘ. Čtvrtá moc: konec Montesquieuovské triády? [online]. Leges, 2022 [cit. 02.10.2026]. Dostupné z: https://www.muni.cz/vyzkum/publikace/2234425

[36] MAGYAR HELSINKI BIZOTTSÁG proti Maďarsku | Mezi—soudy. In: [cit. 02.10.2026]. Dostupné z: https://mezisoudy.cz/databaze-judikatury/detail-rozhodnuti/1fe2f866-717c-11ee-8ac4-cced40779481_magyar-helsinki-bizottsag

[37] SELMANI A OSTATNÍ proti Severní Makedonii | Mezi—soudy. In: [cit. 05.10.2026]. Dostupné z: https://mezisoudy.cz/databaze-judikatury/detail-rozhodnuti/1fd7ff2f-717c-11ee-8ac4-cced40779481_selmani-a-ostatni