Několik méně známých faktů o poválečném odsunu Němců

Mlčení Benešových dekretů aneb kde hledat nařízení o odsunu?

V souvislosti s organizovaným odsunem Němců z Československa se často mluví o poválečných prezidentských dekretech (jejichž autorem však zpravidla nebyl Edvard Beneš, ale členové vlády). Je tak zcela namístě domněnka, že jeden či více z těchto dekretů obsahovaly příkaz výslovně hovořící o vysídlení německých obyvatel z obnovené republiky. Jde však o mýtus, jelikož odsun jako takový v Benešových dekretech jednoduše absentuje. Proč je tedy odsun Němců s těmito dokumenty tak často spojován?

Odpověď není příliš těžké najít. Některé dekrety totiž obsahovaly ustanovení, která provedení odsunu výrazně usnadnila. V prvé řadě jde o dekret č. 33/1945 Sb., jenž připravil příslušníky německé (a maďarské) národnosti o československé státní občanství, ledaže by tyto osoby prokázaly, že se aktivně zapojily do boje za osvobození republiky nebo se staly oběťmi nacistického / fašistického teroru.[1] V podobném duchu se nesl dekret č. 12/1945 Sb., který stanovil, že „se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví a) všech osob německé a maďarské národnosti…“[2] V přímé návaznosti na to určil dekret č. 28/1945 Sb., že takto konfiskovanou půdu přednostně získají „oprávnění uchazeči, kteří se vyznamenali a zasloužili v národně-osvobozovacím boji…“[3] Konfiskace movitého a nemovitého majetku se pak týkal dekret č. 108/1945 Sb.[4]

Nezmiňuje-li výslovně odsun Němců z Československa žádný z prezidentských dekretů, jaké jiné právní dokumenty na tuto významnou historickou událost naopak upozorňují? Pokud jde o mezinárodní úroveň, znalcům historie se jistě vybaví protokol o jednání z postupimské konference z počátku srpna 1945, konkrétně jeho 12. bod. V něm zástupci Británie, USA a SSSR uznali, že „se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva (…) v Polsku, Československu a Maďarsku.“ V závěru stála žádost československé, polské a maďarské vládě, aby dočasně zastavily „další vyhánění“ (odkaz na již probíhající tzv. divoký, násilný odsun), neboť se počítalo s tím, že další transfery Němců budou probíhat spořádanou a humánní, tj. plně organizovanou cestou.[5] V lednu 1946 Československo organizovaný odsun skutečně zahájilo, aniž by však v předešlých měsících učinilo přítrž divokému odsunu / vyhánění. Postupimské usnesení ohledně odsunu u nás tím pádem nebylo plně respektováno.[6]

V samotném Československu byly pro realizaci organizovaného odsunu zásadní vládou schválené Směrnice k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území Československé republiky ze 14. prosince 1945.[7] Další předpisy vydané instančně nižšími orgány specifikovaly provádění odsunu v jednotlivých částech republiky. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že i předešlá fáze vysidlování Němců, tj. divoký odsun, nesla navzdory svému názvu a brutalitě prvky organizovanosti, neboť byla nezřídka řízena či podporována významnými politiky.[8]

Vnitřní odsun: pokus o rozptyl „zbylých“ Němců v letech 1947–1948 

Ačkoliv obě fáze odsunu z Československa vedly k odchodu více než 2 milionů lidí, po oficiálním ukončení organizovaného odsunu na podzim 1946 na českém území nadále zůstávalo zhruba 250 000 osob německé národnosti. Z velké části šlo o Němce, s jejichž setrváním u nás vláda počítala: prokazatelní antinacisté, osoby z česko-německých manželských sňatků a tzv. specialisté, tedy stěží postradatelní odborníci napříč různými obory. U zhruba 100 000 osob se ale předpokládalo, že se je v souladu s původními plány podaří odsunout do americké okupační zóny v Německu.[9] Američané do té doby přijali více než 1 400 000 odsunutých sudetských Němců. Přijímání dalších ale pozastavili.[10]

Za dané situace československá vláda rozhodla, že někteří Němci z pohraničí by mohli být přesídleni do vnitrozemí, aby zde doplnili zemědělské pracovní síly. Dle plánu z jara 1947 měl být tento „vnitřní odsun“ pouhým dočasným řešením, jelikož vláda stále počítala s variantou, že USA časem umožní odsun těchto osob za hranice republiky.[11] Celá akce se dotkla řádově tisíců Němců a trpěla značnou chaotičností – často se například stávalo, že německé pracovní síly byly v určené vnitrozemské lokalitě odmítnuty a vráceny zpět do pohraničí, případně umístěny do odsuvných středisek.[12]

V následujícím roce se pokus o přesidlování Němců do vnitrozemí zopakoval v poněkud odlišných barvách. Obnovení odsunu do amerického pásma se jevilo čím dál méně pravděpodobné, vláda tak nyní pohlížela na transfer „přebytečných“ Němců do vnitrozemí jako na možné vyřešení německé otázky. Politici doufali, že rozptýlením německého obyvatelstva napříč českým územím zaniknou pohraniční „menšinové ostrůvky“ (v okresech Jablonec nad Nisou, Sokolov nebo Loket tvořili Němci více než čtvrtinu obyvatelstva).[13] Poslanec Steiner uvedl, že rozptýlením Němců ve vnitrozemí lze uspíšit „asimilační a generační problém“. Postěžoval si přitom na Němce odmítající v pohraničí pracovat či na německé ženy, které na Ústecku a Chebsku „rozvracejí české rodiny.“[14] 

Vnitřní odsun z roku 1948 se podobně jako v předchozím roce dotkl tisíců, maximálně nízkých desítek tisíců osob, tedy menší části těch, které se nepodařilo odsunout do americké zóny. V období do 30. dubna 1948 se stal „rekordmanem“ okres Šumperk, z něhož bylo do středomoravských či východomoravských okresů přesídleno celkem 459 Němců. Osoby německé národnosti však pohraničí neopouštěly jen kvůli státem nařízenému vnitřnímu přesidlování – od ledna do dubna 1948 uprchlo více než 6 000 Němců z republiky do Německa ilegální trasou přes město Aš. Kromě toho se některé osoby podařilo dostat do americké okupační zóny zcela legálně, konkrétně za účelem doplnění rodin.[15]

Problém vnitřního odsunu nespočíval jen v tom, že se do vnitrozemí dařilo přemisťovat nízké počty osob. Vládu trápila rovněž skutečnost, že mnozí Němci se po skončení zemědělských prací ilegálně vraceli do pohraničí. Zároveň se ale ukazovalo, že řada pohraničních oblastí je stále závislá na práci mnoha německých průmyslových dělníků, jejichž masový přesun do vnitrozemí byl nežádoucí. Za těchto okolností začala politika vnitřního odsunu stagnovat, až byla nakonec v lednu 1949 zrušena. Celkově se přitom obě fáze vnitřního přesidlování dotkly zhruba 30 000 lidí.[16] Po jeho zrušení začali politici hledat jiné možnosti přístupu k německé menšině. Výmluvným dokladem je zákon č. 34/1953 Sb. udělující československé občanství všem Němcům, kteří ho dosud neměli, aniž by bylo potřeba získat jejich souhlas.[17]

Mimo středoevropský horizont: masový exodus Němců z Východního Pruska

V dějepisných textech se často můžeme dočíst o poválečném odsunu / vyhnání Němců z Československa, Polska a Maďarska.[18] O početnou německou populaci ale během války a po ní přišel i region, který z velké části připadl Sovětskému svazu. Tímto regionem je Východní Prusko, po porážce Německa rozdělené mezi Poláky (jih) a Sověty (sever). Část anektovaná SSSR se až na malé území na severu přetvořila v Kaliningradskou oblast (součást Ruské sovětské federativní socialistické republiky),[19] jelikož zdejší metropoli Královec / Königsberg Sověti přejmenovali na počest politika Michaila Kalinina.

V meziválečném období představovalo Východní Prusko nejvýchodnější výspu Německa a zároveň jeho exklávu – od zbytku německého území jej odděloval západ Polska. Ještě koncem války zde žilo zde přes 2 miliony Němců, většinově právě v budoucí Kaliningradské oblasti. I těchto osob se poválečný odsun samozřejmě dotknul. Na rozdíl od Československa či západního Polska ale prostřednictvím odsunu opustila své domovy jen menšina zdejších Němců. Co bylo příčinou? 

Ještě před příchodem sovětské Rudé armády do Východního Pruska nacisté nařídili evakuaci celé oblasti. Šlo o masivní přesun civilistů i vojáků na západ – uvádí se až dva miliony evakuovaných. Významná část této evakuace proběhla během prvních měsíců roku 1945 v rámci operace Hannibal. Němci, kteří zde setrvali nebo již nestihli uprchnout, byli ze sovětské strany vystaveni často velmi brutálnímu zacházení, jehož výsledkem byly minimálně desítky tisíců obětí na životech.

Ve Východním Prusku každopádně ještě krátce po válce pobývaly statisíce Němců žijících typicky v otřesných podmínkách. Řadili se k nim i lidé, kteří byli z této provincie před nedávnem evakuovaní, ale do své domoviny se později rozhodli vrátit, sovětské okupaci navzdory. Z části posléze připojené k SSSR, tedy Kaliningradské oblasti, byla většina Němců do konce 40. let vysídlena na území budoucí NDR (v roce 1948 přes 40 000 lidí) a díky masovému příchodu nových osídlenců původem ze Sovětského svazu se celá oblast začala rychle porušťovat.[20] Totožný osud samozřejmě čekal i jižní část bývalého Východního Pruska, jen s tím rozdílem, že zmíněný region byl vzhledem k příslušnosti k Polské lidové republice polonizován / popolštěn. 

Závěr

Pozorný čtenář si jistě povšimnul, že prostřednictvím tří odlišných témat spojených s odsunem / vyhnáním Němců tento článek přímo či nepřímo poukázal na možné mýty či omyly. Nejprve jsem objasnil skutečnost, že žádný z prezidentských dekretů výslovně nehovořil o vysídlení německé menšiny a že závěry postupimské konference nezavazovaly Československo k provedení odsunu, který již ostatně ve své „divoké“ – ve skutečnosti do značné míry organizované – formě probíhal. Z problematiky „vnitřního odsunu“ vyplynulo, že ne všichni Němci určeni k odsunu mimo republiku naše území reálně opustili, a z tohoto důvodu se část z nich stala součástí neúspěšného a málo známého pokusu rozptýlit německou menšinu po vnitrozemských okresech. Příklad Východního Pruska nakonec ukázal, že obrat „odsun z Československa, Polska a Maďarska“ je neúplný, neboť nezohledňuje skutečnost, že Němci byli nuceni odejít také z velmi specifického regionu anektovaného Sovětským svazem. Celkově lze konstatovat, že několikaleté přesidlování milionů Němců napříč Evropou představuje komplikované téma, na něž lze nahlížet z různých úhlů a které i po řadě let budí vášně nejen v politickém prostředí, jak ukázaly události z května 2026.[21]

Úvodní foto: Jednání postupimské konference r. 1945 (vzadu uprostřed Stalin). Stalin during the round table talks at the Potsdam conference in 1945. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Potsdam-Konferenz-1945.jpg

[1] Ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě čs. státního občanství osob národnosti německé a maďarské, dostupný z: https://www.aspi.cz/products/lawText/1/11809/113/2/ustavni-dekret-c-33-1945-sbii-o-uprave-ceskoslovenskeho-statniho-obcanstvi-osob-narodnosti-nemecke-a-madarske/ustavni-dekret-c-33-1945-sbii-o-uprave-ceskoslovenskeho-statniho-obcanstvi-osob-narodnosti-nemecke-a-madarske

[2] Ústavní dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a rozdělení zemědělského majetku Němců a kolaborantů, dostupný z: https://www.aspi.cz/products/lawText/1/11693/126/2/dekret-c-12-1945-sbii-o-konfiskaci-a-urychlenem-rozdeleni-zemedelskeho-majetku-nemcu-madaru-jakoz-i-zradcu-a-nepratel-ceskeho-a-slovenskeho-naroda/dekret-c-12-1945-sbii-o-konfiskaci-a-urychlenem-rozdeleni-zemedelskeho-majetku-nemcu-madaru-jakoz-i-zradcu-a-nepratel-ceskeho-a-slovenskeho-naroda

[3] Ústavní dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, dostupný z: https://www.psp.cz/docs/laws/dek/281945.html

[4] Ústavní dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, dostupný z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-108

[5] Příslušná pasáž protokolu in Milan CHURAŇ: Postupim a Československo: mýtus a skutečnost, Praha 2001, s. 124.

[6] Všimněme si, že 12. bod postupimského protokolu naší vládě nic nenařizoval, maximálně zde nacházíme uznání nutnosti odsunu a žádost ukončit násilné vyhánění. Jen stěží jej tak vláda mohla vnímat jako právně závazný dokument. Podrobněji k celé problematice M. CHURÁŇ: Postupim a Československo, s. 78–80.

[7] Znění tohoto často uváděného dokumentu se mi bohužel nepodařilo dohledat.

[8] Už „divoký“ odsun byl organizovaný. Nelze jej házet jen na Beneše a jeho slova o vylikvidování. Dostupné z: https://denikn.cz/1946495/uz-divoky-odsun-byl-organizovany-nemuzeme-jej-hazet-jen-na-benese-a-jeho-slova-o-vylikvidovani/

[9] Tomáš DVOŘÁK: Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa, Brno 2013, s. 46–46.   

[10] Odvolávali se přitom na přetrvávající potíže ve svém okupačním pásmu, jak uvádí T. DVOŘÁK: Vnitřní odsun, s. 60.

[11] Tamtéž, s. 61, 65.

[12] Tamtéž, s. 83.

[13] Tamtéž, s. 110–111.

[14] Velká část projevu Tamtéž, s. 114–115. 

[15] Podrobněji Tamtéž, s. 131–134, 142. Doplňování rodin se dělo na základě dohody mezi Československem a USA.

[16] Tamtéž, s. 139–141, 146.

[17] René PETRÁŠ – Petr NOVÁK: Německá menšina v Československu 1948 až 1989, Právněhistorické studie 46/2016, s. 171. Zákon dostupný zde: https://www.aspi.cz/products/lawText/1/27140/1/2/zakon-c-34-1953-sb-jimz-nektere-osoby-nabyvaji-cs-statniho-obcanstvi/zakon-c-34-1953-sb-jimz-nektere-osoby-nabyvaji-cs-statniho-obcanstvi

[18] Zdaleka největší exodus Němců se odehrál ve druhé jmenované zemi vzhledem k výraznému posunutí polských hranic na západ.

[19] Malé území na extrémním severu bývalého Východního Pruska bylo přiřčeno Litevské sovětské socialistické republice (součást SSSR).

[20] https://www.britannica.com/place/East-Prussia

[21] Protisudetský mítink SPD v Brně. Okamura apeloval na placení reparací. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-protisudetsky-mitink-spd-v-brne-zatim-dorazil-zlomek-ohlasenych-lidi-305056