Vláda prvního českého krále a královny zůstává dodnes obklopena řadou záhad

Královský titul udělil Vratislavovi jakožto věrnému spojenci sám římský císař Jindřich IV. roku 1085, přičemž korunovace knížete a jeho manželky proběhla pravděpodobně až následující rok v Praze.[1] Nemalou prestiž nově nabytého titulu se Vratislav rozhodně nezdráhal dávat najevo. To dosvědčuje například ražba korunovačních denárů, rozsáhlé stavební práce na Vyšehradě či pořízení nákladného, bohatě zdobeného rukopisu zvaného Kodex vyšehradský.[2]

Vratislav byl značně aktivní i v knížecím období své vlády (1062–1085), ať už šlo o obnovení olomouckého biskupství či znovuzavedení staroslověnské vzdělanosti v proslulém Sázavském klášteře. Na následujících řádcích se však detailně zaměříme až na bezesporu zajímavější a významnější královské období (1085–1092/1126), které dodnes nabízí nebývale velký prostor pro originální úvahy.

Nejen česká, nýbrž i polská koruna

Již několika generacím historiků nedává spát záhadné tvrzení kronikáře Kosmy, že souběžně s českým královským titulem obdržel Vratislav II. od císaře Jindřicha totožný titul i pro Polsko. Kosmovu zprávu lze přitom označit za důvěryhodnou, protože Vratislavův polský královský titul potvrzují i jiné prameny.[3] Záhadnost celé situace spočívá především v prosté skutečnosti, že před rokem 1085 se Vratislav mohl pyšnit jen hodností knížete Čechů, nikoliv Poláků. Proč tedy měla jeho korunovace najednou vést k tomu, že se mohl nazývat králem Polska?

Možných vysvětlení Vratislavovy polské koruny se v průběhu let objevilo nespočet, přičemž žádné se prozatím nedočkalo všeobecného uznání. Na tomto místě uveďme nedávno publikované hypotézy dvou brněnských historiků. Lukáš Reitinger vychází z předpokladu, že jestliže Kosmas povýšení Vratislava na polského krále dále nekomentoval, učinil tak proto, že ve své kronice tuto problematiku již dříve určitým způsobem vysvětlil. Reitinger upozorňuje zejména na Kosmovu větu „když si s pomocí Boží podrobil celé Polsko“. Ta s největší pravděpodobností odkazuje na úspěch české diplomacie z roku 1054, kdy kníže Břetislav, Vratislavův otec (1039–1054), vyjednal odvod tributu z Polska do Čech. Tributem se myslí peněžní či jiné dávky odváděné jedním státem druhému výměnou za to, že druhá země na tu první nezaútočí.

Nejzajímavější na celé situaci je Kosmova interpretace: závazek Poláků platit českému knížectví mírovou daň označuje za „podrobení“ celé jejich země Břetislavem, ačkoliv v Polsku nadále fakticky vládl piastovský kníže Kazimír Obnovitel. Není možné, že český kronikář analogickým způsobem vyložil události z éry Břetislavova syna? Přiznal-li Vratislavovi polskou korunu, možná tím nemyslel jeho reálnou vládu nad polským územím (o té nemáme žádné spolehlivé doklady), ale spíše určitou míru svrchovanosti Čech nad Polskem v podobě odvádění tributu polským knížetem. Zde se nabízí pozoruhodné srovnání s dánským králem Knutem VI. (1182–1202) – tituloval se jako „král Dánů a Slovanů“, ale sousední slovanská knížectví ovládal jen nepřímo, právě formou pravidelně odváděných tributů.[4]

Odlišné stanovisko zaujal Martin Wihoda. V jeho pojetí nemá Vratislavův polský titul mnoho společného s tributárními platbami. Místo toho úzce souvisí s dřívějšími napjatými vztahy mezi polskou vládnoucí dynastií a římským císařem. Wihoda konkrétně poukazuje na polského knížete Boleslava II. Smělého, který byl roku 1076 pomazán na krále, aniž si však k tak zásadnímu kroku zajistil souhlas císaře Jindřicha IV. Je možné, že Jindřich pokládal tento akt za natolik hanebný, že o znicotnění jeho významu usiloval i po Boleslavově smrti (1081/1082). Skvělá příležitost se mu mohla naskytnout právě v souvislosti s korunovací věrného spojence Vratislava. Vedle české koruny mu udělil i polskou, aby tak dal najevo, že relativně nedávná Boleslavova korunovace byla nelegitimní a hodna zapomnění a jen on jakožto císař má právo polský královský titul s konečnou platností potvrdit.[5]

Koruna jako pouhá osobní pocta?

Jelikož po smrti českého a polského krále Vratislava (1092) vládla na našem území po dalších více než 60 let „pouhá“ knížata, převážil u autorů odborných publikací i školních učebnic názor, že jeho koruna nebyla dědičná. Jinými slovy mělo jít jen o jakousi osobní poctu. Tak jednoduše bychom ale Vratislavovo kralování vnímat neměli. V prvé řadě se sluší zdůraznit, že i pokud koruna měla charakter osobní pocty, nikdy se nemohla vztahovat jen na samotného Vratislava. Spolu s ním totiž byla korunována i jeho manželka Svatava Polská.[6]

Jisté světlo mohou do této problematiky vnést korunovační denáry, tedy mince zobrazující Vratislava jakožto českého krále (rex). Na některých se objevují rovněž jeho potomci z manželství s královnou Svatavou, především nejstarší Boleslav. Zobrazování Boleslava v blízkosti otce a českého krále Vratislava očividně hrálo nemalý význam, a to nejspíše z toho důvodu, že takto král propagoval svého syna v roli nástupce a dědice koruny.[8] Je ostatně příznačné, že Boleslavovi byl Vratislav ochoten svěřit správu Olomoucka, zatímco svému skutečnému prvorozenci Břetislavovi (narozenému z předešlého, tedy nekrálovského manželství) nic podobného neumožnil. Předpokládané plány na dědění českého království Boleslavem ale zhatila jeho smrt (1091).

V následujícím roce zemřel i sám Vratislav. Kníže Konrád, jeho bratr a nástupce, odznaky královské moci nikdy neužíval. Návrat ke knížecím tradicím a odklon od královského majestátu byl jistě způsoben řadou faktorů – kromě již zmíněné Boleslavovy smrti například odporem českých velmožů ke královské hodnosti jakožto podezřelé novotě.[9]

Netypické vdovství Svatavy Polské

Příběh prvního českého krále by byl značně nekompletní, kdybychom nezohlednili význam jeho manželky Svatavy. Ačkoliv české země byly od roku 1092 opět jen knížectvím, Svatava až do své smrti (1126) nadále užívala titul královny, a byla tak živoucí připomínkou Vratislavova království. O jejím působení bohužel máme jen málo spolehlivých informací, které se navíc většinou týkají až jejich vdovských let. Historikové nicméně oprávněně uvažují, že jestliže Vratislav protežoval svého syna Boleslava na úkor skutečného prvorozence Břetislava, lze za tím tušit přímý vliv Svatavy jakožto Boleslavovy matky.[11]

O Svatavině schopnosti zasahovat do osudů svých potomků ostatně svědčí dvě zmínky kronikáře Kosmy týkající se jejích vdovských let. Konkrétně v letech 1111 a 1125 se královna zasloužila o smír mezi svými ambiciózními syny Vladislavem a Soběslavem, přičemž v druhém případě Kosmas neváhal připsat Svatavě vzletná slova „Ať smím já, stařičká matka, u svého syna dosáhnout toho, zač na kolenou prosí a oč žádá celý český národ. Dovol, ať mohu já, sešlá věkem, vidět vaše smíření. Oba jste se za stejného stavu z mého lůna narodili...“[12]

Bylo by samozřejmě troufalé tvrdit, že přesně takto stárnoucí královna hovořila. Kosmova kronika ale podává jasné svědectví o tom, že i dlouho po smrti svého muže Svatava aktivně prosazovala své zájmy, respektive zájmy svých dětí. V této souvislosti se sluší doplnit, že smír mezi Vladislavem a Soběslavem z roku 1125 měl za následek ustanovení Soběslava knížetem. Nedlouho před svou smrtí tak Svatava významně přispěla k tomu, že vláda nad českými zeměmi zůstala v rukou jejich potomků. Ti přitom na politiku svých královských (pra)rodičů bezpochyby navázali. Zatímco již zmiňovaný Soběslav (1125–1140) po vzoru rodičů obýval a zveleboval Vyšehrad, kníže Vladislav II. (1140–1172), vnuk Svatavy a Vratislava, se stal roku 1158 druhým českým králem.[13]

Úvodní foto: Korunovace knížete Vratislava II. Encyklopedie Prahy 2, dostupné z https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/753-knize-vratislav-ii

[1] K datování Vratislavovy korunovace podrobněji Lukáš REITINGER: Vratislav: první král Čechů. Praha 2017, s. 99–104.

[2] K významu tohoto pozoruhodného rukopisu podrobněji Anežka MERHAUTOVÁ, Pavel SPUNAR: Kodex vyšehradský: korunovační evangelistář prvního českého krále. Praha 2006.

[3] L. REITINGER: Vratislav: první král Čechů, s. 105.

[4] Celou argumentaci ohledně polského tributu Čechům lze najít tamtéž, s. 112–121.

[5] Martin WIHODA: První česká království. Praha 2015, s. 155–156.

[6] Jak přitom poukazuje L. REITINGER: Vratislav: první král Čechů, s. 240, Svatava byla korunována ve stejný den jako její manžel, což nebylo obvyklé. Například římské královny byly ve středověku tradičně korunovány až několik dní po korunovaci svých manželů.

[7] Tamtéž, s. 78–80.

[8] Tamtéž, s. 82; M. WIHODA: První česká království, s. 166–167.

[9] Tamtéž, s. 23.

[10] Podrobněji L. REITINGER: Vratislav: první král Čechů, s. 324–347.

[11] Tamtéž, s. 78; M. WIHODA: První česká království, s. 23.

[12] Karel HRDINA et al. (eds.): Kosmos. Kronika Čechů. Praha 2011, s. 194. Zmínka k r. 1111 tamtéž, s. 178.

[13] K druhému českému království (1158–1172) podrobněji M. WIHODA: První česká království, s. 173–196.