Zajímají-li vás strukturální nespravedlnosti mezi muži a ženami ve společnosti, a zejména v právu, pravděpodobně jste již zaznamenali publikaci Mužské právo, jejíž první díl vyšel v roce 2020. Nyní se chystá druhý díl, ve kterém najdete i příspěvky o sexuálním násilí.

Když letos v létě autorský kolektiv Mužského práva II tuto publikaci představoval čtenářům, jedna z editorek, Pavla Špondrová, vyzývala ke „kritické debatě o mužství“, jakož i ke vzájemné podpoře žen a mužů v jejich snahách o emancipaci od norem, k solidaritě a vytváření pospolitosti. Nejen ženy totiž trpí společenskou dominancí mužů, i muži se podle Pavly Špondrové potřebují osvobodit – od výhod, ale také od otěží, které pro ně představují tradiční stereotypy vážící se k mužství a narativ soutěže.

Cílem tohoto článku je přispět k výše zmíněné debatě, podpořit muže – a nejen je – v jejich emancipaci a přinést malou inspiraci ze zahraničí, konkrétně z Francie. Ve městě Avignon tam totiž v současnosti probíhá tzv. mazanský proces, který hýbe veřejným míněním (viz např. https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/gisele-pelicotova-znasilneni-francie-soud/r~72e302a287d711efbf960cc47ab5f122/). Jako hlavní obžalovaný v něm vystupuje Dominique Pelicot, jednasedmdesátiletý důchodce, jemuž obžaloba klade za vinu, že po dobu deseti let zdrogovával svou (dnes již bývalou) manželku, aby ji pak v bezvědomí znásilňoval a na internetu bezplatně nabízel ke znásilnění desítkám dalších mužů. Přitom vše natáčel na video, ze kterých se jeho bývalá žena až dnes dozvídá, co se s ní po celou tu dobu dělo.

Jakkoliv jde o výjimečnou kauzu, pro mnohé v ní vykrystalizovalo všudypřítomné mužské násilí. V očích početné veřejnosti tak ve skutečnosti na trestní lavici nesedí jen pan Pelicot, ale celé mužské pohlaví. Jiní – vesměs muži - se proti tomuto chápání, které je háže do jednoho pytle s obžalovanými, ohrazují a tvrdí, že jde o problém jedinců, nikoliv systému. Odtud hashtag #Notallmen (#Pastousleshommes), tedy „ne všichni muži“, na sociálních sítích.

Na to veřejně reagoval esejista a terapeut Morgan N. Lucas, který v září ve francouzském deníku Libération otiskl desetibodový program či návod (fr. feuille de route), jak – sedm let po vypuknutí #MeToo – skoncovat s mužskou dominancí. Pod jeho text se v té době podepsalo již více než 200 veřejných osobností (mezi nimi spisovatel Gaël Faye, herec Gilles Lelouche a režisér Cyril Dion). Lucas tak mimojiné odpověděl na výzvu jistého francouzského herce, který se na jaře v jednom ze svých rozhovorů dožadoval návodu, jak přiložit ruku k dílu a být lepším feministou.

Podle Lucase kauza Pelicot ukázala, že mužské násilí není jen věcí několika monstrózních jedinců, nýbrž záležitostí jednoho každého z mužů. Zahrnout muže jako celek dle jeho názoru znamená poukázat na systémové mužské násilí, protože všichni muži bez výjimky profitují ze systému, ve kterém jsou ženy v podřadném postavení. Jsou-li problémem všichni muži, oni všichni mohou být také součástí řešení. A začít tím, že se přestanou považovat za nepostradatelné a pochopí, že je ženy nepotřebují, tedy rozhodně ne ke své emancipaci. To, co ženy potřebují, je, aby jim muži přestali házet klacky pod nohy. #Notallmen neposkytne podle Lucase pocit klidu ženám, pouze mužům a jejich egu. Ale ono nestačí říct „já nejsem jako ti ostatní“, neboť takové fráze nemají vzhledem k rozsahu mužského násilí žádnou hodnotu. Alespoň dokud po nich nebudou následovat konkrétní a každodenní činy. Lucas se domnívá, že ještě není pro muže pozdě na to, aby přestali participovat na systému, který ke své existenci potřebuje ovládat druhou polovinu populace.

Jeho návod „od muže pro muže“ zní takto (přeloženo z francouzského textu publikovaného dne 21. září 2024 v deníku Libération):

• Přestaňme si myslet, že ženské tělo je nám k dispozici. Vždy se ujistěme, že naše partnerky souhlasí, a berme takový souhlas ne jako překážku, ale jako nutný základ všech našich vztahů.
• Postarejme se o své emoce, přestaňme se považovat za střed světa a stavět se do pozice oběti, začněme o sobě přemýšlet a pochybovat.
• Odnaučme se, co nás učili a co nám vykládali o mužství, přestaňme si myslet, že existuje nějaká mužská přirozenost, která ospravedlňuje naše chování. Neexistuje dominantní povaha, pouze vůle k ovládání.
• Zamysleme se nad našimi početnými privilegii a využijme je ve prospěch obecného dobra. Akceptujme, že o ně v dlouhodobějším horizontu přijdeme. Nezapomeňme, že konečným cílem je skoncovat s rodově hierarchizovanou organizací společnosti, která s sebou nese hierarchické rozdělení lidstva na dvě nerovné poloviny.
• Vzdělávejme se sami, neustále a do hloubky, přestaňme si myslet, že když jsme přečetli jednu feministickou knihu, můžeme teď ženy paternalisticky poučovat (mansplain) o všech aspektech jejich boje.
• Naučme se brát feministický diskurz vážně, a to nejen když vychází z úst muže. Vždyť vlastně jen opakujeme to, co ženy říkají již po staletí. Bylo by tedy namístě začít věřit těm, které jsou autorkami těchto teorií, a nečekat, až je začnou hlásat ti, kteří se nám zdají přijatelnější jen proto, že se nám podobají.
• Přestaňme pěstovat mužské kluby, chránit své mužské souputníky. Buďme solidární s oběťmi, ne s agresory.
• Pochopme, že to, že se nám žádná žena z našeho okolí nesvěřila s utrpením a násilím, které zažila, neznamená, že toto utrpení a násilí neexistuje. To, že nemáte v obýváku granát, taky neznamená, že není válka. Mužské násilí je systémová realita. Musíme se odpoutat od našich vlastních zkušeností a náležitě poupravit své vidění světa. Stejně tak je nutné, abychom se projevili jako hodní důvěry, aby nám ženy mohly konečně říct, co zažívají, a nemusely se bát našich reakcí.
• Naslouchejme ženám, když s námi mluví o svých potřebách a hranicích. Je dost pravděpodobné, že kdybychom na dvě vteřiny opustili svou defenzivní pozici, byli bychom překvapeni tím, co se můžeme dozvědět, když se nebudeme věnovat ospravedlňování sebe samých. Nebuďme připraveni poslouchat ženy jen tehdy, když se nám jejich tón zamlouvá. Jsou smutné a naštvané oprávněně, tak je nechme se vyjádřit.
• Můžeme se dát do práce i dříve, než nám nějaká žena řekne, co dělat. Máme dvě oči k tomu, abychom se rozhlédli a analyzovali své okolí, můžeme tedy sami zjistit, co je třeba udělat. Protože i to, že nám ženy takové věci musejí říkat, pro ně představuje mentální zátěž.
• A konečně, udělejme toto všechno v tichosti, aniž bychom to vykřikovali do světa a očekávali potlesk či blahopřání.

Narozdíl od Lucase v deníku Libération je autorkou tohoto příspěvku žena. Žena, která si je vědoma toho, že mnozí muži vnímají feministky a jejich postoje nepřátelsky a že tento návod budou považovat jen za další kritiku a obvinění. Autorka nicméně věří, že se obrací i k těm, kteří jsou si problému mužské dominance vědomi a chtějí ho řešit, jen nevědí, kde začít. Pro ty může být Lucasův text užitečnou pomůckou či inspirací. A možná něco osvětlí i těm ženám, jejichž osobní zkušenost s muži a strukturální nespravedlností je odlišná.

Cílem totiž není napětí mezi muži a ženami, ale vzájemné pochopení a snaha nalézt lepší uspořádání společnosti.

Úvodní foto: Mohamad Salaheldin Abdelg Alsayed/Anadolu via Getty Images