Odborníci na duševní zdraví aneb za kým kdy zajít

Když soused pravidelně pořádá u sebe v bytě v průběhu noci hlučné večírky, chceme se rozvést anebo podat žalobu, většinou víme, na jakého odborníka se obrátit nebo s kým se poradit. V právu se často jedná o události, které mohou výrazně změnit náš život. Z toho důvodu se raději obracíme na odborníky, u kterých se můžeme spolehnout, že nám dobře poradí a provedou nás „právní džunglí”, aniž bychom cokoli přehlédli nebo udělali chybu. A není to tak jen v právu. S bolestmi zajdeme za lékařem a pokud se rozhodneme investovat, poradíme se raději s někým, kdo tomu rozumí. A stejně by tomu mělo být i v péči o naše duševní zdraví.

Existuje široká škála odborníků a jejich služeb, kterých můžeme využít. Jenže ve chvíli, kdy se rozhodujeme, nemusí být vždy úplně zřejmé, koho navštívit a s čím nám vlastně můžou pomoci.

Kdo je kdo?

Psycholog není psychiatr a klinický psycholog nemusí být psychoterapeut. Může to být trochu matoucí. Nejčastěji se však setkáme v oblasti péče o duševní zdraví právě s těmito čtyřmi profesemi a jejich rozlišení není tak náročné. Hlavním rozdílem je u nich vzdělání a rozsah či oblast toho, co ve své praxi mohou dělat.

Psychiatrem může být jedině ten, kdo vystudoval lékařskou fakultu a složil atestaci z psychiatrie. Pracuje buď ve své soukromé ambulanci, či v nemocnici. Může stanovovat diagnózy a případně i předepisovat léky.

Psychologem je pak každý, kdo úspěšně zakončil pětileté studium v oboru psychologie. Je to podobné jako označení právníka, kterým se stáváme po úspěšném studiu práv. Psycholog se pak může také specializovat například ve školách nebo nachází uplatnění v pracovní nebo klinické psychologii. Aby se však mohl stát klinickým psychologem, potřebuje složit ještě odborné zkoušky a mít dostatečnou praxi v oboru, nejčastěji ve zdravotnickém zařízení. Ve své praxi provádí například diagnostiku a dle ní určuje léčebný plán. Také může pracovat jak ve zdravotnickém zařízení, tak i ve své vlastní soukromé praxi.

Označení psychoterapeut může využívat každý, kdo úspěšně absolvuje psychoterapeutický výcvik, který trvá několik let a kde se díky stovkám hodin sebezkušenosti i teoretické přípravy učí, jak vést psychoterapeutický rozhovor a jak svým klientům pomoci a neuškodit jim. Předpokladem pro přijetí do takového výcviku je většinou absolvování alespoň bakalářského studia v pomáhající profesi. Psychoterapeutem proto nemusí být jen psycholog, ale může jím být i lékař nebo například sociální pracovník.

Koučem se může stát kdokoli, kdo projde koučovacím výcvikem. Ten je náplní podobný psychoterapeutickému výcviku, ale většinou je o dost kratší, trvá přibližně rok. Obecně lze říci, že se koučové zabývají tématy osobního rozvoje nebo směřování či efektivitě v práci. Koučové se také ve své praxi mohou zaměřovat na některá specifická témata, jako například efektivní metody práce nebo leadership, případně se mohou věnovat práci s manažery nebo osobnějším či vztahovým tématům. Jednotné a konkrétní vymezení činnosti kouče však neexistuje, závisí tak především na tom, co kouč svým klientům může s ohledem na své zkušenosti a vzdělání nabídnout.

Peer konzultant je člověk, který má zkušenost s duševním onemocněním. Tyto zkušenosti pak využívá jako jeden z členů profesionálních týmů v neziskových organizacích nebo institucích jako odborník na vlastní onemocnění a také jako podpora a motivace pro všechny, kteří se s psychickými obtížemi potýkají.

V oblasti péče o duševní zdraví se můžeme setkat ještě s dalšími službami. Jsou to například krizové linky, centra duševního zdraví nebo online poradenství. Zde se nejčastěji setkáváme s psychology, kteří mají úspěšně složený kurz krizové intervence nebo jsou speciálně vyškoleni. Na krizové linky přitom můžeme většinou volat kdykoliv, a to i v nočních hodinách, při akutní krizi. Obrátit se můžeme také osobně na nejbližší krizové centrum (Brno - FN Bohunice). Seznam kontaktů na tyto linky nalezneme například zde.

Kdy za kým?

To je možná další otázka, která nás může v souvislosti s naším duševním zdravím napadnout. Bohužel ale na ni není jasná konkrétní odpověď, a to z jednoho prostého důvodu. Největšími odborníky na to, jak se cítíme a co v životě prožíváme a potřebujeme, jsme jedině my samotní.

Psychiatři většinou fungují jako lékaři. Proto je vhodné za nimi přijít ve chvíli, kdy cítíme, že máme v životě nějaké obtíže, které nás a naše normální fungování, osobní a pracovní život omezují, nebo když cítíme, že se náš psychický stav zhoršil. Psychiatr nás může vyšetřit, případně nám (na rozdíl od ostatních profesí) dokonce předepsat i léky a dále nás odkázat například na psychoterapii. Psychiatrické vyšetření probíhá podobně jako u praktického lékaře, a to většinou i svoji několikaminutovou délkou. Podobně to funguje také u klinického psychologa. U toho nás však může rovněž čekat následné diagnostické vyšetření.

Zbývá tedy zodpovědět otázku, kdy vlastně potřebujeme zajít za psychoterapeutem? Na tu už máme poměrně jednoduchou odpověď: kdykoli cítíme, že by to mohlo pomoci. Žádný problém totiž není pro psychoterapii příliš malý a v ideálním světě by každý člověk pečoval jak o zdraví své fyzické schránky, tak o své zdraví duševní. Každý člověk může mít svého terapeuta.

Jak najít svého vlastního psychoterapeuta

Vzhledem k tomu, že vztah a čas s psychoterapeutem je jednou z hlavních esencí psychoterapie (což je potvrzeno již mnoha studiemi), je důležité vnímat, jak se při sezeních cítíme a zda nám terapeut vyhovuje. Nikde není psáno, že musíme chodit k tomu prvnímu, kterého najdeme. Naopak, při terapii bychom se měli cítit příjemně a bezpečně. Je proto možné terapeuta po jednom či pár sezeních změnit a dál hledat někoho, kdo nám bude sedět.

Navíc existuje velké množství směrů a každý psychoterapeut pracuje trochu jinak. I když se přístupy mohou lišit, byla u všech akreditovaných terapeutických směrů prokázána jejich účinnost. Jde tedy spíše o individuální preference než o hledání psychoterapie, která skutečně pomáhá. Více informací o hledání toho správného psychoterapeuta můžeme najít třeba zde.

Pokud ani nyní není jasné, za kým v případě potřeby zajít, je nutné myslet na následující. Pokud bychom se netrefili, všichni výše jmenovaní odborníci by měli být schopni nám předat kontakt na toho, kdo by nám s obtížemi mohl pomoci. Ostatně většinou také odborníci vzájemně spolupracují, protože se jejich služby doplňují. Takže se vlastně ani nemůžeme splést, a více než jedno sezení v řádech desítek minut našeho času tak nemůžeme ztratit. Podstatné je již to, že v případě individuální potřeby za někým zajděme. Uděláme tak první krok k tomu, aby nám bylo lépe. A to je to hlavní, co se ve finále počítá.