Platformová práce mění pravidla hry: nový zákon, právní domněnka zaměstnání a redefinice závislé práce - díl I

Platformová práce jako iniciátor změn pracovního práva

Práce zprostředkovaná digitálními platformami se v posledních letech stala běžnou součástí dopravy, rozvozu zboží a jídel, úklidových služeb, drobných řemeslných prací, překladatelství, programování i dalších činností poskytovaných online. Právní konstrukce těchto vztahů však zůstává značně různorodá. Někteří pracovníci mají postavení zaměstnanců, velká část spolupracuje jako osoby samostatně výdělečně činné a v praxi se uplatňují také různé modely založené na zapojení zprostředkovatelů nebo subdodavatelů.

Platformová ekonomika současně proměňuje způsob organizace práce. Řízení, kontrola, přidělování pracovních úkolů, stanovení odměny nebo hodnocení pracovníků mohou být zajišťovány prostřednictvím automatizovaných systémů.

Právě na tyto jevy reaguje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024, o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy (dále jen „Směrnice“). Směrnice vstoupila v platnost dne 1. prosince 2024 a její transpoziční lhůta uplyne dne 2. prosince 2026. Mezi její hlavní cíle patří usnadnění správného určování pracovněprávního statusu osob vykonávajících platformovou práci, zvýšení transparentnosti, spravedlnosti, odpovědnosti a lidského dohledu nad algoritmickým řízením a zvýšení transparentnosti platformové práce vůči příslušným orgánům.

Český zákonodárce zvolil cestu samostatného zákona o platformové práci, doplněného novelami několika souvisejících předpisů, přičemž návrh tohoto zákona již prošel meziresortním připomínkovým řízením (dále jen „Návrh zákona“). Vedle zákoníku práce mají být změněny zejména zákon o zaměstnanosti, občanský soudní řád, zákon o pobytu cizinců, zákon o inspekci práce, zákon o ochraně oznamovatelů a zákon o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele.

Nejde tedy pouze o nový sektorový předpis pro několik známých rozvážkových či přepravních aplikací. Návrh obsahuje změny, které mohou ovlivnit obecné posuzování závislé práce, nelegálního zaměstnávání, algoritmického managementu a bezpečnosti práce v celé ekonomice.

Na koho má připravovaný zákon o platformové práci dopadat?

Podle § 2 odst. 1 Návrhu zákona má být platformou osoba poskytující službu, která splňuje kumulativně čtyři podmínky. Služba musí být (1) alespoň zčásti poskytována na dálku prostřednictvím elektronických prostředků, například internetové stránky nebo mobilní aplikace. Musí být (2) poskytována na žádost příjemce služby, jako nezbytnou a zásadní součást musí (3) zahrnovat organizaci práce vykonávané fyzickými osobami za úplatu a současně musí (4) využívat automatizované systémy.

Definice je významná především spojením organizace lidské práce a automatizovaných systémů. Samotná existence webového tržiště, rezervačního portálu nebo mobilní aplikace proto ještě k naplnění definice nepostačuje. Rozhodující bude, zda poskytovaná služba jako svou nezbytnou a zásadní složku obsahuje organizaci práce konkrétních fyzických osob.

Službou podle § 2 odst. 1 Návrhu zákona naopak není v souladu s odst. 2 citovaného ustanovení (1) služba, jejímž hlavním účelem je využívání nebo sdílení majetku, nebo (2) prodej zboží fyzickými osobami nebo podnikajícími fyzickými osobami mimo rámec jejich podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu jejich povolání. Důvodová zpráva mezi příklady služeb stojících mimo definici „služby“ uvádí například aplikace pro krátkodobé pronájmy, jejichž hlavním účelem je sdílení majetku, nikoliv organizování práce.

Podle § 1 odst. 2 se má připravovaný Návrh zákona vztahovat na platformy organizující platformovou práci konanou na území České republiky, a to bez ohledu na jejich sídlo nebo právo rozhodné pro smluvní vztahy při platformové práci.

Návrh zákona ve svém § 4 a § 5 současně rozlišuje mezi platformovým pracovníkem a zaměstnancem platformy. Platformovým pracovníkem má být každá fyzická osoba vykonávající platformovou práci bez ohledu na povahu smluvního vztahu nebo jeho označení. Zaměstnancem platformy má být naproti tomu platformový pracovník v základním pracovněprávním vztahu k platformě nebo zprostředkovateli.

Pojem platformový pracovník tedy nemá automaticky znamenat zaměstnance. Řada pravidel ochrany osobních údajů, transparentnosti algoritmických systémů a ochrany před odvetou dopadá i na platformové pracovníky mimo základní pracovněprávní vztah. Rozsah jednotlivých práv však není ve všech případech totožný. Návrh zákona například stanoví zvláštní výjimku z pravidel lidského přezkumu pro platformové pracovníky, kteří jsou zároveň podnikatelskými uživateli online zprostředkovatelských služeb.

Návrh tak nevytváří třetí univerzální status mezi zaměstnancem a podnikatelem. Stanoví zvláštní ochranný rámec pro platformovou práci a současně mechanismy umožňující určit, zda konkrétní platformový pracovník vykonává závislou práci.

Zprostředkovatelé a právní domněnka pracovněprávního vztahu

Platformová práce nemusí být organizována v přímém smluvním vztahu mezi platformou a pracovníkem. Podle § 6 Návrhu zákona je zprostředkovatelem osoba, která za účelem zpřístupnění platformové práce uzavře smlouvu s platformou a zároveň smlouvu s platformovým pracovníkem, nebo se nachází ve smluvním řetězci mezi platformou a platformovým pracovníkem.

Za splnění povinností platformy podle zákona vůči platformovému pracovníkovi, který je ve smluvním vztahu se zprostředkovatelem, odpovídají podle § 7 odst. 1 Návrhu zákona platforma a zprostředkovatel společně a nerozdílně.

Bude-li ve správním či soudním řízení pravomocně rozhodnuto o existenci základního pracovněprávního vztahu platformového pracovníka se zprostředkovatelem, je platforma podle § 7 odst. 2 povinna bezodkladně zajistit, aby zprostředkovatel plnil povinnosti vůči orgánům veřejné moci vyplývající z postavení zaměstnavatele v oblasti daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, sociálního zabezpečení a veřejného zdravotního pojištění, a aby poskytoval součinnost kontrolnímu orgánu. Platforma se této odpovědnosti může zprostit, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby zprostředkovatel tyto povinnosti plnil.

Návrh zákona konkrétní podobu kontrolních mechanismů mezi platformou a zprostředkovatelem nestanoví. Platforma však bude muset být v případě potřeby schopna prokázat splnění uvedeného liberačního důvodu.

Klíčovým institutem Návrhu zákona je vyvratitelná právní domněnka existence základního pracovněprávního vztahu upravená v § 9 odst. 1. Má se za to, že platformový pracovník je v základním pracovněprávním vztahu k platformě nebo zprostředkovateli, pokud jsou dány skutečnosti, které značí, že došlo k naplnění znaků závislé práce podle § 2 odst. 1 zákoníku práce, ledaže platforma nebo zprostředkovatel prokáže, že alespoň jeden znak závislé práce naplněn není.

Domněnka tedy neznamená automatické přiznání zaměstnaneckého statusu každému platformovému pracovníkovi. Její aktivace je spojena s existencí skutečností značících naplnění znaků závislé práce. Důvodová zpráva v této souvislosti výslovně pracuje s existencí náznaku či indicie těchto skutečností, pro aktivaci domněnky tedy není nezbytné samotné znaky již plně prokázat.

Podle § 10 odst. 1 Návrhu zákona se domněnka uplatní ve všech příslušných správních, daňových nebo soudních řízeních anebo při kontrole, je-li posuzován smluvní status platformového pracovníka. Výjimku mají tvořit trestní věci a věci sociálního zabezpečení. Aktuální znění[1] již neobsahuje dříve navrhovanou tříletou hranici zpětného uplatnění domněnky. Přechodný § 45 odst. 1 pouze stanoví, že ji lze uplatnit nejdříve za období začínající dnem nabytí účinnosti zákona.

Znaky závislé práce a naplnění domněnky se podle § 9 odst. 2 Návrhu zákona posuzují souhrnně vůči platformě a zprostředkovateli. Jsou-li naplněny jen ve vztahu k jednomu z nich, bude zaměstnavatelem tento subjekt. Jsou-li naplněny až souhrnně vůči oběma subjektům, platí, že platformový pracovník je v základním pracovněprávním vztahu k platformě.

Podle § 9 odst. 3 Návrhu zákona se při posuzování znaků závislé práce nepřihlíží k tomu, že platforma po platformovém pracovníkovi vyžaduje plnění povinností vyplývajících ze zvláštních právních předpisů.

Po meziresortním připomínkovém řízení byl do Návrhu zákona doplněn také nový § 11 upravující zvláštní postup na základě kvalifikovaného podnětu platformového pracovníka. Uvede-li pracovník v písemném podnětu platformu nebo zprostředkovatele, vůči nimž má za to, že je v základním pracovněprávním vztahu, a skutečnosti značící naplnění znaků závislé práce, vyzve Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektorát práce označený subjekt k vyjádření do 90 dnů od doručení podnětu. Nevysvětlí-li platforma nebo zprostředkovatel dostatečně věrohodně, že se o základní pracovněprávní vztah nejedná, provede příslušný orgán inspekce práce kontrolu. Předchozí výzva se nepoužije, pokud by mohla zmařit účel kontroly.

Tři znaky místo čtyř: změna obecné definice závislé práce

Jednou z nejvýznamnějších změn přesahujících samotnou platformovou ekonomiku je novelizace § 2 zákoníku práce.

Podle dosavadního znění je závislou prací práce vykonávaná (1) ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, (2) jménem zaměstnavatele, (3) podle jeho pokynů a (4) osobně zaměstnancem. Uvedené čtyři znaky představují definiční znaky závislé práce dle § 2 zákoníku práce. Vedle těchto znaků zákoník práce stanoví podmínky výkonu závislé práce: práci za mzdu, plat nebo odměnu, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době a na pracovišti zaměstnavatele, případně na jiném dohodnutém místě.

Samostatným znakem již nemá být výkon podle pokynů zaměstnavatele. Výkon podle pokynů však ze zákoníku práce nezmizí. Podle nového § 2 odst. 2 zákoníku práce má být vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance naplněn, pokud zaměstnavatel organizuje práci, kontroluje výkon práce zaměstnance, zaměstnanec vykonává práci podle pokynů zaměstnavatele a vykonává práci v určené pracovní době.

Aktuální důvodová zpráva přitom výslovně vychází z kumulativního pojetí. Všechny tři definiční znaky závislé práce musí být naplněny současně, a stejně tak všechny čtyři podmínky uvedené v § 2 odst. 2 zákoníku práce musí být splněny kumulativně, aby byl naplněn znak nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance.

Již dosavadní judikatura zdůrazňuje kumulativní povahu znaků závislé práce.[2] Kontrolní orgán musí jejich naplnění prokázat a nestačí obecně konstatovat, že spolupráce působila jako zaměstnání. Nová konstrukce soustředí těžiště dokazování do třech širších otázek: zda je práce vykonávána osobně, jménem zaměstnavatele a zda mezi stranami existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti. Pokyny již nebudou stát jako samostatný znak vedle podřízenosti, ale budou jedním z jejích projevů.

Určená pracovní doba přitom podle důvodové zprávy neznamená pouze pracovní dobu jednostranně rozvrženou zaměstnavatelem. Kritérium může být naplněno také při pružné pracovní době, samorozvrhování či dalších flexibilních režimech, při nichž se zaměstnanec na určování pracovní doby podílí. Naopak naplněno pravděpodobně nebude tehdy, pokud se osoba zcela svobodně rozhoduje, zda, kdy a jak dlouho bude činnost vykonávat, neexistuje žádný dohodnutý rozsah či časový rámec a druhá strana na dobu výkonu práce nemá žádný vliv.

Osobní výkon práce zůstává jedním ze tří definičních znaků. Do nového § 2a zákoníku práce se naopak vyčleňují podmínky výkonu závislé práce: práce musí být vykonávána zaměstnancem za mzdu, plat nebo jinou odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele a na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.

Dosavadní podmínka výkonu práce „v pracovní době“ se z této části vypouští právě proto, že určená pracovní doba se stává jedním ze čtyř prvků vymezujících nadřízenost a podřízenost.

Návrh tedy nepředstavuje pouze mechanické odstranění jednoho znaku. Výkon podle pokynů se přesouvá pod širší znak nadřízenosti a podřízenosti, který je současně zákonem nově podrobně vymezen. Praktický význam této změny bude úzce souviset s tím, jak budou jednotlivé zákonné prvky aplikovány v konkrétních případech.

Návrh zákona zároveň v § 44 odst. 2 výslovně ukládá Ministerstvu práce a sociálních věcí zveřejnit metodické pokyny pro využití domněnky základního pracovněprávního vztahu, včetně postupů týkajících se jejího vyvrácení.

Praktická použitelnost nové definice proto bude záviset nejen na konečném legislativním znění, ale také na avizovaných metodických pokynech Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky a budoucím výkladu soudů.

Dopad na švarcsystém, nelegální a nehlášenou práci

Změna definice závislé práce se nedotkne jen platformových pracovníků. Jelikož má být vložena přímo do obecné části zákoníku práce, bude relevantní ve všech případech, v nichž se posuzuje, zda je určitá činnost závislou prací, tedy rozdíl mezi podnikáním a zastřeným pracovněprávním vztahem – tzv. švarcsystém.

Impulsem je sice transpozice Směrnice, důsledky však mohou dopadnout také na obchodní zástupce, IT specialisty, stavební profese, poradce, řidiče, pracovníky ve skladech, marketingové spolupracovníky nebo další osoby pracující na živnostenské oprávnění.

Nelze však pouze z nové formulace dovozovat, že automaticky dojde k rozšíření okruhu vztahů kvalifikovaných jako závislá práce. Důvodová zpráva naopak uvádí, že záměrem je ponechat v režimu závislé práce totožné osoby jako podle dosavadní úpravy a že změna nemá mít zásadní dopad na rozsah závislé práce v České republice.

Změnit se nicméně může struktura právního posouzení. Výkon podle pokynů zaměstnavatele již nebude samostatným znakem stojícím vedle nadřízenosti a podřízenosti, nýbrž jedním ze čtyř kumulativních prvků, jejichž prostřednictvím se tento znak naplňuje.

Návrh současně mění zákon o zaměstnanosti, zejména jeho § 5 písm. e) a j). Výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah má i nadále představovat nelegální práci podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. Samostatně se nově vymezuje nehlášená práce jako závislá práce podle § 2 zákoníku práce konaná fyzickou osobou, u níž zaměstnavatel nesplnil povinnost zaevidovat ji do evidence zaměstnanců podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele. Pro posouzení toho, zda se jedná o nehlášenou práci, nemá být podstatná délka jejího výkonu.

Navrhovaný § 141c odst. 1 zákona o zaměstnanosti má navíc spojit spáchání přestupku umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce s následkem, podle něhož platí, že fyzická osoba vykonávající tuto práci je po dobu jejího výkonu v pracovním poměru k osobě, která výkon práce umožnila.

Vedle toho § 141c zákona o zaměstnanosti obsahuje zvláštní pravidla významná pro veřejné pojistné. Zjistí-li orgány inspekce práce při kontrole umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce, a uvedou toto zjištění v protokolu o kontrole, má se pro účely vyměření příslušné peněžité částky až do pravomocného rozhodnutí v přestupkovém řízení za to, že k umožnění výkonu této práce došlo v období uvedeném v protokolu.

Změna se má projevit také v zákoně o pobytu cizinců, zejména jeho § 170a odst. 6 písm. e), který upravuje spolehlivost členů komise[3] pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, do kterého se vedle umožnění výkonu nelegální práce doplňuje také nehlášená práce. Současně se nehlášená práce doplňuje do § 178f odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, takže za nespolehlivého zaměstnavatele se bude považovat také zaměstnavatel, kterému byla v období čtyř měsíců předcházejících podání žádosti pravomocně uložena pokuta za umožnění výkonu nehlášené práce.

Seznam zdrojů:

• Důvodová zpráva k návrhu zákona o platformové práci a o změně souvisejících zákonů, verze po meziresortním připomínkovém řízení zveřejněná dne 15. července 2026
• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, obecné nařízení o ochraně osobních údajů
• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1150 ze dne 20. června 2019 o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele online zprostředkovatelských služeb
• Návrh zákona o platformové práci a o změně souvisejících zákonů, verze po meziresortním připomínkovém řízení zveřejněná dne 15. července 2026
• Rozdílová tabulka k návrhu zákona o platformové práci
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy
• Zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
  • Závěrečná zpráva RIA, verze po meziresortním připomínkovém řízení zveřejněná dne 15. července 2026

[1] Ke dni sepsání tohoto článku bylo poslední znění Návrhu zákona zveřejněno dne 15. 7. 2026, tj. znění Návrhu zákona po meziresortním připomínkovém řízení.

[2] Srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2025, č. j. 8 Ads 65/2024-53, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2023, č. j. 10 Ads 235/2021-31.

[3] Dle § 170a odst. 1 se zřizuje komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Komise je organizační součástí ministerstva, které zajišťuje její činnost. Komise je nadřízeným správním orgánem ministerstva ve věcech, v nichž ministerstvo rozhoduje v prvním stupni a v dalších případech stanovených zákonem.