Věra Kalvodová: S trestním právem by se mělo zacházet jako se šafránem

Co Vás přivedlo k trestnímu právu?

Trestní právo mě bavilo už jako studentku. Byla to jedna z disciplín, o kterých jsem uvažovala do budoucna, po fakultě. Moje původní představy byly, že bych třeba chtěla být soudkyně, ale nakonec ve mně zvítězil kantorský základ, a když vypsali výběrové řízení na katedru trestního práva v roce 1990, tak jsem se přihlásila.

Takže jste ideu jít do justice úplně opustila?

V podstatě ano. Byly to jen takové moje úvahy, které samozřejmě hned po škole nevyšly. Nejprve jsem nastoupila do podniku jako právnička a když jsem potom přemýšlela, co bych chtěla dělat dál, byla mi velmi blízká představa kantorského působení na fakultě, a tak jsem využila možnosti a jsem tady.

Občas se hovoří o tom, že trestní právo je jakýsi právnický Olymp. Souhlasíte?

Řekla bych, že je to jedna z vrcholných disciplín. Určitě bych jej postavila na roveň s civilním i správním právem. Ne všude si s trestním právem vystačíme.

Po skončení jmenovacího řízení budete jednou z mála aktivně působících profesorek v oboru trestního práva. Jak vnímáte roli žen ve Vašem oboru?

Dle mého názoru je naprosto stejná jako role mužů. Říká se, že trestní právo je represivní odvětví a může působit depresivně, ale já s tím tak úplně nesouhlasím. Jistě je represivní a je aplikováno ve společensky nežádoucích situacích, ale nemyslím si, že by s tím ženy měly nějaké výraznější problémy. Jiná je asi situace v praxi, a s tím mám z pozice advokátky pouze okrajové zkušenosti, ale z hlediska výuky a vědy v tom žádný problém nevidím.

Říkala jste, že jste působila také v advokacii. Jak těžké je oprostit se od vlastního hodnocení skutkového stavu a připravit kvalitní obhajobu klienta?

Já jsem těch kauz nedělala zase tolik a nedělala jsem kauzy, kde bych hájila nevinného klienta, resp. klienta, který popírá svoji vinu. Vždy šlo o situace, kdy se klient doznával nebo spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, zastupovala jsem mladistvé, což byla specifická oblast. Takže s tímto až takovou zkušenost nemám a je těžké odpovědět. Člověk samozřejmě musí na obviněného či obžalovaného pohlížet jako na klienta, musí potlačit své osobní sympatie nebo antipatie, snažit se posoudit stav objektivně a pokud možno ve spolupráci s ním připravit obhajobu. Naštěstí jsem nebyla v situaci, kdy bych byla přesvědčena o vině a musela hájit jeho nevinu. Neumím si to dost dobře představit a jsem ráda, že jsem v takové situaci nebyla, protože si myslím, že to je přesně to, co bych nechtěla dělat. Když to shrnu, vyzkoušení si advokacie mě utvrdilo v tom, že nejde o profesi, kterou bych chtěla vykonávat celý život na plný úvazek.

Máte pocit, že současná podoba trestního řádu působí problémy? Je plánovaná rekodifikace vůbec nutná?

Trestní řád byl mnohokrát novelizován, takže i to, co by se dostalo do rekodifikace, se realizuje již nyní pomocí dílčích novel. Nicméně původně věcný záměr přišel s výraznějšími novinkami, promítly se tam koncepční změny. Pokud by se mělo jít touto cestou a naše trestní řízení by se otevřelo prvkům z angloamerického procesu – některé už tam jsou, například dohoda o vině a trestu – vyžadovalo by to rekodifikaci. Zákonodárci by si měli ujasnit, jestli chtějí kontinentální trestní řízení s určitými změnami těch nejproblematičtějších ustanovení, nebo jestli chtějí přijít s novou koncepcí, do které promítnou prvky angloamerického procesu. Jednou z klíčových otázek je, jestli zachovat zásadu legality, nebo trestní proces postavit na zásadě oportunity, ale to už zde musí být další pojistky – soukromé žaloby, podpůrné žaloby, což jsou prvky cizí, a nemyslím si, že orgány činné v trestním řízení a veřejnost jsou na ně připraveny.

Když jste zmínila soukromou žalobu, jak se k ní stavíte?

Spíše nejsem zastáncem soukromé žaloby. Přikláním se k legalitě v té podobě, jak ji máme, tedy s určitými prvky oportunity, například možností státního zástupce zastavit trestní stíhání, pokud má za to, že škodlivost činu není natolik vysoká, aby musel pachatele stíhat. Myslím, že prostor pro oportunní prvky zde je, ale nejsem úplně zastáncem oportunity a pokud bych si měla vybrat, tak bych zůstala u legality s prvky oportunity.

A co laický prvek v trestním řízení, kdy dva přísedící klidně mohou přehlasovat soudce? Či dokonce porotní systém?

Na prvním stupni má dle mého názoru laický prvek své místo. Selský rozum může často přispět k objasnění věci. Velmi záleží na složení laiků v senátu. Nejsem zastáncem úplné profesionalizace, ale nejsem ani zastáncem klasického porotního systému. Měla jsem možnost vidět porotní systém ve Spojených státech na školení státních zástupců v rámci tzv. Mock trial, tedy simulovaného soudního procesu. Je to takové divadelní představení, poroty jsou nepředvídatelné a za stejné důkazní situace rozhodly dvě poroty o vině, jedna o nevině a další se nedohodla. Bylo to velmi poučné, ale říkala jsem si, že bych nechtěla, aby taková porota rozhodovala o mé vině.

A co rozrůstání trestního zákoníku o nové skutkové podstaty? Poslední dobou se objevily snahy o zavedení skutkové podstaty hanobení prezidenta nebo příživnictví.

To je další věc. Trestní právo má být ultima ratio, krajní prostředek ochrany společnosti. Když se podíváme, jak bobtná zvláštní část v novém trestním zákoníku, tak si myslím, že to není úplně vždy respektováno a někdy z toho mám pocit, že se řekne: „Dobře, je nějaký problém? Tak kam s ním? Šup do trestního práva.“ A to je špatné. Neříkám, že se potřeba nových skutkových podstat nemůže objevit. Avšak s trestním právem by se mělo zacházet jako se šafránem a nemělo by být nadužíváno.

S tím souvisí trestní odpovědnost politiků za výkon svých funkcí, jaký na to máte názor?

Nemyslím si, že to je vhodné. Poté bychom mohli dojít až k trestní odpovědnosti soudců a státních zástupců. Nepřemýšlela jsem o tom, ale když se mě takto ptáte, nemyslím, že bychom měli jít touto cestou.

Jak vnímáte roli médií v trestních kauzách a jejich informování o nich?

Pokud někdo chce informovat o trestní kauze, měl by si ji nastudovat. Neříkám doslovně nastudovat právní úpravu, ale znát alespoň terminologii. Určitě je dobré, že média informují o kauzách, byť si samozřejmě vybírají jen ty atraktivní kauzy, což není nic proti ničemu, protože jsou obvykle i závažné. Nejsem proti tomu, ale média by měla používat správnou terminologii. Nelíbí se mi, že často informují v takových zkratkách jako: „Vrchní soud zrušil trest!“, takže když si to někdo přečte, řekne: „Ježíš, tak on vyvázne bez trestu…“. A už se nedozví, že třeba bylo ponecháno rozhodnutí o vině, že byl uznán vinným, ale že soud shledal pochybení u trestu, proto to zrušil a vrátil k novému projednání, nebo že trest snížil.

Myslíte, že je dostatečné povědomí veřejnosti o fungování trestního řízení a trestního práva?

Řekla bych, že není. V základech společenských věd na středních školách je pro to však prostor. Lze třeba zvážit organizování besed a přednášek pro veřejnost. V rámci univerzity fungují přednášky pro střední školy, které o to projeví zájem. V tomto směru by právnické fakulty mohly více působit, protože veřejnost nemá dostatečné informace, což vidím i u svých známých, často i vysokoškolsky vzdělaných. Zde je určitá rezerva.