Jak vzpomínáte na své studium na Právnické fakultě Masarykovy univerzity?

Musím se přiznat, že první rok jsem trošku pochybovala o tom, zda bylo studium práv dobrá volba. Předměty v prvním ročníku mi totiž připadaly hodně teoretické a s právem samotným neměly až tak moc společného. Ale naštěstí se to pak časem zlepšilo a těch zajímavých předmětů postupně přibylo. Takto zpětně už své profese nelituji.

Co vás přimělo vrátit se zpátky na univerzitu a působit na ní jako pedagog?

K výuce jsem se vrátila jenom okrajově. Byla jsem zapojená do předmětů Klinika uprchlického práva a Lidská práva v aplikační praxi. Moje motivace byla taková, že jsem chtěla studentům právnické fakulty přiblížit práci v neziskovém sektoru. Normálně se k němu moc nedostanou a právě prostřednictvím těchto předmětů měli možnost se aspoň jedním okem podívat, jak funguje právnická práce v neziskovém sektoru. A že i tohle může být vedle typické advokacie nebo práce na soudě cesta, kterou se po škole vydat.

Pracovala jste i v Organizaci pro pomoc uprchlíkům a Lize lidských práv. Jak byste své působení zde shrnula?

Já na tu práci ještě pořád velmi ráda vzpomínám. Měla jsem vždycky štěstí na skvělé kolektivy lidí, takže mě práce hodně naučila po odborné, ale i lidské stránce. Skutečně jsem poznala velké množství lidí, měla jsem možnost pracovat na zajímavých případech. I když jsem se teď přesunula do justice, nemůžu vyloučit, že bych se třeba někdy v budoucnu do neziskového sektoru vrátila.

Setkala jste se během svého působení s nějakým osobním příběhem, který vás zasáhl, zanechal ve vás stopu?

Já asi neřeknu jen jeden, protože těch lidsky zajímavých příběhů bylo několik. Hlavně při práci v Organizaci pro pomoc uprchlíkům, kde jsem zastupovala žadatele o mezinárodní ochranu. Běžně jsem se účastnila azylových pohovorů, a tak jsem narazila na mnoho lidí, kteří za sebou neměli úplně šťastný život. Mnozí přicházeli ze zemí, kde probíhala válka, přišli o své blízké nebo třeba byli oběťmi obchodování s lidmi. A pak, když posloucháte někoho, kdo popisuje, jak byl mučen nebo znásilněn, není to úplně snadné.

Cítíte se při zastupování žadatelů o azyl osobně zainteresovaná?

Když jsem měla případ, kde jsem myslela, že by měl žadatel azyl dostat, a nakonec ho nedostal, hodně mě to štvalo. Dala jsem si pak záležet, aby žaloba, která proti tomuto rozhodnutí směřovala, byla kvalitní. Jistá míra zainteresovanosti právníka je, myslím si, do určité míry žádoucí. V neziskovém sektoru jsme hlavně pro lidi, takže by tam právník měl mít bližší vztah k lidem.

Když se řeší problematika migrace, často její odpůrci argumentují tím, že je rozdíl mezi migrací ekonomickou a například válečnou. Vidíte rozdíl v tom, pokud někdo emigruje z důvodu války nebo z důvodu extrémní chudoby?

Rozdíl v tom je, minimálně z pohledu práva. Typičtí ekonomičtí migranti, kteří sem přicházejí kvůli tomu, aby si zlepšili životní úroveň, nemají nárok na udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Ti, kteří přicházejí kvůli válce nebo kvůli tomu, že byli pronásledováni režimem, právo mají. Ale i když se jedná o takzvaného ekonomického migranta, zaslouží si profesionální pomoc nebo poradenství.

Co se týče té veřejné debaty, jsem ráda, že díky covidu trochu zmizela. Ještě nedávno někteří politici využívali migrační krizi jako populistický nástroj, kterým získávali politické body, i když ve skutečnosti tady v České republice žádná migrační krize nebyla. Mluvilo se o ní zejména kolem roku 2015 nebo 2016. V této době sice mírně vzrostl počet žádostí o azyl podaných v ČR, ale nešlo o nijak závratné počty. V některých zemích EU to byly desetitisíce či statisíce žádosti, u nás to nebyly ani dva tisíce. Přitom například v roce 2001 jsme měli přes 18 000 žádostí. Proto si myslím, že v podmínkách ČR nelze mluvit o žádné uprchlické krizi.

Pokud tedy máme nějakého cizince ze země, která není na seznamu bezpečných zemí, je žádost o azyl nebo doplňkovou ochranu jednodušší?

Ani tam bych neřekla, že je to jednodušší. To, čeho se obává v zemi původu, musí být považováno za pronásledování nebo za vážnou újmu, která je velmi úzce vymezená, jako třeba trest smrti nebo válka. Ne všichni lidé, kteří přichází z těchto zemí, tohle splňují. Někteří jsou motivováni ekonomicky, nebo mají problém se soukromými osobami, ne vysloveně se státem. Pak je situace ještě složitější, protože se musí zkoumat, jestli jim stát může poskytnout ochranu proti jednání soukromých osob.

Úspěšnost žadatelů o doplňkovou ochranu je vážně nízká, v ČR je nejnižší ze všech zemí EU a jen malé procento lidí ji dostane. Pokud doplňkovou ochranu dostanou, jedná se právě o lidi ze zemí, kde probíhá ozbrojený konflikt, typicky Syřané, v minulosti Iráčané. Úspěch u žádostí o azyl je ještě vzácnější.

Jaký je rozdíl mezi žádostí o azyl a žádostí o doplňkovou ochranu?

Cizinec si nemůže vybrat, o co bude žádat. Podává „žádost o mezinárodní ochranu“ a v rámci ní ministerstvo nejprve posuzuje, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu, a poté, zda splňuje podmínky pro doplňkovou ochranu. Nejdůležitější praktický rozdíl mezi oběma instituty je v tom, že zatímco azyl se uděluje na časově neomezenou dobu, doplňkovou ochranu lze udělit pouze na omezenou dobu, typicky na jeden až dva roky s opětovnou možností prodloužení. Azyl se uděluje lidem, kterým v zemi původu hrozí pronásledování konkrétně z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Doplňkovou ochranu lze udělit žadateli, kterému hrozí trest smrti, špatné zacházení, ohrožení života z důvodu války nebo pokud by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR (jako je právo na soukromý a rodinný život). Na rozdíl od azylu u doplňkové ochrany nezáleží na tom, z jakého důvodu žadateli újma hrozí. 

Co se tedy děje s cizincem po tom, co je mu žádost o azyl nebo doplňkovou ochranu zamítnuta? Pokud neuspěje se svou žádostí, má nějaké další možnosti, nebo je rovnou deportován?

Když dostane od ministerstva vnitra rozhodnutí o neudělení ochrany, může podat žalobu ke krajskému soudu. A když neuspěje ani tam, může podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Když je neúspěšný i tady, ministerstvo vnitra mu udělí tzv. výjezdní příkaz a měl by opustit Českou republiku a vrátit se do své země.

V realitě se to ale moc neděje. Ti lidé pak třeba zkouší požádat o azyl znovu, je s nimi vedeno nové řízení, které má ale specifické podmínky. Když podáte druhou žádost, musíte dokazovat, že máte nový důvod pro to požadovat azyl nebo doplňkovou ochranu. Pokud se tu potom někdo zdržuje nelegálně, hrozí, že mu bude uloženo vyhoštění a Česká republika ho může nuceně vyhostit do země původu.

V současné době pracujete jako asistentka na Krajském soudě v Brně. Liší se nějak práce na soudě od neziskového sektoru? Cítíte, že máte „víc moci“ a větší možnosti, nebo že jste se naopak lidem spíše vzdálila, stala se součástí soudního systému?

Rozdíl v práci je obrovský, vnímám hlavní dva rozdíly. Za prvé, nejste už v kontaktu s těmi lidmi, jen se spisy. Za druhé, když jste poradce nebo advokát, musíte dělat všechno pro svého klienta, hledáte argumenty jednostranné, jak ho podpořit. Na soudě se na případ musíte dívat objektivně a brát v úvahu argumenty obou stran. Myslím si, že jsem se lidem do jisté míry opravdu vzdálila. Zároveň ale tím, že mám za sebou zkušenost s prací s klienty, dokážu si za každým spisem představit člověka a vnímat to tak, že nerozhoduji jen o nějakém kusu papíru, ale o lidském osudu.

A jestli mám větší moc? To bych úplně neřekla. Jednak jsem asistent, ne soudce, ale minimálně mám pocit, že můžu ovlivnit judikaturu, která v téhle oblasti vzniká.

Lze se zaměřovat na tak specifické téma, jako je cizinecké a azylové právo, i na „obyčejném“ soudě? Jak často se řeší tyto případy na úrovni krajského soudu?

Já konkrétně dělám asistentku u samosoudce, ti mají speciální agendu. Patří do ní některé přestupky, důchody, sociální zabezpečení a z té cizinecké oblasti tam patří mezinárodní ochrana, zajištění cizinců, vyhoštění cizinců a udělení krátkodobého víza. Z toho všeho, co dělám, tvoří více než polovinu cizinecké věci. Kolegové, kteří dělají asistenty u soudců rozhodujících v senátu, se k cizineckému právu spíše nedostanou, mají ho jen jednou za čas.

Docela nedávno se řešil případ čínských křesťanů, kteří žádali o ochranu v České republice (článek jsme psali zde, pozn. red.). Většině z nich ale vyhověno nebylo. Jaký je váš pohled na tento případ, co byste změnila?

Já jsem v tomhle byla hodně zainteresovaná, protože v rámci Organizace pro pomoc uprchlíkům jsme většinu žadatelů zastupovali my. Nakonec to dopadlo tak, že všechny žaloby, které jsme podali, byly úspěšné, ať už u krajského soudu nebo u Nejvyššího správního soudu. Nakonec se tedy všechny případy vrátily na ministerstvo vnitra, ale bohužel jsou to už skoro dva roky a pořád ještě není nové rozhodnutí. My jsme pro ty lidi udělali maximum, i veřejná ochránkyně práv se hodně snažila pomoct. Ve výsledku je ale rozhodnutí pořád na ministerstvu vnitra.

Problém byl v tom, že rozhodnutí o neudělení ochrany byla založena na hodně zvláštních důvodech, které tam neměly co dělat. Ministerstvo by mělo ty lidi znovu vyslechnout, protože u některých skutečně byly pochybnosti o věrohodnosti, a pak znovu rozhodnout. Ale co vím, tak se žádné nové pohovory nedělaly.