Evolio: Měníme způsob, jakým začínající advokáti pracují
Dnes jsme měli příležitost položit 5 jednoduchých otázek Janu Tkáči, který je vizionářem a architektem informačního systému Evolio. To patří mezi partnery Práva21.
Názorový souboj: Mají soudci vystupovat v médiích?
Mají soudci vrcholných soudních orgánů komunikovat s médii? Mají se vyjadřovat v televizi či novinách k rozhodnutím, která vydali? Proč je to prospěšné, anebo naopak škodlivé? Soudkyni Ústavního soudu Kateřině Šimáčkové a soudci Nejvyššího soudu Filipu Cilečkovi jsme položili následující otázku: “Domníváte se, že by se soudci vrcholných soudních orgánů měli v médiích vyjadřovat k rozhodnutým případům?”
"Domníváte se, že by se soudci vrcholných soudních orgánů měli v médiích vyjadřovat k rozhodnutým případům?”
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu občansko-právního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, za NE vyjadřování soudců v médiích
Zásadně ne. Bezvýjimečně to platí o hodnocení „cizích“ rozhodnutí, tj. rozhodnutí jiných soudců a senátů. S výkonem funkce soudce se pojí jistá preciznost
a uměřenost ve vystupování, která dnešním médiím není vlastní. Soudce není mediální hvězda ani mediální glosátor. Za soudce má hovořit argumentace v odůvodnění jeho rozhodnutí. Vrcholné soudní instance navíc rozhodují v senátech (většinou složených ze tří soudců), a ani soudce zpravodaj té které věci není bez dalšího oprávněn hovořit za senát. U mediálně sledovaných věcí by však měl soudce do medií dokázat jasně a stručně vyložit výsledek a základní důvod svého rozhodnutí. Další výjimku může představovat odborná diskuze na právnickém fóru. Zde by soudce měl být schopen obhájit výsledek svého rozhodnutí i použitou argumentaci.
JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.
soudkyně Ústavního soudu, za ANO vyjadřování soudců v médiích
V ideálním světě by to asi nebylo nutné. Lidé by soudům věřili, jejich rozhodnutí by považovali za správné, novináři by rozuměli právu a dokázali by rozhodnutí dobře vysvětlit, akademici a jiní právní profesionálové by rozsudky komentovali
bez postranních úmyslů a se záměrem posílit legitimitu soudního rozhodování
ve společnosti. V takovém světe ale nežijeme. Hlavní povinností soudce v konkrétním případě je rozhodnout správně a spravedlivě, stejně důležité však je strany sporu, odsouzeného i ostatní lidi přesvědčit o správnosti svého rozsudku
a odůvodnit, proč byl vydán. Žijeme v mediálním světě, takže už nestačí vysvětlit své rozhodnutí v soudní síni, kam veřejnost nepřijde, ale v médiích, která spor
a jeho výsledky sledují. U toho můžete lidem i trochu vysvětlit, jak právo funguje
a na co si příště mají dát pozor. Každý státní orgán by měl být otevřený, pokud lidé chtějí něco vědět o jeho fungování, tak by jim to měl říci. Otevřenost zvyšuje důvěru, uzavřenost vyvolává podezření. Otevřenost omezuje pocit společenského rozdělení na my a oni, tedy na vládnoucí a ovládané, na ty s razítky a ty, kdo jim nevěří. Soudce vystupující v médiích by si však měl dát velký pozor, aby se nepokoušel být jakousi celebritou, která prosazuje sama sebe, ale měl by vždy při svém mediálním vystupování sloužit jen účelům prosazení legitimity soudního rozhodování a vlády práva.
