Lenka Dobešová: Rozhodnete-li se být matkou, musíte si uvědomit, že někde bude nutné ubrat

Je to zhruba dva roky, co jste byla oceněna Cenou rektora Masarykovy univerzity pro vynikající pedagogy v oblasti sociálních a humanitních věd. Máte od té doby větší chuť učit, když víte, že svou práci děláte dobře a studenti si jí navíc cení?

Chuť učit mám pořád stejnou, nicméně to ocenění je velice zavazující. Možná si mě někdo vybral na seminář právě proto, že se o té ceně někde dočetl, což by mě samozřejmě velmi potěšilo. Před každým novým semestrem mám však strach, jestli jsem se nezhoršila a jestli takového studenta nezklamu. Snažím se na výuku být vždy dobře připravená. I tak jsem si ale vědoma toho, že například ranní semináře občas nevyjdou tak dobře jako třetí odpolední seminář v řadě. Všichni jsme prostě lidi (úsměv).

V současné době na fakultě stále zastáváte pozici lektorky. Nechybí Vám vedle učení i věda?

Permanentní kontakt s právní vědou je v určité míře samozřejmě nutný. V opačném případě bych měla pocit, že neplním povinnost vůči studentům, kterou přirozeně cítím. Nemohu přijít na seminář a mít stejné nebo horší vědomosti jako oni. Ale upsat se vědě nemůžu. Pokud máte rodinu jako já, tak to zkrátka nejde.

Myslíte si, že v současné době pedagogové spíše tíhnou k vědě a nekladou dostatečný důraz na výuku studentů?

Vůbec mi nepřísluší hodnotit práci ostatních kolegů, a tak bych se do toho nerada pouštěla. Je však naprosto přirozená věc, že někdo upřednostňuje vědu před pedagogickou činností. Ačkoliv nepokládám za vhodné, aby byl někdo pouze vědec, vůbec ne pedagog a přitom působil na vzdělávací instituci. Za rozumné považuji rozvrstvení rolí jako například v mraveništi či včelím úlu. Pokud bychom totiž postrádali erudované vědecké pracovníky, dostali bychom se na úroveň – a teď nechci jmenovat – některých okrajových komerčních škol.

Když už jsme se dostali k rodině – jak jako několikanásobná matka vidíte možnost skloubení právnické kariéry s rodinným životem?

Asi teď půjdu proti proudu a budu antifeministická. Pokud budu mluvit za sebe, je to moje volba. Ve chvíli, kdy se rozhodnete být matkou, musíte si uvědomit, že někde asi bude nutné ubrat. Bylo by fajn – a myslím, že to tak v tuto chvíli i funguje – kdyby studentkám bylo umožněno studovat s individuálním studijním plánem a kdyby se matkám absolventkám umožňoval zkrácený úvazek. Není však diskriminační ze strany zaměstnavatelů, že takové podmínky nemohou umožnit všem matkám. Pokud má matka ošidit buď práci, nebo rodinu, vždycky se to musí projevit, ať už v jednom, nebo v druhém. Nejsme zkrátka nafukovací. O nějaké genderové vyváženosti nemůže být řeč, protože muži zkrátka rodit nemohou. Mám pocit, že je trochu špatně nastavená morálka ve společnosti, kdy mladé holky berou budoucí mateřství jako handicap. V roce 1996 jsem měla rok po škole a čekala jsem druhé dítě. Musela jsem zvážit, jestli je pro mne kariéra v advokacii, kde jsem tehdy jako advokátní koncipientka působila, tou správnou volbou. Advokátky kolem mě končily v šest, sedm večer, vystresované a vynervované. V ten moment jsem si řekla, že to zkrátka nejde. Kdo mě diskriminoval? Nikdo. Poté jsem šla na fakultu, kde mi bylo umožněno – a je tomu tak dodnes – uzpůsobit si režim tak, abych mohla být odpoledne se svými dětmi. To je podle mě volba, nikoliv diskriminace.

S tím souvisí další otázka. Jak hodnotíte zastoupení a odměňování žen v advokacii, justici či akademické sféře?

Problém nevidím. Kdo chce dělat kariéru, ten ji dělá. Podobně je to i v jiných oborech, jednoduché to rozhodně nemají například ženy – lékařky. Zdá se mi, že si občas studentky medicíny neuvědomují, že je čekají noční, pět let do atestace a dlouhá pracovní doba v nemocnici. Je opět třeba zvážit, nakolik je lékařka schopna být méně v práci a více s dětmi. Na soudech se alespoň dodržuje zákonná pracovní doba, horší je to už v advokacii. Já osobně tedy žádný handicap žen necítím a mám za to, že na výplatní pásce mají soudkyně stejně jako soudci.

Vy sama se odborně zabýváte zejména dědickým právem. Co je v tuto chvíli největším úskalím tohoto oboru?

Největším problémem současné právní úpravy je to, že je stále relativně nová. Je nutné mít stálé sepětí s praxí, znát názory notářů na to, jak se dívají na staronové instituty dědického práva. Mluvím například o dědické smlouvě. Nemůžeme o ní říci, že je úplně nová, když tu byla velmi dlouhou dobu a pak na několik desítek let z právního řádu vymizela. Rovněž je nutné diskutovat se studenty o reálném využití dědického práva. Je mi jasné, že na první pohled se jedná o složitou materii. Na druhou stranu to nemůžeme shodit ze stolu jen proto, že se nám to zdá složité. Složité neznamená špatné. Život totiž je složitý a právo to musí reflektovat. Instituty jako svěřenecké nástupnictví či odkaz nebo například podmínky závěti slouží lidem a není to v zákoně jen proto, aby se jich právník zalekl. Mám tedy za to, že by se nejen studenti, ale i lidé z praxe, zejména starší advokáti a notáři, měli v tomto oboru dále vzdělávat.

Myslíte si, že právní vzdělávání obecně má v České republice nějaké nedostatky, a pokud ano, vidíte případně nějaký potenciál na změnu?

Co se týče klasického vzdělávání, už léta vidím problém v přijímacím řízení. Testy studijních předpokladů ve stávající podobě nejsou vhodně nastaveny pro profil studenta právnické fakulty. Dávají větší šanci exaktně myslícím studentům, které čeká následná deziluze, když po nich v prvním a druhém ročníku chceme filosofování a znalosti z teoretických předmětů. Nemůžeme totiž hned zkraje učit, jak se uzavírá smlouva. Tito studenti pak často odpadnou, a to na úkor těch, kteří by to sice zvládli, avšak byli pod čarou, protože nemají prostorové vidění nebo nezvládli matematickou část TSP.

V čem by měly přijímací zkoušky spočívat?

V porozumění a následném rozboru textu. Obecné studijní předpoklady taktéž, ale ve smyslu společenskovědním, a to prostřednictvím průřezových otázek z politologie, filosofie a historie. Právníci totiž, na rozdíl třeba od stavařů, musí vědět, odkud právo plyne. I na lékařské fakultě mají vlastní přijímací testy. Bojíme-li se toho – a to je pochopitelné – že hodnocení by nemuselo být objektivní, pokud bychom je tvořili přímo my, mohly by být zpracovány například Sciem či Cermatem.

Vidíte nějaký problém ve vlastní náplni výuky, tedy zejména přednášek a seminářů?

Žádný problém necítím. Myslím si, že kvalita samotné náplně výuky se nezhoršuje, ba naopak se v posledních letech zlepšuje, neboť kantoři se stále vzdělávají.

Česká republika je vcelku unikátní v tom, že na klasických právech neexistuje bakalářský stupeň. Měl by bakalářský studijní program smysl?

Bakalářští studenti mají těžší pozici, protože jakožto pracující lidé do něj investují mnoho času a sil, zároveň však musí v krátkém čase pobrat velké kvantum informací. Pokud jim mám během jedné přednášky vysvětlit celé dědické právo a během další celé deliktní právo, řekněte mi, co mám pro účely přednášek vybrat jako důležité a opomenout jako nedůležité, pokud jsou to posluchači oboru Právo a nemovitosti. Stejně tak si nedokážu pro účely bakalářského vědního programu představit, že z práva něco vypreparujeme. To je jako kdyby na lékařské fakultě učili chirurgii, ale „jenom trošku“.

Závěrem ještě poslední otázka: Pokud byste měla dát studentům jednu radu, jaká by to byla?

Já bych dala radu již studentům posledního ročníku gymnázií nebo středních škol, ať se opravdu dobře zamyslí, jestli práva chtějí skutečně studovat. Někteří možná poslouchají rodiče, kteří si stále myslí, že právníci nosí domů peníze v batohu. To je ale velká chyba. Je důležité se zamyslet, co chce člověk po škole dělat, a nikoliv za kolik peněz. Rovněž by se měli připravit na to, že je čeká ve srovnání s řadou jiných fakult velké množství učení. Na právech totiž logické myšlení nestačí – pokud se k tomu ten člověk neposadí, nemá šanci. A teprve po tom všem ať ty přijímačky zkusí.

Autoři: Marek Pivoda a Filip Vlček