Vybrané právní aspekty problematiky domácího násilí – 3. díl – přestupkové právo

Úvodem je třeba vyřešit otázku, zda přestupkové právo případy domácího násilí vůbec řešit má, a pokud ano, o jaké případy by se mělo jednat a jaká řešení pro ně přestupkové právo nabízí. Na tomto základě je pak možné se ptát, zda a potažmo do jaké míry praxe takto vymezená teoretická východiska reflektuje. Následně je možné se zaměřit na identifikaci nedostatků, a to jak nedostatků právní úpravy, tak i její praktické aplikace. Tento díl série nicméně cílí na stručné shrnutí pouze některých z těchto bodů, nikoliv na jejich detailní analýzu.

Patří domácí násilí do přestupkového práva?

Úmysl zákonodárce řešit domácí násilí prostřednictvím přestupkového práva lze dovodit mimo jiné z důvodové zprávy k § 52 přestupkového zákona.[2] Toto ustanovení upravuje omezující opatření, která lze využít například právě při řešení problematiky domácího násilí – v této souvislosti pak důvodová zpráva vyzdvihuje omezující opatření spočívající v zákazu styku s individuálně určenou osobou.[3]

Opomenout nelze ani omezující opatření spočívající v povinnosti podrobit se vhodnému programu pro zvládání agrese nebo násilného chování. Ustanovení § 52 odst. 7 přestupkového zákona totiž předpokládá jeho uložení fyzické osobě, která se dopustila přestupku vykazujícího zejména znaky užití násilí v rodině nebo partnerském vztahu.

Lze tak učinit dílčí závěr, že zákonodárce s řešením domácího násilí v přestupkovém řízení počítal. Jaké konkrétní případy však do přestupkového řízení skutečně patří?

Odpověď na tuto otázku do jisté míry poskytuje § 5 přestupkového zákona, podle něhož je přestupkem společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.

Do přestupkového řízení tedy patří méně závažné případy domácího násilí, u nichž užití prostředků trestního práva v důsledku aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio není namístě. Totéž ostatně vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nikoliv každé domácí násilí je týráním ve smyslu § 199 trestního zákoníku[4] (tedy trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí).[5]

V této souvislosti je však třeba myslet na to, že úvahy o nedostatku společenské škodlivosti a užití zásady subsidiarity trestní represe se uplatní toliko tam, kde „posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.[6] Samotná existence jiné právní normy, která umožňuje napravit závadný stav, který pachatel způsobil, totiž ještě „nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“[7]

Uvedená východiska odpovídají diferenciaci vzorců, respektive typů domácího násilí, jak je popisuje odborná literatura a jak byly popsány v 1. díle této série.[8] Mimo rámec přestupkového práva tak patří domácí násilí ve své nejzávažnější podobě – tedy týrání.[9]

Je však třeba upozornit na to, že týrání samotné nemusí nutně končit (a v mnoha případech ani nekončí) společně s ukončením soužití agresora a oběti[10] ve společné domácnosti. Tyto případy tzv. postseparačního násilí již sice nelze kvalifikovat jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku, neznamená to však, že by jejich závažnost automaticky klesla tak, že by přestaly být trestněprávně relevantní.[11]

Jako vhodné se naopak nástroje přestupkového práva jeví v případech tzv. situačního párového násilí (situational couple violence), též označovaného jako konfliktní domácí násilí. Z hlediska psychologie se jedná o protipól týrání s diametrálně odlišnou dynamikou. Chybí zde model uplatňování moci a kontroly ze strany agresora ve vztahu k oběti. Násilí je reakcí na vyhrocenou situaci, respektive určitý konflikt. Jeho intenzita a četnost bývá nižší než v případech týrání.[12] Může být jak jednosměrné (násilí se dopouští pouze jeden z partnerů), tak obousměrné (duální, hovorově označované jako „italská domácnost“). Pro účely (nejen) tohoto článku je rovněž podstatné zmínit, že není vyloučeno, že se původně konfliktní domácí násilí překlopí do týrání.[13] V takovém případě již přestupkové právo nelze považovat za dostačující, už jen z toho důvodu, že oběť v přestupkovém řízení má oproti oběti v řízení trestním výrazně slabší postavení. To zvyšuje riziko sekundární viktimizace, a naopak snižuje možnost dospět k účinnému řešení,[14] nehledě na to, že trestní právo poskytuje o dost širší paletu řešení, a to jak z hlediska možných trestních sankcí, tak například i z hlediska odškodnění oběti.

Jak může přestupkové právo na konfliktní domácí násilí reagovat?

Domácí násilí (či spíše jeho jednotlivé incidenty), jsou-li řešeny v přestupkovém řízení, budou zpravidla naplňovat některou ze skutkových podstat přestupku proti občanskému soužití ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Řízení o něm je možné zahájit pouze se souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku (tedy oběti) s výjimkou situací, kdy je tato osoba nezletilá nebo byl přestupek důvodem vykázání ze společného obydlí.[15]

Je velmi žádoucí, aby příslušný správní orgán proaktivně ze své vlastní iniciativy věnoval pozornost kontextu násilí a vzal v potaz možné pokračování v přestupku ve smyslu § 7 přestupkového zákona, případně zvážil, zda jednotlivá dílčí jednání, která by samostatně naplňovala skutkové podstaty přestupků (případně by je ani takto nebylo možné kvalifikovat), již ve svém souhrnu nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu.[16]

Je-li obviněný z přestupku proti občanskému soužití v kontextu domácího násilí uznán vinným, lze více než doporučit v odpovídajících případech zvážit vedle správního trestu i uložení omezujícího opatření v podobě povinnosti zdržet se styku s určitou osobou (např. právě obětí násilí) či podrobit se vhodnému programu pro zvládání agrese nebo násilného chování. Jedná se o obdobu přiměřených omezení a přiměřených povinností ve smyslu § 48 odst. 4 trestního zákoníku.[17] Z mého pohledu by přitom stálo za zvážení, zda by se zákonodárce nemohl uvedeným ustanovením nechat inspirovat více a do výčtu možných omezujících opatření zahrnout například i povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek.[18] Ačkoliv samotná alkoholizace není výlučnou příčinou domácího násilí, nelze pominout, že určité souvislosti mezi konzumací alkoholu a domácím násilím existují. Alkohol odbourává zábrany, může fungovat jako startér konfliktů a průběh domácího násilí zhoršovat.[19]

Nesprávná kvalifikace domácího násilí jako hlavní (a nepřekonaný) problém

Správné určení typu domácího násilí, o něž se v tom kterém případě jedná, je z hlediska jeho řešení naprosto stěžejní. Přesto bývá aplikace výše uvedených teoretických východisek v praxi nezřídka nepřekonatelným problémem, který jakoukoliv snahu oběti řešit svou neutěšenou situaci úspěšně utne a účinné řešení odloží na dobu neurčitou. Zaměňování týrání za konfliktní domácí násilí – navíc typicky označované jako „neuspokojivé soužití“, „partnerské neshody“ či „vztahová nespokojenost“ – je evergreenem, jehož detailní popis by rozsahem dalece přesahoval možnosti tohoto článku.[20]

Problém však nezřídka nastává již v souvislosti se zahájením přestupkového řízení. To totiž v případě přestupků proti občanskému soužití, tedy kvalifikace zpravidla pro partnerské násilí užívané, počítá se souhlasem oběti – osoby přímo postižené spácháním přestupku – s výjimkou situací, kdy je tato osoba nezletilá nebo byl přestupek důvodem vykázání ze společného obydlí.[21] Jedná se tak o úpravu odlišnou oproti trestněprávní úpravě, podle níž se souhlas poškozeného s trestním stíháním v případě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí nevyžaduje.[22]

Je-li tato právní úprava aplikována v případech týrání vyznačujícího se oproti konfliktnímu domácímu násilí zcela odlišnou dynamikou, je udělení souhlasu se zahájením řízení v mnoha případech takřka vyloučeno.

Ani překonání této bariéry a následné zahájení přestupkového řízení však účinné řešení nezaručuje. Oběť týrání, jejíž věc je v důsledku nesprávného posouzení typu násilí řešena v přestupkovém řízení, náhle postrádá postavení zvlášť zranitelné oběti ve smyslu zákona o obětech trestných činů, jakož i (ve většině případů) postavení poškozeného. V přestupkovém řízení má toliko postavení osoby přímo postižené spácháním přestupku, která není účastníkem tohoto řízení[23] a které náleží pouze omezený výčet práv.[24] Účastníkem řízení (poškozeným) by byla pouze v případě uplatnění nároku na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, která v případě domácího násilí vzniká především, v přestupkovém řízení uplatnit nelze.[25]

Absence postavení zvlášť zranitelné oběti v tomto kontextu vede k takřka nevyhnutelné sekundární viktimizaci. Bylo by proto zajisté žádoucí, aby se požadavky plynoucí ze směrnice o obětech trestných činů[26] (jehož transpozicí je právě zákon o obětech trestných činů) vztahovaly alespoň přiměřeně i na řízení o přestupcích.[27] Koneckonců se jedná o řízení o trestním obvinění ve smyslu tzv. Engel kritérií vymezených judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).[28]

Přestupkový zákon ostatně jisté „náznaky“ ve vztahu k ochraně obětí domácího násilí obsahuje. Krom již uvedené možnosti zahájit přestupkové řízení bez souhlasu osoby přímo postižené spácháním přestupku, pokud je tato osoba nezletilá nebo pokud byl přestupek důvodem vykázání ze společného obydlí, lze poukázat například na možnost vyloučit z nahlížení do spisu údaje o místě trvalého pobytu, popřípadě bydlišti, doručovací adrese, místě výkonu zaměstnání, povolání nebo podnikání osob vystupujících v řízení o přestupku na jejich žádost, vyžaduje-li to ochrana jejich soukromí nebo bezpečnosti,[29] respektive automatické vyloučení těchto údajů z nahlížení v případě, že byl přístup k těmto údajům omezen v předcházejícím trestním řízení o totožném skutku, je-li tato skutečnost správnímu orgánu známa.[30]

Za velmi pozitivní lze v tomto směru považovat rovněž připravovanou novelu (nejen) přestupkového zákona, která existující opatření chránící oběti a jejich práva podstatně rozšíří. Z nahlížení by tak do budoucna mělo být možné vyloučit i jiné údaje umožňující kontakt osob vystupujících v řízení o přestupku. Naprosto stěžejní je však rozšíření práv osob přímo postižených spácháním přestupku o právo na doprovod důvěrníkem a právo na učinění potřebných opatření k zabránění jejich kontaktu s domnělým pachatelem přestupku, respektive povinnost zvlášť šetrného postupu správního orgánu při výslechu osoby přímo postižené spácháním přestupku, který vykazuje znaky domácího násilí.[31]

Uvedená opatření by mohla být do jisté míry způsobilá omezit následky plynoucí pro oběť z nesprávné kvalifikace domácího násilí, a zajistit jí tak jistou míru bezpečí a ochrany před sekundární viktimizací. Svůj nepopiratelný význam přitom budou mít pochopitelně i v případě obětí domácího násilí, které nelze kvalifikovat jako týrání.

Závěr

Přestupkové právo by mělo řešit pouze takové domácí násilí, které není týráním (jak ve smyslu zejména § 199 trestního zákoníku, tak i odborné literatury). Mělo by se zaměřovat především na případy konfliktního domácího násilí, které má oproti týrání zcela odlišnou dynamiku. Je-li obviněný shledán vinným, je více než žádoucí zvážit uložení omezujícího opatření – například v podobě zákazu styku s obětí nebo povinnosti podrobit se vhodnému programu pro zvládání agrese nebo násilného chování.

Není bohužel výjimkou, že se do přestupkového řízení z různých důvodů dostanou i takové kauzy domácího násilí, které vykazují znaky týrání, a které by tak bylo na místě řešit spíše v řízení trestním, v němž oběť disponuje silnějším postavením a širším spektrem práv a které poskytuje více odpovídajících možností řešení. Jistou naději na pozitivní změnu v tomto směru přináší připravovaná novela přestupkového zákona, která postavení obětí přestupkového jednání rozšíří zejména z hlediska jejich bezpečí a ochrany před sekundární viktimizací. Ta bude mít svůj nepopiratelný význam pochopitelně i v případech konfliktního domácího násilí.

Úvodní foto: Català: Violència de gènere, Vanessa Gor, Wikipedia Commons, CC-BY-SA-4.0

[1] V jednotlivých dílech se zaměřuji výhradně na problematiku partnerského násilí s dílčími přesahy do oblasti tzv. postseparačního násilí, k němuž dochází po ukončení partnerského vztahu a které se nemusí nutně omezovat (a zpravidla ani neomezuje) na dobu společného soužití agresora s obětí. Nemusí se tak nutně jednat o domácí násilí v jeho běžně chápaném významu, pro který je typické soužití ve společném obydlí. Některé závěry lze nicméně vztáhnout i na jiné typy násilí než partnerské (násilí vůči dětem, seniorům apod.).

[2] Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

[3] Důvodová zpráva k § 52 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, sněmovní tisk č. 550/0, 7. volební období, 2013–2017. Dostupná zde: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=115254.

[4] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[5] Usnesení NS ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 6 Tdo 974/2021, bod 103.

[6] Stanovisko NS ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012.

[7] Usnesení NS ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 29. 3. 2017, čj. 3 Tdo 283/2017-37, či ze dne 26. 7. 2022, čj. 4 Tdo 579/2022-494, bod 46.

[8] Beránková, A. Vybrané právní aspekty problematiky domácího násilí – 1. díl – trestní právo. Právo21 [online]. 20. 7. 2024 [cit. 6. 10. 2024]. Podrobněji viz Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020.

[9] Beránková, A., op. cit., a Čírtková, L, op. cit., s. 36–38 a zde citovaná literatura.

[10] Výraz oběť v tomto textu používám pro označení osoby, vůči níž je směřováno násilí, nikoliv ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Takové užití by bylo s ohledem na téma přestupkového řízení příliš restriktivní, neboť zákon o obětech trestných činů se nevztahuje na oběti jednání kvalifikovaného jako přestupek (§ 2 odst. 1 citovaného zákona a contrario).

[11] V tomto směru nicméně v našem trestním právu chybí odpovídající skutková podstata. Závažné případy postseparačního násilí tak jsou nadále řešeny jako „slepence“ odpovídajících skutkových podstat – typicky například ublížení na zdraví (§ 146), omezování osobní svobody (§ 171), vydírání (§ 175), porušování domovní svobody (§ 178) či nebezpečné vyhrožování (§ 353).

[12] Beránková, A., op. cit., a Čírtková, L, op. cit., s. 34 a 50–56 a zde citovaná literatura.

[13] Čírtková, op. cit., s. 52–56 a zde citovaná literatura.

[14] Srov. Hepová, A. Sekundární viktimizace – věrná přítelkyně obětí přestupkového jednání. Iurium [online]. Nugis Finem, 6. 1. 2024 [cit. 9. 10. 2024]. Dostupné zde: Sekundární viktimizace – věrná přítelkyně obětí přestupkového jednání - Iurium.

[15] Ustanovení § 7 odst. 6 zákona o některých přestupcích ve spojení s § 79 odst. 5 přestupkového zákona.

[16] Hepová, A., op. cit.

[17] Vetešník, P. Komentář k § 52. In: Vetešník, P. a Jemelka, L. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 409.

[18] Ustanovení § 48 odst. 4 písm. h) trestního zákoníku.

[19] Státní zdravotní ústav. Mýty o domácím násilí. Národní zdravotnický informační portál [online]. Praha: Ministerstvo zdravotnictví ČR a Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 16. 7. 2020 [cit. 9. 10. 2024]. Dostupné zde: Mýty o domácím násilí | NZIP. Obdobně rovněž Čírtková, L. op. cit., s. 13.

[20] Jelikož se článek týká primárně obětí násilí, zaměřuji se toliko na zaměňování násilí, které je týráním, za konfliktní domácí násilí. To však neznamená, že opačná záměna by závažné důsledky – zejména pro potenciální obviněné – neměla.

[21] Ustanovení § 7 odst. 6 zákona o některých přestupcích ve spojení s § 79 odst. 5 přestupkového zákona.

[22] Ustanovení § 163 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a contrario.

[23] Ustanovení § 68 přestupkového zákona.

[24] Ustanovení § 71 přestupkového zákona.

[25] Blíže viz důvodová zpráva k § 52 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, sněmovní tisk č. 550/0, 7. volební období, 2013–2017. Dostupná zde: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=115254.

[26] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV.

[27] Obdobně viz Hepová, A., op. cit., která v tomto směru argumentuje (mimo jiné) usnesením Rady ze dne 10. 6. 2011 o plánu posílení práv a ochrany obětí, zejména v trestním řízení (tzv. Budapešťský plán), na který odkazuje rovněž bod 4 preambule směrnice o obětech.

[28] Rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976, Engel a ostatní proti Nizozemsku, stížnosti č. 5100/71, č. 5101/71, č. 5102/71, č. 5370/72 a č. 5354/72. Konkrétně ve vztahu k přestupkům proti občanskému soužití (ač podle slovenské právní úpravy) pak lze odkázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 9. 1998, Lauko proti Slovensku, č. 26138/95.

[29] Ustanovení § 72a odst. 1 přestupkového zákona.

[30] Ustanovení § 72a odst. 2 přestupkového zákona.

[31] Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, sněmovní tisk č. 721/0, 9. volební období. Dostupná zde: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=242836