Vybrané právní aspekty problematiky domácího násilí – 1. díl: trestní právo

Problematika domácího násilí je velmi pestrá a široká. V jednotlivých dílech tohoto článku se zaměřím výhradně na násilí partnerské, konkrétně na jeho vybrané právní aspekty, a to postupně z hlediska práva trestního, občanského a správního. V závěrečném dílu se budu soustředit na popis toho, jak se působení jednotlivých právních odvětví ve vztahu k této problematice prolíná a doplňuje, respektive jak by se prolínat a doplňovat mohlo a mělo. Existence vhodné právní úpravy totiž nemusí být (a také mnohdy není) automaticky zárukou její správné aplikace.

V prvním díle se zaměřím na vybrané trestněprávní aspekty. Za pomoci diferenciace jednotlivých vzorců domácího násilí vysvětlím, které případy domácího násilí lze řešit prostředky trestního práva. Stručně popíšu i některé aspekty dokazování, jež v případě partnerského násilí nemusí být vždy jednoduché.

Kdy je domácí násilí předmětem zájmu trestního práva?

Úvodem je třeba vyzdvihnout, že naše právní úprava dosud legální definici domácího násilí neobsahuje. Tato situace by se nicméně v blízké době měla změnit. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí, počítá se zavedením legální definice v § 3021 občanského zákoníku. Domácím násilím se podle této definice rozumí takové „jednání vůči oběti,

1. kterým bylo nebo může být neoprávněně zasaženo do její duševní nebo tělesné integrity, svobody, důstojnosti, zejména v pohlavní oblasti, vážnosti, cti nebo soukromí,
2. kterým byla vážně ohrožena nebo narušena její schopnost uspokojovat své potřeby nebo potřeby členů společné domácnosti, nebo
3. které spočívá ve zneužívání moci nebo nerovného postavení“.

Citovaná definice má být univerzálně použitelná, a to nejen v právu soukromém, ale i v právu veřejném.[1]

Do doby nabytí účinnosti uvedené novely se lze při hledání vhodné definice inspirovat například v relevantních mezinárodních dokumentech[2] či judikatuře Nejvyššího soudu[3]. Ať již však budeme vycházet z kterékoliv definice, je třeba mít na paměti, že trestní právo reaguje pouze na nejzávažnější případy domácího násilí. Jinými slovy, nikoliv každé domácí násilí je týráním ve smyslu § 199 trestního zákoníku.[4]

Za týrání je v tomto směru považováno „zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou mírou trvalosti, a současně dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy osoba, která je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří“.[5]

Uvedené závěry odpovídají diferenciaci vzorců, respektive typů domácího násilí tak, jak je prezentuje odborná literatura.[6] S jistou mírou zjednodušení lze říct, že týrání představuje základní typ či vzorec domácího násilí, jeho nejzávažnější podobu, a zároveň také ztělesňuje jeho původní význam. Proto také původně platilo, že domácí násilí je trestný čin, který vyžaduje trestněprávní řešení. Tento typ domácího násilí různí autoři označují různými pojmy, které jsou nicméně identické nebo alespoň velmi blízké.[7] Můžeme se tak setkat mimo jiné s výrazy jako „charakterologické domácí násilí“ (characterological violence)[8] nebo „nátlakové kontrolující násilí“ (coercive controlling violence)[9]. Klíčovým prvkem je zde asymetrický vztah mezi partnery, v němž jednoznačně dominuje násilník, který uplatňuje moc a kontrolu nad obětí (tzv. kruh moci a kontroly). V této souvislosti se rovněž hovoří o tzv. spirále násilí. Tento výraz naznačuje jednak opakovanost násilí, jednak skutečnost, že násilí zpravidla spíše eskaluje.[10]

Pravděpodobně nejrozšířenější podobu násilí v partnerských vztazích však představuje tzv. situační párové násilí (situational couple violence), též označované jako konfliktní domácí násilí. Z psychologického hlediska se jedná o protipól týrání, jelikož jeho dynamika je diametrálně odlišná. Chybí zde model uplatňování moci a kontroly. Násilí se objevuje jako reakce na vyhrocenou situaci, konflikt. Intenzita a četnost jednotlivých incidentů bývá nižší než v případě týrání.[11] Nepůjde tak zpravidla ani o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku.

Situační párové násilí rovněž na rozdíl od týrání může (ale nemusí) být vzájemné (reciproční). Zde je nicméně důležité rozlišovat mezi situačním párovým násilím a tzv. sekundární agresí, o níž hovoříme v situaci, kdy oběť jednosměrného týrání sama agresora fyzicky napadne. Její jednání však není motivováno snahou získat dominanci (na rozdíl od agresora) ani řešit vyhrocenou konfliktní situaci (jako v případě situačního párového násilí). Jedná se o emocionální reakci na stupňující se týrání vedenou snahou se s ním vyrovnat.[12] V pozadí se spíše než snaha bránit se skrývá frustrace. V odborné literatuře se můžeme setkat rovněž s označením „násilný vzdor či odpor“ (violent resistence).[13]

Uvedené odborné poznatky do jisté míry v reakci na argumentaci obviněného (dovolatele) reflektoval i Nejvyšší soud, podle něhož „pro naplnění znaku tzv. domácího násilí se nevyžaduje absolutní podrobení oběti v tom smyslu, že by nebyla schopna žádné obrany, byť postupem času (dobou trvání týrání) k takovému stavu zpravidla dojde. Rozhodující je, kdo je iniciátorem většiny konfliktů [...]“.[14]

Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí je třeba rovněž vyzdvihnout, že není nutné, aby oběť týrání utrpěla újmu na zdraví.[15] To souvisí se skutečností, že týrání nemusí mít pouze povahu fyzického násilí, nýbrž může spočívat takřka výhradně v působení psychických útrap.[16] Doprovázet jej může násilí ekonomické, sociální a nezřídka také sexuální.[17]

Nejvyšší soud tak za týrání považoval například i jednání pachatele vůči poškozené, které „spočívalo v intenzivním psychickém násilí v podobě soustavného ponižování v oblasti vzhledu a důstojnosti, bránění ve styku s rodinnými příslušníky mužského pohlaví, neustálé kontroly jejího pohybu i pomocí telefonu, kdy se mu musela hlásit, kde a s kým je, podezřívání z nevěry, a neustálém vyvolávání hádek spojené s nadáváním. Takové soustavné psychické útrapy [...] často oběť domácího násilí pociťuje mnohem intenzivněji než samotné fyzické násilí, které u této poškozené zahrnuje dva fyzické útoky obviněného v podobě opakovaných úderů pěstí zezadu do hlavy poškozené“.[18]

Obhajoba v obdobných případech v důsledku chybějících zjevných zranění oběti nezřídka argumentuje tím, že se v dané věci nejednalo o domácí násilí, respektive týrání, nýbrž pouze o „neuspokojivé partnerské soužití“ či „vyhrocený rozchod“. Užití prostředků trestního práva tak v důsledku zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio není na místě.

Nejvyšší soud k tomu uvedl, že „partnerské neshody mohou být součástí každého vztahu, jakož i nespokojenost jednoho z partnerů s určitými aspekty a vlastnostmi toho druhého partnera, ovšem každá hádka musí probíhat v určitých mezích nezasahujících do zdraví, zejména toho psychického, a integrity druhého jedince (partnera)“.[19] Úvahy o nedostatečné společenské škodlivosti a užití zásady subsidiarity trestní represe se uplatní pouze tam, kde „posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.[20] Samotná existence jiné právní normy, jež umožňuje napravit závadný stav, který pachatel způsobil, ještě „nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“[21] Stejně tak neodůvodňuje užití zásady subsidiarity trestní represe „[s]kutečnost, že v praxi může neurčitý počet pachatelů tohoto trestného činu uniknout trestnímu stíhání, neboť jejích trestná činnost nevyjde najevo“.[22]

Uvedené přirozeně nikterak nevylučuje, že partnerská soužití mohou být v různém smyslu problematická a neuspokojivá, aniž by se zároveň jednalo o domácí násilí, nebo dokonce přímo o týrání. Je tedy třeba v dílčích případech zkoumat, zda se jedná o násilného partnera, respektive tyrana, nebo „pouze“ o špatného partnera. To má význam pro závěr, zda je v konkrétním případě na místě užití (trestně)právních prostředků, nebo je třeba přistoupit k řešení zcela odlišnému (mimoprávnímu). Například ve vztahu k častěji bagatelizovanému psychickému násilí zde lze pro inspiraci a s notnou dávkou zjednodušení říct, že o něm nemluvíme v případě:

• nevěry[23],
• preference vlastních zájmů a koníčků oproti sdílení blízkosti s rodinou,
• opuštění partnera kvůli jinému či
• nedostatku empatie.[24]

Za ukazatele nasvědčující přítomnosti psychického násilí, respektive emocionálního zneužívání, lze naproti tomu považovat:

• ničení věcí a ubližování mazlíčkům,
• sexuální nátlak,
• sociální izolaci a 
• ponižování a degradaci.[25]

Specifika dokazování domácího násilí

Domácí násilí, respektive týrání nebývá obecně jednoduché na dokazování. V rozhodující míře totiž probíhá tzv. za zavřenými dveřmi, bez přítomnosti dalších osob, které by následně mohly svědčit o tom, že byly probíhajícímu násilí přítomny. Oběť navíc nemusí (a jak bylo uvedeno výše, právní úprava ani judikatura to nevyžadují) utrpět viditelná zranění či jinou újmu na zdraví. To souvisí jednak s tím, že domácí násilí nemusí mít pouze podobu fyzického násilí, jednak s tím, že jednotlivé dílčí incidenty nemusí vykazovat přílišnou závažnost. Týrání osoby žijící ve společném obydlí je trestným činem trvajícím.[26] Na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek a vzít v potaz jednotlivé souvislosti (zejména dynamiku partnerského soužití), nelze tedy izolovaně posuzovat jednotlivé dílčí útoky.[27] Ty by totiž samy o sobě nemusely být vyhodnoceny ani jako přestupek, natož pak trestný čin.

Otázka věrohodnosti

Z uvedených důvodů zpravidla jediný přímý důkaz představuje výpověď oběti. Její věrohodnost je třeba hodnotit v kontextu dalších důkazů, například svědeckých výpovědí osob, kterým se oběť v průběhu partnerského soužití svěřovala, případně které násilí jinak zaznamenaly.[28] Bez významu nejsou ani záznamy o výjezdech policie do společného obydlí, o vykázání či o tom, že jednotlivé dílčí útoky pachatele byly řešeny v přestupkovém řízení, a to i v případě, že oběť s projednáním přestupku nesouhlasila. Relevantní mohou být případné zvukové či obrazové záznamy zachycující jednání pachatele, ale i lékařské zprávy, pokud oběť v důsledku násilí musela vyhledat lékařské ošetření. Nemusí se přitom jednat pouze o ošetření fyzických zranění, ale i návštěvy specialistů v oblasti psychického zdraví. Značný význam bývá přisuzován i výsledkům znaleckého zkoumání.[29]

Nelze opomenout ani výpověď obviněného. V této souvislosti je samozřejmě přirozené a obvyklé, že obviněný bude svou vinu popírat. Zaměřit se lze nicméně například na případné nesrovnalosti, které věrohodnost výpovědi obviněného mohou snižovat. I ve vztahu k obviněnému je možné přistoupit ke znaleckému zkoumání, jež se zaměří na jeho osobnost či případné duševní poruchy.[30]

Otázka následků v podobě újmy na zdraví

Ačkoliv pro naplnění skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí nemusí nutně vzniknout újma na zdraví oběti, je třeba této otázce věnovat pozornost. Může mít totiž vliv jak z hlediska viny, tak i z hlediska trestu.

Vznikne-li totiž u oběti těžká újma na zdraví, znamená to, že jsou splněny znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku s vyšší trestní sazbou (2 až 8 let) než v případě skutkové podstaty základní (6 měsíců až 4 léta).

I pokud by se o těžkou újmu na zdraví nejednalo, je třeba vzít následky způsobené trestným činem, včetně újmy na zdraví, v potaz při hodnocení povahy a závažnosti trestného činu, k nimž (mimo jiné) přihlížíme při stanovení druhu trestu a jeho výměry.[31]

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že (těžkou) újmou na zdraví je i újma v oblasti zdraví psychického.[32] Ani v tomto případě nelze na zjišťování způsobené újmy rezignovat, ačkoliv její dokazování může být složitější než v případě zranění fyzického charakteru.

Při dokazování těchto skutečností opět nabývají velkého významu závěry znaleckého zkoumání, které mohou dokreslovat lékařské zprávy nebo výpovědi oběti či jiných svědků.

Závěr

Trestní právo řeší pouze ty případy domácího násilí, které dosahují intenzity týrání. Při zjišťování, zda se v tom kterém případě jedná o týrání, je velmi vhodné vedle relevantní judikatury zohledňovat i odborné poznatky z oblasti psychologie, podle nichž je třeba (mimo jiné) rozlišovat mezi týráním a situačním domácím násilím, případně sekundární agresí. Právo by koneckonců mělo reagovat na společenskou realitu, kterou běžně zkoumají a popisují jiné obory.

Odborné posouzení bývá nakonec jedním z nejdůležitějších nástrojů, co se týče dokazování domácího násilí, které vzhledem k tomu, že probíhá v soukromí, nebývá jednoduché. Má význam nejen z hlediska posouzení věrohodnosti oběti, ale i z hlediska zkoumání vzniklých následků. To vše má pro konečnou podobu rozhodnutí, a tedy právní „řešení“ domácího násilí význam.

Foto: Català: Violència de gènere, Vanessa Gor, Wikipedia Commons, CC-BY-SA-4.0

[1] Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí. ODok Portál [online]. © 2024 Úřad vlády České republiky [cit. 22. 2. 2024].

[2] Například Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva) definuje v čl. 3. písm. b) domácí násilí jako „veškeré akty fyzického, sexuálního, psychického či ekonomického násilí, k němuž dochází v rodině nebo v domácnosti anebo mezi bývalými či stávajícími manžely či partnery, bez ohledu na to, zda pachatel sdílí nebo sdílel společnou domácnost s obětí“. Je však třeba zdůraznit, že Istanbulskou úmluvu Česká republika dosud neratifikovala. Uvedená definice domácího násilí nicméně nebyla předmětem kritiky odpůrců ratifikace.

[3] Například usnesení NS ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 6 Tdo 974/2021, bod 100, nebo ze dne 17. 12. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1219/2013.

[4] Usnesení NS ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 6 Tdo 974/2021, bod 103.

[5] Durdík, T. Komentář k § 199. In: Draštík, A.; Durdík, T.; Fremr, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář [online]. ASPI, Wolters Kluwer, stav k 1. 1. 2015, případně též např. usnesení NS ze dne 4.9.2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 283/2017, či ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022, bod 31.

[6] V článku neuvádím vyčerpávající výčet, nýbrž pracuji s těmi vzorci násilí, které jsou nejčastější a pro článek nejrelevantnější. Pro podrobnější výklad viz Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020.

[7] Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století, s. 35–36.

[8] Tamtéž.

[9] Kelly, J. B.; Johnson, M. P. Differentiation among types of intimate partner violence: Research update and implications for interventions. Family Court Review, 2008, 46(3), s. 476–499.

[10] Čírtková, L, Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století, s. 36–38 a zde citovaná literatura.

[11] Čírtková, L, Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století, s. 34 a 50–56 a zde citovaná literatura.

[12] Čírtková, L, Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století, s. 45.

[13] Johnson, M. P. A Typology of Domestic Violence: Iontimate Terrorism, Violent Resistance, and Situational Couple Violence. Boston: Northeastern University Press, 2008.

[14] Usnesení NS ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022, bod 32.

[15] Usnesení NS ze dne, ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 487/2022, bod 28, nebo ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022, bod 31.

[16] Usnesení NS ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 283/2017.

[17] Ščerbová, V. Komentář k § 198. In: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář [online]. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022.

[18] Usnesení NS ze dne 17. 12. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1219/2013.

[19] Usnesení NS ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022, bod 42, obdobně též usnesení NS ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 283/2017.

[20] Stanovisko NS ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012.

[21] Usnesení NS ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 29. 3. 2017, čj. 3 Tdo 283/2017-37, či ze dne 26. 7. 2022, čj. 4 Tdo 579/2022-494, bod 46.

[22] Usnesení NS ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 283/2017.

[23] V tomto směru nicméně NS dospěl v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1289/2013, k závěru, že „[z]a určitých okolností […] může být nevěra neskrývaná vůči životnímu partnerovi součástí týrání, jestliže ji poškozená osoba vnímá jako těžké psychické příkoří a pokud pachatel tuto nevěru používá jako prostředek k ponížení takové osoby“.

[24] Čírtková, L. Psychické násilí mezi partnery v intimních vztazích. Právo a rodina, 2022, č. 4, s. 13, případně rovněž Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století, s. 245.

[25] Jacobson, N.; Gottman, J. When Men Batter Women: New Insights into Ending Abusive Relationship. New York: Simon and Schuster, 1998.

[26] Usnesení NS ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 15 Tdo 887/2014.

[27] Durdík, T. Komentář k § 199, případně usnesení NS ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 283/2017, nebo ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022, bod 32.

[28] Usnesení NS ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022, body 29 a 30.

[29] Tamtéž, případně rovněž Krahulová, L. Specifika dokazování domácího násilí. Trestněprávní revue, 2012, č. 11–12, s. 263.

[30] Krahulová, L., op. cit.

[31] Ustanovení § 39 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku.

[32] Usnesení NS ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 213/2018, bod 55, nebo ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 678/2021, bod 25.

Vybrali jsme pro vás