Vybrané aspekty práva osob se zdravotním postižením na rodinný život – 2. díl
Každý se může svobodně rozhodnout, zda a s kým založí rodinu. Právo však u rodičů se zdravotním postižením počítá vzhledem k jejich zdravotnímu stavu a nejlepšímu zájmu dítěte s jistými omezeními rodinného života. Článek nabízí stručný vhled do vybraných oblastí rodinného života osob se zdravotním postižením a poukazuje také na některé související systémové problémy.
Rodičovská odpovědnost a zásahy do jejího nositelství a výkonu
Rodičovská odpovědnost je soubor práv a povinností rodičů, které tkví v péči o dítě, jeho ochraně, udržování osobního styku, zajištění výchovy a vzdělání, určení místa bydliště, jména, zastupování a spravování jmění dítěte (§ 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jako „OZ”). Občanský zákoník rozlišuje mezi nositelstvím a výkonem rodičovské odpovědnosti. Nositelem rodičovské odpovědnosti je každý rodič, ledaže by ho soud této odpovědnosti zbavil (§ 865 OZ), a to od okamžiku narození dítěte do okamžiku, kdy dítě nabude plné svéprávnosti (§ 30 OZ). Každý rodič, který vykonává svá práva a povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti, je zároveň jejím nositelem, ale ne každý rodič, který je nositelem rodičovské odpovědnosti, ji může z objektivních či subjektivních důvodů vykonávat. Zásah do nositelství a výkonu rodičovské odpovědnosti musí být vždy v souladu s nejlepším zájmem dítěte.
Občanský zákoník stanoví, že když soud rozhoduje o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne také o otázce jeho rodičovské odpovědnosti (§ 865 odst. 2 OZ). V praxi si odborníci kladou otázku, zda je správné, aby soud, který rozhoduje o omezení svéprávnosti člověka, rozhodoval rovnou také o jeho rodičovské odpovědnosti, resp. o omezení jejího nositelství či výkonu. Omezení svéprávnosti není sankcí, nýbrž podpůrným opatřením reagujícím na neschopnost konkrétního člověka řešit samostatně konkrétní záležitosti svého života. Není proto možné jej v případě, kdy ještě není rodičem, omezit v oblasti rodičovské odpovědnosti, pokud jeho nenarozenému (ani nepočatému) dítěti nic nehrozí.[1] Podle autora by takové omezení člověka bylo protiústavní (neoprávněný zásah do práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina”). Navíc by (zřejmě v závislosti na rozsahu omezení) mohlo zasahovat do samého jádra práva na soukromý a rodinný život dle čl. 4 odst. 4 Listiny.
V oblasti zásahu do nositelství a výkonu rodičovské odpovědnosti může dojít ke třem situacím, a to (1) k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, (2) omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu, případně až (3) ke zbavení rodičovské odpovědnosti.[2]
Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti rodiče v oblasti rodičovské odpovědnosti, je výkon jeho práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti ex lege v plném rozsahu pozastaven (§ 868 odst. 2 OZ). Soud se však bude zabývat i tím, zda je rodič schopen o dítě pečovat a stýkat se s ním. Je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte, soud mu právo na péči a styk s dítětem zachová.
Soud může pozastavit výkon rodičovské odpovědnosti také, pokud rodič z nějakého objektivního důvodu není schopen práva a povinnosti z rodičovské odpovědnosti vykonávat (§ 869 OZ). Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti však nemá vliv na práva a povinnosti spojené s osobností dítěte ani na práva a povinnosti osobní povahy, tj. rodič může například určit jméno a příjmení dítěte (§ 856 OZ). Tohoto institutu lze využít například v případech, kdy se rodič léčí z přechodné duševní poruchy, příp. je dlouhodobě hospitalizovaný apod.
U omezení rodičovské odpovědnosti jde naopak o subjektivní důvody, pro které rodič nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně (§ 870 OZ). V takovém případě, je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte, soud rodičovskou odpovědnost omezí a přesně stanoví, v jakém rozsahu ji omezuje. Může jít o omezení podstaty konkrétního práva (např. správa jmění dítěte), nebo jen jeho výkonu. V rozsahu, ve kterém je rodič ve své rodičovské odpovědnosti omezen, za něho bude jednat opatrovník. Tím nejsou dotčena práva druhého rodiče. Ještě než soud o omezení rodičovské odpovědnosti rozhodne, vždy posoudí, zda je vzhledem k nejlepšímu zájmu dítěte potřeba omezit i styk rodiče s dítětem (§ 872 OZ).[3] Rodiči s omezenou rodičovskou odpovědností nezaniká vyživovací právo ani povinnost, neboť nejde o součást rodičovské odpovědnosti (§ 859 OZ).
V závažných případech zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti či jejího výkonu, kdy dochází například k týrání dítěte[4], je možné rodiče rodičovské odpovědnosti zcela zbavit (§ 871 OZ). Jde o krajní sankční opatření s účelem chránit práva a zájmy dítěte. Soud v rámci rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti může rodiče zbavit i dalších práv, která nejsou součástí rodičovské odpovědnosti, např. práva dát souhlas k osvojení (§ 873 OZ). Vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti však zůstává zachována (§ 874 OZ). Právo na styk s dítětem rodiči zůstane, pouze pokud soud o zachování tohoto práva vzhledem k zájmu dítěte zvlášť rozhodne (§ 872 odst. 2 OZ).
Odebírání dětí rodičům se zdravotním postižením
V rámci projektu „Mateřství žen s mentálním postižením: Analýza dostupné podpory a faktorů ovlivňujících plnění mateřské role“ provedly Bernoldová, Strnadová (obě z Pedagogické fakulty UK) a Adamčíková (University of New South Wales, School of Education, Austrálie) výzkum, který ukazuje, že řada zdravotních a sociálních pracovníků má nedostatek pracovních zkušeností, znalostí a dovedností v oblasti práce s matkami se zdravotním postižením. Znalosti nejen z oblasti nabídky služeb a podpůrných opatření, ale také komunikační dovednosti a empatický přístup založený na respektu k důstojnosti každého člověka by přitom měly být základem práce těchto pomáhajících profesí. Popsané nedostatky pak vedou ke stigmatizaci, předsudkům a diskriminačnímu chování vůči matkám se zdravotním postižením.[5] V této studii například pracovníci OSPOD (orgánu sociálně-právní ochrany dětí) vyjádřili obavy z toho, že by ženy s mentálním postižením mohly být dobrými matkami a řádně o své děti pečovat, a naopak uvedli, že by tyto ženy měly podstoupit interrupci a neměly by mít tolik dětí, kolik samy chtějí. Tyto své úvahy a obavy odůvodnili primárně odkazem na nejlepší zájem dítěte.[6]
V praxi není neobvyklé, že jsou děti matkám se zdravotním postižením pár dní po porodu odebrány a umisťovány do péče mimo rodinu.[7] K tomu může dojít na základě návrhu OSPOD na vydání předběžného opatření dle § 452 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), o kterém musí soud rozhodnout do 24 hodin. OSPOD může tento návrh podat, pokud se dítě ocitne ve stavu nedostatku řádné péče, je-li vážně ohrožen jeho život, normální vývoj či jiný důležitý zájem (§ 16 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, dále jen „ZSPOD“). Soud do 24 hodin od doručení návrhu vydá usnesení, kterým dítě na nezbytně nutnou dobu umístí do vhodného prostředí (tj. zpravidla do pěstounské péče na přechodnou dobu, příp. do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, viz § 13a odst. 2 ZSPOD). Měl by přitom zohlednit zájmy dítěte a vyjádření OSPOD. Toto tzv. rychlé předběžné opatření trvá měsíc (§ 459 odst. 1 ZŘS) od své vykonatelnosti a opakovaně může být prodlužováno celkem až na šest měsíců (výjimečně i déle, viz § 460 ZŘS). U umístění dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu trvá předběžné opatření maximálně tři měsíce, příp. až do okamžiku vykonatelnosti rozhodnutí ve věci samé (§ 459 odst. 2 ZŘS).
Ústavní soud v rámci výkladu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zdůraznil, že základem rodinného života je soužití rodičů a dětí. Proto by měla péče a výchova o dítě probíhat primárně v rodině.[8] Z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plyne státu mimo jiné negativní závazek zdržet se zásahů do rodinného života a naopak pozitivní závazek respektovat rodinný život každého člověka. Stát má rodinné vztahy pomoci rozvíjet a přijmout opatření, která v případě odloučení dítěte od rodiny umožní jeho brzký a úspěšný návrat.[9] Není nutné, aby stát při této činnosti dosáhl kýženého výsledku, ale musí vyčerpat všechny relevantní prostředky.[10]
Zákon o sociálněprávní ochraně dětí upravuje celou řadu opatření, kterých OSPOD může při řešení nepříznivé situace rodiny využít. Volit by mezi nimi měl tak, aby na sebe navazovala a vzájemně se ovlivňovala (§ 9a odst. 2 ZSPOD). Přednost by měla dostat opatření, která zajistí řádnou výchovu a příznivý vývoj dítěte v jeho rodinném prostředí. Až kdyby to nebylo možné, lze využít opatření v náhradním rodinném prostředí. OSPOD by přitom měl využít metod sociální práce a postupů odpovídajících současnému vědeckému poznání.
U odebrání dítěte z péče rodičů je jediným legitimním cílem ochrana práv a zájmů dítěte a v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny se musí tento zásah do rodinného života rodičů a dítěte opírat o rozhodnutí soudu učiněné na základě zákona. Jde o promítnutí práva dítěte na kontakt se svým zákonným zástupcem dle čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
Před podáním návrhu na vydání předběžného opatření vedoucího k odloučení dítěte z rodiny by tedy měl OSPOD vyvinout maximální aktivitu k tomu, aby zjistil skutečné možnosti a schopnosti rodiny (i širší rodiny) v souvislosti se zajištěním řádné péče, vývoje a výchovy dítěte. Měl by s rodinou úzce spolupracovat na hledání co nejméně invazivních řešení a možností pomoci a podpory tak, aby dítě mohlo vyrůstat se svými rodiči. Až když všechna mírnější opatření selžou a dítě je stále v ohrožení, může OSPOD přistoupit k podání návrhu na vydání tzv. rychlého předběžného opatření.
Závěr
Cílem článku bylo poskytnout čtenáři stručný vhled do vybraných oblastí rodinného života osob se zdravotním postižením a poukázat na některé související systémové problémy. Autor se nejprve věnoval ústavnímu zakotvení práva osob se zdravotním postižením na rodinný život a pokračoval problematikou svobodného a informovaného rozhodování těchto osob o tom, zda a s kým založí rodinu. Autor zde poukázal například na problém nedobrovolných sterilizací, jejichž oběti budou nejspíš po mnoha letech alespoň symbolicky odškodněny za to, že jim byl v rozporu se zákonem i jejich svobodnou vůlí proveden sterilizační zákrok. Dále se autor věnoval otázce určování otcovství a mimo jiné poukázal na možnou mezeru v zákoně u tzv. II. domněnky otcovství, tj. souhlasného prohlášení matky a domnělého otce dítěte. Následovala část týkající se zásahů do nositelství a výkonu rodičovské odpovědnosti, kde se autor například vyjádřil k problematice omezování rodičovské odpovědnosti, resp. jejího výkonu, a to pro futuro u osob, které ještě nejsou rodiči, a soud rozhoduje o omezení jejich svéprávnosti. V neposlední řade se autor věnoval příkladu špatné praxe v podobě odebírání dětí rodičům se zdravotním postižením a jejich umisťování do náhradní rodinné péče. Autor zde mimo jiné poukázal na nedostatky v kvalifikaci a vzdělávání pomáhajících profesí, které vedou ke stigmatizaci, stereotypům a diskriminaci osob se zdravotním postižením.
Karel Lach
právník Ligy lidských práv a absolvent Právnické fakulty MUNI
[1] Ptáček, L. In: Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 1405–1406.
[2] Králíčková, Z., In: Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Rodinné právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 229.
[3] Ibidem.
[4] Pro další příklady zneužívání rodičovské odpovědnosti viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005.
[5] Bernoldová, J., et al. Ženy s mentálním postižením v roli matek. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. 2019, s. 73–84. ISBN 978-80-246-4329-8
[6] Ibidem, s. 84.
[7] Veřejný ochránce práv. Jak chránit práva rodičů s psychosociálním postižením a jejich děti? Doporučení veřejného ochránce práv [online] 2020. [cit. 20. 5. 2021]. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/uploads-import/CRPD/Doporuceni/2020_26_Doporuceni-rodice.pdf
[8] Nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10.
[9] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 2. 2002 ve věci Kutzner proti Německu, č. 46544/99.
[10] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 2016 ve věci Pedovič proti České republice, č. 27145/03.
Více článků
-
Mechanismy Evropské komise: Zpráva o právním státu
Od roku 2020 zveřejňuje Evropská komise každoročně Zprávu o právním státu. Její účel je především preventivní, měla by odhalovat problémy, které se v jednotlivých státech Evropské unie objevily za uplynulý rok,...
-
Zákaz tělesného trestání dětí? Co jsme slíbili, ale (zatím) nedodrželi – 2. díl
Aktuálně je Česká republika jednou z posledních zemí Evropské unie, která dosud nedostála svým mezinárodním závazkům v oblasti ochrany dětí před tělesnými tresty. Co má na situaci změnit chystaná novela občanského...