Vybrané aspekty práva osob se zdravotním postižením na rodinný život – 2. díl

Rodičovská odpovědnost a zásahy do jejího nositelství a výkonu

Rodičovská odpovědnost je soubor práv a povinností rodičů, které tkví v péči o dítě, jeho ochraně, udržování osobního styku, zajištění výchovy a vzdělání, určení místa bydliště, jména, zastupování a spravování jmění dítěte (§ 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jako „OZ”). Občanský zákoník rozlišuje mezi nositelstvím a výkonem rodičovské odpovědnosti. Nositelem rodičovské odpovědnosti je každý rodič, ledaže by ho soud této odpovědnosti zbavil (§ 865 OZ), a to od okamžiku narození dítěte do okamžiku, kdy dítě nabude plné svéprávnosti (§ 30 OZ). Každý rodič, který vykonává svá práva a povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti, je zároveň jejím nositelem, ale ne každý rodič, který je nositelem rodičovské odpovědnosti, ji může z objektivních či subjektivních důvodů vykonávat. Zásah do nositelství a výkonu rodičovské odpovědnosti musí být vždy v souladu s nejlepším zájmem dítěte.

Občanský zákoník stanoví, že když soud rozhoduje o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne také o otázce jeho rodičovské odpovědnosti (§ 865 odst. 2 OZ). V praxi si odborníci kladou otázku, zda je správné, aby soud, který rozhoduje o omezení svéprávnosti člověka, rozhodoval rovnou také o jeho rodičovské odpovědnosti, resp. o omezení jejího nositelství či výkonu. Omezení svéprávnosti není sankcí, nýbrž podpůrným opatřením reagujícím na neschopnost konkrétního člověka řešit samostatně konkrétní záležitosti svého života. Není proto možné jej v případě, kdy ještě není rodičem, omezit v oblasti rodičovské odpovědnosti, pokud jeho nenarozenému (ani nepočatému) dítěti nic nehrozí.[1] Podle autora by takové omezení člověka bylo protiústavní (neoprávněný zásah do práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina”). Navíc by (zřejmě v závislosti na rozsahu omezení) mohlo zasahovat do samého jádra práva na soukromý a rodinný život dle čl. 4 odst. 4 Listiny.

V oblasti zásahu do nositelství a výkonu rodičovské odpovědnosti může dojít ke třem situacím, a to (1) k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, (2) omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu, případně až (3) ke zbavení rodičovské odpovědnosti.[2]

Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti rodiče v oblasti rodičovské odpovědnosti, je výkon jeho práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti ex lege v plném rozsahu pozastaven (§ 868 odst. 2 OZ). Soud se však bude zabývat i tím, zda je rodič schopen o dítě pečovat a stýkat se s ním. Je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte, soud mu právo na péči a styk s dítětem zachová.

Soud může pozastavit výkon rodičovské odpovědnosti také, pokud rodič z nějakého objektivního důvodu není schopen práva a povinnosti z rodičovské odpovědnosti vykonávat (§ 869 OZ). Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti však nemá vliv na práva a povinnosti spojené s osobností dítěte ani na práva a povinnosti osobní povahy, tj. rodič může například určit jméno a příjmení dítěte (§ 856 OZ). Tohoto institutu lze využít například v případech, kdy se rodič léčí z přechodné duševní poruchy, příp. je dlouhodobě hospitalizovaný apod. 

U omezení rodičovské odpovědnosti jde naopak o subjektivní důvody, pro které rodič nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně (§ 870 OZ). V takovém případě, je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte, soud rodičovskou odpovědnost omezí a přesně stanoví, v jakém rozsahu ji omezuje. Může jít o omezení podstaty konkrétního práva (např. správa jmění dítěte), nebo jen jeho výkonu. V rozsahu, ve kterém je rodič ve své rodičovské odpovědnosti omezen, za něho bude jednat opatrovník. Tím nejsou dotčena práva druhého rodiče. Ještě než soud o omezení rodičovské odpovědnosti rozhodne, vždy posoudí, zda je vzhledem k nejlepšímu zájmu dítěte potřeba omezit i styk rodiče s dítětem (§ 872 OZ).[3] Rodiči s omezenou rodičovskou odpovědností nezaniká vyživovací právo ani povinnost, neboť nejde o součást rodičovské odpovědnosti (§ 859 OZ).

V závažných případech zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti či jejího výkonu, kdy dochází například k týrání dítěte[4], je možné rodiče rodičovské odpovědnosti zcela zbavit (§ 871 OZ). Jde o krajní sankční opatření s účelem chránit práva a zájmy dítěte. Soud v rámci rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti může rodiče zbavit i dalších práv, která nejsou součástí rodičovské odpovědnosti, např. práva dát souhlas k osvojení (§ 873 OZ). Vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti však zůstává zachována (§ 874 OZ). Právo na styk s dítětem rodiči zůstane, pouze pokud soud o zachování tohoto práva vzhledem k zájmu dítěte zvlášť rozhodne (§ 872 odst. 2 OZ).

Odebírání dětí rodičům se zdravotním postižením

V rámci projektu „Mateřství žen s mentálním postižením: Analýza dostupné podpory a faktorů ovlivňujících plnění mateřské role“ provedly Bernoldová, Strnadová (obě z Pedagogické fakulty UK) a Adamčíková (University of New South Wales, School of Education, Austrálie) výzkum, který ukazuje, že řada zdravotních a sociálních pracovníků má nedostatek pracovních zkušeností, znalostí a dovedností v oblasti práce s matkami se zdravotním postižením. Znalosti nejen z oblasti nabídky služeb a podpůrných opatření, ale také komunikační dovednosti a empatický přístup založený na respektu k důstojnosti každého člověka by přitom měly být základem práce těchto pomáhajících profesí. Popsané nedostatky pak vedou ke stigmatizaci, předsudkům a diskriminačnímu chování vůči matkám se zdravotním postižením.[5] V této studii například pracovníci OSPOD (orgánu sociálně-právní ochrany dětí) vyjádřili obavy z toho, že by ženy s mentálním postižením mohly být dobrými matkami a řádně o své děti pečovat, a naopak uvedli, že by tyto ženy měly podstoupit interrupci a neměly by mít tolik dětí, kolik samy chtějí. Tyto své úvahy a obavy odůvodnili primárně odkazem na nejlepší zájem dítěte.[6]

Ústavní soud v rámci výkladu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zdůraznil, že základem rodinného života je soužití rodičů a dětí. Proto by měla péče a výchova o dítě probíhat primárně v rodině.[8] Z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plyne státu mimo jiné negativní závazek zdržet se zásahů do rodinného života a naopak pozitivní závazek respektovat rodinný život každého člověka. Stát má rodinné vztahy pomoci rozvíjet a přijmout opatření, která v případě odloučení dítěte od rodiny umožní jeho brzký a úspěšný návrat.[9] Není nutné, aby stát při této činnosti dosáhl kýženého výsledku, ale musí vyčerpat všechny relevantní prostředky.[10]

Zákon o sociálněprávní ochraně dětí upravuje celou řadu opatření, kterých OSPOD může při řešení nepříznivé situace rodiny využít. Volit by mezi nimi měl tak, aby na sebe navazovala a vzájemně se ovlivňovala (§ 9a odst. 2 ZSPOD). Přednost by měla dostat opatření, která zajistí řádnou výchovu a příznivý vývoj dítěte v jeho rodinném prostředí. Až kdyby to nebylo možné, lze využít opatření v náhradním rodinném prostředí. OSPOD by přitom měl využít metod sociální práce a postupů odpovídajících současnému vědeckému poznání.

U odebrání dítěte z péče rodičů je jediným legitimním cílem ochrana práv a zájmů dítěte a v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny se musí tento zásah do rodinného života rodičů a dítěte opírat o rozhodnutí soudu učiněné na základě zákona. Jde o promítnutí práva dítěte na kontakt se svým zákonným zástupcem dle čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.

Před podáním návrhu na vydání předběžného opatření vedoucího k odloučení dítěte z rodiny by tedy měl OSPOD vyvinout maximální aktivitu k tomu, aby zjistil skutečné možnosti a schopnosti rodiny (i širší rodiny) v souvislosti se zajištěním řádné péče, vývoje a výchovy dítěte. Měl by s rodinou úzce spolupracovat na hledání co nejméně invazivních řešení a možností pomoci a podpory tak, aby dítě mohlo vyrůstat se svými rodiči. Až když všechna mírnější opatření selžou a dítě je stále v ohrožení, může OSPOD přistoupit k podání návrhu na vydání tzv. rychlého předběžného opatření.

Závěr

Cílem článku bylo poskytnout čtenáři stručný vhled do vybraných oblastí rodinného života osob se zdravotním postižením a poukázat na některé související systémové problémy. Autor se nejprve věnoval ústavnímu zakotvení práva osob se zdravotním postižením na rodinný život a pokračoval problematikou svobodného a informovaného rozhodování těchto osob o tom, zda a s kým založí rodinu. Autor zde poukázal například na problém nedobrovolných sterilizací, jejichž oběti budou nejspíš po mnoha letech alespoň symbolicky odškodněny za to, že jim byl v rozporu se zákonem i jejich svobodnou vůlí proveden sterilizační zákrok. Dále se autor věnoval otázce určování otcovství a mimo jiné poukázal na možnou mezeru v zákoně u tzv. II. domněnky otcovství, tj. souhlasného prohlášení matky a domnělého otce dítěte. Následovala část týkající se zásahů do nositelství a výkonu rodičovské odpovědnosti, kde se autor například vyjádřil k problematice omezování rodičovské odpovědnosti, resp. jejího výkonu, a to pro futuro u osob, které ještě nejsou rodiči, a soud rozhoduje o omezení jejich svéprávnosti. V neposlední řade se autor věnoval příkladu špatné praxe v podobě odebírání dětí rodičům se zdravotním postižením a jejich umisťování do náhradní rodinné péče. Autor zde mimo jiné poukázal na nedostatky v kvalifikaci a vzdělávání pomáhajících profesí, které vedou ke stigmatizaci, stereotypům a diskriminaci osob se zdravotním postižením.

[1] Ptáček, L. In: Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 1405–1406.

[2] Králíčková, Z., In: Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Rodinné právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 229.

[3] Ibidem.

[4] Pro další příklady zneužívání rodičovské odpovědnosti viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005.

[5] Bernoldová, J., et al. Ženy s mentálním postižením v roli matek. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. 2019, s. 73–84. ISBN 978-80-246-4329-8

[6] Ibidem, s. 84.

[7] Veřejný ochránce práv. Jak chránit práva rodičů s psychosociálním postižením a jejich děti? Doporučení veřejného ochránce práv [online] 2020. [cit. 20. 5. 2021]. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/uploads-import/CRPD/Doporuceni/2020_26_Doporuceni-rodice.pdf

[8] Nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10.

[9] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 2. 2002 ve věci Kutzner proti Německu, č. 46544/99.

[10] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 2016 ve věci Pedovič proti České republice, č. 27145/03.