Vybrané aspekty práva osob se zdravotním postižením na rodinný život – 1. díl

Autor se bude nejdříve věnovat ústavnímu zakotvení práva osob se zdravotním postižením na rodinný život. Dále se vyjádří k jejich právu svobodně a informovaně se rozhodnout, zda a s kým rodinu založí. Poté autor naváže problematikou určování otcovství a možnostmi zásahu do nositelství. V druhém díle autor naváže pojednáním o výkonu rodičovské odpovědnosti, který zakončí příkladem špatné praxe v podobě odebírání dětí rodičům se zdravotním postižením.

Zakotvení práva osob se zdravotním postižením na rodinný život

Pro účely článku autor vnímá osoby se zdravotním postižením ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále také jako „ÚPOZP“), kterou Česká republika ratifikovala v roce 2009. Dle ÚPOZP jde o osoby s dlouhodobým fyzickým, duševním, mentálním nebo smyslovým postižením, jež jim může bránit v plném, účinném a rovném zapojení se do společnosti. Smyslem Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením je zajistit, aby se lidem se zdravotním postižením dostalo náležité podpory a ochrany plného a rovného užívání všech jejich základních práv a svobod a bylo s nimi jednáno důstojně (čl. 1 ÚPOZP).

Mezi základní práva patří i právo na rodinný život. To je v České republice chráněno a garantováno nejen Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením (čl. 22 a 23), ale také Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 8) a Listinou základních práv a svobod (čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4; dále jen “Listina”). Jeho součástí je i právo zplodit děti, pečovat o ně a vychovávat je. Právo na rodinný život má každý člověk a zdravotní postižení zde není právní překážkou. Co do ochrany práv a důstojnosti jsou si totiž v obecné rovině všichni lidé rovni (čl. 1 Listiny), a to bez rozdílu. Zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení v čl. 3 odst. 1 Listiny nenajdeme, ale judikatura jej za diskriminační důvod považuje a demonstrativní výčet čl. 3 odst. 1 Listiny tak doplňuje.[1] Na zákonné úrovni pak zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon v § 2 odst. 3 zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení uvádí přímo.

Právo na rodinný život tak není možné osobám se zdravotním postižením upřít. Nejde však o právo absolutní, tzn. je možné jej v určitých situacích omezit, přičemž nesmí dojít k zásahu do jeho jádra (viz čl. 4 odst. 4 Listiny). K omezení práv dle čl. 32 odst. 4 Listiny může dojít pouze rozhodnutím soudu na základě zákona.

Právo osob se zdravotním postižením činit svobodná a informovaná rozhodnutí o svém rodinném životě

Lidé se zdravotním postižením mají nejen právo se svobodně rozhodnout, zda a s kým budou mít děti, ale mají také právo na relevantní a srozumitelné informace o sexu, sexualitě, antikoncepci, těhotenství, porodu i rodičovství [čl. 23 odst. 1 písm. b) ÚPOZP]. Tyto informace by jim měla zprostředkovat v prvé řadě rodina, pedagogové ve škole, ale také stát v podobě sociálních pracovníků, poskytovatelů zdravotních služeb, orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) apod. Mít dostatek relevantních a srozumitelných informací je důležité například pro účely udělení informovaného souhlasu k poskytnutí zdravotních služeb ženě v souvislosti s těhotenstvím, porodem a poporodní péčí o dítě.

Mezi další hlavní faktory ovlivňující informované rozhodování ženy se zdravotním postižením v otázkách spojených se založením rodiny a případné navazující zdravotní péče patří kromě zmíněných relevantních informací také nedostatečná podpora ze strany rodiny i státu, předsudky pomáhajících profesí, které s těmito ženami pracují, a jejich nedostatečná odborná příprava.[2] Pro ženy se zdravotním postižením tak může být svobodné a informované rozhodování se o otázkách spojených s početím, těhotenstvím, porodem a péčí o dítě velmi složité a náročné. Je potřeba, aby se těmto ženám dostalo kvalitní pomoci a podpory nejen od rodiny, ale také ze strany poskytovatelů zdravotních služeb, sociálních služeb, opatrovníků a sociálních pracovníků. Ti mohou ženě mimo informací o průběhu těhotenství, porodu a péči o dítě poradit a pomoci, jak rodinu materiálně zaopatřit, na jaké dávky a služby má rodina nárok, mohou jí pomoci nalézt vhodné bydlení apod.

Rozhodnutí o tom, zda člověk zplodí dítě či nikoli, není právním jednáním, proto by do tohoto rozhodnutí osobám se zdravotním postižením neměl nikdo zasahovat (tj. ani opatrovník nebo osoby blízké). Pokud však těhotná žena, která je omezená ve svéprávnosti v oblasti udělení informovaného souhlasu k poskytnutí zdravotních služeb dle § 28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, bude chtít podstoupit interrupci, musí získat souhlas svého opatrovníka (§ 35 odst. 4 zákona o zdravotních službách), který by měl se ženou situaci náležitě probrat (ale netlačit na ni) a vzít v potaz její názor a postoj k věci.

Matka je vždy jistá, ale co otec?

Po porodu dítěte je potřeba určit, kdo je matkou a otcem, tedy základní statusový poměr mezi rodiči a dítětem. Platí známé právní pravidlo, že matka je vždy jistá, proto je dle § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) matkou žena, která dítě porodila. Tuto skutečnost není třeba dále ověřovat. Problém může nastat u určení otcovství. Pakliže je jeden z rodičů omezen ve svéprávnosti v oblasti uzavření manželství, a přesto spolu před narozením dítěte manželství uzavřeli, jejich manželství vznikne (§ 673 OZ) a není možné jej prohlásit za neplatné ani na návrh osoby, která na tom má právní zájem (§ 680 OZ), a to ani z moci úřední, neboť na tuto situaci zákon v § 685 OZ nepamatuje. Manželství by bylo možné soudem prohlásit za neplatné pouze na návrh druhého manžela, který byl svým partnerem (ve významu generického maskulina použitého v textu zákona) například uveden v omyl (§ 684 OZ).[6] Po právní moci rozsudku[7] soudu je manželství neplatné. Pokud se však manželům narodí živé dítě ještě před právní mocí rozsudku, jde o jeden ze zákonných konvalidačních důvodů a manželství již nelze prohlásit za neplatné (§ 683 OZ). V takovém případě by nic nebránilo určení otcovství podle tzv. I. domněnky a za otce by se považoval manžel matky (§ 776 OZ). I. domněnku určení otcovství je však možné použít také v ochranné době 300 dní od okamžiku zániku manželství, tj. mimo jiné od právní moci rozsudku o vyslovení neplatnosti manželství (§ 776 odst. 1 OZ).[8] Jako otec tak bude zapsán muž, který byl manželem matky před vyslovením neplatnosti manželství.

Nebylo-li otcovství určeno dle I. domněnky, je možné jej určit II. domněnkou, tedy souhlasným prohlášením matky a otce (§ 779 OZ). Takto lze určit otcovství k narozenému živému dítěti (i zletilému), příp. k nasciturovi.[9] K učinění souhlasného prohlášení jinak není stanovena žádná lhůta a je možné jej učinit před matričním úřadem nebo před soudem.

Pokud je jeden z partnerů omezen ve svéprávnosti v oblasti určování otcovství, souhlasné prohlášení učinit nelze a o otcovství rozhodne soud podle § 783 OZ.[10] Pakliže osoba omezená ve svéprávnosti není přímo omezena pro otázky určování otcovství, musí prohlášení učinit pouze před soudem. Půjde-li o muže, bude soud zkoumat, zda je schopen pochopit smysl a důsledky prohlášení, a pokud není, stanoví mu opatrovníka (§ 780 OZ). Je však otázkou, zda může opatrovník spolehlivě posoudit, jestli konkrétní soulož matky a putativního otce skutečně vedla ke zplození dítěte.[11] U ženy, která je omezena ve svéprávnosti, soud také bude zkoumat, zda si je vědoma významu a důsledků souhlasného prohlášení. Pokud by nebyla omezena ve svéprávnosti, bude její schopnost posoudit význam souhlasného prohlášení zkoumat případně i matrika, pakliže by chtěla prohlášení učinit tam. Jestliže žena není kvůli své dlouhodobé duševní poruše schopna posoudit význam souhlasného prohlášení, nebo existuje-li zde jiná závažná překážka (např. pokud matka není známa – tzv. anonymní porod), soud jí opatrovníka nestanoví a souhlasné prohlášení nebude možné učinit (§ 781 OZ). Použije se tedy III. domněnka otcovství, tj. o otcovství rozhodne soud dle § 783 OZ.[12]

Vzhledem k významnosti statusového určení otce dítěte se autor článku přiklání k tomu, aby se § 781 OZ dalo použít nejen na matku, ale i na domnělého otce dítěte, a aby v případě jeho neschopnosti posoudit význam souhlasného prohlášení nebylo k tomuto využito opatrovníka, ale aby otcovství určil soud dle § 783 a násl. OZ. Dalo by se zde uvažovat o nápravě tohoto stavu pomocí analogie dle § 10 OZ, avšak autor má za to, že by byla lepší systémová změna v podobě novelizace zákona. Bylo by tak každému okamžitě jasné, že určení otcovství u osoby, která není schopna projevit svou vůli nebo posoudit následky souhlasného prohlášení, rozhodnutím soudu je lepší než jej určit prostřednictvím opatrovníka.

Zajímavá je otázka popření otcovství určeného dle I. domněnky, kdy dle § 785 OZ otci běží k popření jeho otcovství šestiměsíční subjektivní lhůta od okamžiku, kdy nabyl pochybnosti o tom, zda je otcem dítěte, a šestiletá objektivní lhůta od okamžiku narození dítěte. Podle § 785 odst. 2 OZ může za otce, který byl omezen ve svéprávnosti před uplynutím šestileté objektivní lhůty k popření otcovství a sám jej popřít nemůže, popřít otcovství opatrovník, a to ve lhůtě šesti měsíců od jeho jmenování soudem. Subjektivní lhůta k popření otcovství se zde neuplatní a relevantní bude jen lhůta objektivní, tj. šestiletá.[13] Pokud otec ve svéprávnosti omezen nebyl, ale pro jeho duševní poruchu mu marně uplynula šestiletá objektivní lhůta k popření otcovství, je možné její zmeškání prominout.[14]

Pokračování článku vyjde 29. 7. 2021 na webových stránkách pravo21.cz.

[1] Nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 10/04.

[2] Porter, E., Kidd, G., Murray, N., Uytman, C., Spink, A., Anderson, B. 2012. Developing the Pregnancy Support Pack for People who Have a Learning Disability. British Journal of Learning Disabilities 40 (4): 310-317; Mandzáková, S., Horňák, L. 2013. Rizikové sexuálne správanie osob s lahkým mentálnym postihnutím. In S. Mandzáková, D. Marková, L. Horňák (ed.). Sexualita a postihnutie, 149-180. Prešov: Prešovská univerzita; Burgen, B. 2010. Women with Cognitive Impairment and Unplanned or Unwanted Pregnancy: A 2-Year Audit of Women Contacting the Pregnancy Advisory Service.Australian Social Work 63 (1): 18-34.

[3] Sterilizací se rozumí zdravotní výkon zabraňující oplodnění bez odstranění nebo poškození pohlavních žláz (viz § 12 zákona o specifických zdravotních službách).

[4] Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě ze dne 23. 12. 2005, sp. zn. 3099/2004/VOP. Dostupné z: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/2596

[5] Stanovisko VOP, kapitola 3.2. Kazuistika (sp. zn.: 3103/2004/VOP/PM).

[6] Králíčková, Z., In: Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Rodinné právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 61.

[7] Má konstitutivní povahu s účinky ex tunc.

[8] Šínová, R., In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 876.

[9] Ibidem, s. 898.

[10] Ibidem, s. 912–913.

[11] Ibidem, s. 913.

[12] Ibidem, s. 912–917.

[13] Králíčková, Z., In: Králíčková, Z. Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–97). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 537–543.

[14] Šínová, R., In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 956.