Trestní soudnictví v zemi galského kohouta

První, co Vás na francouzském trestním právu zarazí, je jeho systematické zařazení mezi právo soukromé. Ptal jsem se starších, ptal jsem se všech… a odpověď tkví ve zdůraznění faktu, že se trestné činy často dotýkají přímo jednotlivců. V praxi se toto pak promítá i v organizaci soudů, kdy práva veřejná soudí ordre administratif (čili správní soudnictví, které má na rozdíl od nás velice specializovanou a navíc dvou instanční strukturu), kdežto soukromoprávní agenda je v gesci ordre judiciare, který se dělí na jurisdikci civilní a trestní.

Další odlišnost skýtá samotné rozdělení trestných činů, kdy francouzský trestní zákoník rozlišuje mezi přestupky (pokuta do výše 1 500 €), delikty (do 10 let vězení) a zločiny. O přestupcích tak na rozdíl od naší vlasti nerozhoduje správní úřad, ale Tribunal de Police v řízení před samosoudcem. „Delikventy“ naopak napravuje Tribunal Correctionel, který zasedá v tříčlenném senátu. Největší podívanou však bezpochyby nabízí Cour d’assises, kdy tříčlenný senát doplňuje šestičlenná porota projednávající zločiny. Členové poroty jsou vybírání ze seznamu voličů, musí být starší 23 let, bezúhonní a nesmí být ve státních službách (nejsou vybírání ani studenti práva, protože jejich znalost práva je nežádoucí). Společně se soudci pak nadpoloviční většinou hlasů rozhodují nejenom o vině, ale i trestu.

Úroveň specializace soudců je opravdu veliká, což dokládá existence zvláštního soudce pro výkon trestů, který například jednou měsíčně kontroluje situaci ve věznicích, nebo soudce ve věcech mládeže, do jehož jurisdikce spadají jak trestní věci mládeže (společně s dvěma přísedícími ne-soudci), tak ochrana mladistvých v civilních věcech.

Spoustou zajímavostí rovněž oplývá i samotné vyšetřování a přípravné řízení. To probíhá pod taktovkou Procureurs de la Republic či spíše jejich substituts – řadových státních zástupců, jejichž postavení stojí za zmínku. Ve Francii se totiž soudci a státní zástupci označují jedním slovem magistrat. To se projevuje například tak, že státní zástupci sedí vždy na stejné (vyvýšené) úrovni jako soudci, nebo že v rámci svého profesního života mohou přecházet mezi oběma složkami. Společně se tedy dělí na magistrats de siège (sedící - soudci) a magistrats de parquet (stojící - prokurátoři). Pokud se zde člověk chce stát magistrat (ať už raději stojí, nebo sedí), musí projít velice složitým konkurzem a dále absolvovat prestižní Národní školu „magistratury“ sídlící v Bordeaux. Nicméně na rozdíl od nás je státní zastupitelství přímo podřízeno ministru spravedlnosti, což vznáší otazník nad jeho nezávislostí. Francie za to byla kritizována dokonce i Evropským soudem pro lidská práva.

Asi největší zvláštností je existence vyšetřujícího soudce, který přichází na scénu v případě zločinů v momentě, kdy je státní zástupce s vyšetřováním hotov a předává spis. Úlohou tohoto soudce je všemi dostupnými (ale legálními) prostředky zjistit pravdu, aby mohl rozhodnout, zda obviněného postaví před soud, či jej zprostí obvinění. V honbě za pravdou jde soudce opravdu hluboko a zjišťuje psychologický a sociologický profil obviněného.

Sečteno a podtrženo, po absolvování této letmé exkurze francouzskou trestní jurisdikcí Vám bude jasné, že se jedná o nadmíru organizovaný a specializovaný aparát, který se vyznačuje, ostatně jako mnoho jiného ve Francii, svými zvláštnostmi. Nechť ve Vás tento článek podnítí zájem o srovnání „boje za spravedlnost“ v ostatních zemích za našimi kopečky.

Autor: Ondřej Chylek