Rozsah imunity člena Poslanecké sněmovny v soudní praxi Nejvyššího a Ústavního soudu - díl II

Analýza argumentace NS a ÚS v řešených případech

Půjčky poslance dalším členům Poslanecké sněmovny a příspěvky na sociálních sítích, dva odlišné fenomény, jež pojí jedna společná věc: otázka rozsahu hmotněprávní imunity poslanců. Komparací a následnou analýzou jednotlivých rozhodnutí lze dojít k poměrně komplexnímu obrazu funkčnosti poslanecké indemnity v soudní a právní praxi.

Funkce indemnity

Indemnita poslanců narušuje jeden ze základních principů právního státu: rovnost před zákonem. Tento princip zakotvuje Listina základních práv a svobod, a je tudíž součástí ústavního pořádku. Poslanecká imunita však rovněž plní důležitou roli prostředku ochrany fungování Poslanecké sněmovny jako celku. Jde o nutnost zajistit akceschopnost Parlamentu a především možnost poslance svobodně se vyjádřit bez obav ze soudních tahanic. Byť se v podstatě jedná o privilegování určitých skupin osob vůči ostatním, jde zároveň o nutnou součást právního řádu jako prevenci proti možnosti „odstraňovat“ konkrétní poslance z konkurenčního politického prostředí. V testu proporcionality zde vítězí zajištění plynulého chodu zákonodárné moci.

Na základních funkcích hmotněprávní imunity se shodují jak oba výše uvedené soudy, tak i samotné orgány zákonodárné moci.[1] Ústavní soud ve svém rozhodnutí cituje i Evropský soud pro lidská práva, který konstatuje, že imunita sleduje „legitimní cíle ochrany svobody projevu na půdě parlamentu a zachování dělby moci mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní.“[2]

Rozsah indemnity podle čl. 27 Ústavy

První odstavec čl. 27 Ústavy zakotvuje úplnou indemnitu poslanců. Problematice rozsahu chráněných práv se notně věnoval Ústavní soud ve svém rozhodnutí pod spisovou značkou I. ÚS 3018/14. V nálezu sděluje, že „jde o hmotněprávní exempci, která vylučuje jakýkoliv postih, ať už trestněprávní, správněprávní či disciplinární, za jejich hlasování.“[3] Říká tedy, že hlasování poslanců je nedotknutelným aktem, který nemůže být v žádném případě shledán trestným činem, přestupkem ani kárným deliktem.

Druhý odstavec stejného článku poté zakotvuje trestněprávní indemnitu za projevy poslanců, která se na základě argumentu a maiori ad minus vztahuje i na přestupkovou indemnitu poslance. Poslanec však nepožívá disciplinární ochrany a může být v souladu s jednacím řádem sněmovny postoupen kárnému řízení.[4]

Rozsah indemnity podle místa projevu poslance

Indemnitu poslanců Ústava omezuje na projevy učiněné v Poslanecké sněmovně a v jejích orgánech. Zde se argumentace soudů mírně liší. Zatímco Nejvyšší soud v rozhodnutí pod spisovou značkou 3 Tcu 33/2014 rozporoval především formu projevu učiněného poslancem, nikoliv fakt, že příspěvek na sociálních sítích sdílel v budově Poslanecké sněmovny, Ústavní soud se v nálezu pod spisovou značkou I. ÚS 3018/14 při řešení stejného problému více zaměřil na charakter „místa“, kde je projev poslance chráněn. Odmítl čistě teritoriální vymezení prostorů, ale obrátil se k funkčnímu pojetí, označujícímu za takové místo jakékoliv „chráněné fórum“, kde dochází ke svobodné a otevřené diskusi mezi poslanci a kde je nutná ochrana svobody projevu.[5] Automaticky tak nepřiznává ochranu projevu kdekoliv v budově Sněmovny, ale zakládá nutnost situační potřeby takové ochrany.

Nejvyšší soud v rozsudku týkajícím se poslance Víta Bárty řešil otázku, zda jsou poslanecké kluby orgány Poslanecké sněmovny. Došel ke kladné odpovědi, a rozšířil tak ochranu poslanců na kterékoliv místo v budově, kde dochází k otevřené politické diskusi a k legislativním rozhodnutím, byť nejsou poslanecké kluby jako orgány Poslanecké sněmovny Ústavou výslovně označeny.[6]

Předmět indemnity

Předmětem indemnity je hlasování a jiný projev člena Poslanecké sněmovny. V případě ochrany hlasování jde o absolutní indemnitu vztahující se na trestněprávní, správněprávní i disciplinární odpovědnost. Jedná se o úkon, který je vždy proveden na půdě Poslanecké sněmovny a v žádném případě nemůže být označen za trestný čin, přestupek či kárný delikt.[7]

Projev poslance, odlišný od hlasování, je však komplikovanějším termínem. Musí jít o sdělení informace či vyjádření názoru slovem, písmem, obrazem či jiným způsobem.[8] Jejím pojetím se zabýval jak Nejvyšší soud (3 Tcu 33/2014), tak Ústavní soud (I. ÚS 3018/14). V nejdůležitějším aspektu se oba soudy shodly. Musí jít o projev učiněný při jednání komory či jejích orgánů směřovaný vůči dalším účastníkům debaty, nikoliv o projev směřovaný výhradně navenek, vůči veřejnosti či jiným členům společnosti. Příspěvky na sociálních sítích jsou proto povahově srovnatelné s masovými komunikačními prostředky, jako jsou televizní či rozhlasové vysílání nebo tisk.[9] Byť by tedy šlo o televizní rozhovor s poslancem, nahrávaný na půdě Poslanecké sněmovny, nepožívalo by toto jednání poslanecké indemnity.

Další důležitou náležitostí projevu, řešenou již Nejvyšším soudem v případu poslance Víta Bárty, je existence jednání projeveného v souvislosti s výkonem mandátu poslance. Nejvyšší soud v tomto případě uznal, že šlo o jednání v rámci mandátu z důvodu přímé souvislosti nabídky výhodné půjčky s diskusí o novele snižující poslanecký příjem.[10] Nutnost, aby projev poslance byl učiněn v souvislosti s výkonem mandátu, poté v rozhodnutí I. ÚS 3018/14 potvrdil i Ústavní soud.

Závěrečné shrnutí

Poslanecká indemnita dozajista určitým způsobem narušuje princip rovnosti všech před zákonem, je však nutné vzít v potaz potřebu ochrany funkčnosti Poslanecké sněmovny jako celku. Poslanci se nesmí obávat sankcí za výkon svého mandátu (hlasování, projevy). Hmotněprávní imunita poslanců však není neomezená.

Rozsah indemnity poslanců lze studovat z hlediska jednotlivých odstavců čl. 27 Ústavy nebo z hlediska aplikovatelnosti ochrany podle místa vykonaného projevu poslance.

První odstavec čl. 27 pojednává o absolutní indemnitě poslance při jeho hlasování, kdy nemůže být člen komory postižen trestněprávně, správněprávně ani disciplinárně. Druhý odstavec už nezaručuje disciplinární beztrestnost poslance. Rozsah podle místa projevu už je dle judikatury komplikovanější a rozhodnutí jednotlivých soudů se mírně liší. Zatímco Nejvyšší soud nevyloučil teritoriální pojetí úpravy, Ústavní soud ve svém rozhodnutí v případu poslance Otty Chaloupky přímo určil funkční pojetí indemnity. Projevy poslanců mají být chráněny tam, kde dochází k diskuzi poslanců a k legislativnímu rozhodování. Rozsudek Nejvyššího soudu v případu poslance Víta Bárty navíc postavil poslanecké kluby z funkčního hlediska na roveň orgánů Poslanecké sněmovny.

Předmětem hmotněprávní ochrany poslanců je projev poslance. Zatímco v případě hlasování panuje shoda o bezpodmínečné a absolutní ochraně indemnitou, u projevu, který charakterizujeme jinak, se argumentace jednotlivých soudů mírně liší. Musí zde jít o projev učiněný při jednání komory či jejích orgánů směřovaný vůči dalším účastníkům debaty, nikoliv o projev směřovaný výhradně navenek. Příspěvky na sociálních sítích lze přirovnat k masovému komunikačnímu prostředku. Jednání takového druhu tudíž není pro ochranu funkčnosti Sněmovny potřeba krýt hmotněprávní imunitou. Nejvyšší soud poté v rozsudku týkajícím se Víta Bárty rozhodl, že pro požití ochrany indemnitou je nutné, aby došlo k projevu v souvislosti s výkonem mandátu, a ve svém nálezu o Ottu Chaloupkovi to potvrdil i Ústavní soud.

První díl článku si můžete přečíst zde.

[1] Publikace vydávané kanceláří Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky [online]. s. 2. Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/cdrom/ic/pdf/15_Poslanecky_manda_8_2017.pdf

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3018/14.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3018/14.

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3018/14.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3018/14.

[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012.

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3018/14.

[8] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I ÚS 3018/14.

[9] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3018/14. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tcu 33/2014.

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 11 Tcu 135/2012.