Předžalobní výzvy znějící na vyšší než následně žalované částky

Dříve než se dostaneme k samotnému jádru problému, považuji za vhodné připomenout, jak se předžalobní výzva do českého právního řádu dostala a jaká je její podstata. Příběh vzniku předžalobní výzvy se trochu nečekaně začal psát při projednávání novely občanského soudního řádu, a to zákona č. 396/2012 Sb. (dále jen „novela“). Poslanci při 2. čtení vložili do novely, známé i jako „velká exekuční novela“, v rámci pozměňovacích návrhů mimo jiné i  § 142a [1] zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). [2] Z tohoto důvodu bychom tak marně hledali v důvodové zprávě pohnutky zákonodárce, které ho vedly k přijetí § 142a o. s. ř.

Smysl a účel předžalobní výzvy

V průběhu schvalovacího procesu novely tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil ke smyslu navrhovaného ustanovení nastínil, že dle jeho názoru: „tato změna zákona odstraní přílišnou tvrdost, odstraní případy, se kterými se asi každý z nás ve své poslanecké kanceláři potkává, kdy někdo opomine zaplatit malý dluh, opomine zaplatit poplatek za elektřinu, opomine zaplatit dluh za černou jízdu v tramvaji a po několika letech je pak nucen platit několikanásobek této částky.“ [3]

Vodítkem při hledání smyslu a účelu předžalobní výzvy se tak s ohledem na absentující důvodovou zprávu stala zejména následující judikatura soudů. Mezi prvními se vyjádřil Vrchní soud v Praze, který v usnesení ze dne 19. 11. 2013, č. j. 5 Cmo 368/2012-22, uvedl, že: „hlavním smyslem povinné předžalobní upomínky podle § 142a o. s. ř. je zajištění určité míry ochrany dlužníků před podáváním ‚šikanózních‘ žalobních návrhů za situace, kdy žalovaný ani neví, že nějaký dluh je za ním evidován, a účelem podání žalobního návrhu je pouze navýšení pohledávky o část nákladů řízení za poskytnuté právní služby“. [4] [5] Předžalobní výzva má zamezit zbytečnému vedení soudních sporů tam, kde by postačilo, aby věřitel dlužníka v případě prodlení vyzval k zaplacení a dlužník by býval na takovou výzvu reagoval uhrazením pohledávky. 

Náležitosti předžalobní výzvy nejsou zákonem jasně definovány. Měla by však především obsahovat označení věřitele a dlužníka, právní důvod vzniku dluhu, jeho výši a lhůtu k jeho splnění. Upozornění na vymáhání dluhu soudní cestou také není explicitně v zákoně vymezeno jako náležitost předžalobní výzvy, nicméně Vrchní soud v Olomouci ji označil za podstatnou. [6]

Důsledek nezaslání předžalobní výzvy

Dopad nezaslání předžalobní výzvy upravuje zákon na první pohled jednoznačně. Pakliže věřitel nezašle před podáním žaloby k soudu v případě řízení o splnění povinnosti předžalobní výzvu, nenáleží mu náhrada nákladů řízení. Pokud by však nastaly důvody hodné zvláštního zřetele, pak by věřiteli byla náhrada nákladů řízení soudem přiznána. Mezi důvody hodné zvláštního zřetele pak lze zařadit např. situaci, kdy by došlo k administrativnímu pochybení na straně advokáta v důsledku nemoci a předžalobní výzva by nebyla odeslána. [7] 

Prvotní „šok“ po účinnosti novely nastal v okamžiku, kdy soudy různých stupňů započaly retroaktivně novelu vztahovat na řízení zahájená před 1. 1. 2013 a nepřiznávaly náhradu nákladů řízení, pokud věřitelé předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. nezaslali. Na uvedený postup reagovala judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu, která akcentovala, že s ohledem na přechodná ustanovení novely není možné § 142a o. s. ř. aplikovat i na řízení zahájená před 1. 1. 2013. [8]

Judikatura postupem času blíže specifikovala situace, ve kterých i přes absentující předžalobní výzvu nestihne věřitele sankce v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení. Důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení nepředstavuje chybějící zaslání předžalobní výzvy tam, kde dlužník ani po doručení žaloby dluh neuhradí (či jinak nepřivodí jeho zánik, např. započtením). [9] Uvedené rozvedl dále Nejvyšší soud o konkrétní aspekty, které by se měly brát v potaz. Soud by měl dle názoru dovolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení zohlednit i další okolnosti případu, a to zejména:

• povahu a výši uplatněné pohledávky (za současného zvážení, zda by se při zachování obecné míry obezřetnosti mohlo uvažovat o „opomenutí“ dlužníka pohledávku zaplatit), 
• postoj dlužníka k uplatněné pohledávce, 
• reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. [10]

Judikatura tak reagovala na případy, ve kterých by ani odeslání výzvy nemělo na zaplacení pohledávky vliv. Mezi takové lze zařadit např. zcela nekontaktního dlužníka (nepřebírajícího poštu), dlužníka s adresou evidovanou na ohlašovně, dlužníka, který poštu přebírá, avšak nereaguje na písemné výzvy věřitele/soudu apod. Za takového stavu věci by nebylo spravedlivé věřiteli upřít právo na náhradu nákladů řízení, když z daného jednání není pochyb o lhostejném přístupu dlužníka k plnění jeho povinností.

Předžalobní výzva na částku převyšující oprávněný nárok věřitele

Co však § 142a o. s. ř. ani judikatura soudů nereflektovaly, je dle mého názoru případ, kdy by předžalobní výzvou věřitel dlužníka upomenul k úhradě jak oprávněné části dluhu, tak neoprávněné. Jak by taková situace mohla vypadat? Uvedené lze demonstrovat na následujícím jednoduchém případu. 

Věřitel uzavře se spotřebitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytne spotřebiteli úvěr ve výši 20 000 Kč s úrokem ve výši 20 % ročně, to vše splatné ve 12 měsíčních splátkách. Ve smlouvě pro případ prodlení sjednají strany smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky po zesplatnění. Spotřebitel se dostane do prodlení, když uhradí pouze prvních šest splátek. Věřitel přistoupí ke zesplatnění dluhu, řádně ho oznámí a vyzve spotřebitele k úhradě dluhu. Po nějaké době spotřebiteli zašle předžalobní výzvu, ve které ho vyzve k úhradě dlužné zesplatněné části úvěru ve výši 12 000 Kč (za předpokladu, že při zesplatnění úroky přirostly k dosud nesplacené jistině). Dále však ve výzvě po spotřebiteli požaduje smluvní pokutu vyčíslenou ve výši 15 000 Kč, náklady na vymáhání pohledávky skrze inkasní agenturu ve výši 2 600 Kč a zákonné úroky z prodlení. Následně podá věřitel žalobu k soudu, kdy mimo jiné požaduje i náhradu nákladů řízení. V žalobě nicméně věřitel omezí své nároky tak, aby byly v souladu se zákonem a aby nemohlo dojít případně k částečnému zamítnutí žaloby. [11]

Za problematické lze ve shora uvedené vzorové výzvě označit uplatněné nároky na smluvní pokutu a náklady inkasní agentury, které věřitelé s ohledem na dále uvedené v žalobě omezí či zcela vynechají. V prvně jmenovaném případě se věřitel domáhá zaplacení smluvní pokuty v rozporu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ten totiž § 122 odst. 3 omezuje maximální výši uplatněné smluvní pokuty na součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru (tj. souhrnu všech částek, jež jsou dány spotřebiteli k dispozici). V našem příkladu věřitel může tedy uplatnit maximálně smluvní pokutu do výše 10 000 Kč. Smluvní pokuta proto přesahuje v částce 5 000 Kč zákonný limit. Pokud jde o náklady inkasní agentury, Nejvyšší soud k nim uvedl, že „věřitel nemá z titulu náhrady škody vůči dlužníku právo na zaplacení odměny, kterou uhradil inkasní společnosti za vymožení podstatné části jeho pohledávek za dlužníkem.“ [12] Náklady inkasní agentury totiž vznikly z vůle (a víceméně i pohodlnosti) věřitele, který se raději obrátil na třetí subjekt – inkasní agenturu, než aby dluh vymáhal po svém dlužníkovi sám.

Na předžalobní výzvu na vyšší částky může dle mého mínění soud zareagovat nepřiznáním/snížením náhrady nákladů řízení. Nikoliv však bezvýhradně. Nevnímala bych jako správný postup soudu, pokud by nebyly věřiteli zcela přiznány náklady řízení tam, kde dlužník právě ani po podání žaloby na ni nijak nereagoval, ani se nijak nebránil předžalobní výzvě. Za takových okolností by bylo dle mého názoru nutné aplikovat analogicky judikaturu Nejvyššího soudu dopadající na kauzy, kdy by jeji odeslani stejně nemělo vliv na zaplacení pohledávky, a proto náklady řízení přiznat. 

Jinak bych však postupovala, pakliže dlužník byl aktivní a snažil se své dluhy řešit. Zahrnula bych do této kategorie případy, kdy by dlužník sice nereagoval na předžalobní výzvu, ale po podání žaloby se vyjádřil k výzvě soudu, dostavil se na jednání, prokázal určitou součinnost a zejména snahu uspořádat své závazky. Zaslání předžalobní výzvy s požadavky přesahujícími zákonem stanovené mantinely by dle mého názoru neměl soud zohlednit a měl by v dané situaci postupovat tak, jako by předžalobní výzva nebyla ze strany věřitele zaslána vůbec. Zde bych proto v pozici soudu uvážila aplikaci § 142a o. s. ř. a náklady řízení po zvážení všech dalších rozhodných okolností zcela nebo alespoň částečně nepřiznala. Vždy však bude zapotřebí zhodnotit danou věc, a nelze tak vytvořit kogentně stanovený přehled kroků, dle kterých by mohl soud postupovat.

Závěr

I zde platí, že každý je strůjcem svého štěstí. Předně by měli dlužníci opustit svůj mnohdy až liknavý přístup k řešení vlastních dluhů, když značná část z nich je nekontaktní od okamžiku, kdy přestane splácet. Svým aktivním přístupem mohou zamezit vzniku zbytečného sporu, který pouze navýší jejich dluh o náklady soudního řízení. Na druhou stranu, jestliže si nejsou jisti vyčíslením dluhu, mohou se obrátit s žádostí o radu na bezplatné právní poradny. [13] Pokud by došlo k soudnímu sporu, doporučila bych požadovat po soudu zvážení toho, zda by neměly být náklady řízení při rozhodování sníženy nebo zda by je soud neměl přiřknout věřiteli vůbec.

Cílem článku nebylo dozajista obsáhnout veškeré eventuality, které při odeslání předžalobních výzev věřiteli dlužníkům mohou nastat. Jak již však bylo poukázáno výše, stále existují otázky, které se s institutem předžalobní výzvy pojí a na které praxe soudů a jejich následná judikatura nedávají jasné odpovědi. Podstatou textu bylo poukázat na případy, kdy věřitelé v předžalobní výzvě požadují mnohem vyšší částky, než které si „troufají“ nárokovat v případném soudním sporu, jenž následuje. Je otázkou, jaké pohnutky je vedou k tomu, aby se k odeslání předžalobní výzvy s takovým vyčíslením pohledávky uchýlili. Jde o využití neznalosti práva spotřebitele, kdy věřitelé doufají, že jim tento postup vyjde a „přinejhorším“ podají žalobu? Na tuto otázku si těžko odpovíme, neboť bychom se pohybovali pouze v rovině spekulací. Budeme muset vyčkat, jakým způsobem se soudní praxe s výše nastoleným problémem v budoucnu vypořádá a zda by případně výše zmíněným způsobem konstruovaná předžalobní výzva mohla být hodnotným faktorem pro rozhodování o nákladech řízení.

[1] Současné znění (ke dni 28. 2. 2020) ustanovení § 142a o. s. ř.: 

(1) Žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.

(2) Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal.

[2] Celý průběh legislativního procesu zákona č. 396/2012 Sb. lze shlédnout na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zde: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&t=537

[3] Šperka, Tomáš. Předžalobní výzva v legislativním procesu[online]. epravo.cz. 1. 10. 2012. [cit. 28. 2. 2020]. https://www.epravo.cz/top/clanky/predzalobni-vyzva-v-legislativnim-procesu-85857.html

[4] Jirsa, Jaromír a kol. Občanský soudní řád: Soudcovský komentář. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 2. 2020]. ASPI_ID KO99_p2a1963CZ.

[5] Později se k samotné podstatě předžalobní výzvy vyjádřil i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 4047/14, uvedl, že teleologickým výkladem ustanovení § 142a o. s. ř. můžeme dospět k závěru, že „stěžejním důvodem pro jeho zakotvení bylo zamezit neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení, které zejména v případech tzv. formulářových žalob měly představovat zdroje snadného výdělku. Proto lze uvést, že předžalobní výzva má představovat poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na něž v případě pasivity v plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení.“ 

[6] Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. VSOL 1 Co 524/2013.

[7] Jirsa, Jaromír a kol. Občanský soudní řád: Soudcovský komentář. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 2. 2020]. ASPI_ID KO99_p2a1963CZ.

[8] K tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. II.ÚS 2697/13.

[9] K tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4033/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5256/2015.

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4235/2017.

[11] Částečné zamítnutí žaloby představuje na straně žalobce procesní neúspěch, v důsledku kterého by tak byla žalobci snížena náhrada nákladů řízení.

[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008.

[13] Přehled subjektů, na které je možné se obrátit s prosbou o právní pomoc, lze nalézt zde: https://www.justice.cz/potrebuji-pravni-pomoc