Početí dítěte po smrti otce vyvolává diskuse napříč evropskými státy

Narození dítěte po smrti jeho otce není bohužel nic neobvyklého. Odlišná je ovšem situace, kdy k početí dítěte dojde až po smrti budoucího otce. Otázkou je, jestli by ženě mělo být umožněno umělé oplodnění ze kryokonzervovaných spermií zesnulého partnera. Podle Ústavního soudu je především na zákonodárci, aby stanovil podmínky a pravidla pro vznik života jiným než tradičním způsobem. Otázka vzbuzuje stále rozpaky. Jedná se o složitou, právně-etickou problematiku.

30. 11. 2020 Dominika Kotvanová

Současná právní úprava

V naší současné právní úpravě nenalezneme explicitní úpravu posmrtného embryotransferu či jiného nakládání s embryi nebo zárodečnými buňkami. Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen „zákon o specifických zdravotních službách“ nebo „ZSZS“) v § 6 odst. 1 a § 8 odst. 2 stanoví, že umělé oplodnění lze provést na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně (neplodný pár). Před každým provedením umělého oplodnění musí tento neplodný pár také udělit písemný souhlas s provedením asistované reprodukce.

Ze znění zákona vyplývá, že postmortální embryotransfer je možný v případě, kdy je zákrok odsouhlasen neplodným párem, nedošlo k odvolání tohoto souhlasu a lékařský zákrok bude vykonán do šesti měsíců ode dne podání žádosti.

Důležité je si uvědomit, že zákon v této souvislosti nestanovuje dobu, v rámci které by měl být lékařský zákrok od udělení souhlasu proveden, jak je tomu například u sterilizace (§ 15 odst. 2 ZSZS) nebo změny pohlaví (§ 23 odst. 1 ZSZS). U těchto lékařských zákroku je nutný, narozdíl od umělého oplodnění, souhlas bezprostředně před samotným zákrokem. Ani v případě umělého oplodnění se ovšem nejedná o neohraničenou dobu, protože časovým limitem je šestiměsíční platnost žádosti, která musí být podána před udělením souhlasu.[1]

Předchozí právní úprava dle zákona o péči o zdraví lidu

V České republice se první dítě počaté po smrti otce narodilo v únoru 2002. Tento případ vyvolal značný rozruch. Manžel ženy si nechal odebrat a zmrazit sperma, jelikož se obával, že onkologická léčba poškodí jeho plodnost. Poté bohužel zemřel. Později jeho žena projevila přání nechat se uměle oplodnit, ale při svém počínání narazila. Centrální etická komise ministerstva zdravotnictví žádost ženy zamítla s tím, že české zákony vyžadují pro tento lékařský zákrok souhlas obou partnerů, což ovšem nebylo možné splnit, protože jeden z nich byl již mrtvý. Argumentace tím, že muž dal de facto souhlas samotným odebráním spermatu, neobstála.

Soud se v občanskoprávním řízení nakonec ovšem přiklonil na stranu ženy. Dospěl k závěru, že rozhodnutí otce uchovat vlastní sperma lze brát jako souhlas s jeho pozdějším použitím k tomuto účelu.[2] Nutno ovšem dodat, že daná situace se posuzovala podle předchozí právní úpravy, tj. zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

Otázkou zůstává, jestli by uvedený postup obstál i ve světle aktuálně platných právních předpisů.[3] Podle ustanovení § 27 odst. 3 písm. d) citovaného zákona bylo možné provedení umělého oplodnění na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto léčbu hodlali společně podstoupit. Žádost rovněž musela obsahovat souhlas muže s provedením umělého oplodnění ženy.

Navzdory skutečnosti, že se tento konkrétní případ posuzoval podle předchozí právní úpravy, se domnívám, že argumentace soudu by měla obstát i za platnosti nynější právní úpravy. Pokud se muž rozhodne uchovat sperma, protože s partnerkou chtějí podstoupit umělé oplodnění, lze to skutečně pokládat za souhlas s jeho následným použití právě k tomuto účelu.

Spor ženy s klinikou o dokončení oplodnění spermatem mrtvého manžela se dostal až k Ústavnímu soudu

V jiném případě manželé podstupovali léčbu neplodnosti na jedné z plzeňských klinik. V roce 2014 muž podepsal souhlas s kryokonzervací spermií a o několik měsíců později oba manželé také podepsali souhlas s léčbou neplodnosti metodou mimotělního oplodnění. Po několika měsících od začátku procedury ovšem manžel zemřel. Jelikož žena po psychické stránce jeho smrt nesla velmi špatně, celý proces umělého oplodnění přerušila. Po nějaké době ho chtěla dokončit, což jí ovšem klinika neumožnila. Argumentovala tím, že manžel ženy sice souhlas s oplodněním udělil, jelikož ale zákon omezuje platnost tohoto souhlasu na dobu šesti měsíců, je nyní už pozdě a souhlas je zastaralý.

Žena se obrátila na soud s žalobou, kterou se domáhala, aby klinika proces umělého oplodnění dokončila. Soud prvního stupně jí nevyhověl a jeho rozhodnutí potvrdil i odvolací soud. Nejvyšší soud dovolání ženy zamítl s odůvodněním, že v případě umělého oplodnění český právní řád implicitně neumožňuje užít kryokonzervovaných spermií jejího zemřelého manžela, neboť zde již není „neplodný pár“, jehož neplodnost by mohla být léčena. Ve svém rozhodnutí se dovolací zabýval i srovnáním jednotlivých vnitrostátních úprav. Státy v Evropě problematiku postmortálního nakládání se zárodečnými buňkami nebo embryi řeší rozdílně. Belgický či nizozemský právní řád umělé oplodnění spermiemi zemřelého muže dovolují, oproti Francii nebo Německu, kde je to zakázáno přímo zákonem. Ve Velké Británii je situace ještě odlišná, protože zde se od poskytovatele biologického materiálu vyžaduje prohlášení, jak má být s biologickým materiálem naloženo v případě jeho smrti.[4]

V ústavní stížnosti žena vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím soudů z důvodu, že zamítnutím její žádosti nerespektují vůli jejího manžela, jehož přáním bylo prostřednictvím umělého oplodnění zplodit potomky se svou manželkou a který podepsal informovaný souhlas s kryokonzervací spermií před léčbou neplodnosti metodami asistované reprodukce, čímž jednoznačně udělil souhlas k následnému umělému oplodnění. Žena zdůraznila dále to, že manžel si byl dobře vědom, že v budoucnu budou sloužit právě jejímu oplodnění. Podle jejího názoru je jasně patrné, že kdyby si manžel umělé těhotenství nepřál, svůj souhlas by odvolal, což se ovšem nestalo. Měla přitom za to, že rozhodnutí soudů je v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, a s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo na soukromý a rodinný život.[5]

Ústavní soud stížnost ženy zamítl. Ztotožnil se s Nejvyšším soudem, že „nelze vyloučit pochybnosti stran skutečné vůle zesnulého manžela žalobkyně stát se otcem i po své smrti. Informovaný souhlas s kryokonzervací spermií totiž obsahoval výslovné ustanovení o zničení tohoto biologického materiálu v případě jeho úmrtí. Uvedené též znamená, že kryokonzervované spermie muže tvořícího neplodný pár, nelze po smrti použít k léčbě tohoto páru, a to i když po smrti muže by dosud neuplynula šestiměsíční lhůta.“[6] Podle soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka soudy takovou vůli nemohly dovozovat a nahrazovat ji.[7]

Nejednotný senát a odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře

Ústavní soudce David Uhlíř ve svém disentu vyjádřil odlišný názor. Pokud se žena s mužem rozhodnou počít dítě, je to jejich výsostné soukromé právo, do něhož stát nemůže zasahovat. Ochranu těchto práv poskytuje každému Listina základních práv a svobod ve svém čl. 10 odst. 2. Omezujícími ustanoveními jsou v tomto případě § 6 odst. 1 a § 8 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách, podle kterých neplodný pár musí před umělým oplodněním nejen udělit písemný souhlas, ale podat i žádost, která nesmí být starší šesti měsíců. Nutné je ovšem objasnit, k jakému účelu tato omezení slouží. Podle názoru soudce Davida Uhlíře tato omezení slouží jen k tomu, aby nedošlo k početí bez souhlasu muže, který se má stát otcem dítěte. Soudy však tato omezení vyložily v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a zneužily je k tomu, aby zabránily dokončení umělého oplodnění poté, kdy muž z tohoto páru zemřel.[8] Dále soudce argumentuje tím, že z žádného ustanovení českého právního řádu nevyplývá, že by užití spermatu po smrti muže, který sperma daroval, bylo vyloučeno z použití k umělému oplodnění.

Velmi zajímavým a podstatným shledávám dále jeho názor, že dárcovství zárodečných buněk nebo embrya se běžně provádí, aniž by zdravotnická zařízení ověřovala, zda anonymní dárce či dárci stále žijí. Není zde tedy žádný rozumný důvod, proč by na pozici neanonymního dárce mělo být nahlíženo přísněji než na pozici dárce anonymního. V případě absence výslovného ustanovení zákona je tedy namístě vycházet z přání zemřelého, což je významným kulturním institutem, na kterém je založeno celé dědické právo a které je společné takřka všem kulturám. Zjištěno by tedy mělo být skutečné přání zemřelého. Formulace o „zničení biologického materiálu po smrti“ byla v tomto případě jen automaticky předepsána v předtištěném formuláři o informovaném souhlasu.[9]

Závěr

Domnívám se, že ženám nacházejícím se v obdobné situaci, jakou řešil Ústavní soud, by mělo být umožněno umělé oplodnění ze kryokonzervovaných spermií jejich zesnulého partnera. Ztotožňuji se s názorem v disentu Ústavního soudu, že v případě absence výslovného ustanovení zákona je klíčové přání zemřelého. Rozhodnutí muže uchovat vlastní sperma lze brát jako souhlas s jeho pozdějším použitím k tomuto účelu. Pokud se žena s mužem rozhodnou počít dítě, je to jejich soukromé právo, do něhož by stát neměl zasahovat. Efektivní řešení by představovalo přijetí úpravy ukládající párům povinnost vyjádřit se, jakým způsobem by se mělo naložit se zárodečnými buňkami pro případ jejich smrti. Páry hodlající podstoupit umělé oplodnění by měly dávat pozor na to, co ve formuláři o informovaném souhlasu podepisují. Pokud si přejí proces umělého oplodnění dokončit i v případě, že jeden z nich zemře, rozhodně by měly vyloučit možnost, že se tyto zárodečné buňky zničí v případě úmrtí.

 

Dominika Kotvanová

studentka Právnické fakulty MUNI

[1] ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 500.

[2] Narodilo se první dítě zplozené po smrti otce. iDNES.cz [online]. [cit. 24. 9. 2020]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/narodilo-se-prvni-dite-zplozene-po-smrti-otce.A020610_222117_vedatech_was

[3] ŠUSTEK a HOLČAPEK, op. cit., s. 499.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4020/2017.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1099/18.

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1099/18.

[7] KOZELKA, Petr. Žena chtěla oplodnit spermiemi mrtvého manžela, Ústavní soud ji nevyslyšel [online]. Novinky.cz. 21. 11. 2018. [cit. 24. 9. 2020]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/domaci/clanek/zena-chtela-oplodnit-spermiemi-mrtveho-manzela-ustavni-soud-ji-nevyslysel-40257427

[8] Podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

[9] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1099/18.

Vybrali jsme pro vás

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info