Papež, nebo koncil? Nebývalá krize církevního práva na sklonku středověku

Cestu k mocenskému souboji v nejvyšších patrech církve zahájila římská volba papeže Urbana VI. (1378). Kvůli jeho problematickému chování část papežských volitelů (kardinálů) tento akt neuznala a v nedalekém Fondi zvolila za údajně právoplatného papeže Klementa VII. Ten záhy přesídlil do Avignonu. Jelikož jak římský, tak avignonský papež dosáhli uznání ze strany řady evropských panovníků,[1] Evropa se rozdělila na dvě obedience (tj. podřízenosti papežské moci). Nejdelší a nejtíživější papežské schizma v dějinách bylo na světě.

Ani úmrtím kteréhokoliv ze dvou papežů nenastala změna k lepšímu, neboť Urbanovi, respektive Klementovi kardinálové v takovém případě zkrátka přistoupili k volbě nástupce a nadále odmítali uznat legitimitu druhého papeže. Neblahý stav katolické církve nezachránilo ani chystané setkání avignonského a římského papeže roku 1408 – především proto, že se nakonec vůbec neuskutečnilo. Jestliže se touto dobou zdálo, že schizma nemůže skončit ani na základě jednání obou klíčových aktérů, bylo nutné hledat jiné cesty.[2] Tou preferovanou se nakonec stal fenomén jménem všeobecný koncil.

Pisánský koncil: ukázkový příklad zcela paradoxního vyústění

Nehledě na názor dvou znepřátelených papežů svolali roku 1409 kardinálové obou obediencí koncil do italské Pisy. Ve shromáždění církevních představitelů z různých koutů Evropy totiž spatřovali naději na vyřešení 30 let trvajícího rozdělení křesťanské Evropy. Díky razantnímu postupu zástupců koncilu se mohlo zdát, že vidina skoncování s dvojpapežstvím se skutečně naplní – pisánské shromáždění zahájilo proti stávajícím (a nepřítomným) papežům proces a dne 5. června 1409 je oba prohlásilo za schizmatiky, zbavilo úřadu a vyloučilo z církve. Kardinálové přítomní v Pise posléze zvolili novou hlavu církve, papeže Alexandra V.

Až doposud se celý příběh jeví jako jasný úspěch pisánského koncilu. Brzy ale vyšla najevo velmi nepříjemná skutečnost: koncil nedisponoval takovou autoritou, aby o legitimitě Alexandrovy volby přesvědčil celou Evropu. Koncilem sesazení papežové si tak uchovali podporu alespoň některých evropských vládců, a kontinent se de facto ocitl v absurdním stavu trojpapežství. To mimochodem pokračovalo i po Alexandrově smrti pouhý rok po jeho nástupu do úřadu. Na jeho místo byla jednoduše zvolena jiná osobnost.[3]

Kostnický koncil: troufalé požadavky reformních dekretů

Tento v pořadí druhý pisánský papež, Jan XXIII., měl zanedlouho zažít nemilé překvapení. Byl to on, kdo roku 1414 svolal nový koncil do Kostnice, jehož hlavním úkolem bylo faktické trojpapežství ukončit, a napravit tak hořký dojem z Pisy. Papež Jan spolu se svými italskými podporovateli pochopitelně věřil, že jej kostnický sněm potvrdí ve funkci, zatímco zbylí papežové budou muset odstoupit. V Kostnici se ale rozhodovalo kolektivně na principu čtyř národů (Italové, Angličané, Němci, Francouzi). Ke svému zděšení byli Italové přehlasováni a na koncilu převážil kurz uplatněný již v Pise, tj. sesazení všech dosavadních papežů a následná volba nového.

V jednom ohledu navíc kostnický koncil zašel ještě dále nežli pisánský – v rámci snahy o církevní reformu deklarovali jeho zástupci konciliaristické pojetí církve, tj. nadřazenost všeobecného koncilu nad jakoukoliv pozemskou mocí včetně papežské. Stalo se tak v dekretu Haec sancta synodus ze 6. dubna 1415. Stálo zde, že koncilu „je povinován poslušností kdokoliv jakéhokoliv stavu či důstojenství, i kdyby to mělo být papežské, v tom, co se dotýká víry, vykořenění řečeného schizmatu a obecné reformy...“[4] Uzákonění tak značného omezení papežské moci souviselo s tím, že to nebyl nikdo jiný než sám Jan XXIII., kdo několik týdnů předtím výrazně narušil průběh koncilu, když v obavách o svůj osud z Kostnice utekl.

Sebevědomý koncil nakonec dokázal, i za přispění římského krále Zikmunda Lucemburského, svůj hlavní úkol splnit. Proti vzpurnému Janovi, kterého se podařilo zatknout, byl zahájen proces. Do roku 1417 koncil prohlásil všechny tři papeže za sesazené a připravil je o téměř veškerou podporu na území Evropy.[5] Ještě před památnou volbou Martina V., jakožto nového papeže, se koncil rozhodl pojistit myšlenku konciliarismu vydáním dalšího klíčového dekretu s názvem Frequens. V něm byla formulována zásada, aby papežové svolávali reformní koncily v pravidelných a jasně daných intervalech.[6]

Basilejský koncil poprvé: dočasný triumf související s českými zeměmi

Za svého úřadování se Martin V. neodvážil dekretu Frequens vzepřít a v krátkém čase nový koncil skutečně svolal. Tento pavijsko-siennský sněm (1423–1424) ale ničeho zásadního nedosáhl a záhy se rozešel. Zcela jinak tomu mělo být v případě koncilu svolaného Martinem do Basileje roku 1431.[7] Ani basilejské shromáždění přitom nemělo jednoduchý začátek. Krátce po jeho svolání Martin V. zemřel a papežského úřadu se ujal Evžen IV., který ještě do konce téhož roku publikoval v Itálii dvě buly nařizující koncil rozpustit.

Pro nás je nepochybně zajímavé, že ve druhé bule (prosinec 1431) papež zdůvodnil ukončení koncilu poukazem na nepřijatelné pozvání husitů do Basileje. Naopak z pohledu koncilu bylo chystané jednání s údajnými kacíři z Čech plně oprávněné, neboť husité takto mohli být přivedeni zpět k církevní jednotě. „Česká kauza“ v této době rezonovala ve velké části Evropy a není divu, že v Basileji ji dlouhodobě chápali jako jeden ze zdrojů legitimity koncilu.[8]

V Basileji, stejně jako v Kostnici, nakonec zvítězili zastánci konciliarismu. Koncil se odmítl Evženovu verdiktu podřídit a potvrdil kostnický dekret Haec sancta synodus o nadřazenosti koncilu nad papežem. Roku 1433 Evžen dočasně kapituloval a fakticky zneplatnil své dva roky staré dokumenty, když v nové bule basilejský koncil legitimizoval.[9] Napětí mezi ním a koncilem ale nezmizelo. Bylo jen otázkou času, kdy se naplno projeví – a to s hrozivými důsledky pro stabilitu církve.

Basilejský koncil podruhé: po českém úspěchu řecký neúspěch

Na počátku roku 1438 se tak katolická církev opět rozštěpila, neboť na dvou místech (Basilej a Ferrara) zasedaly konkurenční koncily. Ke zklamání basilejského koncilu se nakonec řečtí poslové vydali do italské Florencie, kam se Evžen se svým koncilem přesunul po vypuknutí moru ve Ferraře. Evžen jistě pokládal za triumf své politiky, že roku 1439 uzavřeli Řekové s katolickou církví tzv. florentskou unii. Její podstatnou vadou na kráse byla ale skutečnost, že na samotné řecké půdě se tento dokument nepodařilo prosadit.[12]

Basilejský koncil potřetí: schizma, jaké svět ještě neviděl

Černá mračna se nad basilejským koncilem a jeho vzdoropapežem začala nebezpečně stahovat až ve 2. polovině 40. let. Basilejskému sněmu sice již nekonkuroval ten ferrarsko-florentský, rozpuštěný roku 1445, to však hrálo nulovou roli. Podstatné totiž bylo, že papež Mikuláš V., nástupce zesnulého Evžena IV., prostřednictvím své diplomacie uzavřel roku 1448 dohodu (tzv. konkordát) s císařem Svaté říše římské Fridrichem III.[15] Ten se vzápětí zasadil o to, aby byl stále vzdorující koncil vyhnán z Basileje.

Zajímavé je, že skutečný konec koncilu přišel až na jaře 1449 ve městě Lausanne, kdy zde po předchozích jednáních došlo k jeho rozpuštění a Felixově abdikaci. (Vzdoro)papežského úřadu se přitom Felix vzdal za překvapivě výhodných podmínek – ačkoliv stál předešlou dekádu v jasné opozici vůči římskému papeži, po své abdikaci se namísto trestu dočkal práva užívat až do své smrti kardinálské hodnosti.[16] Lepší tečku za obdobím naplněným zvraty a paradoxy bychom vymysleli jen stěží.

Avignonský palác – sídlo vzdoropapežů v době velkého schizmatu. Foto 1: The Palace of the Popes and the river Rhône in Avignon, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Avignon_Palais-des-Papes.JPG

[1] Na straně římského papeže stály například Svatá říše římská, Anglie a Portugalsko, zatímco avignonského papeže podpořily Francie, Skotsko a Kastilie.

[2] Ke vzniku schizmatu a následujícímu vývoji podrobněji Klaus SCHATZ: Všeobecné koncily. Ohniska církevních dějin. Brno 2014, s. 114–121; Drahomír SUCHÁNEK – Václav DRŠKA: Církevní dějiny. Antika a středověk, Praha 2013, s. 343–349.

[3] K pisánským jednáním podrobněji K. SCHATZ: Všeobecné koncily. Ohniska církevních dějin, s. 122–124; D. SUCHÁNEK – V. DRŠKA: Církevní dějiny. Antika a středověk, s. 349–351.

[4] D. SUCHÁNEK – V. DRŠKA: Církevní dějiny. Antika a středověk, s. 353.

[5] Avignonský papež Benedikt XIII. si nadále uchovával podporu Aragonského království, a to až do roku 1429. Tato skutečnost však mohla jen stěží podlomit jednoznačnou mocenskou dominanci Martina V.

[6] Úryvek z dekretu Frequens dostupný D. SUCHÁNEK – V. DRŠKA: Církevní dějiny. Antika a středověk, s. 356, kde rovněž na s. 351–357 výklad ke kostnickému koncilu obecně. Dále viz K. SCHATZ: Všeobecné koncily. Ohniska církevních dějin, s. 124–139.

[7] Zde je vhodné upozornit na skutečnost, že v této době byla Basilej součástí Svaté říše římské, nikoliv Švýcarska, jak je tomu dnes.

[8] K významu husitské kauzy ve sporu mezi koncilem a Evženem podrobněji Dušan COUFAL: Turnaj víry. Polemika o kalich na basilejském koncilu 1431–1433. Praha 2020, s. 70–83.

[9] Výňatek z buly Dudum sacrum publikovali D. SUCHÁNEK – V. DRŠKA: Církevní dějiny. Antika a středověk, s. 360.

[10] Podrobněji k tomuto dokumentu zde https://pravo21.cz/spolecnost/basilejska-kompaktata-z-roku-1436-obsahovala-radu-pravnich-nejasnosti

[11] K řecké otázce a novému rozkolu mezi Evženem IV. a basilejským koncilem podrobněji K. SCHATZ: Všeobecné koncily. Ohniska církevních dějin, s. 144–146.

[12] Tamtéž, s. 146–149. Obsahem této unie byla kompromisní ujednání ohledně dosavadních třecích ploch. Šlo zejména o vyznání víry a postavení papeže v rámci církve.

[13] V něm se mimo jiné uvádí: „Pravda o moci všeobecného koncilu (...) nad papežem a kýmkoliv jiným, vyhlášená skrze koncily v Kostnici a zde v Basileji, je pravdou katolické víry.“ Původní latinský text zde https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&action=jdi&cat=35&bookid=772&page=278&action_button=%F0%9F%93%96%EF%B8%81

[14] K politice neutrality podrobněji K. SCHATZ: Všeobecné koncily. Ohniska církevních dějin, s. 150–151.

[15] Výňatky z konkordátu publikovali D. SUCHÁNEK – V. DRŠKA: Církevní dějiny. Antika a středověk, s. 366.

[16] K. SCHATZ: Všeobecné koncily. Ohniska církevních dějin, s. 151.