Připomínám, že jádrem celého problému je právní úprava dvou důvodů nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu v Lex Ukrajina.[1] Podle jeho § 5 odst. 1 je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže ji podá cizinec, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie [písm. c)], nebo ji podá cizinec, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie [písm. d)].

Soudní dvůr Evropské unie v únorovém rozsudku ve věci Krasiliva[2] dospěl k závěru, že první z uvedených důvodů nepřijatelnosti je v rozporu s unijním právem. Pokud občan Ukrajiny v jednom státě požádal o dočasnou ochranu, ale dřív než ji získal podal novou žádost ve druhém státě, podle Soudního dvora mu nelze dočasnou ochranu v tomto druhém státě odepřít.

Po tomto rozsudku tak zůstala nevyjasněná pouze otázka, co s těmi, kteří dočasnou ochranu v jednom státě získali, ale z jakéhokoliv důvodu se přesunuli do Česka a chtěli ji získat tady.

Co říká nová judikatura Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud na základě odpovědi Soudního dvora judikoval, že § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina rovněž odporuje unijnímu právu a nelze jej proto v praxi aplikovat: „Z práva Evropské unie vyplývá právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 směrnice o dočasné ochraně udělit povolení k pobytu. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. je s tímto právem v rozporu, pročež ji nelze použít.“[3]

Nejvyšší správní soud sice akceptoval, že nelze požívat práv plynoucích z dočasné ochrany (včetně pobytového oprávnění, které je součástí těchto práv) ve více členských státech současně. Ve svých rozsudcích ale zároveň podrobně metodicky popsal, jak má Ministerstvo vnitra postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že tu již danému žadateli poskytuje jiný členský stát.

Ministerstvo má přesto přijmout žádost k věcnému posouzení. V rámci toho posouzení pak má ověřit, zda žadatel, který v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě, tímto oprávněním prokazatelně disponuje i k okamžiku podání žádosti o dočasnou ochranu v Česku. Pokud ne, ministerstvo musí dočasnou ochranu (při splnění dalších podmínek) udělit. Tento závěr odpovídá i dřívější judikatuře Nejvyššího správního soudu, která vycházela z toho, že i pokud občan Ukrajiny dříve měl dočasnou ochranu udělenou v jiném státě, ale již ji nemá, není důvod, aby mu ji nemohla udělit Česká republika.[4]

Nyní Nejvyšší správní soud dodal, že institut nepřijatelnosti nelze použít ani v případě, že občan Ukrajiny ke dni podání žádosti pořád disponuje dočasnou ochranou v jiné zemi. V takovém případě má ministerstvo nejprve žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Pokud bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v České republice, ministerstvo má ověřit, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění.

Pokud ano, ministerstvo vydá žadateli příslušné oprávnění k pobytu (udělí mu dočasnou ochranu v Česku). Naopak pokud ne (případně pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit), ministerstvo vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě.

Další postup se pak odvíjí od toho, co udělá samotný žadatel. Pokud učiní příslušné kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží ministerstvu (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), ministerstvo mu dočasnou ochranu udělí. To platí i v případě, že žadatel doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. V takové situaci pak ministerstvo o udělení dočasné ochrany žadateli v Česku samo uvědomí orgány původního hostitelského státu a nezbytné údaje vloží do informačního systému TPD (Temporary Protection Platform).

K neudělení dočasné ochrany může ministerstvo přistoupit, pouze pokud žadatel v přiměřené lhůtě nedoloží, že učinil kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě.

Z aktuální judikatury tedy zcela jasně plyne, že ministerstvo nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou jen proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném státě EU. I pokud je žadatel pořád držitelem dočasné ochrany jinde, ministerstvo musí jeho žádost věcně posoudit a poskytnoutmu prostor k tomu, aby se dočasné ochrany v jiném členském státě vzdal.

Nejvyšší správní soud tak dal za pravdu Veřejnému ochránci práv,[5] krajským soudům[6] nebo neziskovým organizacím, které od začátku upozorňují na rozpor české právní úpravy nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu s unijním právem.

Ministerstvo vnitra judikaturu záměrně ignoruje

Svůj právní názor Nejvyšší správní soud snad nemohl vyjádřit jasněji. Dokonce ministerstvu poskytl podrobný návod, jak má dále postupovat v různých situacích, což v jeho judikatuře není zcela běžné. Člověk by tak čekal, že tím příběh skončí a uprchlíci, kterým ministerstvo roky nezákonně upíralo přistup k právům spojeným se statusem dočasné ochrany, se konečně dočkají vytouženého pobytového oprávnění.

Praxe však vzápětí ukázala, že tato záležitost zdaleka není u konce. Odbor azylové a migrační politiky, který o žádostech o dočasnou ochranu rozhoduje, totiž i nadále postupuje „postaru“ a žádosti uprchlíků, kteří mají dočasnou ochranu udělenou v jiném státě, považuje za nepřijatelné. Případně se dokonce snaží žadatele odehnat hned ode dveří příslušného pracoviště, aby neměli k dispozici ani formulář s vyznačeným důvodem nepřijatelnosti a nemohli se tak bránit prostřednictvím zásahové žaloby.

Kolegyně Adéla z Organizace pro pomoc uprchlíkům popisuje svou zkušenost s návštěvou brněnského KACPU[7] takto: „Samozřejmě klientka odešla s prázdnou (respektive s formulářem o nepřijatelnosti, což je aspoň něco, protože strategie je posílat je ode dveří pryč bez jakéhokoliv papíru). Klientka měla dočasnou ochranu v Rakousku, která jí zanikla vycestováním ex lege podle rakouského práva. Máme k tomu i e-mail z ambasády, který to potvrzuje. Bohužel, dočasnou ochranu udělovali studenti práv, kteří tam jsou na brigádě, o názoru NSS věděli, ale dokud nebude změněn Lex Ukrajina, tak to prostě nikomu nedají, protože mají jasný pravidla od vedení. To mi pak potvrdil i ředitel, který řekl, že dokud bude § 5/1 c) a d) v Lex Ukrajina, tak se prostě změny praxe nedočkáme.“

Aplikační přednost unijního práva, resp. povinnost neaplikovat vnitrostátní normu, která je s unijním právem v rozporu, platí nejenom pro soudy, ale také pro správní orgány.[8] O tom, že § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina odporují unijnímu právu, již nyní neexistuje jakákoliv pochybnost. Je povinností ministerstva postupovat v souladu s aktuální judikaturou a tato ustanovení neaplikovat. To se však neděje. Ministerstvo postupuje naprosto svévolně a lhostejně nejenom k osudům jednotlivých žadatelů, ale také k základním zásadám fungování právního státu.

Závěrem

Je zřejmé, že ministerstvo pokračuje ve své strategii odradit co nejvíce lidí od toho, aby v Česku žádali o dočasnou ochranu. Uprchlíky nutí, aby se svých práv domáhali soudní cestou, přestože je zcela zřejmé, že pokud vyznačení nepřijatelnosti napadnou prostřednictvím zásahové žaloby, u soudu uspějí. Je to pro ně však další komplikací, která znamená, že minimálně po dobu několika dalších měsíců nebudou moci využívat práv spojených s dočasnou ochranou (jako je například volný přístup k trhu práce nebo přístup ke zdravotnímu pojištění). Zároveň bude docházet k dalšímu naprosto zbytečnému zatížení soudů. Nejvyšší správní soud nedávno rozhodl, že místně příslušný k žalobám na ochranu před nezákonným zásahem týkajícím se dočasné ochrany je vždy Městský soud v Praze.[9] Nejvíce vytížený správní soud v republice tak bude muset ještě navíc řešit potenciálně desítky sporů, které vůbec nemusely vzniknout, pokud by ministerstvo postupovalo, jak má.

Pavel Pořízek se ve svém příspěvku na LinkedIn v této souvislosti ptá, zde se v právním státě může takto chovat orgán státní správy, resp. zda je v této zemi nějaký jiný orgán státní správy, který si dovolí takto ostentativně ignorovat judikaturu NSS. Já se domnívám, že není.

[1] Zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace.

[2] Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025, ve věci C‑753/23 Krasiliva.

[3] Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, body 53 až 70, č. j. 1 Azs 366/2024-42, body 53 až 70, nebo ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024 – 37, body 24 až 38),

[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, čj. 10 Azs 151/2024-28, č. 4652/2025 Sb. NSS.

[5] Viz zprávu o šetření ze dne 22. 2. 2023 sp. zn. 14372/2022/VOP, ze dne 17. 8. 2023 sp. zn 804/2023/VOP, nebo ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 585/2025/VOP/VVO.

[6] Viz například rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 25. 7. 2022, č. j. 59 A 45/2022-30; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022-79; rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2023, čj. 55 A 6/2023-44; rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 11. 2023, čj. 52 A 52/2023-102; rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2024, čj. 29 A 39/2024-39 a mnohé další.

[7] Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině.

[8] Viz např. rozsudek Soudního dvora EU ve spojených věcech C‑924/19 a C‑925/19, FMS a další, bod 183 nebo z české judikatury např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 7 As 218/2021-21.

[9] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2025, č. j. Nad 28/2025 – 47