Mediace jako nevyužitý potenciál poslední dekády – 2. díl

Uplynulo přesně 10 let od přijetí zákona o mediaci v České republice. Je tedy na čase využití mediace zhodnotit. Tento článek je druhou částí analýzy využití mediace v Česku a představuje některá úskalí i možné příčiny jejího (ne)využívání.

14. 6. 2022 Ludvík Barabáš

Kde je v ČR zakopaná mediace?

Česká republika má dostatek prostředků na to, aby mediaci více propagovala k jejímu reálnému využití v rámci soudních sporů. Dokonce jsou dnes teorii známy i nástroje a postupy k tomu, aby se mediace pomalu zaváděla i pro veřejnoprávní spory, což může být oblast dosud netknutého potenciálu, který mediace může skýtat. Soudci mediaci nenařizují tak často, jak by mohli – možná za to může relativní novost institutu mediace, možná nedostatek důvěry v osoby mediátorů. Možná je za tím už tak dlouhé soudní řízení, které se vlivem včlenění tříměsíční mediace ještě zbytečně protáhne. Advokáti se do mediace nehrnou – nejen pakliže se jedná o poskytování služeb mediace, ale také pokud by měli své klienty k mediaci motivovat. Byť jsou si vědomi možných teoretických přínosů mediace, nechtějí to vyzkoušet na vlastní kůži. Zde se zkrátka uplatní jednoduché pravidlo: „Nikdo nechce první vstoupit do neznámých vod.“

Výše zmíněné závěry podporuje také ekonomická analýza mediace, vycházející ze statistik opatrovnických a občanských soudů na okresní a krajské úrovni z let 2013 až 2018.[1] Z tohoto výzkumu vychází, že ve 345 546 opatrovnických řízení nařídil soudce první setkání s mediátorem pouze v 539 případech, tedy 0,16 % z celkového počtu řízení, kde mediace mohla být nařízena. V civilních řízeních je to pouhých 0,13 % (2 721 případů z 2 050 577 řízení). K tomu je třeba dle autorů přičíst nerovnoměrnost využití mediace dle jednotlivých okresů.[2] Zde se však musí zmínit, že stejně tak je i chyba na druhé straně. Zapsaní mediátoři se nevyskytují v každém regionu a v každém soudním okrese, mnohdy je počet mediátorů opravdu nízký a soudci ani nemohou požadovat po účastnících sporu, aby sami sezení s mediátorem vyhledávali napříč celou zemí.[3]

Spousta soudců nachází problém již v komunikaci s mediátorem,[4] který je vázán mlčenlivostí a soud informuje o výsledku mediace zpravidla pár větami. Soudce, který by chtěl mediaci alespoň nějak využít, často ani neví, jak probíhala a co se řešilo. Spousta soudců proto raději volí poradenské služby OSPODu či jiných organizací a institucí, které poté soudcům pracovníci dodávají detailní zpětnou vazbu.

Soudy jsou středobodem v kontaktu právní úpravy s adresáty právních norem. Je tedy namístě vyzdvihnout kritickou roli soudů v „propagaci“ mediace. Stejný názor zastává například i Cholenský. Soudci jsou tou nejpovolanější autoritou, neboť svým rozhodováním a svou činností přicházejí do styku s adresáty a mohou tak přímo ovlivňovat jejich další směřování. Dle Cholenského však soudci často mají, a to i po 10 letech, zkreslené představy o mediaci.[5] O zkreslenosti představ můžeme hovořit také jako o sdíleném neduhu napříč právními profesemi.[6] Tyto zkreslené představy poté mediaci škodí a veřejnost nemá ani zájem o alternativu k soudnímu řízení.[7] Není vůbec žádným překvapením, že právě akademie se poté ostře obouvá do praktiků, ve kterých vidí jednu z velkých překážek neprostupnosti mediace do povědomí veřejnosti.[8]

 

Teorie poskytuje skvělé předpoklady pro mediaci a její realizaci, praxe však stejný entuziasmus nesdílí. A to ani v případech, kdy bychom mohli mluvit o mediaci provozované advokáty. Vnitřní konflikt advokáta a mediátora je poté vždy psychologický, což nemusí být v praxi vůbec na překážku, pokud by se advokát rozhodl dělat obě povolání.[9] Další faktický rozkol požadavků však opět nastává v nepříliš dobře harmonizované právní úpravě, neboť advokáti konají mediátorské zkoušky nikoliv pod taktovkou Ministerstva spravedlnosti ČR, ale Advokátní komory ČR.[10] Zároveň zde spousta advokátů naráží na vlastní přesvědčení o nepotřebnosti mediace. Možná by advokáti více doporučovali mediaci, pokud by se s ní mohli seznámit nikoliv z důvodových zpráv poslanecké sněmovny či příliš teoreticky zaměřených akademických prací, ale například skrze soudy nebo skrze kontakt s již praktikujícími mediátory.

Důvody odporu k mediaci u advokátů samozřejmě mohou být stejné jako u soudců, tedy nedostatečná důvěra ve schopnosti mediátorů, obava z protáhnutí soudního řízení, ale také to mohou být důvody ekonomické a praktické – mnozí klienti se nedívají zcela přívětivě na bobtnající náklady řízení, kdy mediace, pakliže bude neúspěšná, může částku navýšit o významnou sumu, v lepším případě o několik tisíc korun. Pro velké a středně-velké subjekty, případně bohatší klienty, se může jednat o riziko, které si podstoupit dovolí. Pakliže ale advokát ve své většinové agendě rozvodů, sousedských hádek a dalších, kdy i nyní ne vždy klienti ochotně platí odměnu advokáta za poskytování právních služeb, navrhne využití mediace, může očekávat ještě menší ochotu, pakliže nepřednese jednoznačné výhody mediace a nebude o nich sám přesvědčen. To je samozřejmě dvojsečný meč – protože advokáti mediaci nevěří (například pro nedostatek oficiálních dat, která by podporovala přínosy mediace), tak mediaci ani klientům nedoporučují. Protože ji nedoporučují, není nikoho, kdo by vytvářel „velká data”, a tedy nemohou ani vzniknout průzkumy a výzkumy, které by osvědčily přínosy mediace. A byť mají tedy soudy povinnost sbírat data o všech aspektech soudního řízení, nejsou shromážděná data nikterak objemná. Jedná se o začarovaný kruh, který by měl stát rozbít. K tomu je třeba přičíst také rozpory jednotlivých relevantních aktérů, kteří mnohdy nespolupracují. Tento závěr podporuje také Martina Urbanová, Helena Kubátová a Martin Lakomý,[11] kteří nabízejí dosud nevídaný kvalitativní a kvantitativní výzkum deklarované a reálné podpory mediace napříč právnickými profesemi. Autoři předkládají také několik možných příčin rozporu. Konstatovali, že deklarovaná podpora mediace je u všech skupin vysoká. Ovšem reálné využití mizivé, a označili jako příčiny tohoto rozporu:

  1. nízkou důvěru v zapsané mediátory a jejich zkušenosti,
  2. nízkou důvěru v samotný proces mediace,
  3. neexistující platformu pro výměnu zkušeností mezi jednotlivými profesemi,
  4. špatnou dostupnost přesvědčivých dat a statistik,
  5. nedostatečnou podporu a propagaci mediace ze strany státu.

Závěrečné zhodnocení

Autor článku pokládá za důležité následující: a) pakliže adresáti neví o mediaci, nemohou ji ani požadovat. Protože s ní nejsou seznámeni osobami s právním vzděláním, mohou dostat jen kusé informace, které nepostačují k tomu, aby aktivně mediaci vyžadovali; b) zástupci právních profesí (advokáti, soudci) sice mediaci považují za přínosnou, ovšem jejich praxe se od deklarované podpory mnohdy diametrálně liší. Z rozličných důvodů tak ani nevedou adresáty k řešení sporů mimosoudně. Sami totiž nejsou přesvědčeni a nejsou důvěřiví buďto k osobě mediátora nebo k průběhu mediace; c) stát selhal nejen ve svém soft-law závazku propagovat mediaci jako levnější alternativu k soudním řízením, ale selhal především v provázání jednotlivých aktérů, vytvoření společné sítě, případně platformy, kde by mohly jednotlivé angažované skupiny (advokáti, soudci, mediátoři) vyměnit sociální a osobní kapitál. Závěrem stát selhal v samotné evidenci mimosoudních řešení sporů, což je viditelné pro faktický nedostatek objektivních dat a statistik.

Zlepšení nelze dosáhnout bez rovnováhy ve všech rovinách problematiky. Teorie totiž jednoduše nebude mít dostatek dat ani statistiky, kterými by obměkčila tvrdý postoj praktiků k mediaci. V prvé řadě je tedy nutné položit otázku, pakliže se jedná v prvopočátcích o iniciativu Evropské unie, jak bude EU vynucovat větší monitoring dat od států? V České republice panuje většinový názor mediátorů i odborníků, že stát k mediaci nemůže nutit, mediace je totiž dobrovolná a to je její klíčový princip. Stát může nařídit první setkání s mediátorem, ale tam to končí. Měl by tedy více využívat soft-law nástroje, možnosti propagace i působení na všechny relevantní aktéry. Zároveň by na tomto měli pracovat i všichni relevantní aktéři – je jen v jejich zájmu, aby mediace sloužila k odlehčení soudům. „Dobrý advokát se nesoudí“ může být heslem například mediace s advokáty, kteří mohou využít principů a zásah mediace k přesunu vyjednávání pro obě strany a vyřešení sporu ještě předtím, než se dostane k soudu, je-li to možné. Nepřesvědčení zástupci jiných právních profesí poté budou mít přístup k datům, která jim mohou pomoci lépe integrovat mediaci do jejich právní praxe. Protože však dlouhodobě chybí přesvědčivá „velká data”, kterých bychom se mohli chytit, nemůžeme skutečně objektivně zhodnotit ani přínosy, ani výhody a ani dopady mediace na náš právní systém a justici. Autor se poněkud depresivně domnívá, že pokud se situace nezmění, stane se mediace právním „duchem”, který se bude v právním řádu neustále vznášet a v akademickém prostředí doslova rotovat, ovšem bez jakéhokoliv faktického dopadu na českou právní praxi, což by byla škoda. Ovšem proti autorovi stojí například nedávný posun, výše doložený z evropských statistik, který nasvědčuje malému nárůstu případů. Ovšem dle autora zákon o mediaci ani po deseti letech nenaplnil očekávání, a pakliže nedojde k obratu, bude trvat dalších deset let, než se vůbec budeme moci bavit o efektivitě mediace. Autor tedy zůstává skeptický, byť akademická obec zůstává stále optimistická. Snad tedy zvítězí naděje, nikoliv příliš negativní myšlení.

Ludvík Barabáš

student PrF MUNI, praktikant v advokátní kanceláři JUDr. Halahija, „pomvěd” doc. Urbanové

[1] Holá, L., Fiedor, D., Lakomý, M. Hodnocení současné právní úpravy mediace z pohledu zapsaných mediátorů, soudců a advokátů a jejich srovnání. In Holá, L., Urbanová, M. a kol. Mediace v praxi optikou empirického výzkumu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 120.

[2] Brožová D., Zouhar, J. K ekonomické analýze mediace. In: Holá, L., Urbanová, M. a kol. Mediace v praxi optikou empirického výzkumu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 60–65.

[3] DUŠKOVÁ, L. Mediační praxe pohledem soudců. In HOLÁ, L., URBANOVÁ, M. a kol. Mediace v praxi optikou empirického výzkumu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 224–229. Shodně KUBÁTOVÁ, H. Mediační praxe pohledem advokátů. In HOLÁ, L., URBANOVÁ, M. a kol. Mediace v praxi optikou empirického výzkumu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 261–304.

[4] HOLÁ, L.; URBANOVÁ, M. a kol. Mediace v praxi optikou empirického výzkumu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 235 – 237.

[5] CHOLENSKÝ, R. Praktický průvodce mediací podle nové právní úpravy. Praha: Linde, 2013, s. 114.

[6] SPENCER, D., BROGAN, M. Mediation Law and Practice. Cambridge University Press, 2006, s. 389-391.

[7] Shodně uvádí také Gaschen, D. A. Mandatory custody mediation: The debate over its usefulness continues. Ohio State Journal on Dispute Resolution. 1995, roč. 10, s. 469-90.

[8] PRAYER, S. Why is mediation not used more often as a means of alternative dispute resolution? In: Publication Office of the European Union [online]. 12. 8. 2015 [cit. 2021-10-29] Dostupné z: https://publications.europa.eu/en/publication-detail/-/publication/ 0b20a98f-9e8f-11e5-8781-01aa75ed71a1/language-en/format-PDF/source-102002608

[9] Kordač, Z. Mediace v advokacii: Řekni, který klobouk nosíš [online]. Dostupné z: https://jinepravo.blogspot.com/2012/06/mediace-v-advokacie-rekni-ktery-klobouk.html [cit. 19. 2. 2022]. Srovnatelně také Vágner, J. Mediátor versus advokát, role advokáta v mediaci. [online]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/mediator-versus-advokat-role-advokata-v-mediaci-103444.html [cit. 19. 2. 2022].

[10] Více např. Potočková, D. Advokáti ve světě mediace. [online]. Dostupné z: http://www.bulletin.advokacie.cz/advokati-ve-svete-mediace [cit. 19. 2. 2022].

[11] Urbanová, M.; Kubátová, H.; Lakomý, M. Deklarovaná podpora mediace mezi zapsanými mediátory, soudci a advokáty ve světle mediační praxe. Příspěvek na Konferenci Mediace, VI. Ročník mezinárodní konference MEDIACE, organizované právnickou fakultou v Olomouci.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info