Kosmické právo – základní principy a aktuální právní otázky

Úvodní poznámky

Albert Einstein pronesl: „Dvě věci jsou nekonečné – vesmír a lidská hloupost. Ale u vesmíru to není tak jisté.“[1] Ano, vesmír lze ve zjednodušené rovině označit za nekonečný, nicméně pro účely mezinárodního práva je nezbytné přeci jen jeho „rozsah“ konkrétněji vymezit. Jedná se však o nesnadný úkol, o jehož splnění se pokoušeli zástupci různých právních teorií. Většina mezinárodního společenství se shodla na tom, že za demarkační linii – kde končí zemská atmosféra a začíná vesmír – lze považovat takzvanou Kármánovu hranici (Kármán line). Touto se myslí vzdálenost jednoho tisíce kilometrů nad povrchem moře.[2] Právní normy, jež tvoří v souhrnu kosmické právo, budou tedy dopadat zejména na činnosti provozované za touto vytyčenou linií.

Přehled regulace v kosmickém právu

Na úvod je nezbytné připomenout, že existence a uplatňování právních norem již několik desítek let není omezena pouze na prostor planety Země. Spolu s přirozeným rozvojem vědeckého bádání a postupným objevováním prostoru nad povrchem naší planety vyvstala poptávka po stanovení závazných norem, jimiž by se státy v kosmickém prostoru řídily.

V současnosti existují tři úrovně právní regulace veškerých aktivit uskutečňovaných ve vesmíru. Zaprvé se jedná o závazky vyplývající ze smluv na úrovni mezinárodního práva. Zadruhé jde o vnitrostátní právní úpravu jednotlivých států a zatřetí se v této oblasti postupuje podle různých nezávazných právních instrumentů (soft law).

Stěžejní část je tvořena na úrovni mezinárodního práva veřejného. Za první vlaštovku v oblasti kosmického práva je považována Partial Test Ban Treaty[3] (Smlouva o zákazu jaderných zkoušek v ovzduší, vesmíru a pod vodou) z roku 1963. Spojené státy, Sovětský svaz a Velká Británie se v ní zavázaly, že neprovedou žádný zkušební výbuch jaderné či podobné zbraně (případně mu zabrání) ve vesmírném prostoru nebo pod hladinou moře.

Mimo výše zmíněný první pokus o regulaci aktivit ve vesmíru tvoří základní rámec kosmického práva pět mezinárodních smluv přijatých v rámci Organizace spojených národů. Přípravu smluv měla na starosti speciální komise OSN – The Committee on the Peaceful Uses of Outer Space (COPUOS).

Jako první byla přijata Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles – zkráceně označovaná jako Smlouva o kosmickém prostoru (Outer Space Treaty).[4] Smlouva o kosmickém prostoru (dále také jako „Smlouva“) vstoupila v platnost dne 10. října 1967. Tvoří kostru celého kosmického práva a postupně se stala nejvýznamnější a nejkomplexnější mezinárodní smlouvou v této oblasti. Některými autory je označována jako „Ústava vesmíru“[5] nebo také jako „Magna Charta“ mezinárodního kosmického práva.[6] Z hlediska místní působnosti se vztahuje na kosmický prostor, nebeská tělesa a činnosti v oblasti vnějšího vesmíru.[7]

Ke Smlouvě zprvu přistoupilo celkem 110 států včetně hlavních „vesmírných hráčů“ – Spojené státy, Rusko (bývalý Sovětský svaz) a Čínská lidová republika. Dalších 89 zemí Smlouvu podepsalo, nicméně dosud nedokončilo proces ratifikace.[8] Československo ke Smlouvě přistoupilo a ratifikovalo ji dne 18. května 1967.[9] Nyní je platnou mezinárodní smlouvou i pro samostatnou Českou republiku.[10]

Spojené státy i Sovětský svaz, jakožto dva hlavní rivalové, si byly při sjednávání Smlouvy vědomy, že ta země, která první vyvine možnost umístit do vesmíru jaderné zbraně, bude mít dominantní výhodu nad všemi ostatními zeměmi. Dvěma hlavními cíli sjednání Smlouvy tak bylo zastavit šíření jaderných zbraní do vesmíru a předejít konvenčnímu vojenskému použití zbraní na „Měsíci a dalších nebeských tělesech“.[11]

Přidružené kosmické mezinárodní smlouvy

Následně v průběhu 60. a 70. let 20. století, jež je označováno jako „Golden Age of Space Law-Making“, byly přijaty další čtyři vícestranné mezinárodní smlouvy, a to konkrétně:[12]

• Dohoda o pomoci kosmonautům a jejich návratu a o vrácení předmětů vypuštěných do kosmického prostoru z roku 1967 (Rescue Agreement),[13]
• Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty z roku 1971 (Liability Convention),[14]
• Úmluva o registraci objektů vypuštěných do kosmického prostoru z roku 1974 (Registration Convention),[15]
• Dohoda řídící činnosti států na Měsíci a jiných nebeských tělesech z roku 1979 (Moon Agreement).[16]

Nyní mají však reálné uplatnění pouze první tři uvedené mezinárodní smlouvy. Dohoda o Měsíci si po svém přijetí nezískala potřebnou mezinárodní podporu u hlavních „vesmírných hráčů“ – Spojených států, Číny, Ruska. Hlavním důvodem, proč se tyto státy odmítly zavázat k dodržování Dohody o Měsíci, bylo její striktní moratorium na čerpání a využívání zdrojů.[17]

Článek 11 Dohody o Měsíci totiž vymezuje, že povrch ani žádná jeho část včetně přírodních zdrojů se nestává majetkem žádného státu (ani vládní či nevládní organizace)[18]. Vlastnictví získaného vesmírného materiálu se dotýká i samotná Smlouva o kosmickém prostoru, čemuž se tento článek bude dále věnovat podrobněji. Obecně však lze říci, že Dohoda o Měsíci má na rozdíl od ostatních vyjmenovaných mezinárodních smluv na současné kosmické právo pouze zanedbatelný vliv.

Smlouva o kosmickém prostoru a její základní principy

Nyní je však nezbytné blíže představit tu nejdůležitější z kosmických smluv. Základní východisko prostupující regulaci veškerých vesmírných aktivit nalezneme v článku I Smlouvy. Ten stanovuje, že výzkum a využívání kosmického prostoru (Měsíce a dalších nebeských těles) se má provádět pro blaho a v zájmu všech zemí.

To tedy znamená, že vesmír je nutné považovat za res communis.[19] Kosmický prostor totiž podle altruistického textu Smlouvy náleží a je doménou všeho lidstva. Tímto Smlouva poukazuje především na práva, zájem a odpovědnost celého společenství národů. Nikoliv tedy pouze národů, které již ve vesmíru určité zájmy mají, či národů, jež vesmírné smlouvy ratifikovaly.

Jinými slovy řečeno, bez ohledu na stupeň vědeckého a hospodářského rozvoje si žádný stát nesmí kosmický prostor nárokovat ani přivlastňovat. Tuto úpravu doplňuje článek II Smlouvy. Podle něj si kosmický prostor není možné „přivlastnit prohlášením suverenity, užíváním, okupací ani jakýmkoliv jiným způsobem“. Jedná se o takzvaný „non-appropriation principle“. Někteří vědci naznačují, že tato zásada vyvolává pochyby ohledně toho, zda mohou státy či soukromé společnosti vlastnit objekty, které vytěží z asteroidů či jiných vesmírných těles.[20]

Využívání vesmírných zdrojů

Kupříkladu ve Spojených státech platí od roku 2015 zákon upravující možnost komerčního objevování vesmíru. Jedná se o tzv. U. S. Commercial Space Launch Competitiveness Act.[21] Zákon umožňuje občanům USA zapojit se do komerčního průzkumu vesmíru a využívání vesmírných zdrojů (např. voda či nerostné suroviny). Pod zkratkou „občané USA“ zákon míní jednak jednotlivce s občanstvím USA a rovněž společnosti založené podle práva USA, nebo podle práva cizí země, pokud je hlavní podíl společnosti držen jednotlivcem nebo společností původem z USA.

Je nicméně důležité poznamenat, že toto právo se vztahuje pouze na všechny „neživé zdroje“. To znamená, že pokud by komerční výzkumný tým objevil ve vesmíru například mikrobiální život, není jej oprávněn podle tohoto zákona využívat za účelem zisku.[22]

Poskytnutím práva na využívání materiálu získaného ve vesmíru může na první pohled vyvolat dojem, že podle amerického zákona je v zásadě možné si nárokovat určitou svrchovanost nad částmi vesmíru. Nicméně, jak již bylo vymezeno výše, podle Smlouvy stále platí non-appropriation principle, který je na první pohled americkou právní úpravou do jisté míry narušen. Jedná se tudíž o kontroverzní úpravu, i přes to, že Spojené státy v závěrečných ustanoveních uvádí, že touto právní úpravou neprohlašují svou svrchovanost nebo vlastnictví nad jakýmkoliv nebeským tělesem.[23]

„Rovnost zbraní“

Další princip, na němž je Smlouva postavena, je princip rovnosti. Kosmický prostor tak mohou využívat všechny státy bez jakékoliv diskriminace. Smlouva tímto v zásadě dává možnost každému státu, bez ohledu na stupeň své ekonomické vyspělosti, zapojit se do zkoumání kosmického prostoru.

Na jedné straně by bylo možné namítat, že se jedná pouze o ustanovení pro forma, jelikož samotný výzkum je velice nákladný a pro státy bez vhodného technického a finančního zázemí prakticky nereálný. To nicméně nevylučuje možnost mezinárodní spolupráce s pokročilejšími státy, což výslovně předpokládá článek I Smlouvy ve svém posledním odstavci. Dle něj musí být v kosmickém prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles zaručena svoboda vědeckého bádání. Státy mají navíc usnadňovat a napomáhat mezinárodní spolupráci při takovém bádání.

Přesto až donedávna kontrolovalo přístup do vesmíru jen několik států, které vlastnily většinu vesmírných prostředků a považovaly jej za svou doménu. To se nicméně díky nižším nákladům na vypouštění vesmírných lodí a přílivu nevládních subjektů rychle mění. Avšak například Spojené státy stále považují přístup do vesmíru a jeho neomezené využívání za svůj „zásadní národní zájem“.[24]

Mírové užívání vesmíru

Smlouva dále v článku IV zakazuje smluvním státům na oběžnou dráhu kolem Země umisťovat objekty nesoucí jaderné zbraně nebo jakékoliv jiné druhy zbraní hromadného ničení. Smluvní státy se rovněž zavázaly, že nebudou zavádět takové zbraně na nebeská tělesa ani je jakýmkoliv jiným způsobem rozmisťovat v kosmickém prostoru.

Užívání kosmického prostoru má proto sloužit výhradně pro mírové účely.[25] V souvislosti s výzkumem a vývojem zbraní je nutné poukázat také na článek IX, jenž taktéž stanovuje, že „průzkum a využívání kosmického prostoru“ se provádí pouze „mírovým“ způsobem. Navíc pokud jeden stát vidí, že jiný stát jedná „potenciálně škodlivým“ způsobem, může „požádat o konzultaci týkající se činnosti nebo experimentu“ daného státu. Z těchto dvou článků Smlouvy je zjevné, že mírové užívání kosmického prostoru bylo a je pro státy naprosto klíčové.

Mezinárodní odpovědnost států a související principy

Smlouva rovněž upravuje mezinárodní odpovědnost států a dalších subjektů. Z článku VI Smlouvy plyne, že smluvní státy nesou plnou mezinárodní odpovědnost za veškeré aktivity uskutečňované jak vládními, tak i nevládními organizacemi. Současně však smluvní státy musí garantovat, že tyto subjekty budou dodržovat všechna ustanovení Smlouvy.

Aktivity soukromých společností navíc nezbytně podléhají autorizaci ze strany států. Povolovací procesy jsou však v jednotlivých státech nastaveny různě. Přesto ve většině zemí musí soukromá společnost k uskutečňování svých činností získat povolení ve formě licence. Kupříkladu ve Spojeném království upravuje národní předpis Space Industry Act 2018[26] dva základní druhy licencí – operator licence a spaceport licence.

Prvně zmíněná licence opravňuje provozovatele k uskutečnění kosmických letů a druhá licence, zjednodušeně řečeno, k provozování kosmodromu. Obecnými požadavky pro získání jakékoliv licence jsou zejména prokázání dostatečného finančního a technického základu a dále vyhodnocení potenciálních rizik na zdraví a bezpečnost účastníků těchto aktivit, včetně zhodnocení vlivu na životní prostředí.[27]

I přes to, že je mezinárodní odpovědnost klíčovou oblastí kosmického práva, rozsah úpravy ve Smlouvě nebyl dostatečný. Státy se proto rozhodly uzavřít samostatnou mezinárodní smlouvu, a to již výše uvedenou Úmluvu o odpovědnosti (Liability Convention). Podle terminologie Úmluvy se odpovědnost vztahuje na tzv. „stát vypuštění“ (Launching State). Jejím cílem je poskytnout rámec pro vyvození mezinárodní odpovědnosti státu v případě, že vypuštěný objekt (nebo jeho fragment) z území smluvního státu způsobí škodu jinému státu nebo jednotlivcům (srov. také článek VII Smlouvy).[28]

Poslední základní princip obsažený ve Smlouvě se týká statusu kosmonautů. Článek V Smlouvy kosmonauty považuje za „vyslance lidstva v kosmickém prostoru“. Smluvní státy jsou tak zavázány poskytnout jim „všemožnou pomoc v případě nehody, tísně nebo nouzového přistání na území jiného státu nebo na volném moři“. Jako i v dalších, již zmíněných aspektech, i zde se jedná pouze o rámcové ustanovení, jež je detailněji upraveno v samostatné mezinárodní smlouvě – Dohodě o pomoci kosmonautům (Rescue Agreement).

Využívání jaderných zbraní ve vesmíru

Mezinárodní společenství ustanovení vymezená Smlouvou a v nich obsažené principy všeobecně respektuje. I přesto nicméně v současné době vyvstávají určité právní otázky, které je nutné v kontextu dodržování článků Smlouvy zohlednit. Jednou z aktuálních oblastí, v nichž potenciálně může dojít k nalomení principů Smlouvy, je využívání jaderných zbraní ve vesmíru.

Umisťování a využívání jaderných zbraní smluvními státy, jak již bylo výše uvedeno, Smlouva o kosmickém prostoru zakazuje. Na konci února roku 2024 se nicméně opět začaly objevovat zprávy, které vzbudily pochybnosti ohledně vůle jednoho ze smluvních států řídit se tímto pravidlem.

Rusko se podle zpravodajských informací, poskytnutých americkou vládou, snaží vyvinout jadernou vesmírnou zbraň, která by při výbuchu, vytvořením mohutné energetické vlny, mohla ochromit rozsáhlou část komerčních a vládních satelitů. Spojené státy a evropské země hojně satelity využívají pro vojenské účely. Jejich možnosti zahrnují zejména sledování pohybu vojsk, budování základen a organizaci bojové komunikace.[29] Podle odborníků by mohl takovýto typ zbraně zničit velkou část konstelace satelitů společností SpaceX nebo Starlink, které také mimo jiné slouží Ukrajině v probíhající válce s Ruskem.[30]

Pokud by se tedy nejednalo o pouhé spekulace a Rusko by skutečně nasadilo do kosmického prostoru jadernou zbraň s tzv. EMP (Nuclear Electromagnetic Pulse), jednalo by se o první a zcela flagrantní porušení Smlouvy o kosmickém prostoru.

Vesmírná turistika jako fenomén

Účel využívání vesmírného prostoru se v průběhu let mění. Stejně tak dochází k rozšiřování portfolia možných subjektů, jež mají v zájmu vesmírný průzkum. Vývoj z hlediska působení aktérů ve vesmíru je tak možné rozdělit do tří fází.

První fáze objevování vesmíru byla vedena primárně národními vládami, přičemž hlavní hnací silou byla národní prestiž. Během studené války vedl rychlý rozvoj nových možností kosmických letů k novým otázkám ohledně mezinárodní spolupráce ve vesmíru a militarizace oběžné dráhy Země.[31] Tato éra je obecně označována jako takzvaný Space Race. Atmosféru období vystihuje vyjádření ředitele americké National Advisory Committee for Aeronautics, předchůdkyně NASA, který po vypuštění první vesmírné družice Sputnik 1 v roce 1957 pronesl: „Pro naši zemi je velmi naléhavé a důležité jak z hlediska prestiže našeho národa, tak z vojenského hlediska, aby se na tuto výzvu [s odkazem na Sputnik] reagovalo programem výzkumu a vývoje pro dobytí vesmíru.“[32]

Druhá fáze pak stála na aktérech z komerční sféry a třetí fázi řídí podnikatelé využívající financování vesmírných programů z vlastního kapitálu.[33] Prim tudíž už nehrají pouze státy. O takzvaný občanský průzkum vesmíru se začali hlásit i jednotlivci.

V létě 2021 odstartovala nová fáze Space Race, když podnikatel Richard Branson jako „Astronaut 001“ podstoupil několikaminutový let na palubě lodi společnosti Virgin Galactic.[34] Mimo již zmíněný Virgin Galactic jsou hlavními poskytovateli komerčních letů do vesmíru společnosti SpaceX (Elon Musk) či Blue Origin (Jeff Bezos).[35] Nejednalo se však o zcela první turistický let do vesmíru. V roce 2001 Russian Space Agency vypravila na Mezinárodní vesmírnou stanici celkem 6 turistů. „Vesmírný zájezd“ je vyšel na přibližně 30 milionů dolarů.[36]

Smlouva o kosmickém prostoru se konkrétně o vesmírné turistice nezmiňuje, ale podle článku I by se pod pojem „užívání vesmíru“ jednoznačně vztahovala také činnost umožňující lidem cestovat do vesmíru. Povolení a dohled nad touto činností přísluší jednotlivým zemím. Vzhledem k tomu, že například aktivity podnikatelů Bransona i Bezose probíhají na území Spojených států, podle článku VI Smlouvy o kosmickém prostoru připadá povolování americkému Federálnímu leteckému úřadu (Federal Aviation Administration).[37]

Nicméně v kontextu vesmírné turistiky vyvstává další důležitá právní otázka, a sice zda se povinnost zachraňovat astronauty a vracet kosmické lodě podle stávajících smluv o kosmickém právu vztahuje rovněž na vesmírné turisty, či je striktně limitována na státem sponzorované mise.[38] Obecně tak zůstává otevřena debata ohledně toho, zda se mezinárodní smlouvy o kosmickém právu vztahují také na soukromé osoby, či nikoliv. Lze předpokládat, vzhledem k dosavadnímu vývoji, že zájem o komerční lety do vesmíru poroste. S tím je však nevyhnutelně spjata povinnost, kladena na hlavní mezinárodní aktéry, shodnout se na právním režimu, který se bude na vesmírné turisty vztahovat.

Slovo závěrem

V porovnání s jinými právními odvětvími se kosmické právo bezpochyby řadí k těm novějším. Pro některé se může zdát potřeba uplatňování kosmických právních norem nadbytečná a přístup do vesmíru vytržený z reality dnešního světa. Nicméně pokrok, jenž nastal v tomto odvětví za poslední dekádu, jasně nasvědčuje tomu, že je nezbytné vesmírné aktivity, nyní zejména soukromých aktérů, právně regulovat. Bude jistě zajímavé pozorovat, kam až v budoucnosti dosáhne lidská touha po objevování vesmíru a zda se přeci jen nenaplní v úvodu uvedená slova Alberta Einsteina.

Úvodní foto: Start vesmírné lodě SpaceX Foto: Falcon Heavy Demo Mission, Official SpaceX Photos, Flickr, CC BY-NC 2.0

[1]Albert Einstein. Citát. Dostupný z: https://citaty.net/citaty/16802-albert-einstein-dve-veci-jsou-nekonecne-vesmir-a-lidska-hloupost/

[2] Pershing, Abigail. "Interpreting the Outer Space Treaty's Non-Appropriation Principle: Customary International Law from 1967 to Today," Yale Journal of International Law 44, 2019, s. 151.

[3] Č. 6964. Treaty Banning Nuclear Weapon Tests in the Atmosphere, in Outer Space and Under Water. https://treaties.un.org/doc/Publication/UNTS/Volume%20480/volume-480-I-6964-English.pdf

[4] 2222 (XXI). Treaty on Principles Governing the Activities of States in the Exploration and Use of Outer Space, including the Moon and Other Celestial Bodies. https://www.unoosa.org/oosa/en/ourwork/spacelaw/treaties/outerspacetreaty.html

[5] Tamtéž. Pershing, Abigail, s. 152.

[6] Kfir, Sagi. Is Asteroid Mining Legal? LinkedIn. 2016. Dostupné z: https://www.linkedin.com/pulse/asteroid-mining-legal-sagi-kfir

[7] Lele, Ajey. Fifty years of the Outer Space Treaty: Tracing the Journey. Pentagon Press. 2017, s. 26.

[8] Arms Control Association. The Outer Space Treaty at a Glance. Dostupné z: https://www.armscontrol.org/factsheets/outerspace

[9] Outer Space Treaty. List of States which have signed the Treaty in London and have deposited instruments of ratification and accession with the Government of the United Kingdom. Dostupné z: https://webarchive.nationalarchives.gov.uk/ukgwa/20130104161243/http://www.fco.gov.uk/resources/en/pdf/3706546/3892723/TrPrinciplesOuterSpace

[10] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 40/1968 Sb., o Smlouvě o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles – znění od 10. 10. 1967.

[11] Hoffmann, Andrew. “A New Era in the Weaponization of Space: The U.S. Space Force An Update to the Outer Space Treaty.” Transnational Law & Contemporary Problems 29, 2020, s. 330.

[12] Denilenko, Gennady M. Outer Space and the Multilateral Treaty-Making Process. Berkley Technology Law Journal. 1989, s. 218.

[13] 2345 (XXII). Agreement on the Rescue of Astronauts, the Return of Astronauts and the Return of Objects Launched into Outer Space. https://www.unoosa.org/oosa/en/ourwork/spacelaw/treaties/rescueagreement.html

[14] 2777 (XXVI). Convention on International Liability for Damage Caused by Space Objects. https://www.unoosa.org/oosa/en/ourwork/spacelaw/treaties/liability-convention.html

[15] 3235 (XXIX). Convention on Registration of Objects Launched into Outer Space. https://www.unoosa.org/oosa/en/ourwork/spacelaw/treaties/registration-convention.html

[16] Č. 34/68. Agreement Governing the Activities of States on the Moon and Other Celestial Bodies. https://www.unoosa.org/oosa/en/ourwork/spacelaw/treaties/moon-agreement.html

[17] Wrench, John. G. Non-Appropriation, No Problem: The Outer Space Treaty Is Ready for Asteroid Mining. 2019, s. 441.

[18] K soukromému vlastnictví vesmírných objektů viz https://pravo21.cz/kultura/stat-o-vlastnictvi-nebeskych-teles

[19] Tamtéž. Lele, Ajev, s. 27.

[20] Tamtéž. Wrench, John, s. 439.

[21] H.R.2262 - U.S. Commercial Space Launch Competitiveness Act. Dostupné z: https://www.govinfo.gov/content/pkg/PLAW-114publ90/pdf/PLAW-114publ90.pdf

[22] Orphanides. K. G. „Space Act of 2015: American companies could soon mine asteroids for profit.” Wired UK. 2015. [online]. Dostupné z: https://www.wired.co.uk/article/how-to-mine-asteroids-for-fun-and-profit

[23] H.R.2262 - U.S. Commercial Space Launch Competitiveness Act. Section 403 – Disclaimer of Extraterritorial Sovereignty. Dostupné z: https://www.govinfo.gov/content/pkg/PLAW-114publ90/pdf/PLAW-114publ90.pdf

[24] Tamtéž. Lele, Ajev, s. 20.

[25] Smlouva o kosmickém prostoru – článek IV.

[26] Space Industry Act 2018. Dostupné z: https://www.legislation.gov.uk/ukpga/2018/5/enacted

[27] Newman, Christopher. The Space Industry Act 2018: Unlocking the UK Space Economy? 70th International Astronautical Congress, Washington D.C. 2019, s. 3.

[28] Tamtéž. Hoffmann, Andrew, s. 332.

[29] Peel, Michael. Cookson, Clive. How could nuclear weapons be used in space? Financial Times. February 25, 2024. Dostupné z: https://www.ft.com/content/ea57d82c-e042-46d3-9989-ac1ef336766a

[30] Lillis, Katie. Sciutto, Jim. Exclusive: Russia attempting to develop nuclear space weapon to destroy satellites with massive energy wave, sources familiar with intel say. CNN. February 17, 2024. Dostupné z: https://www.cnn.com/2024/02/16/politics/russia-nuclear-space-weapon-intelligence/index.html

[31] Tingley, Brett. Is it time for a new Outer Space Treaty? Reports of Russian nuclear space weapon raises questions. SPACE.com. March 6, 2024. Dostupné z: https://www.space.com/new-outer-space-treaty-russia-nuclear-space-weapon

[32] Tamtéž. Peeters, Walter, Evolution of the Space Economy: Government Space to Commercial Space and New Space. Astropolitics. 2022, s. 209.

[33] Peeters, Walter. s. 208.

[34] Newman, Christopher. Near space the air-space boundary question, astronauts and space tourism. 2021, s. 80.

[35] Barten, Martijn. Space Tourism Companies that will make You an Astronaut. Revfine. February 11, 2024. https://www.revfine.com/space-tourism/

[36] Sundahl, Mark. The Duty to Rescue Space Tourists And Return Private Spacecraft. Journal of Space Law. 2014, s. 163.

[37] Tamtéž. Newman, Christopher, s. 81.

[38] Tamtéž. Sundahl, Mark, s. 171.

Vybrali jsme pro vás