Amicus curiae v české a americké judikatuře

Amicus curiae [1] znamená „přítel soudu”. Označují se jím osoby či instituce, které sdělují soudu svůj názor na projednávanou věc, ačkoliv samy nejsou stranou procesu (účastníkem řízení) a nemají v soudním řízení žádná práva ani povinnosti. Někdy bývá amicus curiae zaměňován s vedlejším intervenientem, který však má určitá procesní oprávnění.

K čemu jsou „přátelé soudu“?

V zemích common law je výskyt přátel soudu v řízeních častější než u nás. Běžně tak vystupují osobnosti z řad odborné veřejnosti, zástupci vlády, ombudsmanáty, neziskové organizace či zájmové skupiny ze soukromé sféry. Své místo mají amici curiae i před mezinárodními soudy. Institut tedy může fakticky posloužit jednak k efektivnímu nalézání práva, jednak jako nástroj k prosazení soukromých zájmů či dosažení publicity.

Své názory amici předkládají soudům jak z vlastní iniciativy, tak na žádost soudu. Jejich podání se zpravidla označují jako amicus/-i curiae brief. Účelem takového stanoviska má být především upozornění, že jsou ve hře zájmy přesahující zájmy samotných stran řízení. Zpravidla proto amicus curiae brief sděluje soudu informace, které strany řízení samy přednést nemohou, protože jim například nemohou být známy.

Amicus curiae v judikatuře soudů USA

Tradičně se cituje případ Allen v. Sir Alfred McAlpine & Sons Ltd z roku 1968. V něm byl vysloven názor, že institut amicus curiae slouží k nestrannému nalézání práva, případně snad k podpoře té strany, která není řádně zastoupena. [2]

Stalo se však, že přátel soudů vyrostlo jako hub po dešti. Mnohdy ani nepřinášeli nic nového a pouze zatěžovali soudy bezbřehou právní argumentací k podpoře vlastních či cizích zájmů. Soudy se proti tomu musely bránit nastavením určitých podmínek přípustnosti stanoviska amici curiae.

Patří mezi ně například nedostatek řádného zastoupení podporované strany, zájem amici curiae na jiném projednávaném případě, na který by mohlo rozhodnutí v nynější věci dopadnout, či skutečnost, že amicus curiae disponuje zvláštními informacemi, ke kterým jinak strany řízení nemají přístup. Naproti tomu se nepřipouštějí stanoviska spojenců stran řízení opakující jen právní argumentaci stran. Taková stanoviska představují zneužití práva. Shrnutí dosavadních judikatorních závěrů dobře obsáhlo procesní rozhodnutí odvolacího soudu Spojených států pro sedmý okrsek ve věci John H. Ryan v. Commodity Futures Trading Commission ze dne 16. 9. 1997. [3]

Co na to Nejvyšší soud Spojených států amerických?

Nejvyšší soud Spojených států amerických dokonce pravidla podání amici curiae brief formalizoval do nařízení č. 37 [4]. Stanoví se zde například, že amicus musí označit podporovanou stranu, či že musí sdělit, zda byla příprava stanoviska financována a kým. Stanovisko amici curiae může podat jen advokát [5], který smí vystupovat před Nejvyšším soudem. Nechybí ani lhůty a další formální náležitosti.

České právní prostředí

České procesní předpisy neobsahují výslovnou úpravu institutu amici curiae. Obsahují však instituty blížící se stanovisku amici curiae na žádost soudu. Jedná se o případy, kdy zákon umožňuje soudu, aby si vyžádal stanovisko jiného orgánu veřejné moci k projednávané věci. Příkladem toho mohou být § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu [11], ve znění: „Všechny soudy, orgány veřejné správy a jiné státní orgány poskytují Ústavnímu soudu na jeho žádost pomoc při opatřování podkladů pro jeho rozhodování,“ nebo § 74 odst. 1 in fine soudního řádu správního [12] ve znění: „ (…) Předseda senátu může uložit i jiným osobám nebo úřadům, aby předložily své spisy k projednání věci potřebné, popřípadě také sdělily své stanovisko k věci.“

Pak je zde ještě § 128 občanského soudního řádu [15], podle kterého „Každý je povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. (…)“ Toto ustanovení však míří na širší okruh povinných subjektů („Každý …“) a slouží především k objasňování otázek skutkových.

Nejvyšší správní soud posuzoval přípustnost stanoviska podaného v řízení před ním samotným, a to ze strany Arcibiskupství pražského v řízení o kasační stížnosti ve věci nezákonného zásahu školy, jejíž pedagogy bylo Arcibiskupství oprávněno jmenovat. Žalovaná škola přitom zpochybňovala přípustnost stanoviska z důvodu, že se jedná o institut anglosaského práva nepoužitelný v českém právním prostředí. Nejvyšší správní soud však dovodil, že k vyjádření amici curiae lze přihlédnout, pokud by se omezovalo pouze na vyjádření právního názoru; naopak skutková tvrzení, která jsou v jeho vyjádření uvedena, by bylo namístě provést leda jako listinný důkaz (viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, č. j. 5 As 65/2015-52). Tím měl zřejmě na mysli, že ve správním soudnictví mohou skutková tvrzení do řízení vnášet pouze subjekty oprávněné navrhovat důkazy, a to za podmínek stanovených soudním řádem správním.

V jiné věci řešil Nejvyšší správní soud otázku, zda může být podání stanoviska na žádost Ústavního soudu nezákonným zásahem. Šlo o to, že Energetický regulační úřad poskytl v řízení před Ústavním soudem (sp. zn. Pl. ÚS 17/11) stanovisko podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu [11, 13], které podle žalobkyň nebylo obsahově souladné se zákonem. Nejvyšší správní soud vyslovil, že § 48 odst. 2 tohoto zákona má za účel umožnit „opatřovat informace a podklady pro svá rozhodnutí na základě požadavků adresovaných zpravidla orgánům veřejné moci. V právní kultuře common law tuto roli naopak plní v podstatě spontánní stanoviska soukromých osob i státních orgánů (tzv. amicus curiae).“ (viz rozsudek ze dne 23. května 2013, č. j. 1 Aps 4/2013 – 53). Obdobný účel plní například § 74 odst. 1 in fine soudního řádu správního [12, 14]. Je možné se proto domnívat, že citovaná ustanovení procesních řádů budou těžištěm dalšího judikatorního vývoje otázky přípustnosti stanoviska amici curiae podaného na žádost soudu.

Na rozdíl od soudů Spojených států české soudy ještě nepřepadla potřeba omezit nápad stanovisek amici curiae pomocí kritérií jejich přípustnosti. Zejména množina těch stanovisek, které do řízení nevnášejí nic jiného než právní argumentaci ve prospěch jedné ze stran, vykazuje potenciál zneužití jako nástroj lobby. V odůvodněných případech, jakým je nepochybně nedostatečné zastoupení ve složitém sporu, je pomoc amici curiae naopak na místě.

Domníváme se totiž, že institut amici curiae slouží jednak k posílení rovnosti zbraní stran řízení v situacích, kdy je fakticky oslabena, jednak k ochraně veřejného zájmu tam, kde si soud ani strany samy nemohou opatřit dostatečné skutkové informace, aby k jeho prosazení skutečně došlo. Z toho důvodu se domníváme, že institut neslouží k umožnění bezbřehé podpory ze strany amici curiae jednomu z účastníků řízení, ale spíše k umožnění takové pomoci, která je nezbytná k zajištění spravedlivého procesu, a případně k ochraně jiných veřejných zájmů. I proto je třeba na amicum curiae klást požadavek určité míry objektivity a nestrannosti. Jedná se ostatně o přítele soudu, nikoliv přítele účastníka řízení, jak přiléhavě zdůraznil rozsudek ve věci John H. Ryan v. Commodity Futures Trading Commission [3]. Kritéria přípustnosti nastavená americkou judikaturou mohou posloužit jako cenný nástroj k dosažení takového účelu i českým soudům. Níže uvádíme případy, kdy podle našeho názoru došlo k podání stanoviska amici curiae, aniž by to bylo věcně odůvodněno.

Aleš Gerloch: advokát, nebo amicus curiae?

Lze upozornit například na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci práva na informace v souvislosti se zveřejňováním platů úředníků. Zde Ústavní soud zcela obrátil dosavadní směr již roky ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu.

Vydání tohoto nálezu však předcházelo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Ústavní soud v něm nepřiznal skupině osob, které samy nepodaly ústavní stížnost, postavení vedlejších účastníků, protože tyto osoby soudu neprokázaly právní zájem na výsledku řízení. Ústavní soud nicméně současně vyslovil, že to nebrání Aleši Gerlochovi jakožto právnímu zástupci těchto osob, aby se jako amicus curiae vyjádřil k projednávané ústavní stížnosti, pročež mu zaslal i její kopii. [6]

V tomto řízení byl stěžovatel řádně zastoupen, otázku právního zájmu osob domáhajících se postavení vedlejších účastníků na výsledku řízení již Ústavní soud vyřešil a advokát ve stanovisku vyslovil v zásadě jen právní argumenty, nikoliv specifické a jinak těžko dostupné skutkové informace. Jen těžko bychom přitom nalezli důvod, pro který bylo takového stanoviska v řízení skutečně třeba.

Přesto Ústavní soud k poměrně rozsáhlému stanovisku Aleše Gerlocha – nyní již v novém postavení amici curiae – posléze v nálezu ze dne 17. 10. 2017 přihlédl, a to dokonce tak, že jej přímo odcitoval a vyslovil, že se s ním ztotožňuje.

Pochybnosti budí i skutečnost, že soud v nálezu uvedl, že Aleš Gerloch poskytl vyjádření sua sponte, tedy ze své vlastní vůle. V usnesení ze dne 18. 7. 2017 jej však soud k vyjádření pobídl (tj. nikoliv vyzval). Domníváme se, že soud zkrátka zajímalo, co si o věci Aleš Gerloch myslí, neboť se jako advokát honosí mnohými úspěchy před Ústavním soudem. Tím však Ústavní soud v zásadě obešel institut stanoviska amici curiae podaného na žádost soudu.

Vzhledem k tomu, že soud v rámci narace hned v úvodu rekapitulace stanoviska Aleše Gerlocha přímo konstatoval, že se s ním ztotožnil (bod 61) [7], otevírá tento nález i otázku, zda takové odůvodnění soudního rozhodnutí ze strany orgánu ochrany ústavnosti lze považovat za dostatečné. Gerlochovo stanovisko totiž soud vtělil do odůvodnění nálezu na celých 17 stranách. Samotné posouzení Ústavním soudem pak tvoří necelé 3 strany.  

Netradičně působí i míra, s jakou soud přímo přejal do svého odůvodnění stanovisko Aleše Gerlocha. Přímá citace právního názoru a jeho následná aprobace je obvyklá u soudních rozhodnutí či právní doktríny. Naopak u podání stran řízení je obvyklé jejich argumentaci parafrázovat. Tím více by to mělo platit pro amicum curiae, který ani stranou řízení není.

A nakonec, o nezaujatosti zdejšího „přítele soudu“ nelze než silně pochybovat. Jeho prvotním cílem v řízení přeci bylo uplatnit zájmy svého klienta v řízení před Ústavním soudem.

Přítel Zeman

Přítelem Ústavního soudu České republiky se chtěl stát i prezident Miloš Zeman. V nechvalně proslulé kauze H-System se jako amicus curiae postavil na stranu stěžovatelů v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu [8]. Nutno ale konstatovat, že před výše citovanou americkou judikaturou by pravděpodobně tento brief neobstál, neboť rozhodnutí se nedotýká prezidentových vlastních zájmů, ani nelze předpokládat, že by sám v podobné věci někdy měl rozhodovat. Ve svém stanovisku [9] Miloš Zeman v zásadě neuvedl žádné nové informace, ale jen právní argumentaci, ačkoliv sám není právníkem. Stěžovatelé jsou velmi pravděpodobně v řízení před Ústavním soudem ČR řádně zastoupeni advokátem, jak to vyžaduje zákon. Není tedy podle nás věcného důvodu, proč by se měl prezident do případu vložit. To mu ostatně musí být jasné. Klademe si proto otázku, jestli podání stanoviska amici curiae není ze strany prezidenta jen krokem k vylepšení vlastní reputace.

Autoři: Kamila Abbasi a Petr Jedlička

Jazykové okénko

Věřte nebo ne, latina umí skloňovat. Setkat se tak můžeme s více tvary sousloví amicus curiae (1. pád jednotného čísla). Nejčastěji to bude tvar amici curiae (2. pád jednotného čísla nebo 1. pád množného čísla). Někdy se však v judikatuře vyskytnou i tvary amicorum curiae (2. pád množného čísla) či amicis curiae (3/6. pád množného čísla). Amicum curiae pak označuje 4. pád jednotného čísla. Nenechte se zmást, tabulka vždy pomůže [10].

[1] Čtěte [amíkus kurié] či [amíkus kuriai].

[2] „I had always understood that the role of an amicus curiae was to help the court by expounding the law impartially, or if one of the parties were unrepresented, by advancing the legal arguments on his behalf.“ (Soudce Salmon, rozhodnutí Allen v Sir Alfred McAlpine & Sons Ltd [1968] 2 QB 229).

[3] United States Court of Appeals, věc John H. Ryan v. Commodity Futures Trading Commission, 125 F.3d 1062, 38 Fed. R. Serv. 3d 1064 (7th Cir. 1997), citováno 2. 10. 2018 z: https://www.courtlistener.com/opinion/746768/john-h-ryan-v-commodity-futures-trading-commission/.

[4] Rule n°37 of the Supreme Court of the United States. Dostupné například z: https://www.supremecourt.gov/ctrules/2010RulesoftheCourt.pdf, str. 52.

[5] V anglickém znění „attorney“.

[6] Citace: „Výše uvedené však nebrání právnímu zástupci navrhovatelů, aby se jako amicus curiae vyjádřil k ústavní stížnosti projednávané ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1378/16, a za tím účelem se mu zasílá její kopie.“

[7] Citace: „Prof. JUDr. Aleš Gerloch, CSc., prorektor Univerzity Karlovy a vedoucí katedry ústavního práva právnické fakulty UK, jako amicus curiae, zaslal sua sponte Ústavnímu soudu stanovisko ze dne 26. září 2017 k ústavní stížnosti, jehož podstatné části jsou níže v nezměněném znění uvedeny. Již na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že s argumentací profesora Aleše Gerlocha souhlasí.“

[8] Rozsudek ze dne 27. 06. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, dostupný například z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/AD6D83D3221907CDC12582D40031653A?openDocument&Highlight=0.

[9] Text stanoviska je dostupný z: https://www.hrad.cz/file/edee/2018/09/amicus-curiae-brief.pdf.

[10] Viz například: https://cs.wiktionary.org/wiki/amicus.

[11] Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

[12] Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.

[13] Citace: „Všechny soudy, orgány veřejné správy a jiné státní orgány poskytují Ústavnímu soudu na jeho žádost pomoc při opatřování podkladů pro jeho rozhodování.“

[14] Citace: „ (…) Předseda senátu může uložit i jiným osobám nebo úřadům, aby předložily své spisy k projednání věci potřebné, popřípadě také sdělily své stanovisko k věci.“

[15] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[16] Citace: „Každý je povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. (…)“.