Vlk způsobuje statisícové škody. Co s tím?

Od konce 19. století se u nás vlk (Canis lupus) v důsledku intenzivních lovů téměř neobjevoval. Jedním z vedlejších následků jeho absence v české přírodě byl i rozmach pastevectví jako podnikání. Kromě toho stoupla potřeba zařadit vlka mezi zvláště chráněné živočichy a 13. 8. 1992 se stal dokonce kriticky ohroženým druhem, jímž je dodnes. Na evropské úrovni je druhem vyžadujícím přísnou ochranu v zájmu Společenství [1] a na mezinárodní úrovni druhem přímo ohroženým vyhynutím. Na ochraně vlka je proto nepochybně veřejný zájem.

Kdo uhradí způsobenou škodu?

Zvláště chránění živočichové jsou z pohledu práva tzv. res nullius, tedy věcí ničí, a proto ani neexistuje nikdo, komu bychom mohli odpovědnost za jimi způsobenou škodu přičíst. Aby stát šetřil veřejný zájem společnosti na jejich ochraně a zabránil jejich samovolnému vybíjení nebo jinému poškozování, převzal za některé z nich odpovědnost, kterou jakožto zákonodárce zakotvil do zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 115“). Samozřejmě by bylo finančně neúnosné, aby převzal odpovědnost za všechny. Byli proto vybráni ti, u nichž je možnost způsobení hospodářských škod nejvyšší. [2]

Podmínky k poskytnutí náhrady škody jsou tři – škoda způsobená vybraným zvláště chráněným živočichem ve vymezené kategorii, splnění prevenční povinnosti a podání žádosti. Náhradu škody vyplácejí v zastoupení státu krajské úřady. Proti jejímu neposkytnutí je možné se bránit žalobou, což vyplývá ze soukromoprávní povahy vztahu krajského úřadu s poškozeným. Ten je totiž v pozici věřitele a žádost o poskytnutí náhrady škody je v podstatě výzvou k plnění. [3] Dochází zde tedy ke střetu veřejnoprávní ochrany se soukromoprávními nároky.

Je náhrada způsobené škody správným řešením?

Zatímco v roce 2013 bylo za škodu způsobenou vlkem vyplaceno 34 300 Kč, [4] v roce 2017 se částka vyšplhala už na 788 089 Kč. [5] Samotné poskytování náhrad škod situaci více neřeší. V dubnu letošního roku se proto celou věcí zabýval Zemědělský výbor Poslanecké sněmovny ČR. Výsledkem předmětné schůze byl poněkud překvapivý požadavek na redukci počtu vlků. Na tomto místě je vhodné doplnit, že v České republice máme aktuálně pouze pět vlčích smeček. Agentura ochrany přírody a krajiny dokonce údajně zpracovává seznam lokalit, kde by byli vlci chráněni se záměrem je v ostatních oblastech redukovat. Vzhledem k migrační povaze vlků se jedná o neúnosné řešení, které je navíc v přímém rozporu s účelem zákona č. 115, neboť podle něj „není možné přistupovat obecně jako k jedinému řešení ke snižování stavů takových druhů“. [6] Doufejme, že tato varianta řešení byla pouhou úvahou bez reálného následku.

Problémem zůstává řešení situace, kdy je ochrana daného druhu natolik účinná, že dojde k jeho rozšíření a vzniku potenciálního rizika pro zbytek druhů v přírodě. I zde je třeba hledat zákonnou cestu a dlouhodobé řešení. Poučení můžeme nalézt v ne tak dávno diskutované problematice škod způsobovaných kormoránem velkým, jehož náhlé vyřazení ze seznamu zvláště chráněných živočichů přineslo spíše zmatek než řešení. Především také nesmíme zapomínat na možnost povolení k odstřelu problematického jedince či několika jedinců v případě přemnožení druhu v konkrétní lokalitě podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“).

Není přítomnost vlka v přírodě prostě „riziko podnikání“?

Před úvahou o snižování počtů jedinců jednotlivých druhů je nasnadě zamyslet se nad tím, jestli je to opravdu třeba, nebo zda se jedná jen o snazší řešení toho, jak odstranit nepříjemnost stojící v cestě pohodlného podnikání. Vlk byl do 17. století v přírodě četným úkazem a už v té době tak trochu i strašákem (vezměme si třeba pohádku O Vlku a sedmi kůzlátkách pocházející již z 1. století našeho letopočtu). Avšak pastevectví se historicky traduje dokonce ještě před počátkem našeho letopočtu. Z toho můžeme usuzovat, že tehdy bylo soužití vlka se soukromými chovy ovcí nejen možné, ale dokonce zcela běžné. Proč je tedy dnes výskyt pár jedinců vlka takovým problémem? Domnívám se, že se jedná spíše o jakýsi šok způsobený návratem vlka do přírody po více než 100 letech jeho absence v České republice a jeho řešení vidím především v zajištění prevence (což je i jedna z podmínek poskytnutí náhrady škody podle zákona č. 115) před útoky vyplývající z povinnosti vlastníků alespoň v nezbytné míře chránit svůj majetek. [7]

Podle mého názoru se nejedná o omezení vlastnického práva jednotlivých chovatelů, neboť preventivní řešení naopak jejich majetek pomáhá chránit. Co se týče financování nástrojů prevence, velkou část nákladů je možné získat z dotací poskytovaných Evropskou unií v rámci Operačního programu Životního prostředí 2014 – 2020. Nemůžeme tak mluvit ani o nepřiměřené finanční zátěži chovatelů a omezování jejich práva na podnikání. I kdyby však k tomuto externímu financování nedocházelo, bylo by možné zvýšené náklady považovat za nutnou investici do samotného podnikání. Ostatně pořízení elektrického ohradníku jde řádově do tisíců korun a při správném použití je účinným způsobem zajištění prevence a nezbytnou součástí chovu ovcí nebo koz, nejsou-li pod neustálým dohledem člověka nebo pasteveckého psa, popřípadě chované v uzavřeném objektu. Všechny tyto varianty se považují za splnění prevenční povinnosti podle zákona č. 115 a každý chovatel si tak může vybrat tu, která mu nejvíce vyhovuje.

Jaké je tedy řešení?

Žádná situace nemá jen jedno správné řešení a jinak tomu není ani zde. Jak vyplývá z výše uvedeného, rostoucí počet útoků vlka na zvířata v soukromých chovech se dá eliminovat pomocí prevenčních opatření podporovaných i na evropské úrovni. Sekundární možností je udělení výjimky ze zákazu odstřelu podle § 56 ZOPK a poskytnutí náhrady způsobené škody podle zákona č. 115. Zvyšující se vlčí populace v České republice tak není třeba se bát a dopředu zavádět nepřiměřená opatření ohrožující jejich výskyt, neboť aktuální zákonné možnosti jsou na tuto situaci připraveny. Řešením je tedy prevence, prevence a ještě jednou prevence.

Autorka: Gabriela Procházková

[1] Pojem Společenství používá směrnice Rady č. 92/43/EHS ze dne 21. května 1992, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin jako legislativní zkratku pro Evropské hospodářské společenství, které se na základě tzv. slučovací smlouvy začlenilo pod Evropská společenství a později se díky Maastrichtské smlouvě stalo součástí I. pilíře Evropské unie. Po ratifikaci Lisabonské smlouvy se tímto pojmem tedy myslí Evropská unie.

[2] Viz Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy.

[3] PROCHÁZKOVÁ, Gabriela. Náhrada škody způsobené vlkem jako vybraným zvláště chráněným živočichem. Studentská vědecká odborná činnost 2018, s. 15.

[4] Ministerstvo financí České republiky. Žádost o poskytnutí informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, č. j.: MF-51687/2014/21/830 IK ze dne 23. července 2014 [online]. MF ČR, © 2005 – 2013 [cit. 23. 9. 2018].

[5] Ministerstvo životního prostředí. Odpověď k žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, č. j.: MZP/2018/130/255 ze dne 12. 4. 2018. Ministerstvo životního prostředí [cit. 23. 9. 2018].

[6] Viz Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy.

[7] PROCHÁZKOVÁ, Gabriela. Náhrada škody způsobené vlkem jako vybraným zvláště chráněným živočichem. Studentská vědecká odborná činnost 2018, s. 20–23.