Odklad nájemného v době pandemie ve skutečnosti nemusí být k nájemníkům milosrdný

Už od okamžiku, kdy se o návrhu zákona na tzv. odklad nájemného začalo hovořit, se samotná myšlenka možnosti takto zasáhnout do soukromoprávního vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem setkala se značným odporem (nejen) ze strany potenciálně dotčených pronajímatelů. Tento krok byl okamžitě mediálně zaškatulkován jako socialistický výstřelek. Samotná formulace „odklad nájemného“ je přitom značně zavádějící, jak si později ukážeme. Diskuze nad tímto institutem se pak převážně ubírá pouze jedním, a nutno říci velmi zjednodušujícím směrem. Z toho důvodu bych ráda tímto komentářem vnesla do problematiky trochu komplexnější náhled. Nejprve je však vhodné shrnout situaci s bydlením v České republice.

„Česká republika se ve vztahu k uspokojování bytových potřeb svých obyvatel dlouhodobě potýká s hlubokou krizí. Pokud navíc člověk patří do skupiny osob, kterou pronajímatelé často předsudečně považují za „nevyhovující“, je pro něj hledání pronájmu přinejmenším velmi složité.“

Mezi nejčastějšími argumenty proti přijetí zákona patří obava ze zneužívání ze strany nájemců, přílišné omezení vlastnických práv a přenesení odpovědnosti za dopady epidemie ze státu na pronajímatele, kteří se mnohdy sami mohou dostat do ekonomických problémů. Některé z pohoršených komentářů pak nájemce neváhají označovat za neplatiče, spekulanty a jakési úhlavní nepřátele, jejichž jediným cílem je poškodit zájmy svých pronajímatelů. 

Pokud chceme problematice trochu lépe porozumět, musíme se však na věc podívat z větší perspektivy. Česká republika se ve vztahu k uspokojování bytových potřeb svých obyvatel dlouhodobě potýká s hlubokou krizí. Na vině jsou kromě extrémně složitého a dlouhého stavebního řízení [1] rovněž stále se zpřísňující podmínky pro získání hypotéky [2], popularita krátkodobých pronájmů prostřednictvím portálů typu Airbnb [3], ale i neschopnost státu a územních samosprávných celků zajistit systémové řešení ve formě např. výstavby nových bytových domů [4]. To vše má za následek neúnosné zdražování nájmů, přičemž nejčastěji v nájemním bydlení žijí lidé s nejnižšími příjmy, protože jim z výše uvedených důvodů prakticky nic jiného nezbývá. [5] Pokud navíc člověk patří do skupiny osob, kterou pronajímatelé často předsudečně považují za „nevyhovující“  (např. Romové, rodiny s malými dětmi, samoživitelé/samoživitelky, majitelé domácích zvířat atp.), je pro něj hledání pronájmu přinejmenším velmi složité. 

Bydlení není samozřejmost 

Nutno rovněž zmínit, že celkové náklady na bydlení mnohdy přesahují předvídaných 30 % (u nejchudších až 40 %) příjmů dané domácnosti [6], přičemž však ani státní pomoc ve formě příspěvku na bydlení není dostatečná, neboť kalkuluje se zcela nereálnými tzv. normativními náklady na bydlení [7]. Z těchto důvodů je lidem, kteří se i za běžných okolností ocitají na samé hraně svých možností, skutečně potřeba pomoci uspokojit tak základní potřebu, jakou je bydlení. V opačném případě hrozí, že se brzy budeme potýkat s výrazným nárůstem bezdomovectví a jiných sociálních problémů.

V případě potíží by měla být samozřejmostí určitá míra solidarity již na úrovni samotného vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem. Nedělám si však iluze, že je dohoda možná vždy, se všemi a dostatečně rychle – proto jsem toho názoru, že přiměřený zásah ze strany státu je opodstatněný. Pomoc pro nájemce v nouzi by v současné bezprecedentní situaci měl poskytovat zákon č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „Zákon“). 

Zákon se tváří milosrdně vůči nájemcům. Hlubší rozbor však svědčí o opaku

Stejně jako u mnohých dalších „nouzových“ zákonů přijímaných ke zmírnění dopadů epidemie, i s přijetím tohoto zákona to nebylo zcela jednoznačné a názor obou komor parlamentu na jeho znění se do jisté míry lišil. Výsledkem těchto neshod bylo, že od předložení návrhu až po jeho konečné schválení uběhl téměř měsíc, což už samo o sobě podstatně snižuje jeho význam, neboť od vyhlášení nouzového stavu museli nájemci již dvakrát nájem platit a škody už mohly být napáchány. A jak tedy finální podoba vypadá?

Zjednodušeně řečeno, pronajímatel nemůže jednostranně ukončit nájem v tzv. ochranné době, která je určena ode dne nabytí účinnosti Zákona (tedy až od 27. 4.) do 31. 12. 2020, pokud je nájemce s placením nájemného v prodlení a toto prodlení nastalo v důsledku mimořádných opatření v tzv. rozhodné době určené od 12. 3. do dne následujícího po dni skončení omezujícího mimořádného opatření, nejpozději však do 31. 7. 2020. V tomto bodě je nutné především upozornit na to, že jediným „ústupkem“ ve prospěch nájemce je, že nájemci nemůže být za splnění podmínek ukončen nájem. 

I z tohoto pravidla však existuje výjimka, která dává pronajímateli možnost nájem přesto ukončit, a to ve chvíli, kdy důsledky mimořádného opatření na placení nájemného pominou (nejdříve však po skončení nouzového stavu), a pronajímateli by hrozila závažná újma – zejména pokud by neměl na nutnou výživu sebe nebo osob, které vyživovat musí. Tato možnost se zdá na první pohled naprosto pochopitelná, avšak hned na pohled druhý vlastně vůbec nic neřeší. Tím, že dojde ke skončení nájmu, se pronajímateli automaticky nezajistí, aby na nutnou výživu měl, a současně nájemce přijde o bydlení. Navíc tato úprava bude nájemce udržovat v permanentní nejistotě, neboť o osobní situaci pronajímatele nemusí mít žádné informace.

Pronajímatel není Zákonem nijak omezen ani v dalších právech, která může vůči nájemci uplatňovat, může tak ukončit nájem z jiných důvodů uvedených v § 2088 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „Občanský zákoník”) nebo požadovat úroky z prodlení. Pomyslnou třešničkou na dortu této domnělé pomoci je, že pronajímatel může vypovědět nájem bez výpovědní doby, jestliže nájemce neuhradí dlužné nájemné i se souvisejícími pohledávkami do konce roku 2020. Ba co víc, k výpovědi může dojít i dříve, pokud bude nepochybné, že k úhradě do této doby nedojde. V této souvislosti je nutné připomenout, že nájemce tak bude muset v případě nejhoršího scénáře uhradit v rámci měsíců srpen až prosinec částku ve výši až devítinásobku měsíčního nájemného, to vše v době, kdy se teprve vzpamatovává z dopadů epidemie a jeho příjmy mohou být stále podstatně omezeny.

„Nájemci se kvůli nepochopení všech jeho podmínek a důsledků mohou ke konci roku dostat do závažných problémů. Zůstává otázkou, zda může mít zákon v praxi vůbec nějaké využití a zda jeho benefity mohou ospravedlnit zásah do vlastnických práv pronajímatelů.“

Pokud se však nájemce skutečně ocitne v prodlení s placením nájemného a nezbude mu jiná možnost než postupovat dle Zákona, aby alespoň prozatím nepřišel o střechu nad hlavou, stále nemá vyhráno. Musí totiž pronajímateli doložit, že k prodlení skutečně došlo v důsledku mimořádných opatření, a to potvrzením od Úřadu práce. K vydání tohoto potvrzení pak musí dodat další podklady. Jaké, to není jasné, protože mají být určeny jakýmsi blíže nespecifikovaným metodickým pokynem, který však prozatím neexistuje. Jedinou zmínku o nějaké bližší podobě žádosti nalezneme na stránkách Úřadu práce ČR mezi aktualitami [8]. Vyřídit veškeré formality navíc může trvat i několik týdnů, což už může být pro některé nájemce pozdě. 

Celý Zákon je nadto plný dalších vágních a neurčitých výrazů, které srozumitelnosti ani jakékoliv právní jistotě nepomáhají. Naopak představují velké riziko pro nájemce, kteří se kvůli nepochopení všech jeho podmínek a důsledků mohou ke konci roku dostat do závažných problémů. Je proto velmi důležité, aby si nájemci dobře rozmysleli, zda skutečně nemají jinou možnost. Že by se pak kdokoli dobrovolně rozhodl tento Zákon „zneužít“, jak naznačují některé reakce, je pro mě naprosto nemyslitelné. 

Otázkou však zůstává, zda může mít Zákon v praxi vůbec nějaké využití, respektive zda benefity, které nabízí, mohou ospravedlnit zásah do vlastnických práv pronajímatelů.

Nahlédněme na počin zákonodárců optikou ústavnosti

Zákon proti sobě staví dvě skupiny osob provázané soukromoprávním vztahem, přičemž každá z nich sleduje jiný cíl: Zatímco pronajímatelé využívají vlastnictví nemovitostí k dosažení zisku, nájemci především uspokojují své bytové potřeby. Je tedy zřejmé, že v případě zásahu státu do tohoto vztahu a omezení jedné skupiny ve prospěch druhé bude nutné zvážit, zda takové omezení splňuje podmínky ústavnosti.

Úpravu práva vlastnit majetek a jeho výkonu nalezneme v článku 11 Listiny základních práv a svobod, který v odstavci 3 mimo jiné stanovuje, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Odstavec 4 pak vymezuje, že „nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“. V kontextu Evropské úmluvy o lidských právech je pak klíčový odstavec 2 článku 1 Dodatkového protokolu č. 1, který uznává právo států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu mj. s obecným zájmem. 

V tomto ohledu je zejména nutné určit, zda je možné na nynější omezení plynoucí ze Zákona vztáhnout právě odstavec 4 článku 11 Listiny. Právě kvůli tomuto ustanovení totiž považuje velká část odborné veřejnosti Zákon za protiústavní, neboť údajně nepředpokládá náhradu pronajímatelům za omezení jejich práv.

Ústavní soud se mezemi přípustnosti omezení vlastnických práv v nájemních vztazích zabýval již v souvislosti s regulovaným nájemným. Důležitým vodítkem je pak především stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, ve kterém je mj. zdůrazněno, že ne každé omezení vlastnického práva ze strany státu je možné kvalifikovat jako tzv. nucené. Stejně jako většina jiných základních práv ani právo vlastnit majetek není absolutní a zákon může obecně stanovit jeho meze, aniž by bylo nutné poskytnout náhradu. Jako nucené omezení tedy lze vnímat pouze určité případy. Ústavní soud v tomto směru nevymezil všechny znaky, které by omezení neomylně zaškatulkovalo jako nucené, poskytl však konkrétní indicie. Prvním znakem je, že omezení jde nad rámec povinností, které zákon stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti, resp. dopad může být i jen na část vlastníků, avšak tato nerovnost musí být dostatečně odůvodnitelná. Druhým znakem je pak intenzita omezení vlastnického práva, která může být určena např. rozsahem nebo délkou jeho trvání.[9]

Pokud tyto znaky aplikujeme na současnou úpravu Zákona, lze říct, že se jeho ustanovení vztahují obecně na všechny vlastníky nemovitostí, které jsou pronajímány za účelem uspokojování bytových potřeb. Fakt, že v konečném důsledku pocítí jeho dopad jen určité procento této skupiny, dle mého názoru nehraje roli, protože podstatná je i pouhá potencialita, že k faktickému omezení dojde. Co se týče druhého znaku, ačkoli se intenzita omezení napříč konkrétními případy samozřejmě může lišit, jeho rozsah lze alespoň částečně zobecnit a spočívá zejména v nemožnosti uplatnit ukončení nájemní smlouvy v případě jejího porušení ze strany nájemce nezaplacením nájemného. Je však nutné mít na paměti, že uplatnění Zákona neznamená, že by nájemce mohl nemovitost užívat bezplatně. Pronajímateli je zachován nárok na zaplacení nájemného, avšak posouvá možnost použít jednu z možných sankcí za jeho prodlení na později, přičemž i z tohoto omezení existují podstatné výjimky. Veškerá další práva pronajímatelů plynoucí z relevantních předpisů, případně nájemní smlouvy, zůstávají nedotčena. Oproti tomu doba trvání omezení může některým pronajímatelům způsobit významný zásah do jejich příjmů a s tím souvisejícím plněním jejich finančních závazků. I na tuto situaci však alespoň částečně Zákon pamatuje, když dává možnost ukončit nájemní smlouvu v případě, že její pokračování nelze na pronajímateli spravedlivě požadovat. Vzhledem k výjimečnosti situace si však dovolím tvrdit, že doba trvání omezení by mohla být ve prospěch nájemníků i delší. Pokud bychom totiž kalkulovali s nejzazším termínem, do kterého je nutné prodlení „akceptovat“, tedy 31. 7., pak nájemcům na doplacení všech pohledávek, které se mohou vyšplhat i do desetitisíců, zbývá pouhých 5 měsíců.

„Ústavní soud: zákonná opatření jsou v oblasti bydlení potřebná a obvyklá, protože se jedná o ústřední otázku sociální a hospodářské politiky.“

Na základě těchto okolností jsem dospěla k závěru, že se o nucené omezení vlastnického práva nejedná, a odstavec 4 článku 11 Listiny se nepoužije. To však ještě neznamená, že je Zákon jako takový ústavně konformní. Kvalitu zákonného omezení vlastnického práva je nutné zkoumat hlouběji, a i v tomto směru nám poslouží judikatura týkající se regulovaného nájemného, zejména pak nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.). Ten uvádí, že omezení daná regulací nájemních vztahů včetně ceny nájemného lze za určitých okolností chápat jako kontrolu užívání majetku, což předpokládá již zmiňovaný odstavec 2 článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Ústavní soud připomněl, že zákonná opatření jsou v oblasti bydlení potřebná a obvyklá, protože se jedná o ústřední otázku sociální a hospodářské politiky. Státu je navíc dán široký prostor pro uvážení, a to jak při stanovení existence veřejného zájmu, tak při výběru vhodného opatření. Ústavní soud rovněž odkázal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva [10], dle které musí zásah kromě určité formální kvality zákona respektovat princip přiměřené rovnováhy mezi obecným zájmem společnosti a ochranou základních práv, v tomto případě práv vlastnických. Je tedy nutné, aby byla zachována proporcionalita ve vztahu k použitým prostředkům a sledovanému cíli. [11]

„Pro část nájemníků může zákon představovat jedinou možnost, jak nepřijít o bydlení. V konečném důsledku však pro ně znamená spíše zvýšené riziko prohloubení jejich ekonomických problémů, které posouvá na později.“

A zde se právě Zákon dostává na velmi tenký led. Zákon musí jednak dosahovat určitých kvalit, zejména je nutné, aby byl dostatečně přesný a jeho aplikace předvídatelná. [12] Už v tomto bodě vidím nedostatky, a to hlavně ve stanovení požadavku na doložení oprávněnosti nároku, kdy má nájemce podle § 3 odstavce 3 Zákona „pronajímateli bez zbytečného odkladu a s určitostí odpovídající dostupným skutečnostem dolož[it] okolnosti prodlení podle odstavce 1 písm. b), potvrzením od příslušného úřadu práce ČR, kterému pro vystavení potvrzení musí nájemce doložit podklady, jejichž formu a náležitosti stanoví metodicky pokyn“. Ačkoli se jedná pravděpodobně o nejdůležitější ustanovení, neboť je rozhodné pro případné uplatnění nároku plynoucího ze Zákona, nalezneme zde hned několik neurčitých pojmů, nejasností a v neposlední řadě i odkaz na metodický pokyn, který neexistuje. Takováto formulace vzbuzuje více otázek než odpovědí a jeho aplikace v praxi může být přinejmenším problematická. 

Legitimní cíl je na druhou stranu poměrně jasný, v moderních státech je bydlení považováno za základní lidskou potřebu a zaujímá důležité postavení v sociální a hospodářské politice. Státům navíc v tomto ohledu plynou povinnosti i z různých mezinárodních dokumentů a jak už bylo Ústavním soudem shrnuto, je jim přiznán široký prostor pro uvážení. [13]

Do polemiky se však opět dostáváme ve chvíli hodnocení rovnováhy mezi cílem a použitými prostředky. Je samozřejmě pravdou, že pro část nájemníků může Zákon představovat jedinou možnost, jak nepřijít o bydlení, a může jim poskytovat dodatečný čas na nalezení náhradního řešení, v konečném důsledku však pro ně znamená spíše zvýšené riziko prohloubení jejich ekonomických problémů, které posouvá na později. Za největší hrozbu považuji nedostatečný čas na doplacení všech pohledávek spojených se splatným nájemným, nabíhání úroků a rovněž možnost ukončení nájemní smlouvy bez výpovědní doby v případě, že v ochranné době nebudou uvedené pohledávky uhrazeny. Užitek, který Zákon nájemníkům přináší, je podle mého názoru minimální a neefektivní a je třeba se zamyslet, zda za takových okolností může být ospravedlněno s ním spojené omezení vlastnických práv pronajímatelů. 

Ačkoli však považuji pochybnosti o ústavnosti Zákona za opodstatněné, domnívám se, že jeho případné zrušení by v tuto chvíli mělo na nájemní vztahy ještě katastrofálnější dopad a způsobilo by další chaos a nejistotu. 

Je jasné, že stát mohl a měl zaujmout jiný přístup. Kromě inspirace od našich sousedů Slováků, jejichž úprava směřující v podstatě k totožnému cíli obsahuje o poznání jednodušší a srozumitelnější podmínky [14], mohl stát při volbě vhodného prostředku lépe zohlednit potřeby obou stran nájemních vztahů a břemeno nést sám, a to např. poskytnutím bezúročné půjčky pro nájemce, mimořádného příspěvku na bydlení nebo alespoň záruky, jak bylo navrhováno Senátem [15]. Velkou pomocí by však bylo i pouhé zjednodušení a vyjasnění podmínek stávající úpravy. 

Nájemníci mají i jiné možnosti, které jim nabízí dosavadní (obecná) právní úprava

Nájemcům se nabízí i jiné možnosti, které jim v nelehké situaci mohou alespoň částečně pomoci. Nesmíme zapomínat, že kromě specifické úpravy nájmu se na uzavřené smlouvy vztahují obecná ustanovení (nejen) závazkového práva.

První, co je důležité si uvědomit, je, že v případě podstatné, nepředvídatelné a neovlivnitelné změny okolností má strana, na niž má okolnost o poznání horší dopad, kvůli kterému není schopna řádně smlouvu plnit, právo na nové jednání o jejích podmínkách, a to dle § 1765 Občanského zákoníku. Právě takovou okolností může být epidemie a s ní související nouzový stav a mimořádná opatření. [16]

„Ani pro pronajímatele nemusí být ztráta nájemce výhodná a hledání nových nájemců nemusí být zrovna jednoduché. Navíc je třeba počítat s tím, že vzhledem k nadcházející ekonomické krizi bude cena nájmů pravděpodobně klesat.“

Výše popsaných nároků se nájemce sice může domáhat u soudu, ale to může být s ohledem na všechny skutečnosti problematické a časově i finančně náročné. Opět je proto třeba apelovat především na vstřícný přístup obou smluvních stran a snahu o vzájemnou domluvu. Ani pro pronajímatele nemusí být ztráta nájemce, který se ocitl v tíživé situaci, výhodná a hledání nových nájemců nemusí být zrovna jednoduché. Navíc je třeba počítat s tím, že vzhledem k nadcházející ekonomické krizi bude cena nájmů pravděpodobně klesat. Ač tedy stejně vždy bude záležet na domluvě mezi nájemci a pronajímateli, informace uvedené v tomto článku mohou podstatně zlepšit nájemcovu vyjednávací pozici. Je důležité si uvědomit, že nastalá situace není snadná pro nikoho a to, zda ji jako společnost ustojíme nejen ekonomicky, závisí na přístupu a solidaritě každého z nás.

[1] Korec, Evžen. Získat stavební povolení je v Česku stále extrémně složité, v délce jsme 22. nejhorší [online]. FAEI.cz. 31. 10. 2019. [cit. 13. 5. 2020]. https://faei.cz/ziskat-stavebni-povoleni-je-v-cesku-stale-extremne-slozite-v-delce-jsme-22-nejhorsi/

[2] Lucová, Marie. Spousta žadatelů na hypotéku nedosáhne. Podmínky jsou příliš přísné [online]. denik.cz. 2. 5. 2020. [cit. 13. 5. 2020]. https://www.denik.cz/dum-a-byt/stavba-hypoteka2020.html

[3] Menzelová, Kateřina. Krátkodobé pronájmy šponují ceny. Deloitte.com. [cit. 13. 5. 2020]. https://www2.deloitte.com/content/dam/Deloitte/cz/Documents/real-estate/lidovky-kratkodobe-pronajmy-sponuji-ceny.pdf

[4] Váchal, Adam. Města se vrací k výstavbě obecních bytů. Stát jim rozdá výhodné půjčky, peníze chce získat i od Evropské unie. iHNed.cz. [cit. 13. 5. 2020]. https://domaci.ihned.cz/c1-66417610-mesta-se-vraci-k-vystavbe-obecnich-bytu-stat-jim-rozda-vyhodne-pujcky-penize-chce-ziskat-i-od-evropske-unie

[5] -pes-. Skoro 80 procent Čechů bydlí ve vlastním. Nájem volí chudí ze severu i řada Pražanů. HlídacíPes.org. [cit. 13. 5. 2020]. https://hlidacipes.org/skoro-80-procent-cechu-bydli-ve-vlastnim-najem-voli-chudi-z-ustecka-a-ostravska-i-rada-prazanu/

[6] Zámečník, Petr. Náklady na bydlení: Nejchudší bydlí za více než 40 % příjmů. hypoindex.cz. [cit. 13. 5. 2020]. https://www.hypoindex.cz/clanky/naklady-na-bydleni-nejchudsi-bydli-za-vice-nez-40-prijmu/

[7] Viz § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[8] Dostupné zde https://www.uradprace.cz/web/cz/-/urad-prace-cr-vydava-potvrzeni-najemcum-kteri-nejsou-schopni-platit-naj-1

[9] Stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09

[10] Zejména rozsudky ve věcech Hutten-Czapska proti Polsku (35014/97) a James a další proti Spojenému království (8793/79).

[11] Nález Ústavního soudu ze dne 21. června 2000 č. 231/2000 Sb., o zrušení č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu.

[12] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. června 2006 ve věci Hutten-Czapska v. Poland (35014/97). § 162.

[13] Nález Ústavního soudu ze dne 21. června 2000 č. 231/2000 Sb., o zrušení č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu.

[14] Viz Zákon č. 62/2020 Z. z., o niektorých mimoriadnych opatreniach v súvislosti so šírením nebezpečnej nákazlivej ľudskej choroby COVID-19 a v justícii a ktorým sa menia a dopĺňajú niektoré zákony, v znení č. 92/2020 Z. z.

[15] Pozměňovací návrhy Senátu parlamentu ČR dostupné zde https://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/94480/79245  

[16] Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 225–226.

[17] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2018 sp. zn. 26 Cdo 1727/2018

[18] Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. I.ÚS 1929/19

[19] Tamtéž.

[20] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. 26 Cdo 4039/2011