Praxe na soudech od okresu až po ústavák

Michal Staněk: SPOILER – Pokud jsou tvou motivací peníze, dál číst nemusíš. Na soudech se totiž stážistům neplatí

Od začátku studia na právech jsem tušil, že advokát ze mě z různých důvodů nejspíš nikdy nebude. Když jsem se ve druháku rozhodoval, kde si najít praxi, justice byla jasná volba. Napsal jsem mail na Okresní soud v Uherském Hradišti a vyšlo to. Tím začala moje první praxe na opatrovnickém oddělení. Asi i s ohledem na bezplatnost praxe se tato nesla v poměrně volnomyšlenkářském duchu – bylo mi řečeno, že jsem zdravý očkovaný běloch, tudíž si mám pracovní dobu stanovit, jak uznám za vhodné.

Pokud jde o obsah práce, sestával takřka výhradně z tvorby jednodušších rozsudků. Okresní soud jsem si ale záhy přejmenoval na „fabriku na rozsudky“. Soudci mají totiž po letech praxe vytvořené šablony typologicky nejběžnějších rozhodnutí jako např.  „svěření do péče – 1 syn – 1 dcera“ nebo „výživné – nedoplatek – 2 děti“. V nich už se posléze pouze mění reálie daného případu a upravuje argumentace, což značně usnadňuje práci. Opatrovnické oddělení se věnuje svěření dětí do péče, výživnému, úpravě styku s dítětem, přezkumu svéprávnosti, schvalování právního jednání, ale také perličkám jako prohlášení za mrtvého. Práce to může být někdy poměrně depresivní, protože se během ní setkáváte s nefunkčními rodinami, v nichž to často nejvíc odnáší právě děti. Já osobně jsem v ní ale našel smysl a to, čemu bych se chtěl jednou věnovat.

Později jsem na webu Jobs.Juristic.cz objevil inzerát Oddělení dokumentace a analytiky judikatury Nejvyššího soudu, kde jsem úspěšně absolvoval výběrové řízení v podobě testu zaměřeného na různá právní odvětví. Nejvyšší soud tou dobou vytvářel v souvislosti s existencí NOZ (nového občanského zákoníku) a omílaným dilematem použitelnosti či nepoužitelnosti staré judikatury jakýsi sylabus vlastní judikatury od první republiky do současnosti. Takto sesbíraná judikatura měla být následně v ucelené podobě rozeslána na soudy, kde by měla umožnit soudci řešícímu škodu způsobenou zvířetem, aby si v tomto sylabu nalistoval § 2933, kde by měl mít přehledně uvedenou veškerou „starou“ použitelnou judikaturu vztahující se k tomuto ustanovení dnešního NOZ. Mým úkolem tudíž bylo procházet v různých systémech judikaturu a vybírat z ní tu, která se obsahově hodí k současným ustanovením NOZ. Podle mě z toho po čase člověku musí začít zákonitě hrabat.

Protože mě baví ústavko, vybírám si PVP většinou z této katedry. Na jaře 2016 jsem tak absolvoval jedno vedené Kateřinou Šimáčkovou. Díky tomu mi později ve školním mailu přistál dotaz právě od Kateřiny Šimáčkové, jestli bych nechtěl jít na praxi na Ústavní soud. Vzhledem k tomu, že jsem už od prváku nechtěl nic víc než tohle, odepsal jsem, že bych samozřejmě chtěl. A po absolvování výběrového řízení spočívajícího ve vytvoření usnesení Ústavního soudu se tak i stalo. První praxe, kde po mně pořádně chtěli, abych přemýšlel. A navíc abych přemýšlel úplně jinak, než jsem se do té doby učil. Moje práce spočívá ve vytváření usnesení o zjevné neopodstatněnosti, které tvoří drtivou většinu všech rozhodnutí Ústaního soudu. Musím v nich odůvodnit, proč v daném případě nedošlo k zásahu do lidských práv stěžovatele.

Výhodou i nevýhodou praxe je, že se dostanete do kontaktu naprosto se všemi právními odvětvími. Takže se vám může stát jako mně, že na insolvenční a exekuční právo ve škole celkem kašlete, protože „tohle fakt nikdy v životě“ a první spis, který dostanete, se týká insolvencí. O to víc oceňuji, že mě mají na starosti asistenti, kteří jsou ochotní se mnou kdykoliv cokoliv probrat. Na všechno od nich i od Kateřiny Šimáčkové následně dostávám zpětnou vazbu. I díky tomu je pro mě praxe na ústaváku nezměrně přínosná.

Anežka Novotná: Soud mě učí lépe argumentovat

Za své dosavadní studium jsem absolvovala tříměsíční stáž na Nejvyšším soudě a momentálně jsem od února 2017 na Krajském soudě v Brně.

Stáž na Nejvyšším soudě spočívala v napsání šesti konceptů rozhodnutí, kdy mi bylo poskytnuto dovolání, vyjádření a napadené rozhodnutí. Jednalo se však již o rozhodnuté věci.  Po odevzdání mi byla dána zpětná vazba, která spočívala v rozpravě nad daným případem.

Na Krajském soudě spočívá stáž také v psaní konceptů rozhodnutí. Zde mám ovšem přístup k celému spisu (jak soudnímu, tak správnímu). Po přečtení zpracuji rešerši, kterou soudci přednesu a dojdeme k závěru, jak by měla daná věc být rozhodnuta. Poté napíši koncept, odevzdám jej a dostanu k němu zpětnou vazbu. Ta je natolik podrobná, že se díky ní učím důkladněji argumentovat.

Nejdůležitější na stáži je přístup, který Vám je poskytován. Já za sebe mohu říci, že za poslední tři měsíce na stáži na Krajském soudě jsem se naučila mnohé a žádné zápory bych k této stáži nedokázala uvést. Ano, zlí jazykové tvrdí, že největším úskalím stáží na soudech je jejich bezplatnost. Při zvážení všech pozitiv a negativ mi ale stále čas strávený na soudě vychází jako nejlepší rozhodnutí. To, že si nic nepřivydělám (což je velmi obdobná situace jako v některých advokátkách v Brně), vynahradí bohatě to, že vidím, jak soud reálně funguje a mám zpětnou vazbu ke své práci. Díky ní se učím psát (snad) lepší argumentace a jinak přemýšlet.

Anežka je studentkou čtvrtého ročníku. Svoje jméno si nepřála zveřejnit, a proto píše pod pseudonymem (pozn. red.).

Ilona Jakubčíková: Jak přečíst judikát co nejrychleji

Po zhruba rok a půl trvající praxi v advokátní kanceláři jsem začala pociťovat nutkání vyzkoušet si, jak se s právem pracuje na jiných místech. Proto jsem navštívila stránku, na které se nacházejí nabídky odborných praxí od poskytovatelů, s nimiž naše fakulta spolupracuje (praxe.law.muni.cz). Koncem ledna zde byl nabízen výkon praxe na pro mě obzvlášť zajímavých místech jako jsou soudy, státní zastupitelství, veřejný ochránce práv a jiné. Rozhodla jsem se tedy na několik míst poslat životopis a motivační dopis v souladu s požadavky jednotlivých poskytovatelů.

Jako první se mi ozvali z Nejvyššího soudu České republiky, oddělení analytiky a dokumentace, což mě samozřejmě potěšilo. Mimo potěšení se jim podařilo mě zároveň i lehce vyděsit, neboť e-mail obsahoval mimo jiné stručné informace o testu, který se měl v rámci pohovoru na toto místo psát. Naštěstí jsem nakonec zjistila, že mé obavy sice nebyly neadekvátní, ale byly rozhodně zbytečné. Test byl v podstatě jednoduchý, otázky byly zaměřené převážně všeobecně, nicméně nebyly nijak podrobné.

Jak jsem již předestřela, jednalo se o praxi na oddělení dokumentace a analytiky, což mi v době odesílání životopisu nic moc neříkalo. Důležité pro mě bylo, že je to „nejvyšák“. Náplň samotné praxe nebyla nijak náročná. Základem bylo vyhledávání judikatury vztahující se k určitému okruhu ustanovení občanského zákoníku, v mém případě manželského práva. Nalezenou judikaturu, historickou i aktuální, jsem následně přiřazovala k jednotlivým paragrafům, ke kterým se vztahovala. Výsledná práce pak poslouží jako podklad pro kompilaci již vydaných rozhodnutí, usnadňujících práci soudcům. Mimo to jsem zpracovávala tzv. anotace a vyhledávala prejudikaturu a preprejudikaturu.

Co se týče organizační stránky, již při pohovoru jsem si vybrala den v týdnu, ve kterém by se mi hodilo na praxi docházet, a tento mi i přidělili. Nebylo to pro mě časově náročné, ani když jsem zároveň docházela do advokátní kanceláře.

A jak tuto praxi zpětně hodnotím? Především za kladnou bych označila atmosféru a milý, vstřícný přístup zaměstnanců soudu. Odnesla jsem si zdokonalení se v práci s judikaturou, zejména jsem se naučila přečíst soudní rozhodnutí v co nejkratším časovém úseku a zároveň získat dostatek relevantních informací potřebných pro jeho vyhodnocení. A co si budeme povídat, podívat se do prostor soudu taky nebylo zrovna na škodu.