I.

Holubi nejprve krátce popošli po dlažbě náměstí Vítězství v G., mezi poházenými papírky a spadanými listy stromů s mléčnou barvou, protože zelenou se nesmí plýtvat, když nesvítí slunce, než je lidské kroky poplašily natolik, že rozepjali křídla a vyletěli na střechu kostela sv. Jana, který se vypínal nad celým prostranstvím a jeho loď ho obepínala ze tří stran. Na třech stranách náměstí Vítězství v G. teď planuly pod kostelními okny s vitrážemi pochodně umístěné v připravených dolících, které tam kněží a jejich pomocníci předchozí noc zapalují – tak jako je zapalovali vždy, měsíc a měsíc předtím a měsíc a měsíc potom zapalovat budou. O měsíc později budou holubi stejně tak uhýbat před kroky kolemjdoucích a vzlétat k věžím kostela, jehož zvony zvoní v určitých chvílích bez přestávky - pět minut, deset minut se rozléhá dunění kovu nad pochodněmi, nad náměstím, nad celým městem G. od rodinných domků na severu, kde sousedí hned s prázdnými poli, k Průmyslové oblasti na jihu, odkud stoupá dým a mísí se s vrstvou oblaků, která je nad G. stále a nikdy neodchází, nikdy neodchází, zvony duní přes Říjnovou čtvrť, jejíž světla se nezhasínají. Holubi vracející se po setmění k hnízdům na půdách věží vidí stále rozsvícená modrá světla Říjnové čtvrti, modré girlandy rozepjaté mezi budovami, mezi různými poschodími, jak svítí mezi pověšeným prádlem, vidí blikající neony obchodů a večerek, jak se odráží na obloze a odráží se v kalužích na nezpevněné podlaze - na některých místech není ulice vůbec vydlážděná, někde je na ni jen lehce pohozený štěrk, někde jsou poskládány i kachle, ale jsou umístěny tak nedbale, že když prší a člověk prochází deštěm, aby našel když už ne svůj dům, tak aspoň podchod, kde by se dalo schovat, tak zpod nich vyšplíchává bahnivá voda a zamaže ti nohavice, když stoupneš tam, kam nemáš - modrá světla světa sama pro sebe svítí i nad schody před vchody do barů, restaurací, prosvítají přes dýmy a kouře, které se valí z odpadových rour a parovodů a vývodů z kuchyní, blikají, září, vlákna v žárovkách škvaří, probleskávají, když pod nimi projdeš a sestoupíš dolů.

Dole pod Říjnovou čtvrtí, jedno poschodí, schody pokračují dolů, pak odpočívadlo, kde je popelník stojící na kovové nožičce a modravý pruh cigaretového dýmu ze sotva típnuté cigarety stoupá k větráku nad ním, který nehučí, protože nefunguje, pak další patro, chodba se rozdvojuje, roztrojuje, větví se podle toho, do kterého podniku chce návštěvník jít, zda chce poslouchat jemný koncert houslí a viol a klavíru a cella, protože i tahle hudba není Říjnové čtvrti cizí, tam kde se nosí decentně víno a k němu voda na zapití, aby posluchači odcházeli po svých, protože by se neslušelo, kdyby je zrovna odsud museli vynášet, zda chce poslouchat elektronickou hudbu, zda chce poslouchat jazz, zda se chce dívat na zápasy morčat, psů, kohoutů nebo lidí, záleží jak hluboko v katakombách města G. se sestoupí, protože zatímco tam nahoře až k úplnému vrcholu věže kostela sv. Jana dozní varhany kostelníka jenom holubům, protože schody k vrcholu se už dávno zbortily a nikdo tam tak nevyjde, tak mnohem více lidí poslouchá hudbu zezdola, kde hoří v klecích ohně nad ryčením davu mlátícího do sebe, sledujícího mlácení do sebe, ohně, jejich plamen je lehce namodralý, ostatně jako celá Říjnová čtvrť.

II.

Je jen málo lidí, kteří se dobře vyznají na povrchu města G., v jeho uhlazené a distingované části, ve čtvrti Zelených luceren – protože světla mezi domy a vilami v ulicích zde svítí zasazena v zeleně natřených kandelábrech – kde sídlí úředníci a úřady, policisté a policie, soudci a soudy, politikové a politika, a zároveň v Říjnové čtvrti. Poprvé se R. v Říjnové čtvrti ocitl, když ho tam vzal jeho bratr; sešli po vrzajících schodech dolů, prošli barem, kde stály jenom dva stolky a tři barové židličky u pultu, malá televize tam hrála nad ním, bratr ho nechal, aby si chvíli hrál na obsluhu a pomáhal postarší servírce, které chyběl jeden horní zub, umývat skleničky, než si vypil svoje pití – seděl tam sám, v rohu, s nikým se nebavil. Když se ještě teď baví o bratrovi, vzpomene si na jeho obličej v prostoru toho baru, jak tam sedí, nad ním někdo mluví z televize a nikdo ho neposlouchá, a bratr špičkou prstu přejíždí po skleničce, která se chladem orosila a kapky pak stékají dolů po skle. Když pak zaplatil, šli ještě dolů, tak moc, že si jako malý myslel, že už se nikdy nedostanou zpátky nahoru, projdou dlouhým schodištěm vedoucím naskrz celou zemi a vyjdou na její druhé straně. Bratr mu při usínání v pohádkách vyprávěl, že tam na druhé straně je velké město Tar, na které naopak stále svítí slunce a kde jsou všichni šťastní a nepotřebují ani vládce, protože všichni se mají rádi nebo protože mají všichni rádi ostatní nebo protože každý má rád sám sebe... A za Tarem, když se přejede spousta a spousta mil a obloha potemní začíná Akvascura, oceán, v němž není voda, ale kde lodě plují na tmě a plují ve tmě a ty nepoznáš, kde končí jedno a začíná druhé.

Procházeli schodišti, které teď už nevrzalo, naopak bylo pokryté červenými koberci a kolem byly obrazy s výjevy honiteb, a on za každou zatáčkou čekal, že teď už se přetočí svět, oni spadnou na hlavu a před nimi se objeví Tar v celé svojí kráse. Pak došli k nějakým dveřím a pamatuje si, jak bratr odešel někam sám, jeho nechal u paní Černé. Nejmenovala se tak, říkal jí tak jen on a ona se tomu smála, protože měla rty ozdobené černou rtěnkou a do jinak hnědých vlasů vpleteny černé příčesky. Bratr mu nikdy neříkal, co v těch ostatních místnostech dělá. Posléze si všiml, že to, jak se potom tváří, záleží na tom, jestli se vrací z dveří na levé straně místnosti nebo z dveří na pravé straně. Když se vracel z levé strany, tak na něj jenom rychle zavolal, on se vysmekl z paží paní Černé, která ho zatím držela u sebe na prostorné sedačce, a spolu šli zpátky nahoru k městu G., nahoru a někdy tak rychle, že bratrovi skoro nestačil a klopýtal a popadal dech. Když se vracel z pravé strany, býval usměvavý, vypadal šťastně a měl pocit, že mu patří celé katakomby. To potom jenom rychle proběhl místností, nechal ho tam a vracel se až po několika hodinách, buď sám a vrávoravým krokem, vyhmátl si ho ze sedačky a táhl s sebou zpátky, až mu někdy připadalo, že mu ruku ukroutí, nebo ho přivedli jeho kamarádi, které neznal, podpírali ho v podpaží a jenom ho potom pohodili na pohovku, aby se vyspal. Paní Černá mu pak otočila hlavu, aby se na něj nedíval a díval se na ni, jemně ho pohladila po vlasech, pak si opatrně vzala jeho dlaň do ruky a vedla ho až k pultu, který byl na druhé straně místnosti, tam ho posadila a z horních poliček skříně vytáhla hračky, aby si s nimi mohl hrát.

III.

Bratr mu zemřel, když měl za sebou druhý rok univerzity. Bydlel na kolejích na jihu města, z oken měl výhled na tovární věže, co se spojovaly s oblohou, když k němu přišla policie se zprávou, že jeho bratr byl nalezený před jedním ze vstupů do spodních pater čtvrti, pravděpodobně něčím předávkovaný. Jeho smrt se uzavřela jako nešťastná náhoda, hlavně protože když se Říjnové čtvrti nechce promluvit, jsou její dveře a okna němá. Materiálně ho smrt bratra neovlivnila nijak, bratr mu v té době už nijak nepřispíval, a spíš to vypadalo, že s ním chce přerušit všechen kontakt od té doby, co odešel studovat. Pořád se ale občas potkávali na nárožích, kde se spojoval střed města s jeho jižní částí a když měl bratr v hlavě, najednou ho začal objímat, jako by to byl zase jeho malý bráška, kterému vypravuje o slunečném městě na druhé straně, a táhl ho za sebou mezi klikatící se uličky modravých světel, uličky, u nichž měl vždy pocit, že jsou živé, dýchají, stejně jako obyvatelé v nich; říkával si pak často pro sebe, že Říjnová čtvrť je živá, dýchá, nadechuje se a vydechuje a s tím její ulice rostou a zase se smrskávají, dusí ho, nebo mu zase dávají prostor, aby se nadechl, podle toho, jaká je zrovna nálada modrých žároviček nad ním. Scházeli pak zase do barů, pod neonem si všímal, že bratrův obličej už má jaksi nezdravou barvu, a i na těle ztloustl a přibral. I úsměv byl nějak podivně smutnější než dřív.

Na západní straně Říjnové čtvrti je stanice metra, je to přestupní stanice, když chce člověk přejet z jižní části na západ, kde jsou budovy univerzity, musí tady přestupovat, pokud nechce jít celou trasu pěšky a prodloužit si ji o dobrou hodinu, nebo spoléhat na linky autobusů, které přijíždí a odjíždí, když na ně člověk náhodou natrefí, a ne podle řádů plápolajících na lampách pověšených vedle zastávek. Naposled bratra viděl, když tam jednoho dne přestupoval. Dveře metra mířícího k univerzitě se zavřely a on až tehdy rozpoznal, co je ta pozvracená kupa hadrů vedle schodiště, protože se obrátila a natočila k němu obličej. Metro se rozjelo.

IV.

A teď – je chvíli po poledni. Prochází znovu po ulicích s parovody a neonová světla teď nesvítí. Opět projde pod klenbou z laciných reklam, kde žena objímá prací prostředek, který spolehlivě vyčistí všechnu špínu i tu nejhlouběji ukrytou, po vrzajících schodech, mění se tu toho tolik a přitom tak málo, všímá si, že některé vchody jsou nedbale zazděné a jiné zase nově otevřené, jeho cesta je nicméně pořád stejná, tady se projde barem se dvěma stolky a televizí, obsluha už je tu jiná, nezná ho, je jí možná jenom trochu podivné, že někdo tu prochází tak brzo po tom, co se šlo spát, ještě po dalších schodech, obrazy honitby už zmizely, i červený koberec si pamatuje nějak červenější, žárovky podivně poblikávají, jak jim dochází dech.

Dveře jsou před ním zavřené. Zaklepe, napřed zlehka. Pak silněji, když nikdo neotevírá. Už chytá za kliku, že si otevře sám, když uslyší, jak někdo z druhé strany přichází a pomalu otevírá. Paní Černá, jeho dětská známá, držící ho v náručí, co ho hladívala po hlavě a půjčovala mu hračky. Usměje se na něj. Ani jeden z nich pořádně neví, jak je vhodné pozdravit.

„Čekala jsi, že přijdu já?“

Má pořád černou rtěnku na rtech, jen přívěsky ve vlasech už nemá, namísto toho nosí celou černou paruku. Věk i ji změnil, nebo si jako dítě těch vrásek kolem očí tolik nevšímal. Ale ty ruce nebyly tak vychrtlé jako teď, když mu tenkrát vískala nehty ve vlasech a on viděl, jak se nad ním ty paže vztahují jako nohy velkého pavouka oblečeného do jemného tmavomodrého sametu.

„Tak trochu doufala, že přijdeš ty. Pojď dál. Můžeme si alespoň na chvíli sednout,“ a pootevře dveře víc, aby mohl vejít.

Vejde. Vnitřek je stejný, jen možná víc oprýskanější. Vidí, že fikus v rohu uschnul. Ukáže mu, ať si sedne na pohovku a sama se posadí do křesílka naproti.

Začne se prohrabávat v tašce, co mu visí na rameni. Připadá si teď jako nemotorný a směšný pošťák, ne jako policista. Pak, až pak, po chvíli najde složku a vytáhne papíry. Předloží jí je na stůl.

Lehce se předkloní a přečte si jenom nadpis.

„Jeden by čekal, že zatčení je víc formální úkon.“

„Záleží, kdo ho provádí,“ odpoví, spíše zašeptá. Cítí se nesvůj a neví, co pořádně dělat s rukama, tak si nakonec sedne, poraženecky.

Až teď si paní Černá vezme papír a pročítá si ho. Drží ho rukou od hlavy, nemá při sobě brýle. Až teď si všímá náhrdelníku na jejím krku, hrával si s ním jako malý, s jejími korály. Korály paní Černé. Rozhlédne se, dívá se po dveřích nalevo i napravo. Zvedne černé oči od papírů, všimne si, jak se rozhlíží.

„Ty vpravo už nefungují. Celé se to přesunulo o pár pater dolů. Ale předpokládám, že to už víte.“

Přikývne, ale nevěděl to. Je mezi nimi trapné ticho, on si přijde jako paralyzovaný, ví, že jako další krok by mělo být jí svázat ruce a jít celou tu trasu zpátky až nahoru, tak k autu a odvézt ji pryč, ale nemůže se donutit vstát.

Když je ticho až moc dlouhé, najednou ho přeruší ona a šeptá černými rty.

„Kolik mi teď hrozí?“

„Těžko říct. Je tam toho víc.“

Zvedne se a zabalí se do vestičky, kterou má na sobě. Jde dozadu k pultu, tam, kde si hrával s hračkami, co byly schované v jedné z polic. Teď z ní vytáhne skleničku a pomalu si nalije.

„Abys věděl, nemám ti to za zlé. Nevyčítám ti to,“ říká a stojí tam u toho pultu jako poslední spravedlivá, ruce roztáhnutá, vestička jí trochu padá z levého ramena, i ve svém věku má pořád v sobě jistý půvab, jistou eleganci, představuje si ji s čelenkou s pavími pery v hlavě, vypadala by jako nějaký starodávný druh ptáka, který se shodou okolností ocitl na špatném místě, ve špatný čas, v kleci a musí křičet a klovat a bouchat do železných drátů kolem sebe, aby nějak přežil a dali mu jídlo.

„Vyčítám to tady všem okolo. Když jsem tady vyrůstala, říkali mi moji lidi, že se nemám čeho bát. Dokud je všechno v rodině, nic nikomu nikdy nehrozí, postaráme se o něho. Nebo se postaráme o ty ostatní. Seděla jsem tam, jak teď sedíš ty a moje matka mě hladila po vlasech a vysvětlovala, že mě zajímat nemusí to, co se děje nahoře, jestli je tam válka, hoří svět nebo přišla potopa, jestli padají bomby, a budovy se bortí k zemi, nebo po celém městě jezdí armáda a policie a zatýkají a vedou k soudům a zavírají a popravují, protože tady dole se to nikoho nedotkne, protože se zamknou dveře. Protože tohle je rodina a my máme svoje pravidla. A svoje právo. Krásné právo. Naše právo. A dokud budeme držet pospolu, tak se nikomu nic nestane.“

Krásné…otřásl se. Vzpomněl si, jak mu připadala krásná ta dívka, co mu jeho bratr poprvé zaplatil. Když s ní odcházel jedněmi z těch dveří, viděl za sebou, jak se paní Černá usmívá. Jako by matka vyprovázela úsměvem syna na jeho první cestu do společnosti.

„Tvého bratra je mi líto. Od té doby, cos odešel, sem taky přestal chodit. Pak už jsem ho neviděla. Až holky od vedle mi donesly, že ho našli.“

Odešel. I ten večer si pamatuje, paní Černá tady zrovna nebyla, byla tady nějaká jiná žena, kterou předtím neviděl. Bratr odešel do vedlejšího pokoje a v očích měl slzy. Jemu otevřeli dveře naproti a když prošel několika ztemnělými pokoji, viděl na posteli rozvaleného muže, nahého, na stolku vedle byly prázdné vypité láhve a nějaké lahvičky s prášky, ta žena ho držela za záda, pak se ten muž zvedl a široce se na něho usmál a poslal mu polibek na pozdrav. V rychlosti se vysmekl a utíkal pryč, dokud na obličeji neucítil vzduch ulice.

„Kdybych neodešel, dopadl bych stejně.“

„Tvého bratra je mi sice líto, ale kdyby od nás neodcházel, mohl zůstat ještě naživu. Zabilo ho, že odsud odešel. Patra čtvrti mají svoje vlastní pravidla a věř mi, jsou mnohem horší pokoje, než je ten můj, ten náš,“ domluvila a zasmála se, „vzpomínám si, jak jsi mi tady seděl, mohl jsi mi být výškou tak po břicho a pořád mluvil o tom, že spolu půjdete ještě dolů, dolů, až se prokopete celou zemí, otevřete poslední dveře a tam budete muset nejdřív spadnout na hlavu, a pak se zase zvednout, protože tam budete na druhé straně světa, kde nejsou mraky a zataženo, protože tam pořád svítí slunce. Bože…garantuju ti, že kdybys sešel ještě o pár pater níž, tam, kde se musí chodit s několika tajnými hesly a vlastními klíči, uviděl bys, jak by tam svítílo slunce.“

„…dvanáct let.“

„Co dvanáct let?“

„Dvanáct let…hrozí. Za…,“ zadrhl se a hledal slova, pak se natáhl pro papír před sebou, aby si pomohl a četl, „za trestný čin provozování prostituce…obchodování s omamnými látkami…nápomoc při znásilňování…“

Svaly na obličeji jí lehce pohrály, chvíli těkala očima po místnosti a rty se jí stahovaly a zase rozevíraly v tu užší tu širší linku, jak přemýšlela, jak zareagovat.

„Bude to změna. Zase jednou vyjít nahoru. Víš, jak dlouho už jsem neviděla náměstí? A pochodně hořící na svátky.“

„Pořád hoří.“

„Pořád hoří… A dál? Jak dlouho trvá soud?“

„To záleží. Jak dlouho budou muset všechno dokazovat.“

Podívala se na svoje boty, podrážky lehce nadzvedla a pak s nimi pohladila podlahu.

„Nic nebudou muset dokazovat. Nebudu nic zapírat. Potěší tě to,“ poslední slova pronesla, jako by to říkala někomu z dávné minulosti, někomu, na koho si zrovna vzpomněla a jehož zlého ducha chce zaplašit.

Přistoupila k němu blíž a jak stála nad ním, rukou mu zvedla skloněnou hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. Pohladila ho po vlasech na čele.

„Začínají ti padat vlasy. Měl bys s tím něco dělat. Ať nedopadneš jako já,“ zašeptala skoro a zasmála se a pohodila parukou lehce dozadu.

Zavřel oči a cítil jenom její poklepání po ramenech, jak ho pobízí.

„No tak, půjdeme, nemá cenu tady čekat. Stejně se tady už nic neděje. A všichni okolo budou rádi, až konečně vypadnu. …Vyděděná.“

V.

Ve svém odhadu byl poměrně přesný, dostala jedenáct a půl roku. Když poprvé vešla do soudní síně, skoro ji nepoznal. Neměla paruku a její hlava byla holá, i její rty byly bledé a neprokrvené. Kromě svého přiznání neřekla nic dalšího, pak už spolu ani nepromluvili, vídali se jenom na dálku soudní síně, z opačných konců. Jenom jednou jí oči tak poťouchle zahrály a rychle mu dávala najevo, kam se má zrovna podívat. Na balustrádě v soudcovském oděvu si všimla nějaké postavy diváka, který se sem přišel podívat. Natočil hlavu tím směrem a všiml si takřka plešaté hlavy muže, šedé vlasy mu padaly po stranách přes uši, jemně zastřižený knírek. Rychle od něho odvrátil hlavu, kdyby viděl ještě široký úsměv, udělalo by se mu zle.

Naposled ji viděl, když ji odváděli při odsouzení. Vězeňské auto s ní odjelo. Šel pak ještě jednou – a pak už nikdy – po schodech dolů k jejímu pokoji, té malé komůrce s pohovkou a dvěma dveřmi, a v duchu si říkal, že ji vlastně lituje a chtělo se mu snad i plakat. Přes svou protřelost, lstivost, přes lásku, se kterou ho hladila a vískala ve vlasech (protože teď si říkal, že ano, musela to být láska, mateřská láska, pro dítě, kterého se jí nedostalo), měla tušit, že když se svět nahoře bortí, dunění dolehne až dolů. A její rodina jsou vlastně vlci, co se na ni vrhnou první, ne bomby, co by padaly na domy nahoře nebo potopa světa. Kodex jejího světa nebyl o nic lepší nebo pro ni výhodnější, než ten před kterým si myslela, že je schovaný. Byly vlastně úplně stejné, byla to ta jedna věc. A že on neměl dopustit, aby se jí tohle stalo. Byla to ta nejbližší matka, co kdy měl.

Odpojili jí elektřinu. Světla zhasla. Místnost osvětlovala jenom čára červeného světla neonu z chodby pode dveřmi.

– bez korektury vzhledem k povaze textu –