Zamyšlení se nad postavením prezidenta v ústavním systému České republiky

Pokud nahlédneme na postavení hlavy státu v našem ústavním systému, je patrných hned několik problémů, které nám znemožňují jej zařadit do „škatulí“ parlamentarismu nebo semiprezidencialismu. Současný systém není ani jedno, ani druhé, což je dáno zejména fakticky silnějším postavením prezidenta, než by naznačoval samotný text Ústavy. Dále má vliv přímá volba prezidenta, ne zcela kompatibilní s parlamentním systémem. Varianty řešení se nabízejí tři: nezasahovat a počkat, až systém nalezne balanc skrze politickou praxi, posílit postavení prezidenta směrem k poloprezidentskému modelu, nebo udělat krok zpět k parlamentarismu.

Co dělat, když vybočuje ze škatulí?

Ze všech variant je nejhorší ta první. Otevírá totiž až příliš prostor pro libovůli hlavy státu, jež se v „šedých zónách“ Ústavy může chovat ještě sebevědoměji, neboť se opírá o mnohem větší legitimitu než nepřímo zvolený prezident. Když se tento faktor propojí se svébytnou osobností typu Miloše Zemana, vznikají situace, kdy hlava státu výrazně vybočuje ze své role. Nastalý stav je potom značně matoucí a křížící se s postulátem právní jistoty a právního státu. Zdá se totiž, že se prezident v takových situacích vymyká postulátu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Takové jednání pak v občanech budí dojem, že zákon i ústavní pořádek si lze přizpůsobit pro svou vlastní potřebu a pro dosažení vlastních zájmů, což rozhodně není druh působení, který by měl hlavní reprezentant státu mít.

Krok zpět se také nezdá jako reálné východisko, poněvadž bychom měli fakticky silného prezidenta, ale bez zdroje legitimity. Taková konstrukce by mohla vyvolávat ještě nečekanější výstupy než ta současná. Je tedy namístě upravit systém tak, aby odpovídal realitě, což posílí právní jistotu a umožní předcházet jistým excesům, jež jsou současným hybridním modelem umožněny.

Nabízí se proto posílení pravomocí prezidenta a úprava jeho vztahu s vládou takovým způsobem, aby se ústavní a politický systém České republiky více přiblížil semiprezidenciálnímu. Naznačenou cestu započala přímá volba prezidenta, které nelze upřít přínos značného zvýšení transparentnosti prezidentských voleb a redukci politických „handlů“, pravidelně provázejících nepřímou volbu.

(Ne)důvěra nové vládě

Význam zde má také otázka jmenování vlády a následného vyjadřování důvěry ze strany parlamentu. Je vhodné posílit postavení nové vlády využitím prvků negativního parlamentarismu. To spočívá v tom, že by vláda musela po svém jmenování předstoupit před Poslaneckou sněmovnu.  Pokud by se vláda neměla ujmout úřadu, musela by sněmovna vyjádřit absolutní většinou nedůvěru nové vládě. Popsaný postup by eliminoval pouze vlády sestavené výrazně proti vůli většiny a riziko jejich neúspěchu v hlasování o tom, zda mají, nebo nemají důvěru, by se značně snížilo.

Co se odvolávání vlády týče, bylo by na místě zrušit limitaci prezidenta konkrétními případy, kdy může vládu odvolat. Vznikla by tak dvojí závislost vlády – na parlamentu a na prezidentovi. Výsledkem by byla nutnost vlády sladit její kroky s představami prezidenta, čemuž by měla předcházet jejich výraznější a častější debata.

Závěrem je na místě podotknout, že pouhé změny v Ústavě nejsou všelékem na destabilizovaný politický systém. Navíc zůstává otázkou, jestli je vůbec ve společnosti přítomná vůle cokoliv stabilizovat, když většina českých občanů dává najevo přesvědčení o tom, že premiérem má být člověk, jemuž jde jen o vlastní prospěch.